Z praxe IT: Jak se budoval tým

Když jsem v minulém sloupku nakousla to leanovaní, vzpomněla jsem si na zážitek z mého prvního a posledního teambuildingu, který jsem byla nucena absolvovat.

Z praxe IT: Jak se budoval tým


Minulý sloupek

Ne, že bych byla nespolečenská, ale firemní večírky, oslavy a plesy mne nikdy moc nelákaly. A tím, že jsem pracovala skoro vždy externě, měla jsem firemní vztahy zpravidla nastavené jinak, než mívají zaměstnanci.

Když si navíc nemám s někým co říct v kanceláři celý rok, odhaduju, že těžko to na večírku bude jiné. Volným časem taky zrovna moc neoplývám a hlavně mě prostě takováhle násilná kolektivizace moc neozařuje. Výjimku tvořilo pár vánočních večírků, kde bylo dost jídla a rozdávaly se dárky nebo prémie, případně oboje.


Kateřina Janulová

Kateřina Janulová

Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.


Stalo se však jednou, že tahleta kolektivizace dosáhla i na mě. Externista, internista, všechno jedna hlava. Firma potřebovala snížit náklady (a/nebo ukázat, že se odbor pro optimalizaci procesů a snižování nákladů nefláká). Byli jsme tedy pozváni na dvoudenní teambuilding někam k Benešovu.

Jak jsem předeslala, neznalá poměrů, nevěděla jsem moc, co očekávat. Pro jistotu jsem očekávala nejhorší, zejména smrt nudou, nejapnými proslovy a posléze alkoholem. Bylo to utrpení, ale ne horší, než jsem čekala. Dokonce mě mile překvapilo, že barevné prezentace o optimalizaci nebyly příliš dlouhé a hlavně se netýkaly mé výplaty. Věnovala jsem tedy s celkem klidnou hlavou zbytek večera celkem obstojnému jídlu, alkoholu a utužování kolektivních vztahů.

Druhý den byl horší, po ranní kávě nás čekal krátký orientační běh spojený s luštěním nějakých šifer. Jen zázrakem jsem o vlásek unikla začlenění do aktivního týmu sportovců, takže jsem si dala místo běhu klidnou procházku hezkou krajinou. V cílové rovince jsem však podlehla pokušení uběhnout alespoň pár metrů, potřebovala jsem se patrně ujistit, že se v saku opravdu špatně běhá. Potud všechno dobré. Sice nic, co by člověk potřeboval absolvovat víckrát, ale sebevražedné sklony se zatím nedostavovaly.

Nejhorší však teprve přišlo. Největším znechucením pro mě totiž byl zbytek dne strávený workshopy, na kterých jsme hodnotili práci v našich odděleních a pracovních týmech a hluboce přemýšleli, jak ji optimalizovat (ať už to znamená cokoli). Zejména jak lépe mítingovat a nastavovat proces komunikace. Tolik zbytečně použitých post-itů jsem za celou svoji kariéru ještě neviděla. My externisti, co si i kancelářské potřeby kupujeme za svoje, máme ty priority fakt jinde.

Ale s odstupem času ten teambuilding hodnotím vlastně velice pozitivně. Nejenže se tím urychlil rozpad již delší dobu nefunkčního partnerského vztahu, takže jsem o půl roku později s radostí nakráčela do nového a lepšího, ale hlavně mi přinesl nové pracovní příležitosti, jelikož jsem na jednom z workshopů před novým šéfem neprozřetelně prohlásila, že mého projektu se to stejně netýká, neboť podobný proces již proběhl před měsícem a tudíž není co leanovat.

Úvodní foto: © Matthew Cole - Fotolia.com










Komentáře