Ach, ten mobil!

Mobilní telefony se zcela neodvolatelně staly organickou součástí života takřka všech podnikatelů, manažerů a obcho...


Mobilní telefony se zcela neodvolatelně staly organickou součástí života takřka
všech podnikatelů, manažerů a obchodníků. Není pochyb, že jejich používáním se
kontakty mezi lidmi, stejně jako mezi firmami, stávají pohotovějšími a
dostupnějšími. Leč, někdy dojde k takovým případům, že se uživatel mobilu stává
jeho otrokem, či dokonce směšnou figurkou, vyvolávající útrpný úsměv okolí.
V jednacím sále jednoho hotelu v Hongkongu řídila renomovaná osobnost světa
byznysu setkání skupiny vývozců a místních dovozců. V okamžiku, kdy dotyčný
V.I.P. představoval jednotlivé osoby, mu jako naschvál začaly zvonit hned dva
mobily najednou. Byť se jednalo o zkušeného a vysoce postaveného manažera, tak
v daném okamžiku zpanikařil a podával ruce obchodním partnerům a současně
mluvil do obou přístrojů, které si střídavě přidržoval volnou rukou a rameny.
Sice prý přitom projevil dovednost hodnou kabaretního eskamotéra, ale jak se
lidově říká, co je moc, je příliš. Na jeho omluvu by snad šlo jen poznamenat,
že byl ve věci řízení telefonických hovorů zřejmě zvyklý na služby svého
sekretariátu.
Na stejné téma se již objevují kritické články v řadě novin i odborných
časopisů. Například v americkém listě Cincinnati Enquirer bylo nedávno uvedeno,
že jistý velmi spěchající manažer po vystoupení z automobilu zahlédl, jak se
nedaleko odtud jakýsi cizinec potýká s plánem tohoto rušného města státu Ohio
uprostřed křižovatky, když zrovna padla červená. Podnikatel se chtěl zachovat
jako džentlmen a uctivý patriot, a proto přispěchal neznámému na pomoc. V
okamžiku, kdy ho chtěl vzít za ruku a odvést do bezpečí chodníku, mu v kapse
zazvonil mobil. Jako ukázněný a především dokonale vycepovaný voják
komunikačních bojišť, nechal všeho být nešťastného cizince i kolem něho těsně
projíždějících a patřičně gestikulujících řidičů a do mobilu vyhrkl: "Prosím
tě, Stane, mohu ti zavolat později? Mám teď zrovna pernou chvilku, kterou mi
působí důležité jednání se zahraničním partnerem. Je to neodkladné, musím to na
místě vyřídit."
Až příliš to připomíná humoristickou povídku známého amerického sloupkaře Arta
Buchwalda o mobilním telefonu na newyorské křižovatce. "Bývaly doby, kdy si
lidé na Manhattanu povídali sami se sebou," stojí v této satiře na zbytečně
přehnané používání mobilu. "Nyní mluví do svých mobilních telefonů. Vlastně do
nich vřískají. Nedávno jsem stál na křižovatce Madison Avenue a 50. ulice, když
jsem zahlédl podobně pištícího muže. "Nekřičte na mne," řekl jsem mu. "Já na
vás přece nekřičím," zaječel a dal si mobil od úst. "Křičím na svého obchodního
partnera, Arnieho. Právě prodal celou naši zásobu dámských šatů po třech
dolarech, přičemž mají hodnotu deseti dolarů." Neudržel jsem se a řekl jsem:
"To je ale trouba. Nechte mě s ním promluvit." Pak už jsem se slyšel, jak sám
do mobilu téměř nepříčetně řvu: "Arnie, cožpak jsi se pomátl? Ty tři dolary
přece nepokryjí ani výdaje za látku." Arnie chtěl vědět, co jsem zač. A tak
jsem mu odsekl: "Jsem jeden chlápek na rohu Madison a 50. ulice, který chce
přejít ulici, aby si koupil hamburgera. Nemám čas se s tebou vybavovat, ale
pokud to uděláš ještě jednou, tak dostaneš padáka!" Mobil jsem vrátil jeho
majiteli. Měl jsem z toho dobrý pocit, a tak jsem se rozhlížel po jiných lidech
s mobily, abych jim také pomohl. Brzy jsem se tím stal na Manhattanu známou
osobností. Asi za týden na mne nějaký člověk na rohu Třetí avenue a 67. ulice
už z dálky mával a hned mi vrazil do ruky svůj mobil se slovy: "To je můj
makléř. Prosím, pomozte mi. Chce vědět, kdy mu zaplatím těch 300 dolarů, které
mu dlužím." Vzal jsem od něho ten malinký aparát a řekl jsem: "Majitel tohoto
mobilního telefonu se vám omlouvá. Právě odcestoval na služební cestu do
zahraničí. Zanechejte své telefonní číslo na záznamu a jakmile se vrátí, tak
vás zavolá."
Když se personalista Charles McClenehen z jedné konzultační kanceláře ve
Washingtonu zabýval tímto nešvarem, řekl si, že se zeptá otce na jeho názor. Co
mu starý pán odpověděl? Co jiného než tolik, že po třicet let jezdil do
zaměstnání a na další místa autem, anebo šel někam pěšky, třeba na oběd, aniž
potřeboval mít u sebe cosi, čemu se dnes říká mobilní telefon. "Jak jsi to,
tati, dokázal?" zeptal se syn. "Jak jsi přitom mohl v práci všechno stihnout?
Cožpak jsi se v tom autě nezbláznil z té nudy, z toho nicnedělání?" Odpověď
byla prostá. Starý pan McClenehen totiž řekl: "Vůbec jsem nenudil. V autě jsem
sice často poslouchal zprávy nebo hudbu, ale to hlavní, co jsem tehdy dělal,
bylo to, že jsem řídil. A klidně jsem si přemýšlel. Byl jsem rád, že aspoň na
chvíli nemusím s nikým telefonovat."
Ostatně není třeba chodit daleko za oceán. Vždyť i u nás, v české kotlině, se
již ozývají kritické hlasy varující jednak před hazardním používáním mobilního
telefonu při řízení motorových vozidel a jednak před jeho užitím v exponovaných
nebo vyloženě soukromých situacích. O bizarní situace totiž není nouze ani u
nás.
Zatím to vypadá tak, jako by snad nikdo již neměl čas v klidu myslet. Ostatně,
jaký by to asi byl pořádek ve světě, kdyby ti odpovědní odložili třeba jen na
chvíli své mobilní telefony a začali přemýšlet?
9 3155 / dar









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.