HP překonává Sun v duelu dualcore serverů

Vylepšené čtyřcestné servery HP ProLiant DL585 a Sun Fire V40z těží z výhod výkonného dvoujádrového procesoru AMD...


Vylepšené čtyřcestné servery HP ProLiant DL585 a Sun Fire V40z těží z výhod
výkonného dvoujádrového procesoru AMD Opteron.

Dvoujádrová technologie je definitivně tady. Stala se základem mainstreamové
kategorie a nedílnou součástí ekosystému podnikových serverů. Společnosti IBM a
Sun Microsystems se svými dualcore verzemi procesorů Power5 a UltraSparc dlouho
udávaly krok, nyní však budou muset bojovat s početnější konkurencí s CPU
Opteron a Xeon firem AMD a Intel.
Trh ovládnou pochopitelně stroje s čipy založenými na platformě x86. Výhodu zde
přitom má AMD, neboť architektura jeho procesorů umožňuje v případě potřeby
upgradu jednoduchou výměnu procesorů s jedním jádrem za dvoujádrové Opterony, a
to zasunutím do téže patice. Výrobci jako Hewlett-Packard či Sun tak na trh
uvedli upgrady existujících serverů založených na Opteronech, jako jsou
čtyřcestné systémy HP ProLiant DL585 a Sun Fire V40z.
Implementace Opteronu s jedním jádrem v serverech ProLiant DL585 a Sun Fire
V20z (což je dvouprocesorový 1U sourozenec Sun Fire V40z) jsme již měli možnost
testovat vloni. Oba nabízely solidní výkon, ačkoliv DL585 měl navrch z hlediska
spravovatelnosti a funkcí pro zajištění vysoké dostupnosti. V krátkosti lze
říci, že shledáte, že dvoujádrové verze těchto opteronových serverů zůstávají
solidními systémy. Obě firmy provedly od předchozích testů také mírnou
aktualizaci hardwaru, avšak celkově se dá říci, že platí tytéž závěry: ProLiant
DL585 je serverem s lepšími funkcemi pro správu, monitoring vysoké dostupnosti
a s lepším RAID řadičem.
Jestliže nicméně nepotřebujete tyto extra vlastnosti, nabízí Sun Fire V40z
větší interní úložný prostor a nižší šasi za zhruba o 15 % nižší cenu. (Ceny
byly kalkulovány pro identické konfigurace, které zahrnují čtyři 2,2GHz
dvoujádrové procesory, 16 GB RAM, dva 73GB pevné disky, bez softwaru a služeb
navíc.)

V hlavní roli procesor
Klíčem k úspěchu obou strojů i ke schopnosti HP a Sunu uvést je na trh tak
rychle, je architektura, kterou AMD používá ve svých mikroprocesorech serverové
třídy Opteron. Substrát procesoru Opteron s jedním jádrem skutečný/efektivní
křemík obsahuje jádro procesoru, které má fronty, výkonné jednotky a cache
integrované na čipu. Obsahuje nicméně také na čipu integrovaný crossbar switch.
Do tohoto přepínače jsou zapojeny tři prvky: jádro, na čipu integrovaný
paměťový řadič a na čipu integrovaná vysokorychlostní systémová sběrnice, již
AMD označuje jako HyperTransport.
Dvoujádrový design procesoru Opteron je téměř identický s tím, jejž používají
CPU s jedním jádrem, s výjimkou toho, že jsou zde dvě jádra, z nichž každé je
připojeno ke crossbar přepínači. Obě jádra sdílejí tentýž paměťový řadič i
sběrnici HyperTransport. To znamená, že zaprvé design Opteronu je vnitřně
škálovatelný; můžete si pro jednoduchost představit, že AMD by mohlo do stejné
architektury zapojit čtyři, osm nebo více jader. Avšak zadruhé, tento design
nevyžaduje dodatečné fyzické obvody na základní desce serveru nebo dodatečné
piny na čipu. Takto jsou dvoujádrové procesory AMD náhradou, kterou lze
jednoduše zasunout namísto čipů s jediným jádrem.
Jediné změny, které byly potřeba, alespoň pokud můžeme říci, byly provedeny v
systémovém BIOSu, aby firmware viděl, že je jader více než fyzických procesorů.
Kromě toho, protože každé jádro generuje teplo, musí dvoujádrový procesor
pracovat na nižší frekvenci než původní čip s jedním jádrem, neboť nezbytným
cílem je udržet spotřebu proudu a vyzařované teplo na stejné úrovni. Jsou zde
rovněž určitá úzká hrdla, neboť jádra musejí sdílet tutéž paměť i perifériovou
sběrnici HyperTransport.
Dle výsledků námi uplatněných benchmarků můžeme konstatovat, že přechod od
řekněme 2,6GHz jednojádrových CPU ke 2,2GHz dvoujaderným procesorům Opteron se
projeví zrychlením nějakých 30 až 40 %. Jde sice jen o hrubý odhad, neboť to do
značné míry závisí na tom, jak aplikace využívá CPU, ale závěr je jasný:
Použití dvoujádrových čipů se projeví významným nárůstem výkonu.

HP ProLiant DL585
Server s označením ProLiant DL585, který jsme testovali v konfiguraci s 2,2GHz
dualcore CPU, je silnější z hlediska vlastností týkajících se vysoké
dostupnosti a rozšiřitelnosti a vedle toho má sofistikovanější, na základní
desce integrovaný procesor zajišťující správu. Obzvláště uživatelé pracující v
prostředí Windows shledají, že správní grafické rozhraní DL585 je mnohem
komfortnější a uživatelsky přívětivější než servisní procesor založený na
příkazové řádce u produktu Sun V40z a že dovoluje nepřetržité monitorování a
hlášení poruch systému.
Čtyřprocesorový ProLiant DL585 od Hewlett-Packard je fyzicky větší než server
Sunu: Šasi o velikosti 4 U do racku o výšce 42 U tak namontujete maximálně 10.
Interní úložný prostor je omezený na čtyři pozice pro Ultra320 SCSI disky plus
to, že jedna pozice pro optickou/disketovou mechaniku může být využita pro
další pevný disk. Server disponuje integrovaným dvoukanálovým RAID 5 řadičem,
který lze ale využít pouze pro interní disky.
Server dále nabízí osm PCI-X slotů z toho dva 64bitové/133MHz (další jsou
64bitové/100MHz). Bohužel žádný z nich nenabízí funkci hot-swap a navzdory
faktu, že CPU tohoto serveru mají dostatečnou šířku pásma, aby mohla ovládat i
PCI-Express karty, základní deska tento rychlejší I/O standard nepodporuje.
Z pohledu "interiéru" je DL585 navržen okolo aktivní hlavní logické desky, jež
podporuje 4 zásuvné moduly, z nichž každý obsahuje jeden procesor Opteron a
čtyři paměťové sloty. (Design integrovaného paměťového řadiče procesoru
vyžaduje, aby měl každý procesor svoji pevně připojenou paměť, avšak jedno CPU
může přistupovat k RAM jiného přes sběrnici HyperTransport.) Design serveru
také vyžaduje, aby byly nainstalovány buďto dva, nebo čtyři identické
procesorové moduly. Upgrade z jednona dvoujádrové procesory lze provést
jednoduchou výměnou těchto modulů což je snadná operace. U serveru Sun Fire
V40z je výměna nebo upgrade procesoru komplikovanější.
Ačkoliv oba servery nabízejí duální hot-swapové (funkce výměny za provozu
systému) napájecí zdroje, ty u HP jsou přístupné zepředu, což činí jejich
obsluhu snazší v těch vzácných případech, kdy je potřeba zdroj vyměnit. Co
skutečně dvojici testovaných strojů z hlediska možností obsluhy odlišuje, je
malý panel uvnitř serveru HP (ukrytý pod horním krytem) plný desítek LED diod.
Ty prostřednictvím světelné signalizace pomáhají identifikovat vadnou součást.
Mnohé další prvky, jako jsou třeba nesčetné hot-swapové větráky, mají také své
LED indikátory, které se rozsvítí, jestliže se něco porouchá.
Organizace, které přemýšlejí o provozu s vysokou dostupností, se možná přikloní
ve prospěch serveru ProLiant DL585 namísto Sun Fire V40z, a to kvůli lépe
přístupným napájecím zdrojům i díky lepšímu a z hlediska řešení problémů
snazšímu způsobu výměny samotného procesoru. Procesor pro správu, Integrated
Lights Out management, je co do použití také mnohem jednodušší než na SSH
založený procesor ve V40z. Kromě toho zde ale není žádný důvod proč věřit, že
jsou komponenty ve skříni HP spolehlivější jde jen o to, že je snazší tento
server obsluhovat. Samozřejmě, že žádný z těchto systémů není skutečným
serverem stavěným pro vysokou dostupnost; oba například postrádají RAID paměť a
fail-over u procesorů. Jsou v tomto ohledu pouze o několik stupňů výše než
základní (entry-level) produkty.

Sun Fire V40z
Stejně jako ProLiant DL585 je i Sun Fire V40z čtyřprocesorovým serverem, který
byl původně dodáván s čipy s jedním jádrem (pracoval se 2,2GHz Opterony). Při
výšce šasi 3 U je server Sunu menší než HP DL585, takže se jich do standardního
racku vejde čtrnáct, oproti deseti u HP. To přináší výraznou výhodu z pohledu
procesorové hustoty v clusterech nebo datových centrech: Zcela zaplněný rack
serverů DL585 obsahuje 40 procesorů Opteron, zatímco s V40z jich můžete mít k
dispozici až 56.
Kompromisů, které jsou spojeny s menším prostorem, je zde velmi málo. V40z má
sedm PCI-X slotů namísto osmi u HP, třebaže některé z nich jsou jen poloviční
velikosti. Žádný z nich ale nenabízí hot-swapovou funkčnost a není k dispozici
žádná alternativa pro PCI-Express.
Protože V40z obsahuje za chodu vyměnitelné napájecí zdroje umístěné zezadu
šasi, nabízí více hot-swapových Ultra320 SCSI diskových pozic vepředu pět plus
jednu přeměnitelnou pozici, která je zpočátku osazena DVD nebo disketovou
mechanikou. Sun nicméně serveru "nadělil" pouze jednokanálový SCSI řadič a
podporu RAID 1 (mirroring). Chcete-li využívat hardwarový RAID 5 (striping s
redundancí), budete muset přikoupit další RAID řadič.
Z pohledu architektury je V40z navržen tak, že používá hlavní logickou desku se
dvěma procesory Opteron a s jejich pamětí i podpůrnými čipy. Pak je zde
doplňková deska, která přidává druhý pár procesorů. To činí systém poněkud hůře
obsluhovatelným, než je DL585; jestliže dojde k poruše dceřiné desky, můžete ji
vyjmout, ovšem pokud se něco porouchá na hlavní logické desce s procesory, bude
server odstaven, dokud nedojde k výměně.
Co se týká správy, o servisním procesoru už jsme se zmiňovali; jde o systém
založený na příkazové řádce, se svým vlastním fastethernetovým konektorem,
přístupným přes SSH nebo prostřednictvím sériového portu. Přední část serveru
obsahuje také malý LCD panel, jejž lze využít pro konfiguraci servisního
procesoru. Jedná se pouze o základní systém, obzvláště v porovnání se systémem
správy HP. V40z navíc nemá nic podobného, jako je indikační pole LED diod u
DL585, které může asistovat při správě poruch. Jestliže se něco porouchá,
budete muset klást otázky servisnímu procesoru, abyste zjistili, co je vlastně
špatně nebo zavolat do Sunu.
Poslední poznámka ohledně obou serverů se týká operačních systémů.
Hewlett-Packard instaluje a podporuje Windows Server 2000, Windows Server 2003,
Red Hat a SuSE Linux. My jsme server testovali v konfiguraci s Windows Serverem
2003. Sun instaluje a podporuje Solaris 10 x64, Red Hat a SuSE Linux. Ačkoliv
Sun tvrdí, že V40z je schopen provozovat i Windows Server 2003, výrobce jej
neinstaluje ani nepodporuje.
S dvoujádrovými 2,2GHz procesory Opteron nabízejí z obchodního hlediska jak HP
ProLiant DL585, tak Sun Fire V40z tentýž základní přínos: Velký výpočetní výkon
na malém prostoru. Vezmeme-li v úvahu, že server HP nabízí větší rozšiřitelnost
(s výjimkou čtyř namísto pěti pevných disků), lepší RAID řadič integrovaný na
základní desce, lepší servisní procesor a více možností pro údržbu, je v tomto
duelu dual-core systémů celkovým favoritem. Nicméně v situacích, kde je
důležitá čistě jen hustota procesorů jako třeba v clusterech, hraje menší
velikost serveru Sun Fire spolu s výhodnější cenou ve prospěch Sunu.










Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.