Historie éry PC v sedmi tazích aneb dva principy úspěchu

Píše se rok 1981 a IBM uvádí na trh své první PC. Tehdy ještě nikdo netuší, že právě začíná velká revoluce. R...


Píše se rok 1981 a IBM uvádí na trh své první PC. Tehdy ještě nikdo netuší, že
právě začíná velká revoluce. Revoluce, která odstartuje éru osobních počítačů,
a ta obrátí naruby dosavadní používání výpočetní techniky. Revoluce, která ve
svých důsledcích dokáže přeměnit celou lidskou společnost a jejíž důsledky
ještě ani dnes, 17 let poté, nedovedeme plně pojmenovat. Nebo to byla revoluce
zdánlivá?
Je dnešní úspěch počítačů skutečně výsledkem geniálního výtvoru inženýrů IBM z
roku 1981? Byl to skutečně úspěch skvělého nápadu, který se jmenoval IBM PC?
Nebo to snad byl úspěch někoho jiného, než inženýrů a konstruktérů? Začněme
tedy hned otázkou: Co bylo tou základní technologickou nebo konstrukční
myšlenkou, která přinesla počítačům PC masový úspěch?
Naučenou odpověď máme na jazyku: Přece zjednodušit a zlevnit používání počítačů
to té míry, aby se z nich mohl stát snadno, a tedy hromadně použitelný nástroj.
Obojí se navíc podařilo tak dobře, že dnes existují stamiliony osobních
počítačů. Sami ale cítíme, že v této odpovědi něco nehraje. Narážíme především
na fakt, že ještě dávno předtím, než IBM sestavila své PC, byly již na trhu
připraveny všechny potřebné komponenty.
První mikroprocesor vyrobil Intel již v roce 1971; ve stejný rok uvedla na trh
IBM floppy disk. IBM PC tak nevyžadovalo s výjimkou BIOSu žádný vlastní vývoj:
vzniklo během pouhého jednoho roku prostým sestavením ze součástek, které byly
v té době volně na trhu. Dobře, řekneme si, tak byla IBM aspoň první, koho
napadlo "dát vše dohromady", ve chvíli, kdy čas již dozrál? Vždyť i šéfkuchaři
se občas podaří vykouzlit zázračný produkt z jinak běžně dostupných surovin. PC
ale nesplňuje ani tento pohled. První masově vyráběný počítač, který můžeme s
přihmouřením oka nazvat osobním počítačem, byl již MITS Altair 8800 z roku
1975; jen o rok později jej následoval Apple II a hned další rok přišly na trh
Tandy TRS-80 a konečně Commodore Personal Electronic Transactor. Tento
Commodore PET (miláček), jak se mu zkráceně říkalo, měl při ceně 795 dolarů již
zabudovaný monitor, klávesnici i kazetopáskovou paměť. Rozhodně tedy šlo o
snadno použitelný a relativně dostupný počítač, který již ve své základní
sestavě obsahoval vše potřebné. A přitom stále zbývaly do okamžiku narození IBM
PC ještě plné 4 roky.
Jak tedy odpovíme na naši otázku? Když uvedla IBM v roce 1981 své PC na trh,
nejednalo se ani o technologický průlom, ani o vstup na prázdný panenský trh.
Za úspěchem PC, a celou revolucí, která následovala, nestojí ani revoluční
technologický přerod, ani žádná nová myšlenka.
Dva principy úspěchu
Pokud se spokojíme s obecnou odpovědí, můžeme říci, že za úspěchem PC stojí
respektování a využití sil trhu. Pěkná diplomatická odpověď. Nedalo by se to
ale říci konkrétněji? Co přesně ovlivnilo jejich vývoj? Respektování a využití
jakých pravidel přineslo osobním počítačům tak obrovský úspěch?
Během různých etap vývoje PC se stále opakují 2 pravidla. Nazvěme je dvěma
základními principy úspěchu. Nejprve tato pravidla zformulujeme, a pak se
vrátíme zpět do roku 1981 a pokusíme se na věci dívat z jejich pohledu.
Postupně se samozřejmě dostaneme až do dnešních dní, a kdo bude chtít, může
pokračovat i dále. Tyto principy se totiž ani zdaleka nemění tak rychle, jako
technologie, ve kterých jsou využívány; a možná tedy díky nim dokážeme
poodhalit i něco z budoucího vývoje.
Princip č. 1: definuj hřiště
Prvním principem je vymezit si svoje vlastní hřiště a pravidla hry, podle
kterých se bude od této chvíle soutěžit. Pod pojmem hřiště myslíme
marketingovou kategorii trhu, pravidly hry, pak pravidla hodnocení výrobku v
rámci dané marketingové kategorie. Kategorii a pravidla si samozřejmě stanovím
tak, abych měl před ostatními náskok a aby měl můj výrobek velkou šanci vyhrát.
Nejde tedy o rovnou hru. Podmínkou úspěchu ovšem je, donutit ostatní firmy, aby
moji volbu respektovaly, tedy aby soutěžily v mé kategorii a podle mnou
stanovených pravidel hry.
To není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát: na mém vlastním
hřišti a za mých pravidel hry jsem to samozřejmě já, kdo má největší šanci
vyhrát. Pokud se mi ale nepodaří zajistit kvalitní účast, mé hřiště bude trpět
nedostatkem diváků (zákazníků) a ani vítězství v mé soutěži nebude dotováno
dostatečně atraktivní cenou. V nejhorším případě bude dokonce hra ztrátová i
pro vítěze (to se stalo v oblasti pen computing, perem ovládaných notebooků).
Na druhou stranu, pokud se mi podaří zajistit kvalitní protivníky, pak i
zákazníci budou hodnotit můj výrobek a srovnávat jej s mou konkurencí z
pohledu, který jim já předepíšu, tedy podle mých pravidel hry.
Princip číslo 1 může tedy použít jen taková firma, která dokáže definici své
marketingové kategorie skutečně široce prosadit. Je tedy použitelný pouze pro
jednu, nejvýše dvě nejsilnější firmy oboru. Je to základní princip marketingu v
rychle se měnícím křemíkovém světě. Jeho význam spočívá v tom, že vnáší do
tržní hry stabilitu silné firmy činí ještě silnějšími.
Princip druhý:
na cizím hřišti získej převahu
Firem, které si mohou dovolit postupovat podle prvního pravidla, není tedy
mnoho. Naštěstí je tu ještě jeden princip, a ten je k dispozici pro všechny.
Principem číslo 2 je přehrát soupeře na jeho vlastním hřišti početní převahou
tedy zainteresovat na úspěchu svého výrobku co nejvíce sil na trhu. Vnáší do
tržního souboje potřebnou dynamiku, protože dovolí slabší firmě tah, na který
by jinak neměla dostatek sil. Ve svém důsledku a při příznivé souhře okolností
dokonce dovolí slabší firmě převzít vedení a stát se tím, kdo bude napříště na
trhu stanovovat svá pravidla hry.
Druhého pravidla se vůdčí firma samozřejmě obává a proto se jej čas od času
snaží také použít, tedy podělit se o část svého zisku výměnou za spojenectví.
Nelze však sedět na dvou židlích. Každé takto získané spojenectví je pouze
dočasné a zmizí ihned, jakmile se objeví lepší nabídka od konkurence. Zatímco
první princip je jasnou deklarací stávajícího poměru sil a pokud se správně
používá, vede k upevnění již nastoleného řádu, princip číslo dvě vnáší do řádu
neodvratně chaos. Jeho použití je proto předurčeno firmám, které nemají (v dané
oblasti) co ztratit; pokud jej totiž použije silná firma, dobrovolně si tím
ukrajuje svoji moc, která ji pak může chybět při prosazování kroků podle
prvního pravidla. Tím, že se dělí o část zisků s jinými, navíc nechtěně
posiluje konkurenci, která ji může později svrhnout. Důsledkem je, že silné
firmy často raději ztratí příležitost, než by riskovaly použití druhého
pravidla. Význam druhého principu spočívá tedy v tom, že do hry vnáší labilitu
díky němu to žádná velká firma nemá jisté navěky. Proti početní přesile mohu
prohrát i na svém vlastním hřišti a nic mi nejsou platná ani pravidla hry,
která jsem kdysi vytvořil.
Nyní se však přenesme na úsvit éry PC a podívejme se, jak zmíněné dva principy
fungují v praxi. Píše se rok 1981 a první tah je ještě plně v rukou IBM.
Tah první: vznik kategorie PC (aneb definice hřiště profesionálních PC)
Tehdy, jako již mnohokrát, o úspěchu rozhodla víra uživatelů. To, že vznikl
snadno použitelný, "lidský" počítač, by samo o sobě nestačilo. Vždyť jeho
konkurenti byli ještě lidštější, ještě snadněji použitelní. Měli podstatně
lepší grafiku, a už v dobách, kdy umělo PC pouze pípnout, disponovali zvukovou
syntézou (první počítač se zvukovým chipem Commodore 64 vznikl roku 1982). V
dobách, kdy byl problém převést obraz z PC na televizní signál (a obrazovky PC
se musely snímat kamerou), se Amiga 1000 používala v profesionální
postprodukci; navíc měla čtyřhlasý stereofonní syntezátor a uměla číst texty. A
jak je dobře známo, PC nebylo průkopníkem ani v grafickém uživatelském rozhraní
(Apple Macintosh vznikl v roce 1984, zatímco první Windows až o rok později).
Žádný z těchto nedostatků ale nakonec nerozhodl. Rozhodlo něco jiného,
skutečnost, jestli výrobce osobního počítače pro něj zároveň uměl vymezit
dostatečně atraktivní hřiště. Již samotný fakt, že za počítačem PC stojí právě
firma IBM, tedy jednička v sálových počítačích, měl svou váhu. Navíc IBM
výborně využila svoji silovou pozici a popsala osobní počítač jako osobní
nástroj k seriózní obchodní práci, čímž vytvořila novou, do té chvíle
neexistující kategorii. Vymezila tak dosud zcela prázdné hřiště, prázdný trh,
na kterém se osobní počítač ocitl bez konkurence.
Jeho potenciální protivníci, byť byli v některých oblastech technologicky
vyspělejší, se dostali mimo hrací plochu; spadli totiž do kategorie hraček, v
lepším případě do kategorie specializovaných počítačů pro okrajové aplikace
(postprodukce, hudební studia, zpracování grafiky). Jejich rodiče je nemohli do
kategorie obecně použitelných nástrojů pro standardní kancelářské použití
dostat, i kdyby se o to snažili sebevíc. Jejich slovo totiž nemělo váhu slova
IBM.
Vítězným tahem IBM tedy bylo, že pro své nově narozené dítě zároveň vytvořila
novou, do té doby neexistující obchodní kategorii - kategorii malých stolních
počítačů určených k profesionální práci. Jako sudička, která dává dítěti do
vínku šťastnou budoucnost, mu tím od samého počátku uvolnila trh. V životě sice
neexistují žádná kdyby, ale přesto si nyní položme jednu hypotetickou otázku.
Pokud by tento krok neudělala IBM, existovala počátkem 80. let jiná firma,
která by mohla takový krok úspěšně učinit a které by uživatelé také věřili?
Myslím, že ano. Úspěch mohla mít ještě firma Digital. Nezapomeňme, že podobně
jako IBM dominovala éře sálových počítačů 50. a 60. let, v 70. letech ji
vystřídal právě Digital, který usedl na trůn epochy minipočítačů. Z toho je
vidět, že měl k malým profesionálním počítačům ještě blíže, než sálový gigant
IBM. Tento krok však Digital neučinil a jak všichni víme, život se pak ubíral
zcela jiným směrem. Dnes již neexistující Digital byl paradoxně pohlcen firmou,
která byla založena až rok po uvedení IBM PC, a která svůj majetek vydělala
právě na prodeji klonů (byla dokonce výrobcem úplně prvních klonů IBM PC).
Vraťme se však zpět na počátek 80. let. Ještě to nikdo neví, ale právě začíná
éra osobních počítačů. Digital jí kralovat nebude, ale králem se kupodivu
nestane ani IBM. IBM však do boje o trůn přece jen zasáhne už jenom tím, že si
pro PC vybere své subdodavatele. Mezi nimi je samozřejmě Intel, který bude
dodávat procesory. Jiným subdodavatelem je malá firma Microsoft, která má v té
chvíli 32 zaměstnanců a dosud je zaměřena na programovací jazyk Basic.
Microsoft dokázal se štěstím získat zakázku na operační systém proti firmě
Digital Research. Promptně zakupuje Q-DOS a vzápětí jej předělává na první
verzi systému MS-DOS. Tah druhý: vznik kategorie otevřených systémů
Díky tomu, že bylo IBM PC sestaveno z běžně dostupných komponent, mohlo tyto
počítače vyrábět více výrobců. Tím vznikl nepřehlédnutelný a neuvěřitelně silný
standard - standard počítačů IBM PC kompatibilních. Již nikdo uživatele nenutil
znovu se zaučovat při přechodu na počítače jiného výrobce. Také výrobci
softwaru se již nemuseli rozhodovat, pro jakého výrobce hardwaru budou psát své
programy. Právě otevřenost platformy PC jí přinesla masové rozšíření dnešních
dní.
Chtělo by se říci, že IBM učinila odvážný, a jak následný vývoj potvrdil, velmi
úspěšný krok. Rozhodla se uvolnit architekturu PC i dalším hardwarovým
výrobcům. Takový krok nebyl v dané době ani samozřejmý, ani obvyklý. Avšak
pravým důvodem bylo, že PC vzniklo z běžných komponent a jedinou proprietární
složkou IBM PC byl BIOS. Jakmile tato překážka padla, mohly začít vznikat
klony. První firmou, které se podařilo vyvinout vlastní BIOS, byl právě COMPAQ.
Ačkoliv byl COMPAQ založen teprve roku 1982, již roku 1983 vyrobil a prodal 53
tisíc počítačů COMPAQ Portable. Tím dosáhl obratu 111 milionů dolarů, což byl
americký rekord. Stejně rekordní byl i jeho následující rok, kdy uvedl na trh
značku Deskpro. Reakce IBM následovala hned vzápětí - zaleknuta velkým úspěchem
nástupu klonů, se pokusila vytvořit opět proprietární systém pod názvem PS/2.
Vlažné přijetí tohoto systému zákazníky jí však ukázalo, že rozběhnutou lavinu
se již nepodaří zastavit. Proto se vrátila ke standardu IBM PC a nutno přiznat,
že na tom neprodělala.
Vznikem klonů se kategorie PC již nevratně stala kategorií otevřených systémů,
kdy všechny její části, hardwarové i softwarové, byly dostupné od různých
výrobců. Krok k otevřenosti sice neučinila IBM sama, otevřela k němu ovšem
cestu tím, jak své PC navrhla. Jinou otázkou ovšem je, nakolik jí selhání
jejího PS/2 skutečně vadilo. Firmě Apple Computers se sice monopol podařilo
udržet, ale ani v dobách své největší slávy nepřekročil podíl počítačů
Macintosh na celkovém světovém trhu osobních počítačů hranici 10 %. To znamená,
že podíl monopolních Maců byl vždy podstatně nižší, než činil kdykoliv podíl
např. IBM nebo COMPAQu na nemonopolním trhu PC. Není tedy důležité mít celý trh
pro sebe, důležité je, víc prodat.
Tah třetí, neplánovaný: vznik kategorie Designed for Windows
Vsadili jste na DOS vyplatilo se vám to. DOS je mrtev, milí vývojáři, vsaďte
nyní na Windows, uvidíte, že se vám to vyplatí opět. Až dosud je vše v pořádku.
Trh osobních počítačů se však, zatím ještě pomalu a nepozorovaně, začíná
zásadním způsobem měnit. Zatímco v oblasti DOSu existovalo vždy více výrobců,
kteří si vzájemně konkurovali (MS-DOS, PC DOS, DR-DOS), přechodem na Windows se
vrátka pomalu zavírají. Již nikdy tu nebude více než jeden jediný výrobce
Windows.
Nezávislí vývojáři začínají psát první aplikace. Microsoft v té chvíli na
aplikace nemá čas, musí se plně soustředit na operační systém. Díky
spolupracujícím vývojářům se však již v okamžiku uvedení Windows na trh může
pochlubit velmi silnou aplikační základnou. To mu pomáhá proti jeho
nejvážnějšímu konkurentovi, systému IBM OS/2. Všimněme si, že na rozdíl od
Microsoftu byla IBM již v té době jednou z největších (i softwarových) firem
světa. Microsoft oproti tomu neměl v oblasti aplikací pro Windows co ztratit.
Jinými slovy, druhé pravidlo je tu pro slabé firmy, protože ty musí riskovat.
Velké firmy si nemohou dovolit podporovat své přímé konkurenty. Ať už byly
důvody jakékoliv, právě nedostatek aplikací mezi uživateli nakonec mezi těmito
dvěma systémy rozhodl. Další a další vývojáři se přidávají na platformu
Windows, předělávají své aplikace pro Windows jen aby stihli rozjíždějící se
vlak.
Otevřenost, kterou IBM dala svému PC do vínku v hardwarové oblasti,
nepozorovaně mizí v oblasti softwarové. To, co se nepodařilo žádné soupeřící
hardwarové firmě (včetně IBM samotné), se podařilo Microsoftu. Jedna ze
základních myšlenek původních osobních počítačů tím byla popřena. Osobní
počítače ztrácejí svoji otevřenost. Windows se tak stávají součástí definice
standardního PC. Hrací plocha se změnila a na uvolněný trůn nastoupil nový
král. Tehdy ještě nebyl tak silný, aby dokázal prosadit své nové hřiště vlastní
silou. Tah čtvrtý:
vznik kategorie Office
Ovládnutím oblasti operačních systémů přineslo spojenectví nezávislých vývojářů
Microsoftu své ovoce. Tím splnilo svůj účel, nic víc už přinést nemohlo. Nyní
začal firmu posílenou využitím druhého principu zákonitě lákat případný vlastní
zisk z převzetí trhu a zákazníků dosavadních spojenců. Nezapomeňme, že druhé
pravidlo vyžaduje spojenectví s ostatními hráči na stejném hřišti, tedy s mými
přímými konkurenty, se kterými se dělím o stejný trh a stejného zákazníka. Ve
stejném okamžiku, kdy mi toto spojenectví přinese požadovaný výsledek, se pro
mě stává zákonitě přítěží. Pokud jej totiž úspěšně využiji, stanu se vůdčí
firmou trhu, a na daném hřišti je pro mě již druhé pravidlo nebezpečné. Jsem-li
poddaným, mám zájem na změně; stanu-li se králem, mám již zájem na stabilitě;
každá další změna by totiž byla k horšímu.
Vývojáři si již nemohou dovolit odejít od platformy, která se stala standardem.
Microsoft proto může na jejich pozice bezpečně zaútočit. Priority byly
stanoveny přesně podle velikosti trhu a potenciálního počtu uživatelů. Přednost
zákonitě dostal kancelářský software. Byl vyvinut MS Word, který začal tvrdě
útočit na tehdejší jedničky WordPerfect a WordStar a "okenní" verze začala
útočit na AmiPro. Vznikl tabulkový procesor Excel, který zabojoval proti 1-2-3
i Quattru, byl vyvinut Access, který po jeho nepříliš výrazném úspěchu ještě
doplnila koupě úspěšného databázového systému FoxPro. Situace se ale i přes
toto nasazení zdála ještě po dlouhou dobu nerozhodnuta, protože uživatelé byli,
zejména v oblasti textových procesorů, konzervativní.
Konečné vítězství se podařilo zajistit až pomocí myšlenky, která pomohla již
zrodu počítačů PC. Tou myšlenkou bylo vytvoření nové kategorie, nového hřiště,
tentokrát v softwarové oblasti: Kolik je firem, které mají kvalitní textový
procesor? Pět, šest? No nevadí. Kolik je tedy firem, které k němu nabízejí i
tabulkový procesor, prezentační program a databázi zároveň? Jedna? Na co tedy
čekáme? Změňme rychle balení a přesuňme boj o zákazníka z kategorie textových
procesorů a spreadsheetů (kde nevládneme) do kategorie integrovaných
kancelářských systémů. Nabízíte pouze spreadsheet? Nechme v takovém případě
pouze na zákazníkovi, zda si koupí náš balík za výhodnou cenu a k tomu ještě
váš spreadsheet, který už stejně v našem balíku dostal. Přejete si nám přesto
konkurovat? Prosím, jak je libo, ale nemáte šanci, pokud se nepřesunete do naší
nové kategorie, do kategorie integrovaných kancelářských balíků.
A skutečně, těch několik zbývajících konkurujících výrobců se do této kategorie
poslušně přesunulo. Poprvé v historii stačila Microsoftu k definici nového
hřiště pouze jeho vlastní síla. Z nové kategorie Office mu začala plynout
obrovská řeka příjmů, převyšující příjmy z operačních systémů.
Tah pátý: vznik kategorie bobtnajícího operačního systému
Mezitím však přišla doba komunikací a Microsoft musel opět útočit z druhé
pozice. Stalo se to v oblasti síťových operačních systémů, kde začal nebezpečně
dominovat Novell. Řešení bylo prosté. Novou definicí operačního systému je
možno učinit kategorii síťových operačních systémů zbytečnou. Operační systém
totiž bude napříště síťové služby zahrnovat. Systémy Microsoftu jsou tedy od
verze Windows 3.11 plně síťové a uživatel si nemusí dokupovat žádný zvláštní
síťový systém. Novell utrpěl ztráty v oblasti lokálních sítí, kde předtím
dominoval, a snaží se přesunout do oblasti serverů, kde operační systém
Microsoftu tolik nedominuje. Kategorie síťových operačních systémů se tak stala
další obětí prvního principu. Nové hřiště bylo zákazníkům na jednu stranu
prezentováno jako upgrade, zároveň se však rozšířilo na hřiště cizí.
Totéž se zakrátko stalo i v oblasti internetových prohlížečů také tento trh
zmizel. Ten je přece logickou a nedílnou součástí operačního systému. Že by si
Netscape troufl konkurovat Microsoftu? Nabízí přece pouze browser. Nechme
prosím na zákazníkovi, zda si jej k našemu operačnímu systému doinstaluje. Chce
nám konkurovat? To by ale musel ke svému browseru dovyvinout plný operační
systém.
Podobně musí moderní operační systém dneška zahrnovat i klienta MS Exchange,
odlehčený textový procesor kompatibilní s Wordem, prohlížeč dokumentů Wordu a
další příslušenství dle aktuální marketingové potřeby. Maličkostí, která také
potěší, je zmizení operačního systému DOS, který je od verze Windows 95
součástí Windows. Internetový prohlížeč je pochopitelně přednastaven na stránky
Microsoftu a nelítostný boj svádějí firmy o přízeň Microsoftu v defaultovém
nastavení aktivních kanálů jeho browseru.
Tah šestý: vznik kategorie Backoffice
S každým úspěchem se ale zmenšuje možnost dalšího růstu. Na dobře definovaném a
plně kontrolovaném hřišti PC již dnes mnoho oblastí nezbývá. Trh je ovládnut
jak z hlediska operačního systému, tak i z hlediska kancelářských aplikací. Na
řadě jsou tedy servery. Je to logické. Úspěch operačních systémů v kanceláři
položil dobré základy pro úspěch kancelářských aplikací. Proč by tedy nemohl
Windows NT podobně posloužit našim serverovým aplikacím?
Vzniká proto kategorie Backoffice. Tuto kategorii tvoří všechny aplikace
Microsoftu, které mohou běžet na NT serveru. Avšak typický server provozuje
vždy jen jedinou aplikaci, ať už jde o databázový stroj, podnikový informační
systém, poštovní systém, nebo třeba webový server. Ani z hlediska výkonu, ani z
hlediska bezpečnosti se provozování více aplikací zároveň nedoporučuje.
Kategorie Backoffice je tedy kategorií ryze marketingovou. Rovněž argumentace,
že jednotlivé aplikace spolu hladce spolupracují a dobře se snesou i s
operačním systémem stejného výrobce, je čistě marketingová.
Na hřišti zvaném Backoffice dnes může hrát pouze jediná firma. Pokud se záměr
podaří, zmizí kategorie velkých databázových systémů (a s ní i Oracle,
Informix, Sybase), messaging (Lotus, Netscape, Novell) i webových serverů. Inu,
necháme se překvapit. Síla Windows NT na trhu serverů totiž ani zdaleka
nedosahuje síly Windows v oblasti desktopů. Základní předpoklad prvního
principu zde zatím není splněn.
Tah sedmý, poslední: vznik kategorie DNA
V portfoliu dnešní softwarové jedničky chybí jediný významný produkt podnikový
informační systém. Tato oblast je přitom oblastí neustále rostoucí, velmi
lukrativní a firmy jako SAP nebo BAAN dosahují značných obchodních úspěchů.
Celá situace se rovněž začíná vyostřovat tím, že se podnikové informační
systémy začínají přesouvat z trhu pro velké zákazníky na trh středních a malých
firem, tedy do oblastí dosud dominovaných Microsoftem. V takové situaci
přichází na pomoc opět marketing. Již tolikrát osvědčená taktika by přece mohla
pomoci i nyní. Jde jen o to, vymyslet takovou kategorii, která bude dostatečně
atraktivní, aby nezapadla (jak se stalo např. v případě MSN), a přitom aby
zůstal na hřišti jen jediný vážný hráč. Jde vždy o to správné vyvážení.
V každém případě Microsoft po 3 samostatných tazích přiznává, že na tento tah
vlastní silou nestačí. Nyní je tedy nutno opět mobilizovat nezávislé vývojáře.
Na trhu podnikových informačních systémů nemá Microsoft co ztratit, může tedy
směle využít našeho druhého principu. Firem se zkušeností z vývoje aplikací
postavených na otevřeném prostředí produktů Microsoftu je naštěstí stále dost.
Problém však je, že firem profitujících z implementací výše zmíněných
podnikových systémů je také hodně a navíc dost vydělávají. Aplikace druhého
principu připomíná hru s ohněm. Nikdo, kdo jej použije, neví, kdo z
nastartovaného souboje bude nakonec profitovat.
Tah osmý, neplánovaný: přesun do kategorie lehkého klienta aneb kdo zaútočí z
druhé pozice?
Dobrá otázka závěrem. V roce 1981 byl jedničkou éry minipočítačů Digital, který
dnes již neexistuje. Firma, která na jeho trůn zaútočila, byla tehdy tak malá,
že by jí nikdo nedokázal tak obrovský úspěch předvídat. Firma, která Digital
pohltila, ještě ani neexistovala.
V této chvíli se vede široká diskuse o možnostech a perspektivách operačního
systému Linux. Tento systém získává stále více přívrženců, a to kupodivu
nejenom v oblasti velkých serverových aplikací (jako je podpora firem Sybase a
Oracle), ale i známých kancelářských balíků (dokonce i balík WordPerfect Office
má být k dispozici pro Linux, a samozřejmě zdarma). Tento trend znamená vznik
plnohodnotné alternativy operačního systému Windows 95/98 i Windows NT,
alternativy, která by nebyla omezovaná nedostatkem aplikací a celkovou
nekompatibilitou se "standardním" PC. Ani tato nová popularita Linuxu mě však
nepřesvědčuje o tom, že by se Linux mohl stát važnější hrozbou masového úspěchu
Windows v oblasti desktopů.
Připustíme-li, že naše 2 pravidla fungují, k takové změně může totiž dojít
pouze použitím druhého pravidla, tedy získáním početní převahy. To by ovšem
znamenalo získat dostatečný počet spojenců. Každý spojenec ale potřebuje něco
vydělat; proto si nemyslím, že by myšlenka volně šiřitelného softwaru vyvolala
velký ohlas na trhu, kde se musí hlavně masově prodávat. Současný trh softwaru
pro PC má doslova obří rozměry a na rozdíl od trhu GNU General Public Licence
se na něm za software platí.
Jiná je ovšem situace na straně síťových serverů, kde se hlavní tržby
jednoznačně přesouvají do oblasti služeb. Firmy, které jsou schopny postavit a
udržovat webový server, a přitom díky nulové ceně softwaru jsou to schopny
udělat levněji než konkurence, mohou vytvořit velmi silnou alianci. Stejná
situace panuje v oblasti elektronického obchodování a služeb. To jsme ale už na
jiném hřišti na hřišti internetových serverů. Zde bych Linuxu dával dobrou
budoucnost. Na rozdíl od kancelářských aplikací se ale tento trh nikdy nestane
trhem masovým (v řádu stovek milionů aplikací), a zůstane zřejmě roztříštěn na
celou řadu jednotlivých hřišť (systémy elektronického obchodu, systémy
doručování zpráv a plánování času, elektronická média). Proto trh síťových
serverů ani nemusí nalézt svého jednoznačného krále.
Hřištěm, kde toto omezení neplatí, jsou výrobky spotřební elektroniky. Počítače
se již přelily přes práh našeho bytu a začínají se v mnoha podobách objevovat v
našem soukromí. Běží snad v hrací konzoli Sony PlayStation operační systém
Windows? Nebo jej snad nalezneme v našem mobilním telefonu? Nebo v našem diáři?
Uživatel spotřební elektroniky má jiné nároky než uživatel PC. O existenci
nějakého operačního systému v podstatě ani neví. Důležitý je pro něj pouze
přínos, který mu daný výrobek nabízí. Klíčovou aplikací spotřební elektroniky
budou komunikace, protože právě ty zpřístupní již zmíněné služby nejrůznějšího
druhu běžící na serverech. Ať už půjde o internetovou televizi, kapesní
digitální asistenty s mobilním telefonem, nebo třeba o hodinky, které se stanou
specializovaným klientem našeho plánovacího kalendáře, patřičná hřiště se budou
muset teprve formovat. A na rozdíl od počítačů PC, velikost těchto nových hřišť
se nepočítá v "pouhých" stamilionech hřiště spotřební elektroniky je
potenciálně zajímavé pro každého obyvatele naší planety. A právě na tomto
hřišti se rozhodne o budoucím králi.
Karty jsou tedy rozdány pro novou hru.
8 2982 / ram









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.