Být na stránkách znamenajících svět, je něco ohromného

Dva sympaťáky s kytarami Miroslava Palečka (P) a Michaela Janíka (J) jsem ulovil při pražské vernisáži firmy CD-FOTO ...


Dva sympaťáky s kytarami Miroslava Palečka (P) a Michaela Janíka (J) jsem
ulovil při pražské vernisáži firmy CD-FOTO BLER. Bravurně ovládali svoji machu
před lidmi, kteří žijí v úplně jiném než umělecko-hudebním světě. I napadlo mě
(občas se mi to i stává!), podívat se,
jak budou vypadat z hlediska IT v rozložení dejme tomu 2 400 dpi. Fotografie,
na které jsou
zachyceni ve společnosti Karla IV., bohužel nic z jejich ledví neodhalila. I
vzal jsem proto do ruky magnetofonové zapisovadlo a v jedné pizzerii nedaleko
budovy Českého rozhlasu jsem se je jal zpovídat...
P: Seznámili jsme se na soutěži "Talent 1967", kam jsme se přihlásili jako
sólisté, neboť tehdy jsme se ještě ani neznali. Michael mi hned tenkrát padl do
oka, neboť přišel oblečený stejně jako já do džínů a černého roláku. Navíc měl
v kapse "placatici" a v ruce kytaru, kterou já jsem tenkrát ještě nevlastnil,
byť jsem na ni uměl zahrát. On mi ji však půjčil a já zapěl "Sbohem lásko",
zatímco on zpíval už nějakou svoji písničku. To byl náš první kontakt. Podruhé
jsme se potkali po několika měsících na Václaváku, dali si schůzku u Pinkasů a
dohodli jsme se, že to spolu zkusíme. Michael začal psát texty na písničky
jiných autorů, později jsme se pustili i do vlastních skladeb. On u textů
zůstal a dnes je stoprocentním autorem všeho, co jsme až dosud nazpívali, já
jsem zase přes tu muziku.
Aranžujete si sami?
P: Pojem "aranžmá" je příliš vznešený výraz pro dva hlasy a dvě kytary, občas
střídané píšťalou či foukací harmonikou. Po natočení prvních šesti písniček na
dva magnetofony zakoupené na splátky jsme si nechali vylisovat desku v počtu
čtyř kusů. Potom jsme chodili sondovat názory. Byli jsme za Suchým, za Šlitrem
i za Darkem Vostřelem, protože jsme chtěli vědět, jestli v této činnosti má
cenu pokračovat. Pány S + Š dvě písničky docela zaujaly. Jenomže do toho přišly
srpnové události 1968, ze všech plánů rázem sešlo a místo v divadle Semafor
jsme začali vystupovat a hrát na Karlově mostě. Někdy na podzim nás Jiří Suchý
pozval k vystoupení v rozhlase. Přišla i pozvánka do "Klubu spřízněných duší"
divadla Semafor, kde jsme hráli společně s Karlem Krylem. Tehdy jsme na
Houpačce obsadili druhé místo s písní "Hele lidi" a oslovili nás pánové
Grossmann se Šimkem. Nabídli nám, abychom se společně s Krylem střídali ve
vystupování při "Návštěvních dnech".
J: V té placatici, která tehdy zaujala Mirka, byl "myslivec", ale pití přišlo
až po zpěvu.
Pánové, zpíváte už třicet roků písně, které jdou někdy hodně "pod kůži". Jak
byste svoji tvorbu charakterizovali sami?
J: Podle mne to jsou umělé lidové písně.
P: Kdyby nás chtěl dát někdo do uměleckého "šuplíku", líbilo by se mi zařazení
někde mezi písňovou tvorbou Karla Hašlera a Osvobozeného divadla.
Mistři pěvci nejen uměním živ jest člověk. Prozraďte mi něco o tom, jak
komunikujete se svým okolím i se světem, když zrovna netvoříte muziku či slova
svých písní.
P: Z moderních komunikačních prostředků mne nejvíce oslovuje ten nejstarší
telefon! Nejen na nočním stolku, ale v posledních létech i mobilní. Oceňuji též
hlasovou poštu a krátké textové zprávy, které jsem využil při odesílání
blahopřání k Novému roku. (Bohužel ho dostali pouze majitelé mobilních
telefonů).
J: Já osobně telefon jako předmět nenávidím a nikdy jsem ho neměl rád. Pořád si
totiž myslím, že mě doma nemá nikdo otravovat. Když mám v úmyslu si s někým
popovídat, pak ho chci mít před sebou a vidět! Zajímavé však je, že mobilní
telefon dnes oceňuji už i já, stejně jako hlasovou schránku. Ta se mi osvědčila
letos v létě, kdy jsem byl na dovolené v hlubokých lesích, kde nebylo možné
zachytit vůbec žádný signál. Nezbývalo mi nic jiného, než jednou za den navečer
usednout za volant a vyjet na čtyři kilometry vzdálený kopec. Tam jsem nachytal
došlé vzkazy a večer v lesích potom dumal, co s nimi udělám.
Říká vám něco pojem "výpočetní technika"?
P: Něco málo. Já sice vlastním PC 386 SX-16, ale to už je opravdový "dědeček",
jehož harddisk má celkovou kapacitu pouhých 40 MB. Ale to mi nevadí, protože já
ho používám více méně jako prodlouženou ruku diáře a hlavně jako psací stroj.
Kdybych tvrdil, že na něm pracuji, pak bych asi lhal.
Jaký používáte na svých počítačích operační systém?
P: Na ten "pididisk" se nic víc než textový editor T 602 a Windows 3.1 nevešlo.
Nové Windows 95 mi nainstalovat nikdo nedokázal, protože ty prý vyžadují mj.
minimálně 8 MB RAM, zatímco můj PC má chudák pouhé 2 MB RAM.
(V tomto momentě přinesl vrchní Palečkovi pizzu číslo 14. Popřáli jsme mu
dobrou chuť, ale Janík ještě než se mi začal zpovídat, nevěřícně zakroutil
hlavou a na adresu Palečka poznamenal: "Ježíšikriste, on na tu pizzu vylil půl
flašky kečupu! No to je šílený. Vidět tě nějaký "mafiózo", tak tě v tu ránu
podřízne!") A s nevěřícím výrazem ve tváři mi konečně řekl i něco o sobě.
J: S výpočetní technikou jsem na tom asi tak jako Mirek možná ještě o něco hůř.
Doma mám pouze takový menší počítač nevím, jestli se tomu říká laptop nebo
spíše notebook. Před čtyřmi roky jsme ho koupili v New Yorku ve zlevněném
obchodě, kde stál neuvěřitelných 1 000 dolarů. Ta mašinka však vypadá i dnes
velice slušně ostatně kupovala ji moje žena a ona této technice na rozdíl ode
mě rozumí. Já jsem do ní stále ještě nepronikl a dodneška jsem se nenaučil nic
víc, než psát texty. Mirek vám ale zapomněl říct jednu veledůležitou věc, a to,
že se mu podařilo dostat nás dva na Internet!
To je teda gól vy o výpočetní technice nemáte pomalu ani "šajna" a prezentujete
se na Internetu. Jak se vám to stalo?
P: (který mezitím bohatě okečupovanou pizzu dojedl) Kvůli tomu mne nedávno
oslovil jeden můj kamarád vlastník firmy, která se Internetem zabývá. Když mi
nabídl možnost zveřejnit nás dva, nezaváhal jsem ani na chvilku. Na naší
stránce jsou zatím základní informace o nás dvou včetně našich kontaktních
adres a telefonů. Texty a notace to se tam chystáme teprve dodat. Podkladem k
tomu by mělo být 12 dosud vydaných našich "elpíček". J: Já se přiznám bez
mučení naši stránku na Internetu (http: //www.mamedia.cz/pj) jsem ještě
neviděl! Ale je mi známo, že běžným a průměrným pořadatelům existence jakéhosi
Internetu zatím nic neříká. Já však cítím, že být přitom je nutností a protože
my už na Internetu svoji webovskou stránku máme, čas pracuje pro nás. Podle mne
tak za tři až pět roků každý, kdo (i v uměleckých kruzích) nebude prezentován
či k dostižení na tomto médiu, nebude mít šanci.
Myslím si, že čtenáře Computerworldu by přesto zajímalo, jaké pocity má
hudebník nebo skladatel když zjistí, že stisknutím tlačítka myši u počítače se
na něho může z celého světa kdokoliv podívat?
J: Mě to naplňuje nadšením, protože na svět komunikace se dívám z hlediska
doby, která je v tomto směru "přelomová". Dá se totiž přirovnat k technické
revoluci, která zachvátila svět počátkem tohoto století. Internet podle mne
svět ohromně sbližuje a likviduje omezení státních i duchovních bariér. Někdy
mi to dokonce připadá tak, že lidstvo začíná strašně spěchat, aby se spojilo
dříve, než se samo zlikviduje. Jakmile totiž budou mít k sobě lidé různého
politického přesvědčení a náboženského vyznání tak blízko, jako k podání ruky,
asi v ní nebudou držet nůž, samopal či bombu!
P: I já si myslím, že být na stránkách znamenajících svět, je něco ohromného.
Pro mne osobně je veliká škoda, že na tuto "počítačovou" dobu nejsem už zas tak
mladý, jak by bylo zapotřebí. Snad proto na mne větším dojmem zapůsobilo, když
nám v r. 1969 vyšla první malá deska, než fakt, že máme dnes webovskou stránku
na Internetu. Tehdy jsem chodil po Praze pyšně jako páv, díval se do výkladů a
v duchu si říkal: "Vidíš, tamhle je ta deska, kterou jsme s Michaelem
nazpívali."
Našemu internetovsko-počítačovému povídání stále něco chybí. Otevřete svá ledví
a ukažte, že i umělci jsou především lidé z masa a kostí.
J: Já (dle mého soudu) vedu nesmírně obyčejný život šťastného ženáče s
patnáctiletou dce-rou, protože mi to tak vyhovuje. Vzhledem k věku dcery jsem
si pořídil již několik flint a místo psa mám hlídací morče. Jakékoliv delší
odloučení od rodiny pociťujeme všichni dost bolestně (mým děvčatům totiž potom
nemá kdo uvařit!) a proto jsem rád, že s Mirkem nejezdíme na žádné dlouhé
estrádní "šňůry". Jako člověk se pak dokáži moc radovat i z nesmyslných
maličkostí. Kdysi jsem docela dobře lyžoval a hrál basketbal a když Mirek začal
s tenisem, podařilo se i mně několikrát přehodit balon přes to "štrykované".
Ale neměl jsem vůli ani čas se tomu více věnovat, takže jsem sportovně nakonec
úplně zakrněl. Daří se mi pouze na horském kole občas devastovat přírodu.
P: Řekl bych, že jsem na tom asi stejně jako Michael, s tím rozdílem, že jsem
úplně jiný! Hrozně rád sportuji (tenis, ping-pong, kulečník, šipky) a chodím do
hospůdky, kde mám rád všechno co teče (kromě vody), zejména však pivo. I já
jsem ženatý, ale dítka mám dvě 18letou dceru a 16letého syna (flintu ani náboje
a psa naštěstí nepotřebuji).
V jedné z písní Osvobozeného divadla se zpívá "Život je jen náhoda, jednou jsi
dole, jednou nahoře". Kdy tomu tak bylo u vás, pánové?
P: Rád bych i nadále žil tak, jako dosud. Na nějaký ten "TOP" ještě pořád čekám
v žádném případě tím ale nemyslím písemnou formu nějakého ocenění nebo titul.
Pro mne je narození zdravého dítěte podstatně větší výhra, než deset státních
cen! Pokud jde o "držkopády", nějak se mi vyhýbaly. Znám však řadu lidí, kteří
na tom (zejména po roce 1968) byli podstatně hůř než my. Kdybych si měl na toto
téma stěžovat, musela by mne hanba fackovat!
J: Mně nedávno udělal ohromnou radost jeden starší pán v městečku Trnávka,
který za námi po vystoupení přišel a začal nás neuvěřitelně chválit. Z toho co
viděl a slyšel byl strašně nadšený a pořád jenom opakoval, že se mu to snad do
jejich kroniky nějak podaří dostat. Byl to projev sedmdesátníka, na kterém bylo
vidět, že vše co říká, myslí opravdu upřímně. Dlouho jsme s ním setrvali v
srdečném rozhovoru a mne toto setkání nesmírně duševně povzneslo. Nedávno jsem
také hovořil s Lenkou Filipovou o "cédéčkách" a uvědomil jsem si, že je to
něco, co zde po člověku trvale zůstane. To je jako když spisovatel napíše
knížku, kterou i když bude mít někde v jedné vesnici pouze osm sedláků, bude
tam na věky věků. Což je fascinující. Já třeba dnes s láskou vzpomínám na svého
dědečka, ale nic mi po něm (kromě vzpomínek a fotografií nezůstalo).
Tož mistři pěvci děkuji a doufám, že po vás zůstane v nějakém archivu i tento
článek.
8 3000/ jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.