Digitální kamery a fotoaparáty v roce 2000

Závěrem loňského roku slibovali přední světoví výrobci digitálních fotoaparátů a kamer na magický rok 2000 mnoho...


Závěrem loňského roku slibovali přední světoví výrobci digitálních fotoaparátů
a kamer na magický rok 2000 mnoho zajímavých novinek a vylepšení. Podívejme se
nyní, jaký je skutečný stav v oblasti těchto přístrojů určených pro spotřební
trh tak, jak jej lze vysledovat nejen na pultech obchodů, ale třeba i z pohledu
návštěvníka nedávno proběhnuvšího veletrhu Digitální Interkamera. Kromě toho se
společně zamyslíme nad budoucností a vývojem digitálních technologií pro
zachycení obrazu.
Digitální kamery
Začněme digitálními kamerami. V prvé řadě lze sledovat jistý cenový pokles
většiny modelů DV kamer na rozpětí kolem 30-60 tisíc Kč. Tak, jak tento trend a
vývoj pokračuje, lze již dnes říci, že z hlediska poměru cena/výkon se nákup
analogových videokamer systémů VHS-C, Video 8 nebo Hi8 pomalu přestává vyplácet
i běžnému spotřebiteli, který krom zachycení a archivace např. svojí dovolené
nemá s touto technikou další záměry (počítačový střih, ozvučení záběrů a další
úpravy).
Vraťme se ale k užitným vlastnostem současných digitálních kamer pro modelový
rok 2000. Předně je třeba konstatovat, že ten, kdo očekával stále rostoucí
horizontální rozlišení obrazu z těchto kamer, bude nejspíš zklamán. Většina
modelů spotřebních (myšleno běžný DV modelový standard, nikoli špičkové modely
jednotlivých výrobců) digitálních videokamer si udržuje rozlišení kolem 400-450
řádek často uváděných více jak 500 řádek v propagačních materiálech málokdy
odpovídá realitě.
Tyto spotřební přístroje asi stěží půjdou nějak významně přes rozlišení 500
řádek. Už jen z toho důvodu, že by to z technického hlediska znamenalo jistý
zásah a úpravy do koncepce DV formátu. Právě oněch 500 řádek totiž nabízí DV
datový tok 25 Mb/s s rezervou, zatímco pro podstatně větší horizontální
rozlišení by byl nutný datový tok dvojnásobný, tedy asi 50 Mb/s tak, jak s
tímto datovým tokem pracují některé profesionální digitální záznamové systémy
(např. Digital S, DVCPRO50, Betacam SX). Rovněž by se mohlo stát, že nové
přístroje by nebyly kompatibilní se staršími kamerami systému DV nebo spíše by
tato zpětná kompatibilita zvyšovala cenovou náročnost těchto přístrojů.
Zdvojnásobením datového toku na 50 Mb/s by se navíc zkomplikovala (a především
zdražila) možnost počítačového zpracování záběrů na běžném systému PC, a to
nejen z hlediska přenosové rychlostí disků, rychlosti sběrnice a dalších
návazných systémů. Krom toho není do dnešního dne uspokojivě vyřešena otázka
možnosti jednoduché archivace (ve stejné kvalitě, za přijatelnou cenou a na
médium s velkou záznamovou délkou) již natočených, případně i zpracovaných
(sestříhaných) záběrů.
V tomto ohledu se jako perspektivní velkokapacitní archivační systém jeví
Digital VHS (pracující ve standardu MPEG-2), který je pomalu uváděn na trh
dvojicí prakticky identických D-VHS videorekordérů firem JVC a Philips. Krom
toho systém Digital VHS jako plánovaný nástupce domácího videa na kazetách VHS
(s nímž je plně kompatibilní) neumí zpracovávat datový tok vyšší než 25 Mb/s a
jeho rozlišení rovněž končí u 500 řádek i to je jedním z důvodů, proč se nové
kamery nad toto rozlišení do výroby nijak nehrnou.
Hrátky s megapixely
Informace o tom, že většina nových modelů digitálních videokamer bude vybavena
megapixelovou technologií, se ukazují jako shodné se skutečným stavem. Co je to
vlastně megapixelový CCD prvek? Zjednodušeně řečeno je to takový snímací prvek
(přesněji prvek s vázaným nábojem Charge Coupled Device), který obsahuje více
jak jeden milion (odtud předpona mega) aktivních obrazových bodů (pixelů).
Rozlišení (tedy počet obrazových bodů pixelů) většiny modelů jednočipových
digitálních kamer modelového roku 1999 dosahovalo hodnot kolem 600-900 tisíc
obrazových prvků.
Do této rovnice je ovšem potřeba dodat slovo aktivních, protože v případě
elektronické stabilizace obrazu (ta je používána především u levnějších modelů
digitálních videokamer) je počet aktivních obrazových bodů vždy asi o třetinu
nižší než je počet všech obrazových bodů CCD prvku (velmi zjednodušeně řečeno
toto záleží na konkrétní konstrukci snímacího prvku). Znamená to tedy, že CCD
čip s celkem 800 tisíci obrazovými body má v případě elektronické stabilizace
obrazu k dispozici aktivních obrazových bodů asi kolem 500 tisíc.
Tak je tomu u snímacího systému jednočipového, ovšem u tříčipových systémů,
které vždy dávají kvalitnější a o detaily i barevné podání bohatší obraz, je to
trochu jinak. Pro praktické posouzení jejich obrazové kvality se uvažuje součet
počtu obrazových prvků jednotlivých čipů, které snímají danou složku obrazového
spektra (zvláštní CCD prvek pro barvu modrou, zelenou a červenou).
U tříčipových systémů se nepoužívá elektronická stabilizace obrazu, ale až na
výjimky zásadně optická. To znamená, že například 3čipová kamera s počtem
aktivních obrazových prvků 450 tisíc, má celkové "rozlišení" 1 350 000
obrazových prvků a je vlastně megapixelová. Ovšem v praxi toto porovnání úplně
přesně neplatí, pro zjednodušení jej však lze nyní použít.
Výhody jsou zřejmé. Použití megapixelu v kameře nahrazuje výrobně dražší
3čipovou technologii (používanou téměř výlučně u dražších modelů DV kamer a
dále u všech profesionálních záznamových systémů např. Betacam SX, Digital S,
DVCPRO 50 a další). Megapixelové CCD snímací prvky jsou vzhledem k rychlému
vývoji této technologie pro digitální fotoaparáty k dispozici v poměrně
příznivých cenách. Použití megapixelových CCD napomáhá další miniaturizaci
kamer (za objektiv není nutno umístit 3 samostatné CCD prvky a optický hranol)
a konečně kamery vybavené megapixelem mohou být rovněž používány i jako
jakostní digitální fotoaparát.
Kamera nebo fotoaparát?
Jistě nemálo uživatelů digitálních kamer a s PC vybaveným IEEE 1394 rozhraním
občas využívá možnost stažení statického obrázku vytvořeného ve Photo režimu
kamery do PC jako BMP nebo JPG soubor. Většina si rovněž jistě všimla, že tyto
obrázky nedosahují nijak závratného rozlišení. A to i přesto, že jejich kamera
je vybavena CCD prvkem např. s 900 tisíci obrazovými body, pročež by měla být
výsledná fotografie poměrně jakostní (900 tisíc obrazových bodů na CCD prvku
odpovídá digitálnímu fotoaparátu s rozlišením 1 024 x 768, tedy S-VGA).
Proč tomu tedy tak není? Především proto, že se statická fotografie ukládá ve
stejném rozlišení a formátu jako v případě pohyblivého filmu (tzn. 720 x 576
bodů, DV kodek s DCT transformací). Proto tedy není oněch 900 tisíc obrazových
bodů CCD prvku využito tak, jak je tomu v případě digitálních fotoaparátů.
Zachycený obrázek pak není kvalitativně srovnatelný s obrázkem z digitálního
fotoaparátu.
Proto někteří výrobci zvolili jiné řešení např. firma Sony, kamera DCR-PC10.
Tato kamera je vybavena megapixelem, nicméně obraz pro fotografický režim se
neukládá na DV pásku kamery, ale přímo (bez konverze na DV formát a bez DCT
transformace) na paměťovou kartu Memory Stick. Takto fotografický režim kamery
dosahuje rozlišení 1 152 x 864 bodů. Lze se domnívat, že tento způsob (v
různých obměnách) zvolí i ostatní výrobci digitálních kamer.
Navíc s postupným zmenšováním rozměrů digitálních videokamer bude zřejmě pomalu
docházet k postupnému dalšímu slučování těchto přístrojů do jednoho. Protože
však pro plné nahrazení kinofilmu je zapotřebí rozlišení CCD snímacího prvku v
rozmezí alespoň 5-7 megapixelů je zřejmé, že maximální kvalitu poskytnou pouze
samotné digitální fotoaparáty. Digitální videokamery se s takovými snímacími
prvky zřejmě nebudou vyrábět, protože toto rozlišení není díky specifikacím a
vlastnostem DV systému plně využitelné a zpracovatelné.
Digitální fotoaparáty
Jak jsem již naznačil, postupnou snahou výrobců digitálních fotoaparátů je
přiblížit se rozlišení klasického fotoaparátu na film. Tento moment nastane v
situaci, kdy budou digitální fotoaparáty vybaveny snímacím prvkem obsahujícím
alespoň 5-7 megapixelů. High-endové modely digitálních fotoaparátů a studiových
CCD snímačů (především modely pro profesionální fotografii) již pomalu tohoto
rozlišení dosahují, spotřební modely (především kvůli ceně) se v současné době
prodávají v širokém rozmezí 1,2 až 3,7 megapixelů.
V souvislosti s digitálními fotoaparáty bude zajímavé sledovat vývoj paměťových
médií pro uložení jednotlivých snímků s velmi vysokým rozlišením. Zde bych rád
užil analogie s některými MP3 přehrávači. I u nich se totiž donedávna tvrdilo,
že použití miniaturního pevného disku do MP3 přehrávače je nepřípustný
anachronismus, který zařízení bez jakýchkoliv pohyblivých součástí vrací o krok
zpět.
Přesto však byly uvedeny na trh modely, které jsou vybaveny miniaturním diskem,
jenž MP3 přehrávači umožňuje ukládat data o velikosti několika GB. Proto je
možné, že podobným způsobem se bude nakonec postupovat i u některých modelů a
provedení digitálních fotoaparátů, které by tak krom statických fotografií
mohly natáčet i filmové sekvence ve formátu MPEG-2. Takže bychom se obráceně z
pozice digitálního fotoaparátu mohli dostat zpátky k videokameře.
Který z těchto směrů, tzn. sloučení funkce digitální videokamery a digitálního
fotoaparátu, nebo naopak rozšíření digitálního fotoaparátu o možnost natáčet
videopořady, bude v budoucnu upřednostňován, ukáže jen čas.
Zřejmě budou alespoň nějakou dobu obě tyto koncepce existovat vedle sebe, aby
je nakonec možná pohltila koncepce zcela odlišná. Třeba taková, kdy váš mobilní
telefon bude díky satelitnímu spojení schopen krom hlasové komunikace a
brouzdání po Internetu, ještě poměrně rychle přenášet obrazová a zvuková data
zachycená snímacím objektivem tohoto telefonu na váš plně multimediální
televizor/počítač umístěný ve vašem domově a vy krom jisté vyrovnávací paměti
zabudované uvnitř přístroje nebudete žádné jiné paměťové médium potřebovat.
Toto je ovšem hudba a vize budoucnosti, která v nejbližších pár letech zřejmě
ještě nenastane. Samostatným tématem je pak otázka výstupu (vytištění
fotografie) z fotoaparátů.
V podstatě se dá říci, že inkoustové tiskárny poskytují slušnou kvalitu i když
mohou přinést i potíže. Především může dojít k roztékání kapiček barvy a
následnému rozmazání obrazu. To už ale většinou nehrozí u novějších modelů
využívajících moderní technologie. Při použití fotografického papíru je kvalita
opravdu vysoká. Jsou dále ideálním řešením z toho hlediska, že kromě příznivých
cen je jejich využití pro majitele PC mnohem širší. Např. sublimační (tepelné)
tiskárny nabízejí maximální (můžeme říci nejvyšší) kvalitu při tisku
fotografií, ale pro tisk textu se už prakticky nehodí. Laserové tiskárny jsou
vhodné jak pro text tak pro fotografie a i při použití obyčejného papíru je
kvalita obrazu výborná. K tomu dále připočtěte vysokou rychlost. Nevýhodou je
nicméně jejich cena, která se stále drží vysoko nad tiskárnami inkoustovými.
Chcete-li pořídit "papírové" fotografie v profesionální kvalitě, stojí za úvahu
propočet nákladů na tisk a jejich porovnání s cenami fotostudií.
Slovo na závěr
Digitální fotoaparáty budou v tomto roce velmi rychle stárnout a typ, který je
dnes na špici rozlišení a za poměrně hodně peněz, bude možná zítra nahrazen
mnohem lepším fotoaparátem za téměř poloviční částku. Při srovnávání prodejní
ceny za velmi kvalitní digitální fotoaparát (s rozlišením okolo 3-5 megapixelů)
a za digitální videokameru s možností vysokojakostních statických fotografií
(zde ovšem bude snímací prvek maximálně 2 megapixelový) můžeme uvažovat i
takto: Nejedná se sice o zařízení za prakticky stejné peníze (a co do kvality
fotografií ani se stejným rozlišením), ale cenové rozdíly u některých provedení
obou typů těchto přístrojů nejsou (a především nebudou) tak velké. Navíc stále
chybí opravdu levné zařízení pro velmi kvalitní tisk klasických papírových
fotografií.
0 1584 / wepn

Přehled paměťových médií
Diskety
Ukládání na obyčejnou disketu umožňují fotoaparáty Digital Mavica firmy Sony.
Je to velmi levné řešení, nicméně jejich kapacita (cca 1,5 MB) je dosti
omezující při snaze pořídit snímek s maximální kvalitou.
PC karty
Jsou podporovány ve více fotoaparátech (např. Kodak DC-50). Důležité je
rozlišovat typy (I, II nebo III), neboť mají různé rozměry. Cena za 1 MB se
pohybuje mezi 142-500 Kč.
CompactFlash
Menší verze standardních PC karet. Mají pevné pouzdro s konektorem na konci.
Kapacitně je nabídka široká: od 8MB (2 300 Kč) až po 192MB karty (128MB stojí
19 400 Kč). Lze je použít např. v přístrojích Canon, Kodak či Nikon. Zrcadlovka
Olympus C-2500L akceptuje jak karty CompactFlash, tak i SmartMedia.
SmartMedia
Tyto karty jsou ještě menší a tenčí, vyskytují se v různých kapacitních
provedeních, ale nejobvyklejší je 64 MB (11 100 Kč, 8 MB karta stojí 1 100 Kč).
Jsou používány ve výrobcích firmy FujiFilm a některých modelech společností
Olympus, Toshiba a Minolta.
Memory Stick
Nový typ média společnosti Sony, který využívají přístroje této značky a
zdaleka ne pouze fotoaparáty, ale i počítače, MP3 přehrávače atd. Ceny se
pohybují od 60 do 300 marek.
Přenos dat do počítače
Existující různé druhy adaptérů slouží pro přenos dat z médií CompactFlash,
SmartMedia a Memory Stick do počítače. Patří sem např. disketový adaptér
SmartMedia s názvem FlashPath do něj se zasouvá karta a poté lze její obsah
přečíst na běžné disketové mechanice. Dále uveďme PCMCIA adaptéry a čtecí
zařízení, která se instalují do PC na neobsazenou pozici pro disketovou
mechaniku. Zajímavá je přenosná mechanika Click! firmy Iomega do ní se vejde 40
MB dat, což eliminuje nutnost nosit s sebou více karet s nižší kapacitou.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.