Z praxe IT: Moribundus

Byla jednou jedna malá firmička a v ní pracovalo několik spokojených zaměstnanců. Nic jim nechybělo, měli svou práci rádi, no prostě idylka. Až jednou na jednoho pilného pracovníka skočil zlý a zákeřný bacil a z doposud spokojeného zaměstnance se stal zombík.

Z praxe IT: Moribundus


I říkali kolegové zombíkovi, ať se kvůli tomu netrápí, že ho kvůli tomu nepřestanou mít rádi, ale ať si jde domů odpočinout a načerpat nové síly, že to tu bez něj zvládnou, leč zombík jim odpovídal, že se cítí věru skvěle, ba co víc, že mu sotva kdy bylo lépe, a tvrdošíjně si stál za svým. Sice u toho neustále kašlal, kýchal a smrkal a hlavně neustále mluvil o své nezastupitelné roli a neodkladné práci v soukolí firmičky. Byl zkrátka neoblomný.


Kateřina Janulová

Kateřina Janulová

Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.


A tak se stalo, že následující den přišli do práce zombíci tři. Už ale mezi nimi nebyl ten původní, který nakonec sám rád a ochotně uznal, že možná bude opravdu lepší, když si pár dní poleží v posteli... Do konce týdne ležela v posteli celá firma a pracovalo se v nouzovém režimu.

Tohle je bohužel běžná praxe i v neIT prostředí, platná zejména každý podzim a každé jaro, kdy se objeví různé virózy. Zažila jsem ji nespočetněkrát a nespočetněkrát jsem kroutila hlavou nad pohnutkou člověka ráno vstát a namísto do lékárny nebo k doktorovi se odplazit do práce.

Ale musím se přiznat, že zejména ze začátku pracovního života bych udělala to samé. Minimálně v zárodku nemoci, kdy člověku není ještě tak mizerně, jak vypadá. Jen praxí v relativně normálních firmách s příčetným vedením jsem pochopila, že když neohlášeně nedorazím ráno do práce, protože mě bolí v krku, kašlu, smrkám a kejchám na celé kolo, tak mi nikdo trhat hlavu nebude a rozhodně mě nebude považovat za chronického hypochondra.

A že není sobecké tvrdit, že moje zdraví je pro všechny zúčastněné to nejdůležitější a pokud mě čeká opravdu neodkladný úkol, dá se vyřešit z pohodlí domova s notebookem v posteli, případně telefonem u ucha. Sobecké je dorazit v naprosto nepoužitelném stavu do práce, natož do kanceláře, kde sedí několik dalších lidí.

Mně se to hlavně dost komplikuje tím, že pokud mi stoupne teplota nad 37 stupňů, začínám vidět jednorožce poskakující mezi duhovými obláčky. Absolutně ztratím pojem o čase a prostoru a jediné, co mi v tu chvíli pomůže, jsou dva paraleny, teplý čaj a postel.

A tak si ty paraleny vezmu radši tři a honem utíkám napsat sloupek, protože kdyby v pondělí nevyšel, tak by se určitě přinejmenším zastavil svět. Ještěže je můžu psát z klidu a pohodlí postele.

Úvodní foto: © Black Spring - Fotolia.com










Komentáře