Gordický uzel musí rozetnout ČTÚ

Za pár dní začíná rok 2001 nazývaný médii z nejrůznějších důvodů rokem magickým či přelomovým. O jeho důle


Za pár dní začíná rok 2001 nazývaný médii z nejrůznějších důvodů rokem magickým
či přelomovým. O jeho důležitosti rozhodně nepochybuje nikdo, kdo podniká v
České republice v oblasti telekomunikací je to právě rok 2001, ve kterém by
měla vypršet alespoň část exkluzivity, kterou česká vláda zaručila svému
dominantnímu telekomunikačnímu operátorovi Českému Telecomu. V konečném
důsledku se to však týká každého z nás, kdo platíme účty za telefon. Dění
posledních dnů však naznačuje, že přechod k liberalizaci telekomunikačního trhu
není bez problémů, a proto není na škodu krátká rekapitulace událostí těsně
před očekávaným startem rokem 2001.

Jednoduchá definice liberalizace trhu by mohla znít: nastolení rovných podmínek
na trhu pro všechny zúčastněné subjekty. Nový telekomunikační zákon, přijatý v
polovině letošního roku, nám měl zaručit liberalizaci telekomunikačního trhu v
oblasti hlasových služeb, což v praxi znamená možnost výběru telekomunikačního
operátora (zatím alespoň pro firmy) a s tím související vyšší kvalitu a širší
nabídku služeb doprovázenou nižšími cenami. O tom, že po uvolnění trhu jdou
ceny dolů, není třeba pochybovat stačí se podívat za hranice. Státy EU
procházejí liberalizací telekomunikací již od roku 1998 a výsledky jsou
přesvědčivé. Např. v Německu se snížila cena meziměstského hovorného ve špičce
mezi červencem 1997 a lednem 2000 více než 5x. Je pravda, že takto markantní
pokles cen se týká především meziměstských hovorů, nicméně ani ceny místních
hovorů nezůstaly stranou rozhodně se nezvyšují způsobem, jaký si obvykle
diktuje monopolní operátor.
U nás by měl být trh telekomunikací uvolněn k 1. 1. 2001. Situace dozrála k
poměrně zřetelné startovní čáře na trhu je několik firem, poskytujících zatím
datové služby, které mají vybudovanou alespoň základní telekomunikační
infrastrukturu, disponují potřebnými licencemi, a jsou tedy připraveny začít
poskytovat služby. Má to samozřejmě několik háčků, z nichž největší představuje
tzv. problém poslední míle. Poslední míle trumf, který platí
O co jde? Alternativní operátoři (AO) obvykle disponují nějakou páteřní sítí a
základními okruhy. Tuto síť buď vlastní, nebo si její kapacitu pronajímají.
Problém je v tom, že spojení na koncové uživatele, lapidárně řečeno dráty až do
jednotlivých bytů a kanceláří, vlastní pouze národní operátor neboli Český
Telecom. Český Telecom (ČT) tato připojení budoval po celá desetiletí za
podpory státu. Jeho monopol zahrnoval jednak výhradní právo a jednak též
povinnost tyto spoje budovat. Proti moderním optickým kabelům jde většinou o
jednoduché měděné dráty ale pro ČT mají dnes cenu zlata. Budování těchto
spojení je velmi drahé a komplikované i laik chápe, že nelze rozkopávat domy ve
městech pro každého operátora zvlášť. Proto se nabízí vcelku logické řešení
operátor, vlastnící koncové smyčky (local loop), nabídne za úplatu ostatním
operátorům jejich kapacitu. Právě zde je kámen úrazu do jaké míry si může
vlastník "poslední míle" diktovat ceny?
Na jedné straně tedy stojí bývalý monopol, který tyto spoje s obtížemi po léta
budoval a na druhé straně noví operátoři, kteří přišli na trh ve chvíli, kdy už
byly základní karty rozdané. Vypadá to vcelku jasně proč by si ČT neměl nechat
tuto nevděčnou práci zaplatit? Klíč se nejspíš skrývá ve slovech: měl
povinnost, ale i výhradní právo... Propojování sítí operátorů

Dostáváme se tedy k problému propojování sítí. Jak bylo řečeno, každý z nových
operátorů disponuje kapacitou nějaké sítě jenže, tyto sítě nezasahují všude a
především ne ke koncovým uživatelům. Přesto pokud se zákazníci rozhodnou
využívat služeb alternativního operátora budou se chtít dovolat kamkoliv, tedy
i do sítí ostatních operátorů. Technicky to není zase tak velký problém.
Ostatně, jak přiznali představitelé AO, jednání s ČT na toto téma probíhala
věcně a bez velkých zádrhelů. Potíže nastaly až s jednáním o ceně za toto
propojení.
Které subjekty hrají v této hře hlavní role? Především je zde řekněme
dominantní (incumbent) operátor, tedy bývalý monopolista, který vlastní
největší síť. Dále jsou zde alternativní telekomunikační operátoři, podnikající
na pevných sítích. Někde vzadu (zatím!) stojí operátoři mobilních sítí na ty
hlavní účinkování v dramatu teprve čeká. A kdesi nad nimi stojí nezávislý
regulační orgán, v našem případě ČTÚ, a ministerstvo dopravy jako prostředník
pro jednání s vládou.
Co by rád uhájil dominantní operátor? Především ceny založené na nákladech, a
to nikoliv jen dnešních, ale rád by do cen zahrnul i náklady historické.
Alternativní operátoři naopak lobbují za nízké propojovací ceny, transparentní
výpočet cen poplatků a přístup k veškerým službám, které dominantní operátor
nabízí. Nu a regulátor by měl chtít, aby trh rozumně fungoval na jasně daných
principech, přičemž by měl dbát na fair play.

Jednání ztroskotala
Ve chvíli, kdy Český Telecom vydal svoji referenční nabídku (RIO), která
obsahovala i ceny za propojení, byla v podstatě ukončena všechna jednání s
alternativními operátory. Proč? Protože navrhované ceny, byť je ČT zdůvodnil,
znamenaly konec diskuzím byly tak vysoké, že pokud by na ně AO přistoupili,
nemohly by jejich vlastní ceny být konkurenceschopné. ČT totiž použil pro
stanovení ceny za propojení metodu plně zahrnující historické náklady (Fully
allocated historic costing FAC), čímž poplatky vysoko nad úrovní běžnou v
zemích EU plně zdůvodnil. Není se ostatně čemu divit ČT se chová tržně a bylo
by divné, kdyby se nepokusil ze situace získat maximum. Takovému jednání by
však měl zabránit právě regulační orgán v našem případě Český telekomunikační
úřad (ČTÚ). Proč? Protože propojení (call termination) a jeho cena mají i na
liberalizovaném trhu rysy monopolu, a proto jsou předmětem dozoru a intervence
regulátora. Tato intervence by měla spočívat právě v ověření navrhovaných cen
regulátor by měl pomocí některé z používaných metod vytvořit ceny hypotetického
efektivně hospodařícího operátora. Kámen úrazu výpočet ceny
Lze za základ výpočtu vzít historické náklady dominantního operátora?
Samozřejmě ano, metoda FAC to umožňuje. Nicméně je tu ještě jedna otázka lze
předpokládat, že náklady dominantního operátora byly vynakládány efektivně? Kdo
vlastně vidí přesně do skladby jeho nákladů? Jako optimální se v tomto případě
jeví tzv. metoda LRIC neboli Long Run Incremental Costing. Jde o metodu, která
bere v úvahu přírůstek nákladů, vzniklý propojením s jinou sítí a zohledňuje
pouze ty tzv. efektivně vynaložené. Nicméně vytvoření takového cenového modelu
je dlouhodobá záležitost, a protože času už opravdu není nazbyt, navrhují
alternativní operátoři použití jako metody výpočtu ceny nejlepší současnou
praxi v oboru (tzv. "best current practice") neboli obecně benchmarking
(mezinárodní srovnání). Jako důvody podporující tuto metodu oprávněně uvádějí
především motivaci operátorů k efektivnímu chování a ke snižování vlastních
nákladů. To souvisí i s další motivací, která v takovém případě bude
pochopitelná především u dominantního operátora, a tou je urychlené nahrazení
benchmarkingu metodou LRIC. Návrh alternativních operátorů využít pro
benchmarking 3 nelepší operátory v Evropě je pro Telecom poměrně tvrdá
schůdněji proto vypadá použití mediánu (střední hodnoty) cen platících v
evropských zemích.
Aby to nebylo málo složité, kalkuluje ČT ve své ceně za propojení i s tzv.
access deficitem což znamená poplatek zohledňující náklady dominantního
operátora vyplývající z jeho povinnosti zřídit telefonní linku každému, kdo o
ni požádá. Tento poplatek může být součástí ceny za propojení, nicméně zákon
připouští i možnost platit příslušné poplatky přímo na speciální účet k tomu
zřízený. Po zvážení všech okolností je zřejmé, že k dohodě zúčastněných stran
prostě nemůže dojít. Jak se k situaci postaví ČTÚ?

Kdo nese odpovědnost
Na zájmy státu i spotřebitelů v telekomunikacích by měl dohlížet Český
telekomunikační úřad (ČTÚ). Z telekomunikačního zákona vyplývá, že
nedohodnou-li se smluvní strany o ceně za propojení, použijí způsob výpočtu cen
stanovený ČTÚ. Míč je tedy na straně regulátora a je na něm, co se bude dít
dál. Přestože zástupci ČTÚ byli u neúspěšných jednání a ČTÚ tedy věděl o
vzniklých rozporech, oficiálně reagoval až na společný dopis společností
Aliatel, Contactel, Globix eTel a GTS, který mu byl doručen 5. prosince 2000,
tedy 17 pracovních dní před vypršením exkluzivního postavení Českého Telecomu.
Až do dne uzávěrky listu (11. prosince 2000) však není slyšet o nějakém řešení.
Je pravda, že ČTÚ působí v nové funkci teprve půl roku, nicméně se předpokládá,
že své povinnosti i kompetence již jeho pracovníci ovládají. Doufejme, že se
rozhýbe k řešení dříve, než bývalo jeho zvykem. V tuto chvíli se nabízí otázka
komu je vlastně ČTÚ zodpovědný za svou práci a za svá rozhodnutí? Zákon, jak to
tak vypadá, na tento problém nemyslel.

O tom, že regulační orgán může mít jasně stanovenou kontrolu svých rozhodnutí,
svědčí příklad Rakouska. Nad regulačním úřadem, který je ve skutečnosti
společností s ručením omezeným, zde stojí ještě nezávislá komise. Úřad je tedy
v podstatě administrativním zázemím této komise. Zákon definuje její profesní
složení, tedy že např. jeden člen musí být soudce, druhý technik, další dva
třeba ekonomové to vše proto, aby rozhodování úřadu bylo pokud možno
kvalifikované.

Zásah ČTÚ: Všeobecně se očekává, že úřadu musí být předložen zápis o rozporu a
teprve na jeho základě začíná běžet lhůta správního řízení. Není to však pravda
jak praví status ČTÚ, musí tento orgán bezprostředně informovat vládu, pokud
nastanou vážné problémy v oblasti telekomunikací. Tedy ihned.

V České republice platí, že předsedu ČTÚ jmenuje na návrh ministra vláda. Je to
orgán, jehož předseda není členem vlády, a proto materiály musí předkládat
prostřednictvím ministra dopravy a spojů.

Telekomunikační zákon zná dnes oproti minulému znění pouze 3 individuální
licence: licence na provoz veřejné telefonní sítě po pevné síti, licence na
provoz veřejné telefonní sítě po mobilní síti a licence na budování, provoz a
údržbu veřejných telekomunikačních sítí.
Všechny ostatní telekomunikační činnosti (pronájem datových okruhů, přístup na
Internet, voice over IP apod.) je možné provozovat na základě tzv. generálních
licencí. Generální licence je tedy v podstatě už jen registrací.

Sebevražedná ochrana?
Prodej Českého Telecomu se stává mediálním evergreenem. Je pozoruhodné, kolik
různých způsobů navýšení hodnoty našeho národního operátora již bylo navrženo a
leckdy i zrealizováno. Nejviditelnější akcí v tomto smyslu byla podpora žádosti
strategického partnera Českého Telecomu konsorcia TelSource, který si na vládě
vymínil jakousi záruku možnosti zvyšovat ceny a exkluzivitu v poskytování
služeb. Tato smlouva (týkající se především hlasových služeb), označovaná v
médiích jako monopol svými tvůrci chápaná spíš jako časově omezená exkluzivita,
by měla vypršet s koncem roku 2000. Koncoví uživatelé si však ještě rok počkají.
Dalším do očí bijícím případem je poslední nápad, který vzešel z odboru
telekomunikací Ministerstva dopravy a spojů ČR Českému Telecomu bude svěřeno
výhradní provozování komunikační infrastruktury informačních systémů veřejné
správy. Bonbónek pro případného zájemce. Co na tom, že bude potřeba udělit
výjimku a obejít se bez výběrového řízení? (Které by třeba právě Český Telecom
vyhrál... Anebo taky ne.)
Uvažujícího člověka zarazí jedna skutečnost každá akce, která má vést ke
zvýšení hodnoty stávajícího dominantního operátora, mu změkčuje podmínky na
jinak potenciálně vysoce konkurenčním trhu. Jak vlastně může Telecom za těchto
podmínek přesvědčit možného kupce o své síle, efektivnosti a možnostech? Že by
měla vláda tak malou důvěru v hodnotu a schopnosti nabízené firmy?
0 3296 / darn









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.