Minulý týden mi to došlo. Došlo mi, že to dělám špatně. Já na to totiž prostě nemám koule. Neumím přijít a udělat totální explozi, obrat o 180 stupňů, všechno překopat, zahodit dosavadní postupy a začít na zelené louce. Revoluci po mě nikdo nikdy nechtěl a já sama jí moc nefandím.
Ohromným prozřením rovněž pro mě bylo, že některé změny velice špatně nesu. Víte, ten krásný zavedený systém, pořádek a hlavně klídek. Jsem po dlouhé době zaměstnanec, takže si to teď samozřejmě náležitě užívám.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Vždycky jsem se snažila změnu v rámci projektu podat srozumitelnou a jasně formulovanou žádostí, prosbou nebo domluvou, nikoli direktivou. Brala jsem ohled na potřebu druhé strany a snažila se jim v rámci možností vyjít vstříc. Ve skutečnosti to sice příkaz byl, ale byl zaobalen tak, že se na tu danou událost nikdo jako na příkaz nedíval. Přijmout změnu bylo něco jako výhoda. Být v pilotním testování nového operačního systému byl předprodej lukrativní věci. Nová věc byla hlavně dlouho a snad i pečlivě plánována. Věřím, že jsem prodala, a v budoucnu prodám, ještě hodně teplé vody.
Ale k věci: Máme totiž nové vedení. A nesu to strašně špatně. Nevím totiž, co se mnou dále bude a ten pocit nejistoty a bezprizornosti je najednou k nevydržení. Charakter mojí práce teď nezapadá do žádné tabulky. Jsem přesunuta někam, kde podle mého nemám co pohledávat, mám pocit zbytečnosti na poradách, kterých se musím jako člen odboru účastnit a ke kterým nemám co říct, ač se to ode mě stále očekává. A co hůř, je ze mě „eftýíčko“, který „vykomunikovává“, „vydefinovává“ a zadává „kredence“. A leze po zdi. Úplně nejhorší je, že jsem se přestala smát při čtení Dilberta. Lidi, kteří umí prodat víc teplé vody a rychleji než já, nějak prostě nepotkávám moc často, korporátnímu prostředí navzdory. Jsem vyhlášená rebelka a rejpalka a nové rozřazení skupiny je na můj vkus moc chaotické, povrchní a s nadlimitním množstvím chyb (to jest více než jedna). Bavila jsem se o tom s pár známými, a prý je to běžné a mám být v klidu, neboť jak se říká, všechna rozvířená voda nakonec steče z kopce dolů a vrátí se částečně do starých koryt. Nemůžu se tudíž zbavit dojmu jakési zbytečnosti takovéto akce.
Já jsem to vlastně nikdy pořádně nezažila. Vždycky jsem pracovala externě a hodnotila se u mě odvedená práce dle zadání a naplánování projektu. Místo FTE jsem řešila akorát man-days. Jednou se, pravda, ke mně přiblížilo „leanování“, ale odolala jsem víceméně úspěšně. Pravda, i na změny ve vedení došlo, ale to už byly projekty u konce a zas až tak moc mě to netrápilo, protože jsem to měla za pár a odměnu za práci už na svém účtu.
Nemůžu se tudíž zbavit dojmu, že mi někdo právě rozkopal hračky a sebral man-days. Možná je můj pohled až moc ublíženecký a stavím se do ofenzivy zbytečně a za týden, až si pořádně vyjasníme situaci, budu možná zpívat jinak. Jedno však vím jistě: Já takový změny umět vlastně ani nechci.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU