Boj o emancipaci žen pokračuje

Nedávná zpráva o tom, že norská vláda prosazuje větší zastoupení žen ve vedení firem, vyvolává velké rozpaky ...


Nedávná zpráva o tom, že norská vláda prosazuje větší zastoupení žen ve vedení
firem, vyvolává velké rozpaky a poutá k sobě značnou pozornost veřejnosti. A
to nejen v samotném Norsku, nýbrž i v jiných zemích. Není divu, vždyť na jedné
straně se stále hovoří o naplňování lidských práv a tedy i skutečného
zrovnoprávnění žen s muži a na druhé straně, jak se lidově říká, "skutek
utek". Příkladů o tom, že ženy jsou v globální míře stále diskriminovány,
anebo mírně řečeno že stále převažují předsudky vůči jejich schopnosti
zastávat řídící manažerské funkce, je stále více než dost.
Ale vraťme se k projektu, který připravila norská vláda. Podle jeho
obsahových tezí by měly být ve všech správních radách a představenstvech
norských firem zastoupeny ženy v takovém počtu, který odpovídá 40 % členů
těchto řídících orgánů. Tohoto stavu by mělo být dosaženo u státem vlastněných
společností do roku 2003, zatímco v případě soukromých (akciových) firem jde o
rok 2005. Někteří norští byznysmeni se ovšem již ozvali s námitkami, že se
údajně jedná o nepřípustný zásah státu do soukromého podnikání a že by to
obecně mohlo ohrozit prestiž norských výrobních a obchodních společností.
"Nebezpečí nehrozí kvůli počtu žen ve vedení firem, ale kvůli tomu, že si
stát chce přisvojit vlastnická práva," říká Eivind Reiten, výkonný ředitel
společnosti Norsk Hydro, kde má vláda svých 44 procent. A navíc - jak uvádí
Kjell Roland z norského centra Econ pro ekonomickou analýzu - systém vládou
určovaných kvót by jen prohloubil beztak nižší hodnotu akcií v těch
společnostech, kde má stát majetkovou účast. Již dnes se obchodují na úrovni,
která je menší o 30 až 40 procent, než jaká je u ostatních srovnatelných
společností.

Ženy nesouhlasí
A jak na tuto záležitost pohlížejí samotné norské ženy? Zdá se, že jsou přece
jen poněkud rozpačité, nebo lépe řečeno přímo rozdělené na dva tábory.
"Kdybyste se mě zeptali před nějakými deseti lety, řekla bych vám rovnou, že s
tím nesouhlasím," prohlásila Bente Rathenová, výkonná viceprezidentka
významné norské finanční společnosti Gjensidige Nor, a dodala: "Ale tím, že
jsem starší a mám možnost sledovat, jak se vše pomalu vyvíjí, tak poněkud
váhám. To, co mě u žen znepokojuje, se týká spíše jejich sebedůvěry než ceny
akcií."
Christina Strayová, právní poradkyně na burze v Oslo, zase zastává poněkud
odlišný názor, když říká: "Myslíme si, že je to pozitivní krok, když se ženám
dostane právo, aby byly více zastoupeny ve vedoucích orgánech společností, i
když metody prosazovaní tohoto opatření jsou dramatické a ohrožují
akcionářskou demokracii."
Ostatně není vlastně nic divného na tom, že je to právě Norsko, kde jsou na
pořadu dne tyto emancipační snahy. Vždyť jde v podstatě o zemi, která v tomto
ohledu patří doslova k průkopnickým subjektům ve světovém měřítku. Stačí si
například vzpomenout na první polovinu osmdesátých let 20. století, kdy v čele
norské vlády byla žena Gro Harlem Brundtlandová. Od té doby se stalo
pravidlem, že je v každé vládě této severské země vždy alespoň 40 % žen. Nutno
dodat, že zásada takového procentuálního zastoupení žen je ve svém průměru
vlastně již dnes v Norsku dodržována, a to jak ve vedení státních podniků,
tak zčásti i u podniků soukromých. Ale cílem vlády je, aby oněch 40 % bylo
dosaženo ve všech norských společnostech. Vždyť podle finančního magazínu
Okonomisk Rapport bylo v roce 2001 ve správních radách norských společností
jen 7 % žen, přičemž ve vedení 250 firem v této zemi ženy nejsou zastoupeny
vůbec.

Ženy jsou odstrkovány
Vlastní jádro problému nespočívá ani tak v možnosti žen uplatnit se v řadě
oborů, kde až dosud dominovali muži, jako spíše ve skutečnosti, že i ty ženy,
které se nakonec propracují do funkcí, jsou pak nejrůznějšími způsoby
"odstrkovány".
Například Sonja Bischoffová, badatelka z fakulty ekonomiky a politiky na
hamburské univerzitě, dospěla na základě studia konkrétních faktů k závěru, že
25 % mužů má roční plat vyšší než 200 000 marek a žádný z tohoto počtu nemá
nižší plat než 80 000 marek. Naproti tomu 30 % žen ve stejné kategorii má
roční plat pod hranicí 80 000 marek s tím, že plat žádné z nich nepřevyšuje
200 000 marek. Z tohoto důvodu se zejména mladé ženy nyní raději orientují
stále více na soukromou podnikatelskou praxi, než aby se nechaly
"vykořisťovat" u velkých firem. Nicméně některé velké společnosti se v
poslední době snaží dát ženám to, co jim právem náleží vyšší kvalifikaci a
vyšší uplatnění. Alespoň takové firmy, jako Volkswagen, Commerzbank, Robert
Bosch či Deutsche Telekom už v tomto směru podnikly první nesmělé kroky. Ale
lépe nesmělé než žádné.
Ovšem na druhé straně stále platí, že cestu k úspěchu mají nesnadnou i
nejodvážnější z řad ženských podnikatelek včetně těch, které se zabývají prací
s rizikovým kapitálem zaměřeným na investice v drobném a středním podnikání,
hlavně na nové projekty a nápady. Oficiální statistiky z USA uvádějí, že na
akce spojené s venture kapitálem tj. s rizikovým kapitálem se v posledních
letech vynakládá asi 40 miliard dolarů, ale na ženy z této sumy připadlo dle
odhadu odborníků jen necelých 5 procent.
Někteří zástupci mužského rodu ovšem jdou tak daleko ve své povznešenosti, že
zcela bezostyšně prohlašují, že ženy jednoduše nemají ani fyzické, ani
psychologické předpoklady vést podniky, což platí hlavně o průmyslových
korporacích. Ve zmiňovaném Norsku se dnes aktivizují škarohlídi, kteří tvrdí,
že je v jejich zemi až příliš málo žen, které by dokázaly splnit podmínky
stát se členy vedoucích orgánů firem v duchu vládního požadavku o 40%
kvótách.

Ženy chtějí k moci
S tím například ostře nesouhlasí Lena Nilsenová z norského Střediska pro
rovnoprávnost žen s muži, když říká: "Máme zjištěno, že je u nás asi 2 600
žen, které jsou odhodlané převzít vedoucí role anebo členství ve správních
radách. Stručně řečeno: takové ženy v naší zemi jsou." Když se například k
těmto záležitostem počátkem března vyjadřoval Ansgar Gabrielsen, norský
ministr obchodu a průmyslu, tak řekl: "Je empiricky dokázáno, že firmy se
ženami v představenstvu dosahují lepších výsledků."
V souvislosti se zapojením žen do vyšších řídících stupňů se často přetřásá
otázka osobnosti mužů a žen, resp. ona citlivá záležitost, které se říká
rozvoj osobnosti. Muž, nebo žena? Kdo má lepší předpoklady k odpovědnosti? Kdo
se může stát lépe a rychleji členem podnikové elity? Jistě platí obecná
zásada, že kdo se chce sám rozvíjet, aby se prosadil, musí pro to hodně
udělat. Žena asi dvakrát tolik. Není třeba rozvádět biologické, fyzické,
společensko-historické a další překážky, které musí přitom stále brát v úvahu.
Jsou všeobecně známé, ale mnozí muži o nich neradi hovoří, tak jako berou za
samozřejmé, že se vrátí domů z práce a že v čistém, uklizeném domově (i se
zaměstnanou manželkou) je navařeno, uklizeno a vše včetně dětí "obstaráno".
Ale je nutné si uvědomit, že doba, která se z rovnoprávnosti pokouší
odvozovat absolutní rovnost šancí mezi muži a ženami, tedy doba, ve které by
idealisté rádi vyvolali iluzi společenské a hospodářské rovnosti, ponechává
pro pojem skutečně poctivě personálně obsazené elity malý prostor, nebo že
takovou realitu elity s rovným dílem mužů a žen přímo vylučuje.

Ženy mají cit
Žena musí být dobře vyzbrojena, nesmí zůstat stát a vedle řady odborných
kvalit, které získala studiem a které samozřejmě musí stále zdokonalovat, má
také vlohy a schopnosti, kterými často i nevědomky překonává své mužské
spoluhráče. V neposlední řadě jde i o způsob myšlení. Nikoliv jen o myšlení
pozitivní, ale rovněž o myšlení analytické. Tedy nejen uvažovat strnule v
jediném směru, ale myslet přehledně, registrovat, porovnávat, oceňovat,
analyzovat a také korigovat. To vše samozřejmě vyžaduje rozum. Ale konec konců
ani na samotný rozum se nelze úplně spolehnout, protože nás někdy může zcela
logicky svést na jinou cestu. Je proto třeba se také orientovat dle jemného
citu a ten v sobě kultivovat. Dokáží to i muži?









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.