Druhá šance:b2b žije dál

Druhá generace b2b komerce je založena na partnerství s dodavateli pro přímý nákup materiálu a zaměřuje se předevš...


Druhá generace b2b komerce je založena na partnerství s dodavateli pro přímý
nákup materiálu a zaměřuje se především na odstranění neefektivity z celého
procesu vývoje produktu a jeho dodání. Výrobci aplikací se soustřeďují na
management dodavatelského řetězce a snaží se nabídnout software, který
dramatickým způsobem mění tradiční interakci prodejce/kupující od chladných
konkurenčních vazeb kladoucích důraz zaměřených na cenově orientovaná jednání a
na těsné vztahy založené na vzájemné spolupráci. Smyslem těchto řešení není nic
jiného, než umožnit nakupujícím minimalizovat potřebu skladových zásob a
zefektivnit výrobu zajištěním vyšší plynulosti v celém dodavatelském řetězci.
Veřejná tržiště rychle reagují nabídkou přidané hodnoty v podobě komponent pro
řízení dodavatelských řetězců, např. pro spolupráci na designu produktů.
Privátní trh se připravuje na roli řídícího centra podniků pro b2b komerci.
Privátní tržiště, která tvoří rozhraní pro provádění transakcí mezi podnikem a
jeho dodavateli i zákazníky přes Internet, budou podle zprávy společnosti AMR
Research tvořit velmi významnou část trhu aplikačního softwaru v oblasti
internetové komerce, jejíž hodnota dosáhne do roku 2004 výše 5,7 bilionu dolarů.
Mnohé z úspěšných veřejných tržišť se pokoušejí prosadit nové směry a metody
oproti dosavadní agregaci nakupujících pro nepřímé nákupy. Stuart Stafman, CEO
Packexpo.com, k tomu říká: "Je třeba si uvědomit, že tito lidé spolu obchodují
často i 20, 30 nebo 50 let, nelze tedy očekávat, že se vše rychle změní jen
proto, že se objeví Internet. Většina z nich nemá zájem, aby do jejich
obchodování vstoupila třetí strana. Proto je nezbytné zaměřit se více na
zdokonalování již existujícího obchodního modelu těchto firem." I přes tuto
snahu však Packexpo.com zaznamenává rostoucí zájem o hostování soukromých
tržišť i ze strany nejmenších zákazníků s tržbami pod 20 milionů dolarů ročně.
"Podniky se začínají vyhýbat veřejným tržištím, která nabízejí obchodování s
komoditami bez přidané hodnoty, a ve zvýšené míře se zajímají o dosažení užší
spolupráce s dodavateli," potvrzuje Jaon Harbinová z AMR Research. Nejde o to,
jak ušetřit zanedbatelné částky v transakci, firmy se pokoušejí především
zajistit hladký průběh celého obchodního procesu.
Partnerství mezi nakupujícími a dodavateli se v různých odvětvích liší, ale
řešení pro management dodavatelských řetězců mají jedno společné. Vždy se
zaměřují na poskytování co nejvíce dat v reálném čase ze všech článků takového
řetězce. Firmy tak mohou získat např. informace o cenách a kvalitě požadovaného
zboží a současně zjistit čas realizace dodávky. Často je zajištěna také
komunikace s dodavateli za účelem spolupráce na designu produktu to je velmi
vyžadovaná funkce, neboť podle analytiků tato fáze často pohltí až 80 % nákladů
na vývoj produktu, navíc se proces podstatně urychlí v případě, že se na něm
podílí více týmů, které pracují na různých místech.
Výzvy do budoucna
I přes nemalý potenciál co do eliminace nákladů a neefektivnosti zviditelněním
celého dodavatelského řetězce neprobíhá celý proces bez některých komplikací
kulturního i technického rázu. Podniky musejí v první řadě překonat svůj
přirozený odpor k odkrytí tajemství kolem designu svého produktu a
marketingových plánů dodavatelům ve větší míře, než tomu bylo dosud. Dále se
poněkud změní dosavadní obchodní politika firem, které donedávna veškerá svá
jednání orientovaly především na dosažení co možná nejvýhodnější ceny. Nyní
budou muset klást zejména důraz na dobré vztahy s dodavateli. Poté, co se
společnost vyrovná s těmito kulturními bariérami a otevře se myšlence takto
propojených dodavatelských řetězců, dostává se k dalšímu kroku je třeba vyřešit
komplikace technického rázu, které spočívají v propojení různorodých systémů
pro zajištění jejich vzájemné spolupráce. Běžně podniky komunikují
prostřednictvím telefonu, faxu, "papírové" pošty nebo EDI (electronic data
interchange). Jim Frome ze společnosti SPS Systems, která zprostředkovává
elektronické transakce, říká, že většině velkých podniků, s nimiž jeho firma
spolupracuje, se nepodařilo zrealizovat spojení prostřednictvím EDI s více než
20 procenty svých dodavatelů. Úspěšná integrace dodavatelů a jejich back-office
systémů je nejobtížnějším, avšak rozhodujícím aspektem pro vzájemnou spolupráci.
V průběhu posledních let se objevilo několik přístupů, které byly považovány za
potenciální spasitele konkrétně zmíněné EDI, nebo nověji XML. Především druhý v
pořadí je považován za klíčový pro nastupující webové služby, jimž je už nyní
přisuzována role univerzálního všeléku integračních problémů. Ačkoliv stále
existuje množství firem, které odmítají předem uvěřit takovým tvrzením, už nyní
lze najít velké množství těch, které jsou přesvědčeny o jejich pravdivosti.
Podle názorů odborníků by každá firma měla být (bez ohledu na další integrační
strategie) schopna zpracovávat dokumenty ve formátu XML, které bude klíčové pro
velké množství byznysových procesů. Webové služby
Úkolem, před kterým stojí webové služby, je překonat nízkou flexibilitu
současných architektur založených na komponentách. V kontrastu se současnými
těžkopádnými aplikacemi mají dynamické a flexibilní webové služby zajistit
integraci mezi různorodými řešeními obchodních partnerů a poskytnout levný
způsob, jak zvýšit škálovatelnost operací, zefektivnit businessové procesy nebo
např. rychleji dostat na trh své produkty.
Termín "webové služby" popisuje architekturu, ve které jsou samostatné
distribuované aplikace vykonávající specifické businessové funkce "zaobaleny" v
XML. Tím je zajištěna jejich snadná integrace jak v rámci samotného podniku,
tak při komunikaci s obchodními partnery. Tyto aplikace přitom mohou být volány
buďto přes Internet, nebo v rámci privátní sítě.

Jak pracují
Frameworky webových služeb používají XML pro zabalení aplikací a usnadnění
přenosu informací. Původní spustitelný soubor může být napsán v jakémkoliv
jazyce a prováděn nad jakoukoliv platformou, protože webové služby nejsou
závislé na protokolech specifických pro určité objektové modely (DCOM apod.),
jako je tomu u jiných komponentových technologií. Jestliže bude vaše společnost
chtít vytvořit aplikaci a tu jako službu zpřístupnit pro licencování
prostřednictvím Internetu, je třeba začít u definice rozhraní aplikace pomocí
WSDL (Web Services Description Language) založeného na XML. Výsledné API spolu
s detaily týkajícími se businessové specifikace jsou publikovány ve veřejném
UDDI (Universal Description, Discovery and Integration) registru, kde jsou
služby indexovány a klasifikovány pro vyhledávání.
Firmy, které hledají určitý typ aplikace, se mohou dotazovat v UDDI registru a
získat informace o použití vaší aplikace. S touto informací mohou aplikaci
integrovat do svých vlastních systémů použitím protokolu SOAP (Simple Object
Access Protocol).
Webové služby by měly firmám umožnit např. sestavení kompletní finanční
architektury na bázi ad hoc pomocí externě volaných aplikací. Samotná webová
služba přitom může volat jiné webové služby pro rekurzivní provádění
složitějších úloh. I zde se však objevují některá rizika, především v podobě
existence různých konkurenčních architektur, stále neúplných standardů, dosud
nevyřešených bezpečnostních problémů či zatím nepříliš velké podpory ze strany
vývojářů. Očekává se, že webové služby by se v podobě definitivního standardu
měly objevit ve druhé polovině příštího roku. Mnohé z firem však nebudou mít
možnost těžit z výhod mechanismu webových služeb ihned některé se teprve snaží
o úspěšnou adopci XML, nemluvě o nezbytnosti rozkladu existujících aplikací do
diskrétních komponent.

Dvě tváře integrace
Typický problém integrace aplikací se týká předání dat vytvořených a
uchovávaných jednou aplikací (aplikace A) druhé aplikaci (aplikace B), která je
nedokáže přímo přečíst. Řešením může být buďto konverze dat v nekompatibilní
databázi do formátu, jenž aplikace B dokáže zpracovat nebo naprogramované
propojení mezi aplikacemi A a B (či použití kombinace obou řešení).
Řešení 1: Databáze je zkonvertována do otevřeného formátu, jako např. XML,
který je kompatibilní s databází B. Ačkoliv konverze dat je jednoduchá,
finančně nenáročná a vyžaduje minimální, nebo dokonce žádné programování,
vyznačuje se malou flexibilitou a není příliš vhodná pro komplexní datové
struktury. Konverzí je navíc vytvořena redundantní databáze, která výrazně
ztěžuje správu dat.
Řešení 2: Druhou možností je naprogramovaná vazba mezi aplikacemi A a B
využívající middlewaru jako COM+, CORBA nebo Enterprise JavaBeans. Tímto
způsobem lze úspěšně předejít redundanci dat a současně zajistit flexibilitu i
vysokou škálovatelnost. Odvrácenou stranou mince je podstatně vyšší komplexnost
a nákladovost takového řešení. Navíc může být generováno pole point-to-point
konexí mezi aplikacemi, což výrazně stěžuje údržbu. V projektech, které jsou
realizovány pro několik middlewarových technologií s vlastními programovacími
nástroji, templaty a kódovacími pravidly, lze programovací proces snadněji
realizovat s využitím komerčních EAI balíků.
1 1501 / wep









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.