Jak jsem vzlétal a padal s CW

Z Vokovic do Nových Butovic Na roky prožité v redakci Computerworldu asi těžko někdy zapomenu, přestože ne vždycky m...


Z Vokovic do Nových Butovic
Na roky prožité v redakci Computerworldu asi těžko někdy zapomenu, přestože ne
vždycky mi bylo hej. Do křesla šéfredaktora tehdy jediného a dnes už opět
jediného počítačového týdeníku jsem se dostal shodou náhod a řízením osudu. Ale
k tomu musím vrátit pomyslnou nahrávku ještě o více než rok zpět.
Když jsem v únoru 1991 přistál v redakci PC WORLDu, byl jsem zelenáč plný
nadšení a vybavený základní znalostí počítačů, slušnou němčinou a téměř nulovou
angličtinou. Ze čtyřměsíčního působení v tehdy ještě slušovických Softwarových
novinách jsem si přinesl alespoň základní představu o fungování počítačového
časopisu, z rodiny Bahenských zkušenost s novinářským životem.
Pokud nevíte, oč se jedná, tak u nás v rodině se kupříkladu nikdy ještě v pátek
ráno nevědělo, zda v pátek odpoledne pojedeme na chalupu či zda zůstaneme v
Praze, protože otec bude muset přes víkend fotografovat nějaké sportovní
utkání. Zkrátka a dobře novinář není svým pánem, protože jeho pánem je dění, o
kterém píše nebo které to byl případ mého otce fotografuje.
Ale zpátky do IDG, přesněji tehdy ještě do akciové společnosti Computerworld
Czechoslovakia a do PC WORLDu. Bednu od banánů, na níž seděl v úplných
začátcích jeden z redaktorů Computerworldu, tu znám jen z vyprávění. Mohu však
posloužit informací, jak začínala redakce PC WORLDu. V pátém patře budovy
Orbisu v Blanické ulici číslo 16, v místnosti, kde jsou jen malá okna pod
stropem, takže si připadáte jako v kriminále nebo snad na lodi v podpalubí,
seděla celá tehdejší redakce. Inu každý začátek je těžký. Ironií osudu jsem se
po devíti letech coby prezident asociace počítačových firem zvané SPIS vrátil
do téhož domu, dokonce do téhož patra, ale naštěstí ne do téže místnosti. V té
naší jsou okna normální.
V tehdejším PC WORLDu jsme byli dva vedoucí redaktor a já jediný redaktor.
Navíc můj kolega šéfredaktor dva týdny po mém nástupu redakci opustil a já jsem
se světe div se stal sám sobě šéfredaktorem. Tehdy byla ještě doba plná
nadšení, velký počítačový boom byl teprve před námi a prognózy byly až
neuvěřitelně skvělé.
A jen tak mimochodem Internet tehdy v Československu neexistoval, běžela jen
síť FidoNet a v akademických kruzích se rozjížděl BITNET zvaný v našich krajích
EARN. V redakci jsme měli modem od firmy Hyundai, který komunikoval rychlostí
celých 2 400 b/s a byl vybaven korekcí chyb MNP5, což byla tehdy velká vzácnost
a na zašuměných analogových linkách naprostá nezbytnost. Tímto modemem jsme
komunikovali s tzv. BBS stanicemi a někdy nám movitější externí autoři posílali
touto cestou své příspěvky. Je až neuvěřitelné, jaký byl před 9 lety informační
dávnověk.
Na jaře roku 1992 se celé vydavatelství přestěhovalo do vysokého mrakodrapu
tyčícího se nad Šárkou. Ano, hádáte správně, jednalo se o Výzkumný ústav
matematických strojů neboli VÚMS. O jeho mrakodrapu se šířily hotové zvěsti,
např. o tom, že původně měl stát na jiném místě a měl sloužit jako pražské
sídlo OSN, co je na tom pravdy, dodnes nevím. V každém případě tato budova
zasáhla významně do historie československé výpočetní techniky, sídlil tu kdysi
i legendární dr. Svoboda, v době našeho nastěhování však měla budova i ústav
zenit své slávy za sebou. Možná lépe říci daleko za sebou.
Nejlepší na celé budově byl výhled na Šárku na straně západní a na Prahu na
straně východní. V kancelářích byly prostorné skříně, do nichž kdysi výzkumníci
ukládali své přístroje. Tím však pozitiva pomalu končila. V budově se člověk
neustále dusil, protože okna otevírat nešlo a klimatizaci nejspíš montoval
nějaký nepřítel lidstva. Jezdit výtahem bylo poněkud riskantní mobilní telefony
ještě nebyly rozšířeny, takže se člověk uváznuvší ve výtahu musel spolehnout na
poplašný zvonek a ochotu některého údržbáře zabývat se otevřením výtahu.
Samotná budova VÚMSu byla natolik odlehlá od jakéhokoli místa v Praze s
výjimkou letiště v Ruzyni, že redaktoři nevybavení osobním vozem trávili
několik hodin denně v autobusu číslo 112. Přesto na roky strávené v mrakodrapu
VÚMS vzpomínám rád.
V květnu 1992 jsem usedl na židli šéfredaktora Computerworldu. Změna z
měsíčníku na týdeník byla velmi podstatná, a tak mi trvalo značně dlouho, než
jsem si začal pamatovat, které číslo se právě v redakci vyrábí. Počítačový boom
právě začínal, velké firmy z oboru začaly houfně otevírat pobočky v Praze, v
redakci se "dveře netrhly" s novými country manažery s ještě nezaschlou
pracovní smlouvou v kapse.
Jen pomalu, pomaličku jsme se učili rozeznávat pravé manažery a podnikatele od
"veksláků a bytařů", kteří bastlili počítače doma na koleně. Pomalu se
začínající a rostoucí firmy učily, co je tisková zpráva a co je tisková
konference. Nesmějte se, to opravdu většina tehdejších firem nevěděla... Tak
třeba zavolal do redakce pan ředitel Nováček z firmy XY, s. r. o. a zahlaholil
do telefonu: "Dobrý den, pane šéfredaktore, naše firma by u vás chtěla vydat
článek..." A začalo přesvědčování a vysvětlování. Učil se pan ředitel Nováček,
učil se pan šéfredaktor Bahenský. Taková byla doba.
Mimochodem, jedna z prvních věcí, se kterou jsme se někdy v letech 1992 nebo
1993 rozešli, byly takzvané placené neboli PR články. Zkrátka jsme poznali, že
pověsti Computerworldu uškodily víc, než stálo za mrzký peníz, který za ně
redakce inkasovala.
Zahraniční firmy, které v Československu měly svou historii, jako
Hewlett-Packard, IBM, ICL a další, začaly poznávat nové počítačové časopisy,
oddělovat zrno od plev a poukazovat na existenci kvalitního odborného tisku u
svých kolegů v Mnichově, Vídni nebo Paříži. Výsledky se začaly dostavovat a
pozvánky na tiskové konference do Kodaně, Vídně, Londýna a Bruselu začaly jen
pršet. Dodnes vzpomínám na tiskovou konferenci v Londýně, jejíž téma bylo do
poslední chvíle utajeno, takže jsem od firmy Hewlett-Packard dostal letenku a
lístek s pěti řádky o konferenci, vystřižený z elektronické pošty.
Z dnešního pohledu to vypadá neuvěřitelně, ale byla to moje vůbec první cesta
do Londýna, a tak jsem po tiskovce stačil vyfotografovat výměnu stráže před
královským palácem, dojít až k Temži, prohlédnout si Big Ben a šťastný, že jsem
viděl Londýn, odjet metrem zpátky na letiště.
První cesta za oceán na tiskovou konferenci společnosti WordPerfect (kde je jí
dnes konec...) byla pro mne neméně zajímavá. První setkání s imigračním
úředníkem, který nenašel mé vízum v počítači a hned pojal podezření, večerní
cesta do centra Washingtonu a ranní probuzení v Novém světě, to všechno tehdy
bylo přímo neuvěřitelné. Po dni ve Washingtonu nás čekala cesta do Utahu, kde
byla centrála firmy. Dodnes vzpomínám na Sundance Summer Resort luxusní chatový
tábor v utažských horách patřící Robertu Redfordovi, kde jsme byli ubytováni.
Později jsem si z Ameriky zamiloval především Kalifornii a úplně nejvíc San
Francisco, ale tady to bylo přece jen poprvé.
V redakci Computerworldu se v průběhu následujících sedmi let vystřídalo tolik
redaktorů, že se mě kolegové na tiskových konferencích ptali, zda si nechci
raději otevřít školicí centrum pro počítačové novináře. Stabilizace redakčního
týmu skutečně patřila k největším oříškům. Většina redaktorů byli mladí lidé,
nezřídka přišli do redakce přímo ze školy. Někteří z nich se nechali zlákat do
počítačových firem, jiní prostě odešli, protože nevydrželi stresové prostředí
redakce týdeníku. Dodnes pořádně nechápu, jakým zázrakem jsme mohli i v dobách
největší personální krize, kdy nás v redakci bylo skutečně "pět a půl", udržet
Computerworld nad vodou.
Zažili jsme lecjaké stresové chvíle, nejednou jsem jel vyměnit stránku do
tiskárny těsně před tiskem, ale za celých sedm let se ani jednou nestalo, že by
Computerworld nevyšel. V redakci dlouhodobě vydrželi jen ti nejodolnější, kteří
našli v počítačové žurnalistice svou druhou lásku, což byl koneckonců i můj
případ.
0 1092 / Mafn









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.