10 let internetu u nás

Před deseti lety přinesl Computerworld rozhovor s Janem Gruntorádem, tehdy ředitelem sítě EARN v Československu, o zah


Před deseti lety přinesl Computerworld rozhovor s Janem Gruntorádem, tehdy
ředitelem sítě EARN v Československu, o zahájení provozu internetu u nás. Po
této, v IT skutečně dlouhé, době přinášíme rozhovor další.
Jan Gruntorád, nyní ředitel sdružení Cesnet (27 vysokých škol a Akademie věd),
se ohlíží za uplynulými roky a předpovídá další vývoj internetu.

Jak se ze současného hlediska díváte na dobu před deseti lety, kdy byla
republika oficiálně 13. února 1992 připojena k internetu? Tehdy jsem pracoval
jako vedoucí oddělení počítačových sítí Oblastního výpočetního centra Vysokých
škol (OVC VŠ), takže mne tato záležitost zajímala především odborně. Díky
osobním aktivitám a kontaktům s odborníky ze zahraničí jsem měl snahu, aby se
pracoviště, kde jsem byl zaměstnán, začlenilo do mezinárodních síťových
struktur. Důvodem byla především možnost komunikace se zahraničními kolegy.
Osobně se přiznám, že jsem si nemyslel, že další rozvoj bude tak dramatický a
dynamický. Tehdy jsme vlastně jako první připojili k internetu mainframe IBM.
Stačí si uvědomit, že to byla "potvora", která vážila tuny a měla spotřebu
několik desítek kilowattů. A že se něco takového masově rozšíří, to se nám
zdálo, mírně řečeno, obtížné. Bylo to ještě před nástupem osobních počítačů.

Jaké byly podle vás hlavní milníky rozvoje internetu?
Na začátek musím říci, že vlastní protokol TCP/IP byl skutečně geniálně
vymyšlen. Funguje totiž při rychlostech řádově stovek bitů za sekundu,
kilobitů, megabitů i gigabitů za sekundu. Zkrátka vymysleli ho tak univerzálně,
že za desítky let se na koncepci nemuselo nic zásadního měnit. Samozřejmě
drobné úpravy se dělaly. Za druhou důležitou věc považuji otevřenost protokolu.
Nikdo neměl vlastnická práva, zdrojové kódy byly k dispozici a tak dále.
Hlavním milníkem a hlavní hybnou silou potom byl samozřejmě nástup osobních
počítačů a potřeba jejich propojení.

Co se z vašeho hlediska v uplynulých deseti letech povedlo a co se podle vás
mohlo udělat jinak?
Podle mne se povedlo to, že z mnoha důvodů byl stále větší tlak na liberalizaci
datových okruhů a služeb, což umožnilo dramatický pád cen. Z mé dlouholeté
praxe vím, že se jedná o deseti až stonásobky. Kdyby něco takového nepřišlo a
byly stále funkční jen stávající monopolní telekomy, tak by se nic takového
jako internet rozhodně nemohlo rozšířit. Takže jediné, co se ukázalo, že
funguje, je konkurence. Věcí, která se možná nepovedla, byla a je situace s
doménovými jmény. Když se člověk i dnes zamyslí nad Spojenými státy, kde vše
vzniklo, vidí, že nevyužívají doménu nejvyšší úrovně .us, ale domény jejich
organizací jsou v jiné hierarchii. Ani v dalších letech se to nenapravilo a ne
všichni jsou s takovým stavem spokojeni. Ani implementace domény nejvyšší
úrovně u nás nebyla bezproblémová. Viz akce, kdy se domény začaly zpoplatňovat
atd. To je věc, která pravděpodobně šla udělat lépe, ale na druhé straně po
boji je každý generálem. Další věcí je rozdělení a přidělování adres IPv4. Tím,
že vývoj začal ve Spojených státech, si každá tamní organizace zabrala
významnou část adresového prostoru, který se tudíž strašně rychle čerpal. A
teď, když se rozvíjí internet v Číně, tak málem přidělí celé zemi tolik adres,
kolik má ve Státech jedna univerzita. Proto z toho Číňané nejsou příliš nadšeni
a tlačí, aby se co nejrychleji implementoval IPv6, kde je situace s adresami
samozřejmě mnohem lepší.
Každopádně má ale dnes málokterá technologie na světě stále tak dynamický
vývoj, který v podstatě nutí řešit spoustu věcí za pochodu. A přitom nedochází
k žádným zásadním technickým kolapsům. Lze tedy říci, že koordinační orgány
internetu se už zaběhly a fungují poměrně dobře.

Jak se ze svého hlediska díváte na postupné odštěpení se Cesnetu od OVC VŠ a
následnou komercionalizaci sítě Cesnet, což vyvolalo určité protichůdné názory?
Dříve existovalo tzv. OVC VŠ Oblastní výpočetní centrum vysokých škol, kde jsem
20 let pracoval a které mělo celoresortní působnost. Po politických změnách v
roce 1989 padlo rozhodnutí, že toto pracoviště bude důsledně pracovištěm ČVUT.
Na druhé straně se ukázalo, že pro jisté aktivity je účelné a potřebné, aby
byly prováděny centrálně pro všechny školy. To znamená, že přirozeným vývojem
vznikla postupem času potřeba založit sdružení typu Cesnet. Původně totiž
ministerstvo školství od roku 1992 financovalo výpočetní centrum ČVUT a tímto
způsobem dotovalo internet. Ostatní školy samozřejmě upozorňovaly, že takový
postup je nesprávný, když jedna vysoká škola dostává celkem nezanedbatelné
prostředky, aby dělala služby pro ostatní, a ostatní mají velmi omezené
možnosti tuto činnost ovlivnit. Tím, že ministerstvo na konci roku 1995
zastavilo financování, tak víceméně nepřímo donutilo vysoké školy k vytvoření
struktury, která by je na poli internetu reprezentovala. Já to tedy beru jako
přirozený vývoj. Co se týče postupné komercionalizace, Česká republika není
jediná země, kde se vývoj ubíral takovým směrem. Znám velmi detailně situaci v
Dánsku a ve Švýcarsku, která byla podobná. Internet začal samozřejmě v
akademické komunitě, pak přišel zájem dalších uživatelů o připojení, ale
komerčních poskytovatelů bylo málo a nebyli ještě dostatečně rozšířeni. Tehdy
mohly vysoké školy formou hospodářské činnosti podnikat, což bylo navíc státem
podporováno a licence pro poskytovatele už šla díky liberalizaci také získat.
Proto akademická síť Cesnet, zpočátku v malém měřítku, začala připojovat
některé neakademické uživatele. Později ovšem vznikla poněkud nepřehledná
situace. Sdružení Cesnet provozovalo dvě nezávislé sítě komerční síť Cesnet a
akademickou TEN--34 CZ. Začalo tedy být jasné, že komerci je třeba oddělit,
protože vyrostla nad poměry, které nikdo nečekal. Cesnet v období, kdy komerční
síť byla na vrcholu, vystavoval téměř 8 tisíc faktur měsíčně. Asi mi dáte za
pravdu, že se už nejedná o věc vhodnou pro akademickou instituci řešení
reklamací atd. Provoz byl sice finančně zajímavý, ale odebíral nám příliš mnoho
kapacit na vědeckovýzkumnou činnost, které pak citelně chyběly.

Jaký projekt se vám dnes zdá z hlediska rozvoje internetu a akademické sítě
jako nejdůležitější?
Za posledních několik let udělaly sítě takový pokrok, že předběhly svou
kapacitou vlastní aplikace. V minulosti nastávala vždycky situace, kdy si
uživatelé, především akademičtí, stěžovali, že infrastruktura je přetížená a že
mají připraveny aplikace, které bohužel nemohou na stávající síti provozovat.
Díky liberalizaci telekomunikací a díky tomu, že je možnost dostat se k temným
vláknům (nenasvícená a nezapojená optická vlákna), osadit je vlastními prvky, a
tím získat obrovskou přenosovou kapacitu (viz projekt Géant, který má
mezinárodně 10 Gb/s), se ukazuje, že problém malé kapacity je překonán. Naopak,
nejsou připraveny ony aplikace, které by ji využily. Všichni napjatě očekávají,
že někdo přijde s něčím podobně převratným, jako byl world wide web.
Před ním, když si chtěl někdo stáhnout informace, bylo to velmi složité. Kdežto
web byl kvalitativně úplně nový vynález. Očekává se, že další službou bude
videokonference, ale ta musí být uživatelsky právě tak jednoduchá, jako je web.
Problém je ovšem v QoS (Quality of Services) a v přenosu v reálném čase. U
jakýchkoli dávkových služeb, jako je například web, se předpokládá, že fungují,
ať už po kliknutí dostanete výsledek za dvě nebo deset sekund. U
videokonference, a zejména u přenosu hlasu, pokud nejsou pakety doručeny v
určitém časovém intervalu, tak se řetězec rozpadne a hlas je nesrozumitelný. A
bohužel, kvůli adaptivním algoritmům, které hledají paketům cesty, předem
nevíte, kudy data potečou. Pak stačí jediný úsek, který nemá dostatečnou
kapacitu a degraduje celek. Ten se pak stává nepoužitelným. Proto se rozbíhá
velká iniciativa, která se soustředí na kvalitu služeb end--to-end. Například z
mého počítače na stole až na stůl někde na druhé straně zeměkoule včetně
poslední míle.
Existuje celá řada pilotních videokonferenčních systémů, ale nejsou
standardizovány. Každý výrobce se jako obvykle snaží, aby ten jeho byl
standardem. Problém je také v tom, aby se takový systém uměl i dynamicky
přizpůsobovat kapacitám sítě. To se mi zdá geniální u protokolu TCP/IP. I když
je linka skutečně hodně špatná, má TCP/IP tak robustní systém opravy a
regenerace chyb, že data opakuje tak dlouho, dokud je neprotlačí. Jak říkám, u
e-mailu nebo webu je to jedno, ale u přenosu hlasu musejí tyto korekce chyb
fungovat v reálném čase. Kvalita hlasu je totiž rozhodující. Lidé si musejí na
rozdíl od obrazu rozumět. U obrazu totiž lze případně sníženou frekvenci
obnovování omluvit. Pracuje se tedy na různých kompresních algoritmech apod.
Cílem je maximální snadnost obsluhy bez ohledu na technické problémy v pozadí.
Z hlediska přenosové kapacity jsme často tázáni, proč stavíme třeba 2,5Gb/s
sítě, když před tím byly řádově v desetimegabitech. My říkáme, že rozumný
videokonferenční stream potřebuje asi 1,5 Mb/s. A když bude uživatelů tisíc,
tak už se kapacita začíná naplňovat. Sítě tedy nejsou předimenzovány, jen
nejsou připraveny aplikace.
Předpokládám, že s tím souvisí i použití protokolu IPv6, který má mnohem lepší
podporu kvality služeb než jeho předchůdce. Na druhou stranu se mi zdá, že
režie nové verze je nepříjemně vysoká. Lze řešit kvalitní videokonference i s
IPv4?
Kvalitní videokonference lze udělat vždy, i s IPv4, ale jenom v rámci jednoho
autonomního systému. Jeden poskytovatel si může nastavit routovací politiku
určitým způsobem. Jenomže u internetu je již zmíněný problém, kdy pakety
cestují předem neurčenými cestami. A provozovatelé různých systémů se ještě
nedomluvili, přičemž QoS není dostatečně standardizováno a zajištěno. Služba
totiž musí být globálně dostupná. A jedno z řešení je právě IPv6. Jenomže jak
všichni víme, migrace z IPv4 na IPv6 nejde tak rychle, jak se očekávalo. Důvody
není třeba zdůrazňovat. Dokonce ani pro odborníky z amerického projektu
Internet2 není IPv6 prioritou. Ve Spojených státech totiž mají všechny
směrovače na IPv4 a museli by je vyměňovat za takové, které umějí oba
protokoly, což by znamenalo neuvěřitelně vysoké náklady. Naopak Čína, která
zatím příliš rozvinutá není, silně tlačí i z tohoto důvodu na urychlený přechod
na IPv6, aby nemusela za dva roky pořizovat směrovače nové.

Jak je to s vlastnictvím akademické infrastruktury? Co patří vysokým školám a
co je pronajato?
Vždy jsme se snažili vlastnit všechny technické prostředky, aktivní prvky
apod., ale datové okruhy pronajímat. Investice do nich jsou totiž obrovské a
přitom existuje mnoho operátorů, kteří je již udělali. Díky tomu se nám daří
pronajímat datové okruhy za velmi zajímavých podmínek.

Jaký je vztah mezi sítěmi TEN 155, Géant a Cesnet2?
Projekt TEN 34 (Trans European Network na 34 Mb/s) vypsala Evropská unie a
jedná se o strukturu mezinárodní panevropské sítě. My jsme navazující
infrastrukturu v České republice chtěli nazvat trochu odlišně než před tím
provozovaný Cesnet. Připojili jsme tedy k evropskému názvu sítě zkratku CZ. Pak
přišel TEN 155 (155 Mb/s), který se u nás jmenoval TEN 155 CZ. Na něj ovšem v
současnosti navazuje projekt Géant, ke kterému se tato zkratka příliš nehodila.
Vzhledem k tomu, že původní síť Cesnet je již prodána, nazvali jsme novou
navazující síť Cesnet2.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.