IEEE 1394 nebo USB 2.0?

Na počátku světa digitálního zpracování obrazu a zvuku (tedy digitálního videa), a to jak pro spotřební, tak i pro ...


Na počátku světa digitálního zpracování obrazu a zvuku (tedy digitálního
videa), a to jak pro spotřební, tak i pro profesionální oblast, stál protokol
rozhraní IEEE 1394. Toto rozhraní bylo pro účely digitálního zpracování
zajímavé především svou vysokou přenosovou rychlostí 400 Mb/s, která s velkou
rezervou postačuje pro datové toky jak spotřebních, tak i profesionálních
digitálních videosystémů.
Přitom systém DV má datový tok 25 Mb/s a profesionální Digital Betacam 50 Mb/s.
Aniž bychom zabíhali do podrobností, připomeňme si, že se jedná o poměrně
"starý" přenosový protokol firmy Apple, určený pro datovou komunikaci mezi
jednotlivými periferiemi (např. externími disky, tiskárnami apod.). Zajímavé v
této souvislosti je, že rozhraní IEEE 1394 se dnes používá výhradně k propojení
videokamer s počítačem nebo s digitálními videozařízeními mezi sebou obecně,
ale pro připojení tiskáren nebo dalších periferií se používá jen velice zřídka.
Roli univerzálního rozhraní mezi různými počítačovými periferiemi převzalo
rozhraní USB, které ve verzi USB 2.0 již nabízí dostatečnou rychlost i pro
přenos datového toku digitálního videa. Prostřednictvím rozhraní USB jsou dnes
připojovány skenery, tiskárny, CD-RW jednotky, digitální fotoaparáty a další
počítačové periferie. Nespornou výhodou USB je skutečnost, že je standardní
součástí výbavy každé moderní základní desky.
Přesto nebo právě proto si rozhraní IEEE 1394 udrželo dominantní postavení pro
oblast digitálního videa. Samozřejmě, je zde mnohem déle než USB 2.0, a proto
všichni výrobci digitálních videokamer svoje výrobky vybavují právě všeobecně
rozšířeným rozhraním IEEE 1394. Dalším argumentem pro IEEE 1394 je krom jeho
rozšířenosti v oblasti spotřebního i profesionálního digitálního videa i to, že
v případě počítačového zpracování digitálního videa byly jeho softwarové
ovladače pro protokol IEEE 1394 dopracovány do stavu dokonalosti (výjimky se
však stále najdou). To, že je IEEE 1394 určeno téměř výhradně pro digitální
video, s sebou přináší samozřejmě i jistou výhodu nenese zátěž univerzálnosti
pro různé druhy rozličných zařízení, jako je tomu v případě USB (USB 2.0).
Přesto je do budoucna těžké určit jednoznačného vítěze pomyslného souboje
těchto přenosových protokolů. Například firma Sony již pomalu zkouší a vyvíjí
typy digitálních zařízení používajících místo klasického konektoru iLink (tedy
vlastně IEEE 1394, které si Sony takto přejmenovala) rozhraní USB 2.0. Výhody
jsou nasnadě, rozhraním USB jsou vybavovány všechny moderní počítače (ovšem
rychlejší USB 2.0, které by bylo potřeba pro digitální video, zatím tak
rozšířené není, to by se však mělo postupem času změnit) a prodejnosti každé
kamery jistě prospěje, bude-li ji možno propojit s každým počítačem bez
nutnosti jej jakkoliv upravovat (tj. dokupovat a instalovat DV kartu s
rozhraním IEEE 1394). Je zajímavé, že i když vznikly některé modely základních
desek s integrovaným rozhraním IEEE 1394 (např. základní deska PB-1394 firmy
ASUS) nestalo se vybavování tímto rozhraním masovou záležitostí, spíše naopak i
tato skutečnost nahrává USB.
V nejbližší budoucnosti je možné předpokládat, že oba standardy IEEE 1394 i USB
2.0 budou pro počítačové zpracování digitálního videa používány. Přesto lze
odhadovat, že rozhraní IEEE 1394 bude nadále používáno především v oblasti
profesionálního a poloprofesionálního zpracování digitálního videa, zatímco USB
2.0 si zřejmě najde svoji pozici pro potřeby amatérských či svátečních filmařů.
V současné době však neexistují kvalitní střihové programy a další počítačové
programové vybavení, které by podporovalo přenos digitálního audio/video
datového toku (a ovládání digitálního zařízení) přes rozhraní USB 2.0.
Kritickým okamžikem pro USB 2.0 pak bude podpora ze strany Microsoftu podle
posledních dostupných zpráv by totiž toto rozhraní nemělo být ve Windows XP
standardně podporováno, což mluví silně ve prospěch IEEE 1394.

Pohledy do světa digitálního videa
Digitální video je fenoménem, který se v posledních letech stává stále
masovější záležitostí. Děje se tak zejména v souvislosti s faktem, že
jednotlivé rychle se rozvíjející technologie se stávají stále více cenově
dostupnými a současná nabídka na trhu dostupných zařízení má šanci uspokojit
široké spektrum uživatelů od těch, kteří si je chtějí pouze vyzkoušet až po
náročné videofily pracující na profesionální úrovni. Podívejme se nyní, kam
směřuje poslední vývoj v této oblasti.

Přijmeme-li jako určitý předpoklad, že rozhraní IEEE 1394 si alespoň v
nejbližší budoucnosti zachová své dominantní postavení v oblasti počítačového
zpracování digitálního videa (a zatím tomu vše nasvědčuje), můžeme se nyní
věnovat vývoji počítačových karet určených pro počítačové zpracování (střih)
videozáznamu. Nyní zcela záměrně nepíšeme pouze o kartách určených pro přenos
dat z digitálních videokamer, ale o počítačových kartách pro zpracování obecně.
To proto, že v praxi stále ještě není vše v digitálním formátu a dosud existuje
množství uživatelů analogových videokamer, kteří buď vyčkávají s nákupem
digitální videokamery, nebo o její koupi ani neuvažují.

Střihové karty
Vývoj karet pro počítačové zpracování videa je přímo spjat s postupným vývojem
samotného počítače. V zásadě platí, že čím je rychlejší samotný počítač, tím
více úkolů a činností souvisejících se zobrazením a zpracováním digitálního
videa (a pro počítač je video vlastně jen rychlým sledem digitálních hodnot)
může provádět. Současné CPU počítače jsou už dostatečně výkonné, aby byly
schopny nejen v reálném čase zobrazit na monitoru počítače zpracovávanou
videoscénu, ale jsou navíc schopny zajistit i přidávání titulků a dalších
obrazových efektů do záznamu.
Z hlediska budoucnosti je proto možno vysledovat dvě cesty vývoje DV karet tyto
cesty jsou dány zaměřením těchto střihových karet a oslovením potenciálních
uživatelů. V prvé řadě se jedná o jednoduché a velmi levné DV karty různých
výrobců vybavené pouze rozhraním IEEE 1394, které v podstatě pracují jako
řadiče. Propojením digitální videokamery s touto kartou uživatel získá velmi
levné, jednoduché a spolehlivé řešení pro úpravu digitálního záznamu. Díky
rychlosti dnešních počítačů (obsahujících procesor Pentium III/4 nebo
konkurenční Duron či Athlon, disky s ATA/66 a některou z většiny novějších
grafických karet) je prakticky jedno, na jaké konfiguraci počítače tento systém
pracuje, neboť na takovou práci už s rezervou postačuje. Stejně tak poslední
verze střihových programů typu Adobe Premiere nebo Ulead Media Studio tyto
karty podporují.
Dražší a profesionálnější cestou je využití karet obsahujících krom rozhraní
IEEE 1394 i analogové vstupy a výstupy obrazu i zvuku. Tyto karty bývají
povětšinou vybaveny analogově/digitálním převodníkem, který u levnějších karet
převádí analogový obraz na DV datový tok (nebo obráceně), u dražších typů tento
převodník dokáže pracovat i s MPEG--2 kompresí. Nespornou výhodou těchto karet
je výstup na televizi nebo analogový videomonitor, což je pro náročnější práci
naprostou nutností. Krom toho jsou tyto karty vhodné pro majitele analogových
videokamer a díky instalovanému IEEE 1394 rozhraní jsou připraveny kdykoli
pracovat i s digitální videokamerou.
A nyní se dostáváme zpět k výkonu samotného počítače. Tyto směry vývoje jsou v
podstatě dány a z hlediska budoucnosti je nejdůležitějším faktorem právě
rychlost samotného PC. U vyloženě profesionálních střihových systémů je snad
největším rozdílem mezi nimi a spotřební oblastí ani ne tak složitost těchto
systémů (které jsou mnohdy překvapivě hardwarově jednoduché a ve svých
"střevech" dosti podobné spotřebním DV kartám), jako spíše důraz kladený na
stabilitu systému a softwarovou doladěnost jednotlivých komponent a programů.
Kromě tohoto výkonového etalonu dnes střihové karty směřují k maximální
jednoduchosti a k tomu, že většinu výpočetního výkonu ponechávají na procesoru
počítače. Zatím sice ještě nenastala doba střihových karet respektive PC
procesorů mluvíme--li o oblasti levných řešení), které by běžně dokázaly
například provádět softwarový převod DV datového toku na MPEG-2 přímo v reálném
čase, ale čas potřebný ke konverzi těchto dvou datových toků se díky nárůstu
rychlosti procesorů stále snižuje. Více využití karet
Postupem času se všechny střihové karty stávají jen skutečnými řadiči datového
toku z a na digitální videozařízení. Pravdou je, že takovýmito jednoduchými
řadiči byly tyto karty (myšleny karty s IEEE 1394 řadičem) od samého začátku. A
to s tím, že jejich první typy (např. Adaptec AHA 2940) díky tehdy malému
výpočetnímu výkonu CPU nenabízely příliš stabilní provoz s možností sledování
naprosto plynulého a netrhaného obrazu. Proto pro profesionální využití
(především pro náhledové funkce, vytváření efektů v reálném čase a další
funkce) musely být tyto karty vybaveny množstvím podpůrných čipsetů, které
zajišťovaly potřebný výpočetní výkon (např. karta DVMaster firmy Fast). Pro
potřebu získání analogového videosignálu na výstupu nebo naopak pro vstup
tohoto videosignálu se karty vybavují A/D převodníky vytvářejícími DV nebo
MPEG-2 datový tok. To v budoucnu budou zřejmě jediné specializované obvody
těchto karet, neboť analogový videosignál je logicky nutno převést do
digitálního tvaru a pakliže je tato konverze provedena, je nejjednodušším
řešením ji přímo převést na datový tvar standardu DV nebo MPEG-2 bez podpory
CPU počítače.
Již dnes lze sledovat snahu výrobců realizovat třídění střihových systémů na
profesionální, poloprofesionální nebo čistě amatérská řešení ani ne tak typem
nabídky videokarty (tedy karty vybavené IEEE 1394 rozhraním řadičem), jako
spíše nabídkou uživatelského střihového softwaru a platformou, na které tento
střihový program pracuje. Příkladem tohoto přístupu může být firma Fast, která
nabízí IEEE 1394 kartu DVNow Lite jako nejlevnější střihové řešení a zároveň je
tato karta základem profesionálního střihového systému DV3. Proto se lze
domnívat, že čistě profesionální systémy budou pracovat na stejných
hardwarových základech (stejné karty) jako spotřební amatérská řešení s tím
rozdílem, že v případě profisystémů bude k téže kartě dodáván zcela jiný
software, a počítačový systém bude u prodejce sladěn k co nejlepšímu výkonu
střihového systému. Právě odladění celého systému u odborného prodejce na
maximální výkon bude zřejmě hlavním způsobem realizace profesionálního řešení
digitální počítačové studiové střižny následujícího období.
Práce real-time
Na druhé straně je nutno podotknout, že někteří výrobci DV karet se na uvedenou
problematiku dívají z opačného pohledu a upřednostňují u svých složitějších a
dražších střihových karet využití speciálních čipů, které svým výpočetním
výkonem zajišťují střihovou práci v reálném čase s množstvím různých
videoefektů, možnost práce s několika datovými videotoky najednou a další
funkce. Tuto cestu volí například firmy Matrox (RT2000/2500) či Pinnacle
(DC1000). Jde o logickou cestu, která zajišťuje stabilitu celého řešení i menší
nároky na výpočetní výkon procesoru počítače. Nevýhodou řešení je jeho větší
složitost, případně i sladění s ostatními programy a komponentami počítače.
Krom toho je naroubování takového "počítače v počítači" na prostředí operačního
systému Windows někdy provázeno komplikacemi. I když takto komplexní střihové
karty (vybavené podpůrnými čipsety) budou nadále existovat, budoucnost zřejmě
spíše patří softwarovým systémům. Pro potvrzení těchto závěrů jen malý příklad.
Poměrně dobře oceňovaná karta Matrox RT2000 ve své následující generaci RT2500
již opouští systém dodávat spolu se střižnou přímo spolupracující grafickou
kartu G400. RT2500 je balena pouze samotná s tím, že vhodné grafické karty pro
spolupráci s RT2500 výrobce uvádí na svých internetových stránkách to lze
vlastně interpretovat jako krok od komplexnosti k univerzálnosti.

Kam s ním?
Zcela zásadní otázkou zůstávají i po několika letech využívání digitální
videotechniky možnosti archivace natočeného a zpracovaného materiálu i
používaná záznamová média. Samozřejmě lze v případě dražších (případně
odblokovaných) digitálních videokamer upravený záznam zpětně transportovat na
pásku videokamery, ovšem toto řešení není nijak závratně elegantní. Jednak není
záznamová kapacita videopásek příliš velká a jednak není tento způsob z
dlouhodobého pohledu stabilní.

Super Video CD
Jednou z možností je převod pořadu na tzv. Super Video CD disk, který umožňuje
na běžné CD-R médium uložit asi 40 minut pořadu v obrazové kvalitě srovnatelné
se Super VHS formátem. Filmy vytvořené v SV-CD formátu lze sledovat buďto na
PC, nebo na běžném televizoru připojeném k DVD přehrávači, který formát SV-CD
podporuje. Nevýhodou tohoto řešení je to, že vzhledem k tomu, že formát SV-CD
vznikl u asijských výrobců DVD videopřehrávačů, je jasné, že je podporou tohoto
formátu vybaveno velice málo přístrojů (a většinou se jedná o méně jakostní
přístroje a značky než o známé a uznávané výrobky z této oblasti).

MPEG-2
Zajímavou alternativou je převod zpracovaného videa na MPEG-2 datový tok, který
uložíme na CD-R médium a vznikne tak vlastně jakýsi klon DVD--Video disku,
který bývá též označován jako MiniDVD. Hlavním omezením tohoto řešení je, že je
omezeno pouze na prohlížení v počítači. Žádný stolní DVD přehrávač MPEG-2
datový tok určený pro DVD-ROM disk, ale vypálený na CD-R, totiž nepřehraje.

DVD-R a další
Poslední, zřejmě nejlepší možností, která se v poslední době teprve vynořuje,
je vypálit si svůj vlastní DVD disk. Tomuto řešení donedávna bránila především
vysoká cena DVD-R vypalovaček. Existovaly a existují i DVD--RAM mechaniky, ty
jsou však pro potřeby výroby vlastního DVD-Video disku a jeho přehrávání na
stolním DVD přehrávači nevhodné (lepším řešením je pak spíše DVD-RW nebo
DVD+RW, který by se měl nejbližší době rozšířit).
V poslední době přicházejí na trh DVD-R vypalovačky (např. Panasonic DVD-A03),
jejichž cena se nepohybuje ve statisících, ale dosahuje výše kolem 30 tisíc Kč
s tím, že DVD-R médium přečtou všechny stolní DVD přehrávače. Samozřejmě, že
DVD-R médium nedisponuje takovou kapacitou jako DVD-ROM disk, a tak díky tomuto
omezení je zajištěna i nemožnost kopírování DVD-Video filmů. To však tvůrci
vlastních DVD nemusí vadit, neboť i tak má možnost uložit na médium několik
hodin svých videopořadů.
Bude-li vývoj prodeje DVD-R vypalovaček následovat prodej CD vypalovaček, lze
jen doufat, že se s postupem času sníží cena nejen této mechaniky, ale i
prázdných DVD-R médií, která v dnešní době dosahuje nějakých 600 korun, což
přece jenom není cena lidová. Ovšem porovnáme-li cenu a kapacitu DVD-R média s
cenou a kapacitou DV pásky, pak již toto srovnání nevyzní pro DVD médium nijak
špatně.
1 1146 / wep









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.