Z praxe IT: Jak jsem vyhrála válku

Zhruba rok a půl jsem trávila svůj pracovní čas s dalšími asi osmdesáti lidmi v openspace. Docela se divím, že jsem si z té doby neodnesla žádné trvalé duševní poškození.

Z praxe IT: Jak jsem vyhrála válku


Za tu dobu jsem byla svědkem několika desítek pracovních válek, o jejichž významnosti by se z dlouhodobého hlediska dalo dost dobře polemizovat. Jisté ale je, že tyto spory dokázaly rozehnat kolegy, kteří spolu pracovali, na dlouhá období. Hlasité telefonování, aromatická jídla (případně květiny a parfémy), ale i příliš rychlá chůze, při níž někdo někomu rozvířil (nejen) papíry na stole patřily do pomyslného žebříčku top ten nejčastějších sporů.

Dlouho jsem na své spoluobyvatele openspace pohlížela s despektem, jelikož při jejich inteligenci mi jejich spory přišly prostoduché a daly by se dost často a snáze vyřešit domluvou, spíše než drbáním v kuchyňce.


Kateřina Janulová

Kateřina Janulová

Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.


A pak to jednou přišlo i ke mně. Byla jsem přestěhována o několik řad jinam, přímo pod výduch klimatizace. Tím začala moje každodenní osmihodinová tortura. Zpočátku jsem se ji snažila řešit četnější účastí na schůzkách pořádaných mými kolegy, žádostmi o schůzky další a často jsem chtěla být i na takových, jejichž název by mě dříve vyděsil. Netrvalo dlouho a kolegové si mého obratu o sto osmdesát stupňů všimli a začali si mě dobírat. Trošku si možná fandím, ale mám pocit, že v té době někteří uvažovali o mém povýšení. Přitom mi šlo o jediné. V klidu v zasedačce vyřídit, co potřebuju. Lidské hlasy byly na žebříčku zvukových preferencí přece jen poněkud výše než osmihodinový start raketoplánu nad hlavou se vším, co k takovému startu patří. Bez toho potlesku teda.

Bohužel moje schůzková proaktivita s sebou nesla i více práce, jelikož celou hodinu sedět, datlit něco do notebooku a nepromluvit ani slovo se nedalo provozovat moc dlouho.

Kravál jsem vyřešila sluchátky, ale neustálý vítr se moc řešit nedal. Přestože tou dobou panovalo příjemné letní počasí, chodila jsem do práce nabalená jako pumpa na zimu a cestu horkým autobusem případně autem bez klimatizace se snažila nějak přežít. Celý den jsem prostě v sukni v té zimě nevydržela. Tou dobou mi nějaká dobrá duše poradila, že si můžu požádat o ucpání výduchu. I učinila jsem tak a mezitím jsem o volných chvílích dělala procházky k termostatu a posouvala jej spolu s teplotou v místnosti směrem nahoru. Dlužno dodat, že mnou zadané nastavení vydrželo nejdéle asi 20 minut, neb kolegové, kteří chodili do práce v košilích s dlouhými rukávy (a jezdili klimatizovanými auty) se začali vařit.

Aspoň se mi ale vrátila pověst rebela. Umocnila jsem ji posedáváním s notebookem na gauči, který byl o pár řad dál. Jednou jsem to dokonce nevydržela a odešla si s notebookem sednout ven, neboť venku v dosahu Wi-Fi a na sluníčku bylo příjemných pětatřicet.

Když už to vypadalo, že mi ani po třech písemných a několika telefonických urgencích nikdo výduch neucpe, stal se zázrak v podobě technika, který během pěti minut zachránil moje budoucí bytí.

O týden později mě opět přestěhovali.

A s tím notebookem na sluníčku to nezkoušejte. Uvařila jsem to tehdy.

Úvodní foto: © Scott Griessel - Fotolia.com










Komentáře