Dům, kde data spí

Dům je starý a na první pohled ničím nezajímavý, chodby vystlané dávno pohaslými žárovkami, plné prachu a šera, ...


Dům je starý a na první pohled ničím nezajímavý, chodby vystlané dávno
pohaslými žárovkami, plné prachu a šera, ve kterém občas tlumeně blikají
namodralá světla zbylých monitorů.
Snad to tak opravdu je, ovšem interfejs často klame. Dům může být také docela
dobře gigantickým uzlem, kde se protínají všechny podivné kanály vedoucí mezi
jinak neprodyšně oddělenými pavoučími sítěmi, magickým středem, v němž si občas
dávají schůzku neustále naslouchající démoni. Budova má křivou stěnu, neboť
tímto způsobem slepě kopíruje vektory cesty ubíhající kamsi za obzor, zdá se,
že sama nemá žádnou představivost a pouze přijímá podobu okolních věcí.
Jediná prašná cesta se klikatí kolem domu a skrz oblast smrtících germaniových
bažin vede až do míst, kde reziví staré hardwarové klíče a další doklady
zaniklé architektury a všichni zbylí obyvatelé mluví řečí, kterou nedokážu
přeložit do svého jazyka. Občas zde z dálky slyším jemné zvonění a představuji
si, že kdyby má grafická karta umožňovala lepší rozlišení a větší počet barev,
mohl bych zoomovat v nezřetelných stínech, spatřit sobí spřežení a žertovnou
postavu wizarda rozvážejícího pečlivě zabalené dárky. Říkali mi, že kvůli
jakési poruše systémového času byl čaroděj neustále přesvědčen, že je krátce
před Vánocemi.
Měl bych však popsat spíše věci bližší, které znám lépe. Jenže i zde je potíž;
všude totiž stojí celá řada přeplněných knihoven a kromě nich se mi do bytu už
nic jiného nevejde. Díky ohybu venkovní cesty nesvírají stěny mých pokojů pravé
úhly a i v zrcadlech se vše odráží nějak pokřiveně. Geometrie těchto míst vůbec
není taková, jakou bych očekával, a zdá se spíše odkazovat k něčemu hlubokému a
poněkud temnému, jako kdyby vyvěrala přímo z blouznivých vizí dávných vývojářů
praktikujících zakázané praktiky esoterického programování. Občas se mi zdá, že
za temných nocí se výtahovou šachtou ozývá neodbytné pískání křemíkových
nočních můr, které zmámené světlem diody poletují šachtou a svými křídly
vrážejí do kláves CTRL, ALT, DEL na ovládací desce výtahu. Proud hmyzu se vine
v řadě souběžných vláken až kamsi do sklepení.
Ale možná to všechno jsou jen obsesivní sny jednoho z administrátorů, strachy,
které psychicky narušená mysl utkala ze tmy a šera a dala jim viditelnou
podobu. Onen muž by měl místo nekonečných referenčních příruček raději
upřednostňovat četbu lehčího charakteru, alespoň já na jeho sny nebyl vůbec
zvědavý.
Ostatní říkají, že na domě nikdy není nic pozoruhodného. Neobvyklé úhly stěn je
zajímají jen potud, že mezi dvěma rozhraními nejde elegantně vyrovnat rudými
žilkami protkaný perský koberec, a staroba přináší domu jen obvyklé neduhy a
nemoci vyššího věku, odcházející paměť a vadné sektory. Myslím, že dům tedy
není pánem času, ačkoliv se to velice usilovně snaží předstírat. Skutečnost, že
ve všech databázích je blokován přístup k Poeově příběhu o obydlí rodu Usherů,
je jistě dostatečně výmluvná.
Mí sousedé si jsou podobní, zaměnitelné tváře bez výrazu, konektory v uších i
nosních dírkách prázdné. Slyšel jsem, že kdysi dávno ztratili všichni i pouhé
zdání originality a od té doby jen bezcílně bloudí ztichlými chodbami; pokud v
okolí našli někoho, komu by mohli zbytky jakýchkoliv dat či emocí vysát a
udělat z něj podobně nepřirozenou bytost, jakou byli sami, pak neváhají ani
chvíli. Vědomí jakési vůle pociťují pouze v těchto okamžicích, kdy se v skrytu
křivých zdí sytí napůl strávenými myšlenkami, hltavě polykají nesrozumitelný
kód a nijak nereagují na zoufalé výzvy debbugovacích algoritmů. Musím si na ně
dávat pozor a tak raději vůbec nevycházím za hranice své demilitarizované zóny.
Možná, že však v domě sídlily i jiné entity. Kdysi zde prý osamělý poutník
potkal bytost, která mu slíbila vyplnit jedno jediné přání. Nevím už, pro co se
nakonec rozhodl, ale jistě svá slova nadále nesl jako prokletí a marně se až do
konce svých dnů bránil rekurzivnímu volání dalších tužeb. Jediné splněné přání
zahubilo všechny ostatní, alespoň se to říkalo a pouze jistá banálnost ukrytá v
jádru příběhu mi zabránila brát jej zcela vážně, třebaže jsem nepochyboval o
tom, že se kdysi opravdu stal.
A snad tedy ta bytost nebyla ani tak laskavá, jako spíše poněkud potměšilá a
potrestala zvědavého poutníka za opovážlivost, s jakou si prohlížel lesknoucí
se tekuté krystalky a fluidní mozai-ky v její půvabné tváři. Snad to dokonce
byla právě ona, kdo kradl lidem vzpomínky, mazal staré kopie dat a vstupoval za
tichých bezměsíčných nocí do našich snů.
Nevím, kde dnes oba jsou. Je to všechno již dávno a soudím, že ona bytost
odešla jinam, do míst, kde jsou všechny uzly pojmenované podle antických
božstev a každý může zdarma zjistit svůj osud z úst neomylné věštírny.
Tíživý, přesto však čímsi krásný spánek se teď v domě zdá být přítomen na
každém kroku. Možná to bylo pravé jméno všech sil, které budovu svými sítěmi
zaplétají a střetávají se v průsečíku mezi křivými stěnami mého mozku. Sladké
zapomnění a pestrými barvami vymalované ikony, štětce a palety automaticky
ovládané dávkami jednou vygenerovaných procedur. Lidé v domě jsou staří a často
neuplyne ani týden, aby někdo z nich nenašel na jazyku instrukci hovořící o
dosažení morálního stáří. Mohu to ale zjistit jen z veršovaných vývěsek, které
se čas od času objevují u oprýskaných domovních dveří:
...po dlouhé spavé nemoci...
...odeslán poštou v paketech...
...při vzdáleném restartu...
Spellchecker v těch nápisech vždy podtrhá pravopisné chyby, ale víc udělat
nemůže, tok dokumentů se neustále převaluje v nesmyslných cyklech vírů.
O stínech a zlodějích dat se v textech na vývěskách nemluví a ani bytost, jež
se setkala s poutníkem, zde není zmiňována. Cosi záhadného se vznáší nad těmi
oznámeními, ale nikdy jsem se neodvážil zaobírat se celou věcí podrobněji. Je
mi to vzdálené a cizí, tak, jako celý dům i svět začínající za ohnivou zdí jeho
dveří. Společně sdílený průnik jsem odedávna hledal jen marně.
Vždyť život domu přece musí tak jako tak brzy skončit, je jenom zlomkem v
oceánu vln slepě se přelévajících z jedné strany na druhou, říkal jsem si, když
jsem z křivých stěn vycházel na zahýbající cestu. Někdy, ale ne vždy, mi na
tváři pohrával pečlivě renderovaný ironický úsměv a já cítil, že to já
vybudoval celou budovu i vše okolo, že jsem z pouhých dvou číslic postavil
stěny a z cizích komentářů vypreparoval všechny bezkrevné nájemníky.
Když byl však někdy v noci vidět obrovský zubatý měsíc, mé neurony se poplašeně
chvěly a veškerá sebejistota pohasínala. Tehdy jsem hleděl z oprýskaného okna,
venku padal sníh na pšenicí osázená disková pole starého domu a já přemýšlel o
tom, zda jsem to náhodou nebyl já sám, komu kdysi tichá bytost nabídla splnění
jediného přání. Ale opravdu jsem už dávno zapomněl, jaký vánoční dárek jsem si
tenkrát vlastně přál a řeka času odeslaný dopis dávno odnesla do tichého
oceánu, kde data spí a proudy vod smývají barvy, myšlenky i jména.
8 2915 / pah









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.