Tablety do škol – ráj na zemi?

V souvislosti s návrhem mistra školství o práci školáků s tablety, přinášíme článek, který jsme na toto téma publikovali minulý rok. Z něho vyplývá, že tablet jako povinná školní pomůcka místo učebnic není nic, co byste chtěli pro své děti.

Tablety do škol – ráj na zemi?


Přemíra IT vybavení ve školách má své zastánce i odpůrce. Proti jeho nadměrnému množství a zejména neexistující koncepci využívání IT ve školách vystupují i někteří pedagogové.

Tablety či dotykové mobilní telefony s velkým displejem a hardwarovou výbavou, za kterou by se nemusel stydět ani žádný stolní počítač, jsou fenoménem doby. Zejména mezi dětmi a mladými lidmi. Přiznávám zcela otevřeně, že mi současný trend příliš nevyhovuje, nelíbí se mi.

Možná se budete divit – člověk, který vyučuje informatiku, nepodporuje její šíření? Jistě, zní to podivně a možná až nepochopitelně, proto to uvedu na pravou míru. Nepodporuji bezhlavé a bezmyšlenkovité šíření techniky.

Od počátku lidstva byla technika konstruována tak, aby pomáhala. Lidé zavedli kolo, aby nemuseli těžké náklady tahat v rukách či na zádech. Zavedli elektrickou energii, aby nemuseli různé stroje pohánět vlastní silou – dnes na elektřině tato civilizace stojí. Člověk je tvorem konzervativním, který se přirozeně novinek bojí a odmítá je.

Neví, jaký bude jeho život s těmito novotami, neví, co přinesou, neví, zda bude schopen se s nimi sžít. Ale přesto se technické inovace lidem za prožité „utrpení“ bohatě odměnily. Život se po zaběhnutí novinek stal lepším, pohodlnějším, bezpečnějším atd.

Počítače a mobilní telefony nejsou jiné. Zavádění počítačů si vzhledem k věku nepamatuji, ale už jsem byl součástí té poslední počítačové revoluce, kdy se počítače (a později notebooky či tablety, které nejsou ničím jiným než počítačem, jen mají odlišnou fyzickou konstrukci) staly každodenní součástí života obyčejných lidí. Obyčejných lidí ve smyslu – nikoliv specializovaní technici za zdmi vědeckých ústavů. U mobilních telefonů je to podobné.

Byl jsem vlastníkem na dnešní dobu předpotopního telefonu Motorola m3888 – jistě si pamatujete – velká „cihla“ ještě prodloužená anténou, která uměla opravdu jen zavolat a poslat SMS. Prostě opravdu mobilní telefon. Telefon, nic více, ale také nic méně.

Technika jako fetiš…

Od těch dob jsem si na tato dvě zařízení zvykl a přiznám se – jejich ztráta by snížila kvalitu mého života a nutila by mě žít jinak, méně komfortně. To je realita. Napsal jsem několik knih a desítky článků. A vždy jsem svá díla posílal prostřednictvím počítače, internetu a služby e­mail. Některé nakladatele jsem neviděl vůbec, jiné jen velmi letmo. Co nešlo e­mailem, dořešilo se telefonem.

To, že i mobily dospěly, rovněž vítám. Možnost mít v telefonu komfortní kalendář, navigaci, možnost využívat různé aplikace na to či ono, proboha, to přece musíme oceňovat a za to přece musíme tvůrcům děkovat. A to vše za ceny, které jsou často malým zlomkem našich měsíčních mezd a platů.

Jenže tady musí být hranice. A ona je bořena, není­li již zbourána zcela. Hranice týkající se toho, kdy je technika poslušným sluhou a kdy už zlým pánem. Hranice toho, kdy si kupujeme technický výrobek, protože jeho parametry shledáváme prospěšnými pro sebe a svůj život, a toho, kdy kupujeme technický výrobek, protože je to součást aktuální módy, že to je, jak je dnes moderní psát a říkat, „in“ a „cool“. Technika jako fetiš a uživatelé techniky jako fetišisté.

Nevím, zda se mám smát či brečet, když slyším od mladého souseda, že „ten telefon je mocinky libovej“ (aby nebyl, když stál výplatu obou jeho rodičů), a následně mě tento mladý muž oslovuje, abych mu pomohl s nastavením toho či toho – vždy něčeho triviálního.

Vrchol fetišismu jsou nepokryté projevy zamilovanosti do onoho technického instrumentu. Že je to opravdu jen zamilovanost, a nikoliv věrná celoživotní láska (spíše technologická promiskuita), se ukáže v okamžiku, kdy výrobce uvolní na trh nový model. Touha mít jej často hraničí s posedlostí – známý je příběh mladíka, který obětoval vlastní ledvinu, aby získal peníze na nákup vysněného mobilu.

Kdyby ovšem odborníci nezačali varovat, že náklonnost k technice se nejenže může zvrhnout v naprosto obyčejnou závislost srovnatelnou se závislostí na nikotinu, alkoholu či hracích automatech, ale že se tak také v mnoha případech děje. I bakalářská práce jednoho z mých studentů, která byla věnována tomuto tématu, popisuje nehezké následky.

Tablety ve škole? Opatrně, prosím…

Možná se ptáte, proč řeším tyto problémy v článku, který se primárně zabývá zapojením tabletů (a jiných „chytrých“ zařízení) do vzdělávacího procesu v rámci základního, případně středního školství. Protože to spolu do jisté míry souvisí. Nemohu si pomoci, ale velmi často mám pocit, že dodávky tabletů do škol chtějí pouze využít momentální módy.

Dokonce slýchávám hlasy označující tradiční školství využívající frontální výuku, učebnice a další obvyklé metody za zastaralé a neschopné produkovat vzdělance moderního střihu. Problémem nejsou tablety – jsem více než stoprocentně přesvědčen, že tento druh techniky může být ve školství velkým přínosem. Problémem je často redukcionistické myšlení a nevnímání školství jako celku. Jenže školství a vzdělávací proces prostě celkem jsou.

Uvedu příklad – výuka psacího písma. V poslední době se rozmáhá nahrazování klasického psacího písma podivným fontem. Údajné důvody jsou z mého pohledu komické. Comenia script má prý děti více bavit. Jenže do školy se nechodí pro zábavu – cílem školy je vzdělávání. Nové písmo má prý pomoci méně schopným dětem či dětem s různými dysfunkcemi. Nezlobte se na mě, ale nepřeháníme to?

Opravdu máme polovinu dětí neschopných či nemocných? Nezastíráme tím spíše neochotu rodičů trávit s dítětem hodiny času a skutečně jej řádně vychovávat? Jistě, děti s dysfunkcemi opravdu jsou a je na místě jim v odůvodněných případech pomoci. Ale plošně? Plošně snížit laťku s tím, že vlastně chceme pomoci méně schopným dětem? Navíc si uvědomme, že cílem výuky psacího písma není jen to, aby děti skutečně takto psaly.

Cílem je nácvik jemné motoriky rukou, koordinovaných činností, cílem je nácvik trpělivosti, pocitu povinnosti. Jak to nahradíme? Netvrdím, že psací písmo je nedotknutelnou mantrou, ale říkám, že zásahy do školského systému tímto redukcionistickým způsobem jsou špatně.

Argumenty proti tabletům

Také zapojení tabletů do výuky se často obhajuje podobnými argumenty.

1 Tablety učiní výuku zábavnější a názornější. Nemám námitky, pakliže zábavnost a názornost nebudou samoúčelné a nebudou mít za následek to, že se budou děti spíše bavit, než učit. Mnohé výukové programy připomínají spíše doplňovačky, křížovky, osmisměrky, vše s velkým množstvím obrázků a interaktivního obsahu, bohužel už s menším počtem reálné výukové látky. Je to sice otázka konkrétního provedení, ale nelze to zcela oddělit od problematiky nasazení tabletů či jiné interaktivní techniky.

Interaktivita je výborná věc. Pokud si například žák či student může na tabletu prohlédnout, jak reálně funguje spalovací motor, je to k nezaplacení. Jestliže navíc může do děje vstoupit a zkoumat, co se stane, když tohle a když tamto, je to dokonalé. Ovšem ona interaktivita nesmí být samoúčelná – jinými slovy, nesmí se to hýbat a hemžit barvičkami jen proto, aby se to hýbalo a hemžilo barvičkami, protože na novém IPS displeji to prostě vypadá úchvatně.

2 Další kontroverzí je nahrazení učebnic. Již dnes s naprostým zděšením sleduji, jak velká část žáků vůbec nevyužívá učebnice. Jsou při domácí přípravě odkázáni výhradně na své zápisky – logicky nedokonalé a neobsahující vše. Nezapsal sis? Máš smůlu, nikde jinde informace nenajdeš. V tabletu se sice plánuje, že nějaká učebnice bude, ale… Opět jsou zde ale, která je nutné zmínit.

Zaprvé – ne každému vyhovuje klikání na dotykovou obrazovku. To je ale věcí zvyku a není to fatální. Zadruhé – při práci s knihou je žák nucen v knize opravdu hledat. Může využít obsah, může využít rejstřík, ale velmi často musí pročíst také související látku. Obávám se, že elektronické učebnice budou využívány zejména s tlačítkem hledání. Již dnes sami studenti oznamují, že referáty připravují systémem copy­paste za pomoci „strejdy Googla“. Případně stáhnou referáty již připravené a nabídnuté ke stažení.

Obávám se, že prosté nahrazení učebnic tablety tento trend ještě prohloubí – studenti už dnes mají velmi nízkou schopnost (všeobecně) pracovat s primárními zdroji, vyhledávat, vyhodnocovat, analyzovat a syntetizovat. Bezhlavé nasazení techniky povede k tomu, že studenti budou ještě více spoléhat na techniku místo na své schopnosti. Opět neodsuzuji materiály v elektronické podobě – mám jich doma značný archiv, studentům je dávám rovněž k dispozici. Jen chci, aby uměli pracovat s různými zdroji a vybrat ten v dané chvíli adekvátní.

3 Další očekávání, které mají tablety podporovat, je sdílení dat a komunikace v týmu. Opět je myšlenka v pořádku – týmová práce je základem reálného pracovního života. Nicméně mám občas pocit, že školní týmová práce je tak trošku zástěrka pro implementaci sdílené odpovědnosti. A to dobře není. Jestliže zaměstnanec nepracuje, jak má, pak je propuštěn a v týmu končí. Na žáky, kteří se budou snažit se na práci zbytku týmu přiživit, žádný pořádný metr není. A to tablety nevyřeší. Nabídnou super sdílená úložiště, super prostředky komunikace. Ale neposkytnou řešení například toho, že ne každý je „týmový duch“, protože to není řešení technické, ale pedagogické. Jistě, lze namítnout, že dobrý učitel si s tím poradí. Poradí, ale to si poradí i dnes, bez tabletů. To samo o sobě není odůvodněním zavedení tabletů.

Autor je manažerem Centra technické normalizace při Vysoké škole manažerské informatiky, ekonomiky a práva

Úvodní foto: © Kurhan - Fotolia.com



Vyšlo v Computerworldu 15/2014
Celý článek o "tabletizaci" školství si můžete přečíst v tomto vydání Computerworldu








Komentáře