Docela nevirtuální starosti s virtuální výukou

Určitě si každý pamatuje na okamžiky strávené ve školních lavicích, na paní, resp. soudružku učitelku, na problé...


Určitě si každý pamatuje na okamžiky strávené ve školních lavicích, na paní,
resp. soudružku učitelku, na problémy s češtinou, matematikou, biologií,
zkrátka na všechno dobré, ale i špatné. V těchto vzpomínkách asi jen těžko
zaměníte paní učitelku za 17" monitor a školní pomůcky za klávesnici a myš.
Přesto i tato vize může být jednou reálnou.
Zatím je ovšem takových projektů jako šafránu, světlou výjimkou je např.
Virtuální institut internetové centrum pro sociální studia. Tento institut je
nezisková organizace, která stojí mimo institucionální strukturu vysokých škol.
Nemá tedy vlastní akreditovaný studijní program, a ani o žádný neusiluje.
Funguje na jiném principu. Podporuje vznik a provoz on-line kurzů tak, že
poskytuje jejich učitelům a studentům metodické, technické, materiální a
organizační zázemí. Jednáním a dohodami o spolupráci se snaží "svoje" kurzy
prosadit jako součást co největšího množství akreditovaných studijních
programů, které již existují na českých a slovenských univerzitách. A právě o
zkušenostech z takových on-line kurzů bude dnešní Téma týdne.

Bojíte se on-line kurzů?
Typická námitka těch, co mají z on-line kurzů strach: "Víte, to nejde, protože
nad takovými kurzy bychom neměli žádnou kontrolu, je ohrožena kvalita výuky,
nelze ručit za to, co nemůžeme kontrolovat."
Ale to v žádném případě není pravda: Nad těmito kurzy byste měli takovou
kontrolu, jako nad žádnými jinými. Detailní sylaby jsou okamžitě k dispozici a
žádný jiný kurz nelze tak snadno a bezbolestně hospitovat jako právě on-line
kurz. Každý může do detailů vystopovat celičký průběh kurzu včetně splněných
studijních povinností. Stačí jen navštívit webové stránky toho kterého kurzu.
Jenže z některých reakcí při jednáních s reprezentanty fakult si člověk odnáší
dojem, že právě tato velká otevřenost kontrole je to, čeho se mnozí obávají.
Učitelé se normálně vůbec nemusejí zodpovídat z toho, co a jak hodnotí. Co si
studenti nějak neřeknou mezi sebou, jako by ani neexistovalo.
V on-line kurzech je nad tímhle vším nastolena mnohem větší kontrola. Jen na
první pohled to učitele svazuje. Já si například daleko svobodněji dovolím v
on-line kurzu někoho vyhodit, nebo mu dát špatnou známku, když vím, že jakékoli
spekulace okolo toho mohou snadno zarazit poukazem na to, aby se pochybovači
laskavě podívali na výsledky práce dotyčného a záznam jeho aktivity během
studia a porovnali to s ostatními.

Chce-li někdo obhajovat Internet, rychle zabrousí k otázce vzdělávání. Asi
stejně rychle, jako si odpůrce téže technologie vypomůže pornografií nebo
násilím. A bohužel obvykle i stejně povrchně.
Hodně se v téhle souvislosti mluví o univerzitním studiu. Počítačoví nadšenci i
usedlí politici, uneseni technickými možnostmi celosvětové pavučiny, horují pro
zásadní proměnu práce na vysokých školách. Přicházejí s neproblematickou vizí:
spolu s Internetem, zdá se jim, přichází éra pružného a vysoce
individualizovaného systému výuky, který je prý široce dostupný, levný, a
přitom efektivní. Ideálním předobrazem jsou tu "virtuální univerzity". Ty
umožňují získat vysokoškolský titul výhradně prostřednictvím obrazovky a
klávesnice. Jako by tyto nové školy jednou mohly docela nahradit školy
tradiční, "kamenné".
Výsledkem takové vize je vyděšená, nebo alespoň nedůvěřivá protireakce většiny
praktiků administrátorů a učitelů. A je už pak jen v logice věci, že se odpor,
který by měl směřovat vůči naivním politicko-technologickým vizím (nebo ještě
lépe vůči naivitě oněch vizí), často obrací proti Internetu jako takovému.
Proroci a mýtotvorci virtuálního vzdělávání tak přispívají ke skrytému a
zároveň velmi povšechnému ocejchování Webu jako něčeho ne dost seriózního, ba
nebezpečného, zatímco na úrovni oficiálních projevů se k "novým informačním
technologiím" všichni nadále uctivě hlásí.
Jak z téhle pasti ven? Snad tak, že sestoupíme o několik pater
dolů. Ke konkrétním problémům. K praktickým zkušenostem. A k činům.
První problém, na který potom narazíme, je tento: on-line studium tedy studium
(nehledě) na dálku prostřednictvím Internetu si nikdy nelze brát do úst celé.
Jako jediný problém. Ve skutečnosti totiž existují velmi různé podoby takového
studia. A ty, navzdory tomu, že mají leccos společného, nelze strkat do jednoho
pytle. Někdy se jedná o drahé korespondenční kurzy v rámci standardního
programu amerických univerzit. Jindy o jakousi nenáročnou a dobrovolnickou
"univerzitu třetího věku". Ještě jindy jde o jednotlivé vysokoškolské kurzy
nabízené prostřednictvím specializovaného serveru, často zadarmo. Anebo o
velkoryse pojaté multimediální experimenty namířené kamsi hluboko do 21.
století. On-line výuka, se kterou mám praktické zkušenosti a o které chci
napsat, vypadá ještě trochu jinak.
Virtuální institut prakticky
Virtuální institut nabízí už druhým rokem v rámci svého vzdělávacího programu
několik on-line kurzů. Učím jeden z nich. Do těchto kurzů se zapisují studenti
českých a slovenských vysokých škol se zájmem o sociologii, antropologii,
mediální studia či ekonomii. Pojetí výuky se tu dost liší od neosobní mašinerie
individualistického samostudia, které je typické pro virtuální kurzy amerických
univerzit. Klade se důraz na společnou práci menšího počtu studentů. Kurzy jsou
náročné a speciálně zaměřené. Žádné "úvody do".
Jak takové studium vypadá? Každý kurz má své vlastní webové stránky. Ty
připraví a udržuje vedoucí kurzu. Na nich lze nalézt nejen sylabus, "nástěnku"
aktuálních informací a některé základní texty, ale také odkazy na další
studijní prameny a údaje o přihlášených studentech. Postupem času se zde
objevují i všechny zpracované referáty a seminární práce. Studenti a učitelé
obvykle komunikují prostřednictvím e-mailu. Všechny kurzy mají svou
elektronickou konferenci, kterou řídí vyučující. V konferenci se diskutují
probíraná témata, referáty a pracovní verze seminárních prací. Průběh celé
debaty je automaticky archivován na Webu. Webové stránky kurzů se během let
rozrůstají a všelijak propojují. Naprostá většina materiálů kurzu je veřejně
přístupná. V závěrečném hodnocení studentů se berou do úvahy veškeré písemné
"stopy", co po sobě účastníci na webových stránkách kurzu zanechají.
Na konci každého školního roku pořádá Virtuální institut výjezdní konferenci.
Té se účastní učitelé, studenti a přizvaní hosté. Absolventi kurzů "živě"
přednášejí výsledky své celoroční on-line práce. Všichni dohromady probíráme
zkušenosti z výuky. A využíváme také příležitost k vyřízení úředních věcí
formálně uzavíráme školní rok, zapisujeme do indexů apod.
Zkušenost s těmito kurzy mě vede k tomu, abych k povšechným soudům o virtuální
výuce přistupoval velmi opatrně. A to nejen k odmítavým, ale také k těm
nadšeným a nekritickým. Vůbec nejde jen o to, že pro on-line výuku se hodí jen
některé typy kurzů, a že tedy virtuální univerzity těžko mohou zcela vytlačit
klasické studium. Sporných míst je celá řada.
A co cena?
Mluví se například o tom, že vzdělávání prostřednictvím Internetu je levné.
Levnější než klasické formy studia. Jenže není to tak jednoduché. Spočívá-li
takové vzdělávání v tom, že si na začátku semestru studenti stáhnou z Webu
jakási elektronická skripta, ta samostatně prostudují a na konci roku si
přijdou pro zápočet, pak asi opravdu uspoříme. Netřeba platit ani za učebny,
ani za kopírky. A učiteli stačí autorský honorář. Jakmile však máme vyšší
ambice, ukáže se, že on-line vzdělávání je dost drahý špás. Je totiž strašně
pracné a časově náročné.
Čtení a psaní nejen déle trvá než poslouchání a mluvení. Vyžaduje to také větší
soustředění a pečlivost. Obyčejných pár vět, kterými člověk během pár minut
rutinně a pod tlakem reálného času uvádí probírané téma osobně přítomným
studentům, se v případě, kdy jsme odkázáni na psaní a čtení, může stát úkolem,
jenž pohltí celý půlden. Všechno, co píšeme, má punc definitivnosti a záleží tu
najednou mnohem víc na každém slově. Zjistit, že druzí mi nerozumějí, dá za
takových okolností mnohem víc práce. A to nemluvím o hodinách, které učitel
stráví formátováním studentských prací do tvaru HTML dokumentů a udržováním
celého balíku webových stránek. Nemluvím ani o počáteční přípravě takového
kurzu on-line kurzy totiž nelze dost dobře pojmout jako běžné kurzy, pouze
mechanicky převedené do elektronické podoby. Liší se nejen tempo a způsob
práce, ale také povaha kladených otázek a studijních problémů. Kurz je vlastně
třeba nově vymyslet. Kdo to nezkusil, těžko uvěří. Ale odhaduji, že vedení
takového kurzu je minimálně dvakrát tak náročné (i časově) než vedení
klasického kurzu s poměřitelnými studijními povinnostmi. Z toho důvodu může být
výhodné spojit síly a vést on--line kurzy v tandemu. A každopádně by počet
studentů v jednom kurzu neměl být vysoký. Bereme maximálně 15 účastníků, 8 je
ideální. Obojí ale učení ve dvou i menší počet účastníků zvyšuje náklady.
Drahé lidské zdroje
Zdá se divné, že mluvím o finanční náročnosti vzdělávání založeného na
moderních komunikačních technologiích, a přitom nezmiňuji pořizovací náklady na
drahou techniku? Vůbec to není divné. Jednak proto, že tato technika pokud se
zdržíme přehnaných nároků se dnes stává samozřejmostí. A nikoli kvůli virtuální
výuce. Ta se jen veze v obecném trendu. Ještě důležitější je, že počítače a
počítačové programy jsou nakonec vždycky mnohem levnější než odborná práce.
Nedejme se mást nynějšími českými poměry. Ano, pořád se tu samozřejmě
předpokládá, že něčemu takovému jako on-line výuka se vysokoškolští učitelé
budou věnovat zadarmo jako svému koníčku. Nebo dokonce, že si tak chtějí
usnadnit situaci. A pořád tu také platí, že hlavním problémem je, kde vzít
padesát tisíc na upgrade zařízení v počítačové pracovně nebo na legalizaci
programů neboť tyhle věci nadšením prostě zaplatit nejdou. Ale věřte mi, to
nebude trvat dlouho.
Ekonomická rentabilita
Vypadá to tedy, jako by žádné ekonomické důvody pro takto pojaté virtuální
studium neexistovaly. Jenže neplatí to tak docela. On--line kurzy by se mohly
pro vysoké školy stát zajímavým prostředkem, jak hospodárně provozovat
okrajovou a náročnější výuku. Mám na mysli takové notoricky "nehospodárné"
kurzy, do kterých se sice hlásí jen velmi málo studentů, ale které jsou z
hlediska oboru nebo celkové nabídky důležité například proto, že k sobě
navzájem poutají špičkové učitele a studenty. Díky on-line technologii mohou
být takové kurzy sdíleny. Několik škol je přece může provozovat a financovat
společně (ať už zprostředkovaně, přímo nebo formou nějaké výměny). Kurz, který
normálně jen sotva nasbírá minimální počet studentů, aby byl vůbec otevřen, by
potom snadněji získával více účastníků; a už jen jejich větším počtem by se
lépe vyplatil. Náklady na provoz by přitom nesly všechny školy, které by kurz
zařadily do svých studijních programů.
Vezměme jiný mýtus. On-line výuka je prý skvělá proto, že je pružná. Že je
individualizovaná a široce dostupná. Má to však háčky. Předně není jisté, zda
studenti o takovou výuku vůbec stojí. Je totiž dost jiná než to, na co jsou
všichni zvyklí. Zvyšuje nepohodlí. Nestačí jednou týdně poslušně přijít na
hodinu a odsedět si ji. Každý je ve "virtuální třídě" hrozně vidět. Nebo není.
A to i v úhrnu několika měsíců. Přitom být vidět stojí dost úsilí. Vše, co jsem
o pracnosti a časové náročnosti on-line výuky napsal z hlediska učitele, platí
i z hlediska studentů. Zvládnout jediný on-line kurz během školního roku je
proto dost velký oříšek. Zapsat se do dvou takových kurzů najednou
nedoporučujeme. Zhruba polovina přihlášených studentů během několika málo týdnů
z našich on--line kurzů odpadá většinou proto, že nečekali takové pracovní
zatížení.
Pružnost s otazníky
Virtuální výuka určitě pružná je, bezpochyby. Můžete pracovat v noci, ráno,
večer. Skoro dle libosti. A obvykle je i víc svobody v tom, které texty čtete,
kdy je čtete, a co s nimi děláte. Ale přesto účastníci nemohou postupovat
libovolně. Pracují spolu. Jsou proto na sobě vzájemně závislí. Možná i víc, než
je tomu v případě klasické výuky. Práce je tedy možná individualizovaná, ale
rozhodně ne individualistická.
Virtuální institut nenabízí kurzy pro široké masy. Spíš než širokou dostupnost
bych tedy jako zajímavý princip zdůraznil cosi jako vysokou prostupnost.
Jednotlivé školy a obory jsou u nás dosud strašně uzavřené. Alespoň na poli
sociálních věd. Není zvykem, aby přednášející hostovali na jiných školách.
Studenti jsou jen zřídkakdy konfrontováni s tím, co v jejich oboru čtou,
přednášejí a studují jinde. A právě v tom bývá on-line výuka pro všechny
zúčastněné osvěžujícím zážitkem. V jednom kurzu se relativně snadno sejdou
studenti a učitelé různých kateder, fakult a univerzit; nebo různých, i když
příbuzných oborů. Je pěkné vidět, když takhle ustavená pouta přetrvají.
Problémů, které jsou s on-line výukou spojeny, je bezpočet. Jsou nejen
metodické, ekonomické a technické, ale také třeba právní a organizační. Mezi
největší břemena patří jednání s garanty jednotlivých akreditovaných studijních
programů o tom, zda by byli ochotni svým studentům uznávat studium námi
nabízených kurzů jako součást oficiálních studijních povinností.
Obecně platí, že zájem škol o tyto kurzy je velmi malý. Nic nepomáhá, že kurzy
by mohly zpestřit jejich studijní programy, a to zcela zadarmo (v tuto chvíli
ani nelze jinak). Nepomáhá ani, že ve většině případů jde o kurzy, které již
součástí některého z dobrých akreditovaných programů jsou. Většina oslovených
představitelů škol vůbec nereaguje. Ale ani případná osobní jednání nejsou
často nic platná.
Najít nějaký důvod či "důvod", proč spolupráce není možná nebo žádoucí, je
snadné. Nejjednodušší způsob, jak vzdorovat, je začít se s rozpaky vyptávat
nadřízených. To funguje spolehlivě. To, co Virtuální institut dělá, totiž
nezapadá do zaběhaných kategorií vysokoškolského výkaznictví. Jaké jsou
hodinové dotace? Kde se bude vyučovat? Jak vlastně máme kurz započítávat?
(Navzdory řečem o standardizaci studijních povinností na různých školách je
situace v tomto ohledu prostě zoufalá. Někdy se mezi sebou neshodnou ani dva
obory téže fakulty.) Jak se bude absolvování kurzu prakticky zapisovat? Kdo má
vůbec právo rozhodnout o zařazení takového kurzu? Copak lze uznat kurz, který
vyučuje někdo jiný než zaměstnanec naší školy?
Na druhou stranu, ochota a dobrá vůle dělají divy. Když se chce, jde všechno. A
abych nebyl nespravedlivý vůči úředníkům a učitelům: hlavně když chtějí
studenti. Protože ti, když opravdu chtějí, vymohou si dnes skoro všechno. Zdá
se mi proto, že míč je teď v mnoha ohledech právě na jejich straně hřiště.
0 1117 / alsn

1. Myslíte si, že on-line výuka má místo v českém školství?
2. Co byste z titulu své funkce nebo svého úřadu mohl/chtěl pro tuto formu
výuky udělat?
1. Jsem přesvědčen, že on-line vzdělávání dětí má a bude mít stále významnější,
ale přece jen doplňující funkci. Vzdělávání totiž není jen neosobní
zprostředkování jisté sumy informací a trénink dovedností. Má--li být účinné,
musí být přizpůsobeno individuálním potřebám. Jeho efekty jsou významně závislé
na komunikaci žáka s učitelem. Zejména základní a střední vzdělávání má navíc i
zcela zásadní funkci výchovnou. Proto bude i v budoucnu při vzdělávání klíčovou
osobou "živý", tedy nikoliv jen virtuální učitel. Internet a on-line výuka
navíc mohou být důležitým prostředkem všude tam, kde tradiční formy vzdělávání
nelze z objektivních důvodů zajistit.
2. V zásadě jen tři věci.
Za prvé vytvořit takové legislativní prostředí, které umožní využít všech
technologií a forem vzdělávání tak, aby rozhodujícím evaluačním kritériem
nebyla předepsaná forma nebo metoda vzdělávání, ale účinnost. Za druhé přímou
dotační pomocí a nepřímými nástroji napomoci technickému vybavení škol. A za
třetí vytvořit motivující systém dalšího vzdělávání učitelů, mimo jiné i v
oblasti využívání informačních technologií tak, aby využití těchto moderních
technologií bylo nejen technicky možné, ale i efektivní vzhledem. Jinými slovy,
aby pokud možno všichni učitelé byli schopni informačních technologií
smysluplně využívat při vlastní výchovné a vzdělávací činnosti.
1. On-line výuka má bezesporu místo ve výuce a to jak v českém, tak i v jiném
školském systému. Týká se to každého stupně vzdělávání, a tedy i
vysokoškolského. Neznamená to ovšem úplné vyloučení přímého kontaktu učitele a
studenta. Měla by to být jedna z forem, která by vhodně doplňovala metody
vzdělávání.
2. Chtěl bych tuto metodu prosazovat tím, že bych dostal konkrétní návrh, o
kterém by se mohlo konkrétně jednat.
1. Je to jeden z trendů, kterým se dále bude ubírat (nejen distanční)
vzdělávání. Je škoda, že on-line výuce není věnováno více pozornosti v
dokumentu Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání. V USA existují
univerzity, jejichž výuka probíhá především on-line formou. Míru této podpory
je však nutno vždy zvážit s ohledem na typ kurzu a cílovou skupinu.
2. Z titulu "svých funkcí" je to asi spíše výzva pro děkany a rektory, aby
pedagogy více motivovali k tvorbě informačního obsahu pro virtuální vzdělávací
prostředí, které by mohlo být pro studenty k dispozici prostřednictvím školního
intranetu, příp. Internetu.
Na našem Ústavu informatiky VUT FAST v Brně provozujeme již od r. 1995
Virtuální informační park (VIP http:// www.park.cz) a v poslední době se
podařilo v rámci mezinárodních projektů vytvořit řadu dalších návazných
aplikací, které umožňují např. on-line testování studentů, správu publikování
e-newsletteru apod.
Redakčně upraveno.

Zajímavé odkazy
http://virtualni.institut.cz
http://www.park.cz/vzdelavani/
http://www.free-ed.net/
index.html
http://www.cdv.vutbr.cz/
http://www.eden.bme.hu/
http://www.hungryminds.com/ freecourses/index.html
http://www.webteacher.org/ winnet/indextc.html
http://www.blackboard.com/
http://www.scate.net/scate/ index.asp









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.