Jak řídí lidi jihoamerický prezident

Juscelino Kubitschek de Oliveira, jehož předkové pocházejí z Třeboně v jižních Čechách, byl jako prezident Brazíli...


Juscelino Kubitschek de Oliveira, jehož předkové pocházejí z Třeboně v jižních
Čechách, byl jako prezident Brazílie (1956 až 1961) nejen politickou osobností,
ale také vynikajícím manažerem, jenž se vyznal v řízení velkých týmů lidí.
jednu velmi důležitou zásadu, které se pak důsledně držel ve všech svých
dalších významných funkcích. Řeč je o tom, že vždy a všude přísně dohlížel na
každý bod přijatého programu. Nikdy se nespokojoval s písemným nebo
telefonickým hlášením. I když třeba nemohl okamžitě provést kontrolu toho, co
mu bylo sděleno, žádný vytyčený úkol nenechal bez povšimnutí a při nejbližší
možné příležitosti se vždy osobně přesvědčil, kdy a jak byl skutečně splněn.
Někdy podřízené doslova ohromoval, když se nečekaně objevil a požadoval
nefalšované důkazy o vykonané práci.

Starosta Diamantiny
Na druhé straně by bylo omylem se domnívat, že Kubitschek byl nějakým drábem,
který lidem pouze šlapal na paty. Jeho předchůdci se s lidmi příliš nestýkali,
nebo jen v předvolebním období. Když například v roce 1940 převzal úřad
starosty města Diamantina, tak jedním z jeho prvních činů byla přeměna původní
čekárny na pracovnu, kde denně v době od 16 do 18 hodin mohl každý občan města
vyslovit přímo starostovi do očí své starosti, náměty či přání. A když se
fronta lidí čekajících na "audienci" zdála být nekonečnou, tak se Kubitschek
prostě zvedl ze židle a šel k onomu zástupu občanů na chodbě a jednoho po
druhém osobně zpovídal, a jeho tajemník musel vše pečlivě zapsat. A hned v
nejbližším termínu, čímž se v Kubitschkově systému měly na mysli pouhé dny a
někdy jen hodiny, se radnice pokoušela o nápravu či vyřízení stížností
starostových návštěvníků.

Úřední hodiny
Kubitschek své kontakty s prostými lidmi ovšem nezužoval jen na úřední hodiny
"oddo". Velmi často se pouštěl do ulic Diamantiny, kde nejen osobně dohlížel,
jak jsou plněny úkoly na zvelebování města, ale neformálně hovořil s
kolemjdoucími, a tak se dozvídal věci, které mu žádný jiný zdroj nemohl dodat s
takovou bezprostředností a přesvědčivostí. Někdy se jeho hovory přímo na
chodníku točily i kolem důležitých majetkoprávních otázek, jako například
tehdy, když Kubitschek osobně přesvědčoval některé vlastníky realit, aby je
prodali městu k využití ve veřejném zájmu, třeba na parky, hřiště, kluby,
jesle, mateřské školky a podobně.

Sousedské výbory
Kubitschek samozřejmě nemohl všechno dělat úplně sám, a tak se zrodil jeho
nápad k vytváření samosprávných organizací, složených z obyvatel jednotlivých
čtvrtí nebo i jen bloků domů. Leckdo by se mohl usmát s poťouchlou ironií
směrem ke zkušenostem z naší nedávné minulosti s občanskými výbory, ale
Kubitschek byl již v roce 1940 vskutku inspirátorem takzvaných "sousedských
výborů". Jejich účelem bylo se znalostí místních poměrů napomáhat realizovat
velké městské projekty a udržovat informační tok k radnici směrem zdola. Tento
systém se osvědčil, přičemž v nejednom případě si lidé v jednotlivých městských
obvodech právě díky jeho působení vylepšili možno říci doslova "svépomocí"
kulturu svého životního prostředí.
Stále naléhal na to, aby město mělo zdravé "plíce" a dobře fungující "žíly a
tepny". Ani v tomto ohledu se v něm nezapřelo původní lékařské povolání, když
plánoval parky a účelný komunikační systém. Požadoval, aby se jemu svěřený
urbanistický celek stal oblastí, kde lidé budou mít snadný přístup k prostorům
svého oddechu, kulturního vyžití, rekreace a sportu. Jak říkal: "Diamantina
musí být nejen místem užitečné práce, ale také místem, kde bude potěšením žít."

Nemožné věci
Velkým manažerským počinem Juscelina Kubitschka určitě byla schopnost mimořádně
účinné kombinace smělosti a vize, jakou dokázal rychle vystihnout, co město
potřebuje a jakými prostředky toho dosáhnout. A tak se stávalo, že prosadil
dlažbu i v těch uličkách chudších čtvrtí, které mnozí radní neuměli najít ani
na plánu města. Zařídil vybudování rozsáhlého rekreačního areálu na okraji
města, což stejní radní a dokonce i někteří techničtí experti považovali za
nemožné.
Vlastně už samotné slovo "nemožné" vůbec nepatřilo do Kubitschkova slovníku.
Stručně řečeno: Kubitschek měl vzácný dar pozitivní vize, o který se nezištně
dělil s ostatními. Byla to jasná vize, že když chtěl něco vybudovat, tak
okamžitě tento projekt podpořil svojí vůlí, se snahou pokusit se jej za každou
cenu proměnit ve skutečnost. Věci, které stály za realizaci a které jiní
pokládali za vyloučené nebo nemožné, nikdy předem neházel do koše, ale důkladně
je posoudil. Jakmile nabyl dojmu, že existuje alespoň jistá naděje na úspěch
zamýšleného projektu, vrhal se do nich s odvahou i rozvahou skokana z
olympijského můstku. Plnil je jako starosta Diamantiny i jako guvernér státu
Minas Gerais (1950-1955) a zejména jako prezident celé Brazílie.

Brasília - nový klenot
Za snad vůbec největší manažerský počin prezidenta Juscelina Kubitschka lze
považovat jeho osobní a nesmírně velké zaujetí, s jakým v letech 1957-1960
organizoval výstavbu nového hlavního města Brasília. S tím samozřejmě souvisí i
diplomatické umění a argumentační úsilí, jaké musel vyvinout k samotnému
přestěhování centrálních úřadů z dosavadního hlavního města, tedy z krásného
přímořského Rio de Janeira, do vnitrozemské pustiny uprostřed náhorní plošiny v
nadmořské výšce kolem jednoho tisíce metrů. Byla to právě jeho prezidentská
iniciativa, která vedla Oscara Niemeyera a Luíse Costu k projektu nového
hlavního města a jeho výstavbě.

Klidný rytmus
Kubitschek usiloval o to, aby nové hlavní město Brasília představovalo z
urbanistického hlediska a prostorového rozložení harmonii, která by poskytovala
jejím obyvatelům klidný rytmus. Prosazoval je jako civilizovaný, ovšem
urbanistický útvar, který se zrodil z vůle osvobodit město od chaosu uspěchané
doby. Měl na mysli dokonce takové uspořádání, které by vypovídalo o tom, že
Brasília je v podstatě město-venkov. Brasília, dnes město s jedním milionem
obyvatel a s třemi miliony lidí v aglomeraci, skýtá zaměstnaným lidem klidnější
život než v jiných světových metropolích. Kromě toho jde o městský celek
charakteristický tím, že obsahuje administrativní centrum ve formě volně
stojících monumentů futuristické symboliky. Jsou to bezesporu mocně působící
stavby, které jsou však od sebe izolované spoustou mnohdy zbytečně prázdného
prostoru.

Město za 3 roky
Brasília představuje smělou architekturu, která je vlastně historickou syntézou
dobrodružství, jaké podstoupil sám Juscelino Kubitschek, když se jménem vlády
ujal její výstavby jako hlavní manažer, investor i garant v jedné osobě.
Náklady byly velké, ale zase nikoliv takové, aby se federální pokladna úplně
zhroutila, jak tvrdili Kubitschkovi odpůrci. Podle Banco do Brasil se mělo
jednat o 324 milionů dolarů, zatímco ekonomové z Národní konfederace
brazilského průmyslu hovoří o sumě asi 600 milionů dolarů a studie odborníků z
Nadace Getúlia Vargase dokonce uvádí částku jedné miliardy dolarů.
I kdyby platil posledně zmíněný údaj, v rámci celkové rekonstrukce země se
jistě jednalo o přiměřený výdaj. Brasília byla vybudována za 3 roky a 7 měsíců.
Vskutku šlo o rekordní výkon hodný obdivu. Ve hře ovšem byla nejen prestiž
architektů a stavitelů, nýbrž celé země, a to před zraky celého světa. Založit
město je nesmírně těžký úkol.
Muselo jít o souhru velkého týmu architektů, urbanistů, designérů a pak
samotných organizátorů a stavitelů. Nehovoře o tom všem, čemu se dnes říká
logistika. Luís Costa jako urbanista odpovědný za vzhled celého města a Oscar
Niemeyer jako architekt tvořící jednotlivé objekty museli nesporně pracovat s
velkým nadšením a s neméně velkým nasazením. Jen málokdy se najde talent, který
dokonale obsáhne náročné požadavky obou těchto disciplín. O to více vyniká
osobnost Juscelina Kubitschka, který osobně kontroloval postup prací, a jak
spočítali lidé z jeho okolí, celkem 225x mobilizoval stavbaře přímo na planině,
kde se město stavělo.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.