Digitálně, nebo raději klasicky?

Digitální technologie se ve světě fotografování zabydlela již natolik, že dnes téměř není výrobce fotoaparátů, ...


Digitální technologie se ve světě fotografování zabydlela již natolik, že dnes
téměř není výrobce fotoaparátů, který by ve své nabídce neměl digitální
fotopřístroj. Nikon, Canon, Minolta, Olympus to jsou jen ti nejznámější.
Zájemci o uvedenou technologii tak mají velkou možnost výběru. Dokáže však
digitální technologie nahradit klasickou fotografii, jak se o tom mnohdy
hovoří? A do jaké míry se jí dnes vyrovná?

Stejně jako klasický počítačový hardware, i digitální fotografie je svižně se
rozvíjejícím odvětvím. Zatímco před pár lety byla tato technologie někde na
okraji zájmu jak profesionálních, tak i amatérských fotografů, nyní se dostává
čím dál více do povědomí všech. Důkazem toho je i několik světových
fotografických či tiskových agentur, které vybavují své fotoreportéry
digitálními fotoaparáty. Důvod je zcela prozaický rychlost. Kdo by také nechtěl
zmáčknout spoušť a vidět výsledek? Nebo ještě lépe, poslat jej přímo ze
stadionu při fotbalovém zápasu do redakce, přátelům či kolegům do práce. Datová
média
V následujícím textu trochu opomeneme vetší formáty typu 6 x 6, 6 x 4,5, 6 x 9
apod., i když i sem již pronikl digitální "závan" v podobě kvalitních, ale také
nákladných zadních digitálních stěn. Digitální technologie tu mimo jiné
nahrazuje často používaný Polaroid. Ten slouží ke kontrole správnosti expozice
složitých ateliérových záběrů. Záměrně se budeme věnovat jen kinofilmu. Jedná
se o nejpoužívanější technologii jak v amatérské, tak i v profesionální sféře,
a díky tomu se zde také digitální fotografie angažuje nejvíce.
V čem se liší "digitál" od klasického fotoaparátu? Digitální aparát zpravidla
na první pohled poznáme podle barevného LCD displeje a řady ovládacích prvků
navíc. Odlišný je i způsob záznamu využívající tzv. CCD čip. CCD čip stejně
jako film reaguje na světlo a ukládá jeho podobu v elektronické podobě. Pro
zápis používá intenzitu světelných paprsků dopadajících přes objektiv, které
převádí na elektrický náboj. Ukládat se dá několika způsoby, nebo lépe řečeno
na několik různých médií. Lze využívat karet Smart Media (obsah až 64 MB) a
nebo dnes nepsaného standardu, karty Compact Flash firmy SanDisk s kapacitou až
256 MB. S vlastním řešením přišla např. firma Sony. Jmenuje se Memory Stick a
používá ho většina jejích digitálních fotoaparátů. Začíná se však prosazovat,
podobně jako Compact Flash, v přístrojích více firem navzájem sdružených v
asociaci na podporu Memory Stick. Mimo jiné jsou v ní Olympus, Compaq, HP nebo
Casio.
Toto médium je využíváno rovněž u některých kapesních počítačů, digitálních
diktafonů apod. Na listopadové výstavě Comdex dokonce firma Sony vystavovala
navigátor GPS, kameru či snímač otisků a to vše založené na využití karty
Memory Stick. Ani tímto nabídka ukládacích médií nekončí. Někteří výrobci
využívají i diskety, a to jak na klasické, tak Super Disk s obsahem až 120 MB.
Další zajímavou možností je CD mechanika zabudovaná ve fotoaparátu Sony Mavica,
která se mimo jiné dá po připojení k počítači využít jako externí vypalovací
mechanika. Speciální software také umožňuje přenášet snímky z neuzavřeného CD
do počítače. Poslední dobou se rozvíjí i technologie Micro Disků. Jsou to malé
pevné disky s rozměrem karet Compact Flash, ale s kapacitou až 1 GB. Cena
"gigového" disku je sice velká, 34 tisíc Kč, ale za Compact Flash kartu s 256
MB zaplatíte (v závislosti na značce) i 40 tisíc korun. Všechny tyto karty
umožňují několikeré použití. Snímky jednoduše nafotíte, přenesete třeba do
počítače, smažete a používáte znovu. Rozdělení fotoaparátů
Když si kupujete fotoaparát, jistě si vybíráte podle toho, co od něj očekáváte
a na co jej budete používat. Fotoaparáty lze rozdělit do několika skupin. Do
první, základní a nejlevnější, můžeme zařadit kompaktní aparáty s pevným nebo
zoomovým objektivem. Cena jejich klasické podoby se pohybuje od necelých dvou
tisíc do zhruba deseti tisíc korun. Naproti tomu začíná cena digitálních
fotoaparátů se shodnými parametry u částky 4 500 korun. Většinou však počítejte
s cenou od deseti do dvaceti tisíc. CCD prvek má v tomto případě rozlišení
kolem milionu pixelů. Fotografie z těchto fotoaparátů jsou již použitelné pro
rodinnou fotografii. Zvětšeniny nad rozměr 10 x 15 ale vykazují znaky zhoršené
kvality. Mnohem výhodnější je dnes vybírat z bohaté řady dvoumilionových (s
rozlišením více než 2 miliony pixelů) "digitálů". Zde je kvalita s klasickou
fotografii srovnatelnější, ale dvacet tisíc korun na jeho pořízení vám asi
stačit nebude. Zato je zde transfokátor, pomocí něhož můžete lépe volit
kompozici záběru, standardem. Transfokátor je někdy mimo optického i digitální.
Rozšiřuje sice svým způsobem možnosti záběru, ale také zhoršuje kvalitu
výsledného snímku. Postupně se stává standardem i rozhraní USB, které je pro
přenos naexponovaných fotografií do počítače rychlejší než dříve používané
sériové rozhraní. Zajímavou možností je i natáčení krátkých pohybových záznamů,
které umožňují některé fotoaparáty. Například vybrané typy od Sony mohou po
připojení k videu natáčet jakkoli dlouhý záznam. Setkat se můžete i s možností
zvukového záznamu k jednotlivým snímkům (např. u fotoaparátů HP Photosmart 618
a 912 až 45 vteřin k jednomu snímku). Díky tomu se dá nadiktovat komentář k
snímané situaci či její pozadí. Toto všechno je ale samozřejmě omezeno
kapacitou záznamového média.
Proti klasice Jak je vidět, digitální technologie poskytuje navíc pár
zajímavých rozšíření, kterých u klasického fotografování přímo nedocílíte.
Naproti tomu je ovšem klasická fotografie na vyšší úrovni, pokud jde o
technickou dokonalost snímku. Má cca 8 milionů bodů, tedy rozlišení 2 400 x x 3
600 obrazových bodů, což dokáží jen ateliérové digitální přístroje s cenou
několika set tisíc korun. Pokud se ještě na okamžik vrátíme k ceně, dalo by se
zjednodušeně říci, že běžný "digitál" je zhruba dvakrát dražší než fotoaparát
klasický.
Nákladnější je i vyvolání fotografie. První vyvolání klasické fotografie přijde
i při započítáni filmu opět přibližně o polovinu levněji a to díky tomu, že při
vyvolání je snímek ve formátu 9 x 13 za 3,80 Kč někde dokonce za 2,80 Kč (ve
speciálních nabídkách se objevují i fotografie za 1 Kč a vyvolání filmu do 50
Kč). Tato cena při dodělávce sice již neplatí, ale cena za film a jeho vyvolání
odpadá. Naopak cena digitálního snímku vyvolaného na fotografickém papíře se
pohybuje od 10 do 15 korun, a to bez rozdílu, zda jej vyvoláváte poprvé nebo po
dvacáté. Tento rozdíl je sice velkou měrou kompenzován skutečností, že u
digitální technologie, kde máte předem kontrolu snímku, asi jen těžko budete
vyvolávat pokažený záběr. Jeho existenci u 35milimetrového filmu zjistíte až po
jeho vyvolání. Pokud je potřeba přenést diapozitiv či fotografii do počítače,
je možné využít celou řadu skenerů. Jejich kvalita je ovšem různá. Plošné
skenery jsou díky cenám nižších modelů cenově dostupné. Umožňují však skenovat
jen neprůhledné plochy tam je výsledek dobrý. Ke kvalitnějšímu skenování
fotografií se hodí filmové skenery s nástavci pro formáty APS, 35mm a někdy i
pro střední formát (6 x 4,5, 6 x 6, atd.), na nichž velmi kvalitně nasnímáte
diapozitiv i negativ. A to bez ztráty detailů a barevných posunů způsobených
převodem negativu na pozitiv. Nevýhodou je jednoúčelnost filmových skenerů a
výrazně vyšší cena (okolo třiceti tisíc korun). Na rozdíl od toho začíná
pořizovací cena plošného skeneru někde u 3 tisíc.
Alternativou se mohou stát skenery s prosvětlením a vysokým rozlišením.
Umožňují nejen nasnímat filmový pás a to i středního formátu, ale i neprůhledné
plochy. Při skenování je nutné si také zvyknout na snížení ostrosti i mírný
posun barev snímků, což ale velmi rychle napraví i ten nejjednodušší program
pro úpravu fotografii.

To nejlepší
Další kategorií klasických fotoaparátů jsou zrcadlovky, které se cenově hodně
blíží výše zmíněným digitálním fotoaparátům, ale umožňují používat kvalitní
výměnné objektivy a bohatou řadu příslušenství. Samostatnou kategorií jsou
zrcadlovky profesionální. Zde se však již jedná o technicky vyspělé a
technonologicky nákladné aparáty, což se odráží i v ceně. Pro snížení nákladů
mnozí výrobci praktikují způsob, že ze své "vlajkové lodi" udělají ekvivalent v
podobě "digitálu". Příkladem může být třeba Nikon F100, který se stal základem
pro Nikon D1. Rozlišení těchto přístrojů dnes již neklesá pod 3 miliony pixelů
(a blíží se ke čtyřem) a cena zase neklesá pod sto tisíc korun za tělo, to
znamená bez objektivu. U klasických zrcadlovek se naopak cena pohybuje pod sto
tisíci zcela běžně. Výrobce však dává do prodeje cenově zajímavé sety doplněné
některým z vysoce světelných objektivů, popřípadě i bleskem. Z řady tak trochu
vystupuje nový Olympus E-10 s cenou něco málo pod 100 tisíc korun. I když má
rozlišení 4 miliony pixelů a funkce kterékoli jiné profesionální zrcadlovky,
nemá výměnné objektivy. Pevný objektiv má rozsah 35-140 mm a světelnost
2,0-2,4. Absenci výměnných objektivů nahrazují předsádkové objektivy
rozšiřující rozsah od 28 do 420 mm. Pokud jde o rozdíly při snímání zmíněným
fotoaparátem a jakoukoliv profesionální zrcadlovkou, moc jich nenajdeme.
Expozici je možno regulovat automaticky, s prioritou času nebo clony a
samozřejmě plně manuálně. Umístění ovládacích prvků závisí na jednotlivých
výrobcích. Největší důraz je kladen na rychlost ostření a kvalitu záznamu.
Rozsah citlivostí je opět podobný jako u klasického fotoaparátu většinou od 200
do 1 600 ISO. Snímání v exteriéru nepřináší téměř žádná specifika. Jinak je
tomu v interiéru. Zvláštností jakéhokoli digitálního fotoaparátu je funkce
"vyvážení bílé". Slouží k úpravě barevného spektra při snímání při jiném než
slunečním světle. Tato funkce může být automatická nebo i manuálně
nastavitelná. Pro interiérové snímání se používají blesky, jak je známe u
klasických fotoaparátů. Nejvíce se specifika interiérového snímání digitální
fotografie projevuje v náročnějších ateliérových scénách, kde je důležité
použít jiná než halogenová světla a zamezit kolísání napětí a tím i intenzity
osvětlení. Profesionální zrcadlovky ať již klasické či digitální, mohou také
využívat rozsáhlé příslušenství od výměnných objektivů po vertikální Gripy
(rukojeť), záblesková zařízení přídavných motorů apod. Trochu odlišné je
snímání sérii. U filmu jsme omezeni jeho délkou, u digitální technologie se
zase po nasnímání série, jejíž délka je závislá na typu přístroje, musíme
smířit s prodlevou, během které jsou snímky ukládány. Některé digitální
fotoaparáty vás při fotografování sérií omezují prodlevou po ukládání každého
snímku.

Co pro koho
Digitální fotoaparáty jsou podle zkušeností prodejců využívány především malými
firmami pro prezentaci, reklamními či realitními kancelářemi a v neposlední
řadě fotoreportéry. Má na tom zásluhu rychlost, s jakou se dá s digitální
fotografii pracovat. Není pravda, že jediným způsobem, jak dostat snímek z
digitálního formátu na papír, je jen prostřednictvím příslušného minilabu nebo
přes počítačovou tiskárnu. Výrobci se dnes nesnaží rozvíjet jen samotné
fotoaparáty, ale i jejich příslušenství, do kterého patří například sublimační
tiskárny. Ty dokážou tisknout snímky přímo z paměťových médii. Tím, že jsou
fotoaparáty v řadě případů vybaveny výstupem videosignálu, mohou být navíc
snímky prohlíženy prostřednictvím libovolného televizního přijímače. Závěr
Jak je vidět, každá z těchto technologií něco poskytuje a zároveň něco bere.
Vždy je ale důležité vědět, co od fotoaparátu požadujete. Pokud budete fotit
někde na webovou stránku, je "digitál" nejvýhodnější. Pokud naopak požadujete
vysokou kvalitu a vyvoláváte zvětšeniny 20 x 30 cm, bude se vaše pozornost
ubírat spíše k technologii klasické. Trochu uprostřed je fotograf-amatér, který
si chce pořídit záznam z dovolené, rodinné oslavy apod. U něj již bude záviset
na jeho postoji vůči jednotlivým způsobům a také na jeho finančních možnostech.
1 0092 / pen









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.