Kam vlastně kráčíš, digitální videotechniko?

Závěr letošního roku, který je navíc posílen blížícím se koncem tohoto tisíciletí, motivuje ke zhodnocení uplynu...


Závěr letošního roku, který je navíc posílen blížícím se koncem tohoto
tisíciletí, motivuje ke zhodnocení uplynulého období. Nejinak je tomu i v
digitální spotřební technologii, která v tomto roce prošla sice nijak bouřlivým
a převratným vývojem, přesto však dosti zajímavým na to, abych se nyní pokusil
o zhodnocení směrů vývoje digitálních videotechnologií.
Jsem si vědom toho, že jakékoli pokusy o precizní zhodnocení vývoje digitálních
záznamových formátů určených pro spotřební oblast jsou vzhledem k obsáhlosti
tohoto tématu dosti tvrdým oříškem. V tomto článku jsem se proto snažil
především o spotřebitelský pohled obyčejného uživatele.
Digitální kamery a jejich vybavení
V oblasti digitálních videokamer určených pro spotřebitelskou oblast nedošlo v
tomto roce k nijak převratným skutečnostem, vyjma představení nového
záznamového formátu firmy Sony Digital8 (jejž si popíšeme dále) a ohlášení
prodeje systému Digital VHS. DV kamery firem Sony, Panasonic, JVC a Canon (a
dalších) sice procházejí neustálým zlepšováním, ovšem to míří především ke
snížení spotřeby energie čerpané z baterie, zlepšení parametrů optické
soustavy, zmenšení vnějších rozměrů a podobně. Kamery lze s různým úspěchem
odblokovat pro rozšíření záznamových funkcí, a jak se zdá, výrobci na tyto
pokusy naštěstí pro uživatele jen málo reagují (viz CW 45/99). Není vidět
přílišná snaha výrobců o umožnění záznamu z externích analogových zdrojů (např.
z VHS videorekordéru), a má-li nějaká kamera tuto funkci, je vždy mnohem dražší
než obdobné typy bez této záznamové funkce. Na druhé straně se většina výrobců
snaží mít ve své nabídce alespoň jeden typ DV kamery s analogovými vstupy,
protože takovéto kamery jsou rovněž žádány. Především díky systému Digital8
firmy Sony, který má analogové vstupy zprovoznitelné (po odblokování důvodem
této schopnosti je nutná kompatibilita s analogovými záznamy Video8 a Hi8,
takže výrobce kameru vybavil A/D převodníkem), si producenti uvědomují, že
kamera je příliš zajímavé zařízení na to, aby zaznamenávala jen přes objektiv a
nenabízela záznamové funkce jako malý digitální videorekordér. Za kamery
pracující tímto způsobem si však musí zákazník dosti připlatit.
Z pohledu spotřebitele je snaha o stále menší a lehčí kamkordéry (začíná se jim
též říkat kamerové zápisníky) na první pohled sympatická, ovšem pravý
profesionál namítne, že co je malé a lehké, dává málo stabilní obraz a i
velikost objektivu a jeho čoček by neměla jít přes jisté fyzikální hranice. I
když se většina výrobců polepšila a nabízejí ve svých digitálních kamerách
optické stabilizátory obrazu (které oproti elektronickým stabilizátorům dávají
mnohem lepší výsledky), je stále zřetelnější snaha o co nejlevnější výrobu
optické (objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností) a zobrazovací soustavy
(CCD čip). Na rok 2000 firmy (např. Sony) oznamují vybavení kamer CCD prvky s
tzv. megapixely. Znamená to, že CCD prvek bude mít třeba až 2 500 000
obrazových bodů oproti dnešním např. 800 000 pixelům. Tak dramatické rozšíření
počtu pixelů samozřejmě zvýší rozlišovací schopnost CCD prvku, přesto však
megapixelový CCD čip nebude schopen takových barevných podání, jak je tomu v
případě tříčipové optické soustavy, kdy je každá barva (zelená, modrá a
červená) snímána vlastním CCD prvkem přes barevný filtr. Nevýhodou
jednočipových CCD prvků je totiž to, že pro zobrazení barev je před tento prvek
nutno umístit tzv. mozaikový filtr. Z anoncovaných výrobních plánů jednotlivých
výrobců lze dedukovat urychlenou snahu o masové rozšíření digitálních kamer pro
co nejširší okruh případných spotřebitelů. Cena kamer tedy půjde dále dolů.
Krom toho si každý lepší výrobce ponechá ve výrobě jeden nebo dva typy tzv.
high-end kamer s tříčipovou technologií, s kvalitními objektivy a s rozumným
kompromisem v oblasti celkové velikosti kamery a její hmotnosti. Logika výrobců
digitálních kamer by mohla (ale nemusí) být následující: Pro běžnou
spotřebitelskou obec výrobně co nejlevnější, přesto však kvalitní digitální
kamera systému DV (Digital8) vybavená megapixelovou technologií. Důležité jsou
malé kompaktní rozměry a nízká hmotnost. Pro poloprofesionály, kteří svojí
činností míří k profesionálům, nebo naopak pro profesionály, kteří potřebují
kameru pro ztížené podmínky, kvalitní 3čipová kamera s kvalitním objektivem.
Zde možná dojde k trochu paradoxní situaci. Výroba levných digitálních kamer
znamená především použití takových výrobních postupů a materiálů, které ve svém
důsledku často snižují užitnou hodnotu výrobku (mám tím především na mysli
základní specifikaci DV formátu v oblasti jeho kvalitativních parametrů a
standardů). Zde se jedná především o to, že snaha obměnit výbavu běžného
svátečního videoamatéra na systém plně digitální za přijatelnou cenu s sebou
může nést například relativní snížení horizontálního rozlišení cenově výhodných
digitálních kamer. A snaha výrobců o co nejnižší ceny a konkurenční tlak zase
mohou vést ke spirále stále levnějších modelů digitálních kamer. Pak ovšem
nemusí tento moderní digitální systém nabízet revoluční nárůst kvalitativních
ukazatelů videokamer, ale dostane se zpátky k nejvyšším modelům analogových
kamer (je to ovšem čistá spekulace výrobci těžko půjdou pod jisté kvalitativní
ukazatele a výrobu velmi kvalitních technologických prvků lze zajistit velkými
výrobními sériemi). Pro názornost si uveďme malou spekulaci. Nejlepší modely
Hi8 kamer dosahují rozlišení kolem 450 horizontálních řádek. Pravda, tyto
kamery něco stojí, jsou vybaveny 3čipovým CCD prvkem, kvalitním objektivem,
optickým stabilizátorem a mají tzv. Time Base Corrector (digitální obrazová
vyrovnávací paměť). Lze si představit model DV kamery (nebudeme nyní uvádět
výrobce nebo typ takové kamery), která je vybavena výrobně jednoduchým, a tudíž
méně propracovaných objektivem (čočky objektivu např. nemusejí být skleněné),
obsahuje jednočipový CCD prvek s elektronickým stabilizátorem obrazu (jenž
ubírá počet tzv. aktivních pixelů). Rozlišení takové kamery může dosáhnout
hodnoty kolem 390 horizontálních řádek (a přesně tolik mají naměřeno současné
kamery systému Digital8), ale protože její záznam je kompletně digitální, bude
obraz objektivně kvalitnější. Obraz z první analogové kamery bude přesto
bohatší na detaily, celkově ostřejší a při podání jednobarevných sytých ploch i
kontrastnější. Tento příklad neuvádím jako odrazování od nových digitálních
kamer. Spíše zde poukazuji na to, že i v případě spotřební digitální
technologie zřejmě nebude (a není) snahou výrobců nabízet taková zařízení,
která se blíží technologickým hranicím pro daný systém, ale spíše se jde zlatou
střední cestou. Krom toho zde bude tlak i ze strany výrobců a uživatelů
profesionálních digitálních záznamových formátů. I když rozdíly v používané
technologii profesionálních a spotřebních digitálních záznamových systémů mohou
být relativně malé (např. převodník obrazu může vzorkovat s tou nebo onou
frekvencí, nemusí být výrobně o moc dražší, ale přesto dává kvalitativně
rozdílný obraz určený k dalšímu zpracování), bude maximální dosažitelná kvalita
obou systémů ohraničena jasným předělem a ze strany spotřebitelů půjdou tato
relativně jednoduchá technologická omezení těžko překonávat.
Kamery Digital8
Uvedením kamer systému Digital8 na trh došlo v tomto roce k podstatnému snížení
cen digitálních kamer. Od Sony to byl velice chytrý tah, zároveň i dosti
výrobně nenáročný. Navíc to byl tah nečekaný, protože před několika málo lety
Sony jako první uvedla na trh své varianty digitálních kamer systému DV. Při
konstrukci kamer Digital8 bylo použito mnoho společných dílů a výrobních skupin
s kamerami v provedení Hi8. Základní design a šasi těchto kamer jsou velmi
podobné analogovým kamerám Hi8, takže je na první pohled od sebe nerozeznáte.
Rovněž tak o páskové dráze a mechanické části se při troše zjednodušení dá
říci, že je prakticky identická a pouze pásek se v páskové dráze pohybuje o
třetinu rychleji a rotační bubínek videohlaviček má trojnásobný počet otáček
oproti záznamu v režimu Hi8. Sony šetřila, jak mohla, na výrobních nákladech a
i díky tomu uvedla na trh zařízení, které je skutečně za báječnou cenu, ale na
druhé straně nenabízí takové rozlišení obrazu, jaké by si digitální záznamový
systém zasloužil (a horizontální rozlišení kolem 390 bodů není právě
nejfantastičtější hodnota pro systém prakticky identický s DV systémem). To
platí především o použité optické soustavě a CCD prvku s elektronickým
stabilizátorem, kde firma nevycházela ze svých nejlepších Hi8 kamer.
Bude zajímavé čekat, zda Sony půjde do poloprofesionální oblasti s Digital8
kamerou tak, jak to učinila v případě analogové nadstavby formátu Hi8 s názvem
Hi8PRO. Zatím ale tomuto kroku nic nenasvědčuje. Na podzim tohoto roku byl
ohlášen prodej prvních Digital8 stolních videorekordérů, zdá se ale, že byl
zatím strategicky odložen (o problematice videorekordérů viz dále v textu).
Všechny prodávané kamery systému Digital8 jsou nedostižné pro svou schopnost
záznamu analogového videosignálu v případě odblokování. Díky této schopnosti v
poměru cena/výkon jednoznačně vedou, i když lze mít připomínky k jejich
současné maximální rozlišovací schopnosti. Podle dosavadní obchodní strategie
se zdá, že výrobce čeká na ohlasy a poptávku po tomto systému a podle toho
zvolí další výrobní a obchodní strategii.
Digitální videorekordéry
Na trhu DV digitálních videorekordérů určených pro spotřební oblast se v tomto
roce mnoho neudálo. Krom jednoho videorekordéru firmy Sony si lze pořídit
podobný záznamový stroj od firmy Panasonic, a tím nabídka stolních digitálních
videorekordérů vlastně končí. Hlavní brzdou většího odbytu těchto strojů je
jejich cena (a rovněž i cena digitálních videokazet). Málokdo z dnešních
majitelů digitálních kamer si zakoupí pro radost zařízení, jehož cena přesahuje
100 tisíc korun. Že jsou tyto systémy určeny spíše pro malá regionální
videostudia, dokazuje i fakt, že u nás prodávaný videorekordér firmy Sony
obsahuje televizní tuner pro zvukovou normu západních zemí. Nelze si tedy
nahrát klasické televizní vysílání. Je vidět, že odbyt zařízení je v českých
zemích tak malý, že se výrobce (nebo český dodavatel?) ani neobtěžoval upravit
zvukový mezikmitočet pro české televizní stanice.
Ve druhém pololetí roku se objevila snaha výrobců nabídnout spotřebitelům
možnost sledovat jejich staré VHS videokazety a nově pořízené záběry z DV kamer
kombinovaným videorekordérem, který obsahuje Mini DV, klasickou S-VHS mechaniku
a k ní příslušné obvody. Cena kombinace je nižší než u stolních DV rekordérů,
na druhé straně DV mechanika umí číst pouze Mini DV kazety (což ale majitelům
DV kamer, které zásadně používají Mini DV kazety až tolik nevadí). Stroj
obsahující dvě mechaniky se mi ale jeví jako určitý anachronismus přesto, že
umí vzájemné přepisy DV-VHS (S-VHS) a naopak. Duosystémový videorekordér je
samozřejmě vybaven i obousměrným (tzn. DV IN a OUT) IEEE 1394 rozhraním, takže
je možno přenášet data po IEEE 1394 nejen do počítače, ale rovněž je z počítače
zpětně nahrávat do rekordéru.
I tomuto podle mého názoru ne příliš šikovnému systému vyrostla ve vlastních
řadách poměrně vážná konkurence. Tou je systém Digital VHS (jehož popis byl
uveřejněn v CW 49/99), který umožňuje bezeztrátový přepis DV záznamu
prostřednictvím iLink (IEEE 1394) rozhraní na D-VHS kazetu s délkou až 480
minut. Malou komplikací pro aktivní uživatele digitálních kamer a počítačových
střižen je především to, že záznam z DV kamery se převádí pomocí DV-MPEG-2
převodníku (jednosměrného) na MPEG-2 datový tok. Podle současných specifikací
D-VHS přístrojů nelze MPEG-2 datový tok zpětně rekonstruovat (převádět) na DV
formát a exportovat jej z D--VHS na DV rekordér (nebo počítač). D-VHS
videorekordér nelze tedy použít jako archivační stroj pro obsah primárních a
nesestříhaných DV kazet, protože z D-VHS videokazety nedostanete záznam zpět na
DV formát (střih takovéhoto záznamu byste museli provádět pomocí dvou vzájemně
propojených D-VHS videorekordérů). Systém je zajímavý hlavně tím, že umí
přečíst VHS i S-VHS kazety, jejichž obraz díky digitální obrazové vyrovnávací
paměti stabilizuje a v rámci možností zkvalitní. V systému D-VHS lze spatřit
pravděpodobnou budoucnost digitálních videorekordérů určených pro širokou
spotřebitelskou veřejnost. Tyto přístroje čtou staré analogové videokazety,
jichž bude mít každý spotřebitel doma nemalé množství, a krom toho umožňují
bezeztrátový záznam z digitální DV kamery nebo z počítače vybaveného IEEE 1394
DV kartou na D-VHS pásku s délkou až 480 minut. Krom toho je systém schopen
záznamu digitálního satelitního vysílání, což je jeho další plus. Další
pozoruhodností tohoto systému je, že pracuje přímo s datovým tokem MPEG-2, a
dojde-li k dalšímu rozšíření tohoto standardu (např. v oblasti videokamer),
může "převálcovat" ostatní spotřebitelské systémy.
Posledním digitálním videorekordérem, o němž se zmíním, je videorekordér
systému Digital8. I když v současné době neexistuje žádné stolní provedení, je
skutečností, že všechny kamery systému Digital8 jsou z výroby vybaveny
programově zablokovanými analogovými vstupy signálu. Tudíž je lze za digitální
videorekordéry považovat (po odblokování této záznamové funkce). V otázce
stolního provedení Digital8 videorekordérů bych byl spíše skeptický, protože by
se mohla opakovat situace s analogovými Video8 a Hi8 rekordéry, které především
díky krátké záznamové době a vysoké ceně nešly příliš na odbyt.
Karty pro zpracování obrazu v PC
Doba největšího prodejního úspěchu digitalizačních videokaret založených na
M-JPEG kompresi již podle mého názoru skončila. Karty se budou postupně dále
zlevňovat pro stále ještě perspektivní segment zákazníků používajících
analogové videokamery nebo jiné zdroje analogového videosignálu. Budoucnost
však podle mne patří rozhraní IE-EE 1394 (iLink) a DV kartám (přesněji řečeno
řadičům) pracujícím s tímto rozhraním. Každý pořádný počítač tak možná jednou
bude krom klasického IDE a USB rozhraní vybaven i IEEE 1394 (což ve své
podstatě není nic jiného než specializovaný a rychlý řadič dat). Otázkou je,
zda zůstane u DV datového toku (25 Mb/s), nebo se vývoj soustředí na MPEG-2
data stream, a MPEG-2 se tak stane univerzálním nástrojem kvalitního
videosignálu s širokým polem působnosti od DVD disků přes digitální satelitní
vysílání, D-VHS videorekordéry až k digitálním kamerám pracujícím v normě
MPEG-2. Zatím dochází pouze k výměně videostandardů od Video for Windows směrem
k Microsoft DirectShow (viz CW 48/99). Tato modernizace přináší především
dvojnásobnou délku audio/video datového toku, který lze najednou zpracovat.
IEEE 1394 rozhraní by šlo rovněž použít pro přímý transport MPEG-2 data streamu
(D-VHS videorekordér takto pracuje přepis z jednoho D-VHS do druhého se děje
přes IEEE 1394 rozhraní) s využitím počítačových úprav a zpracování obdobným
způsobem, jaký se nyní používá pro DV data stream. Problém je ve struktuře
MPEG-2 datového toku, kdy většinou nelze stříhat na každý snímek (frame). Více
o MPEG-2 datovém toku se dočtete v CW 50/99, kde je podrobněji popsána
problematika střihu MPEG-2 videa. Protože lze předpokládat další nárůst výkonu
PC, bylo by možné v budoucnu provádět MPEG-2 kódování a dekódování pro potřeby
střihu a preview (sledování obrazového děje) přímo procesorem počítače obdobně,
jako je tomu nyní u DV systémů založených na softwarovém kodeku. Je otázkou,
zda k takovému zásadnímu sjednocení datových videotoků bude vůle ze strany
výrobců a velkých filmových a televizních společností.
Páskový anachronismus
I když stále platí základní poučka, že Achillovou patou každého záznamového
systému je jeho mechanická část, zdá se, že nástup bezpáskových záznamových
systémů ne a ne přijít. Vždy bude existovat příliš mnoho již natočeného
materiálu na páskových videokazetách. Zřejmě žádnému výrobci se nechce zahodit
poměrně stabilní a perspektivní trh a přijít s něčím novým a naprosto
převratným. Tuto skutečnost měla zřejmě v paměti i firma JVC, když nyní uvádí
na trh svůj Digital VHS systém (viz výše). Tedy nic převratného návrat k velké
VHS videokazetě, avšak v novém digitálním kabátě. Dá se spekulovat, budou-li
vbrzku existovat digitální videokamery vybavené DVD nahrávatelným diskem
(existují již prototypy) či vybavené velkým harddiskem, jejichž záznam po
úpravách na počítači nahrajete zpět na D-VHS videokazetu, nebo zda tomu bude
úplně jinak. Výrobci si uvědomují, že stále větší procento videoamatérů stojí a
bude stát o to, si svůj záznam upravit a sestříhat.
Proto je ve hře i možnost vybavit digitální videokamery velkým diskem, který by
nahrával např. v MPEG-2 standardu a po rozhraní by se tato data přehrála do
počítače, kde by videopořad prošel úpravami. V současné době nelze nabízet
pouhý záznamový systém (byť sebemodernější a třeba i bezpáskový), jenž vám
neumožní vaše nahrávky upravovat. Těžko nyní odhadovat, bude-li vítězem tohoto
souboje systém kompletně založený na DVD disku nebo obdobném médiu, či
budeme-li zase kombinovat a přehrávat mezi různými systémy (např. již zmíněnou
cestou DVD kamera nebo kamera s HDD/počítač/D-VHS video). Mnohý čtenář asi nyní
namítne, že zcela pomíjím možnost záznamu do různých typů paměťových karet
(např. typu Smart a podobně). Vzhledem k datovým objemům kvalitního
videosignálu tuto cestu nelze v současné době považovat za aktuální o to více,
že ani MP3 média a přehrávače, které potřebují mnohem méně datového prostoru,
nejsou v dnešních dnech nijak extrémně rozšířené.
Naděje amatérům, strach profesionálům
Digitální technologie obecně má pro mnoho firem a společností podnikajících v
tomto oboru jednu nepříjemnou vlastnost. Stírá hranice mezi amatérským a
profesionálním. Málokterý vlastník analogové kamery ještě tak před 15 lety mohl
doufat, že jeho záběry bude možno použít i do televizního vysílání a
zpravodajství. A když tomu tak bylo, vždy se na obrazovce krom zmíněných záběrů
objevilo upozornění, že se jedná buď o amatérské záznamy, nebo byl uveden
záznamový systém, na který byly tyto záběry pořízeny. Při použití dnešních
kvalitních digitálních kamer již rozdíl není tak markantní a i samy televizní
společnosti využívají obdobnou digitální techniku pro výrobu svých pořadů.
Kdo je tedy amatér a kdo profesionál? Spíše než technické vybavení (které je
ovšem i dnes stále určujícím faktorem) by měl být profesionálem ten, kdo má k
filmové tvorbě profesionální přístup. Bezbřehým amatérem může být totiž i ten,
kdo si půjčí (nebo dokonce zakoupí) kvalitní profi videokameru a bude s ní
natáčet způsobem, který nemá s profesionalitou nic společného. Mnohem větším
profesionálem může být ten, kdo svoje digitální záběry zpracovává v potu tváře
na počítači prostřednictvím nějaké DV karty a výsledný videopořad renderuje
(tzn. konečný videopořad vzniká tak, že se vytvoří nový videosoubor, který
obsahuje všechna potřebná data ze vstupního materiálu práce se tak zpomaluje
díky přenosu obrazových dat z disku na další disk a data se vlastně dublují),
než ten, kdo vše dělá sice digitálně on-line, ale bez potřebného citu a
znalostí. Protože však nároky profesionálních studií na digitální techniku
budou větší, než si mohou dovolit klasičtí filmoví amatéři, budou vždy
existovat profesionální digitální záznamové systémy, jenž budou pro běžného
uživatele cenově nepřístupné. Profesionální technika navíc potřebuje stabilní,
robustní a konstrukčně spolehlivé systémy s dlouhou životností, a všechny tyto
požadavky s sebou přinášejí mnohem vyšší výrobní náklady.
Jeden příklad za všechny. I když jsou DV kamery mnohdy stejně kvalitní jako
jejich profesionální kolegyně, profesionální kamery používají jiných
mikrofonních vstupů pro zajištění minimálního šumu. Už toto je omezení, které
jinak identickou kameru deklasuje do spotřební oblasti, protože její provedení
mikrofonních vstupů neodpovídá požadavkům na nízkým šum záznamu. Takovýchto
příkladů by se dala najít celá řada prostě vždy budou existovat omezení, která
slouží nejen pro uklidnění těch největších profesionálů, ale i omezení daná
skutečností, že nároky na skutečně kvalitní videopořad mají celou škálu
vstupních předpokladů. Některé nemusí být spotřební systém schopen zajistit (ne
snad, že by to nebylo techniky možné nebo by to bylo příliš finančně a výrobně
náročné spíše proto, aby systém "zůstal při zemi").
Supertelevize, superobraz
A je tu ještě jeden problém, o kterém se nyní moc nemluví. HDTV neboli televize
s vysokým rozlišením. Jestliže by k jejímu rozšíření v dohledné době došlo,
nároky na záznamové digitální systémy by opět stouply. Zvětšil by se datový
tok, vzorkovací kmitočet obrazu i další parametry vážící se k tomuto systému.
Sice by si všichni profesionální videotvůrci oddechli, protože by se tím opět
rozevřely nůžky mezi amatéry a jimi, na druhé straně by to však znamenalo
ohromné investice na straně výrobců i spotřebitelů.
Televize po Internetu
Rozhodně budou dále pokračovat snahy o plnohodnotné televizní vysílání
prostřednictvím Internetu. Protože se do služeb souvisejících s nabídkou
připojení k Internetu pustily i některé kabelové televize (operátoři), které
nabízejí poměrně rychlé připojení, lze v tomto směru očekávat celkem zajímavý
vývoj. Vše bude jistě souviset s vývojem satelitního ISDN spojení. Protože je
např. v Rusku k dispozici dostatek levných satelitních nosičů, vše se bude
zřejmě zdárně vyvíjet směrem kupředu. Televize po Internetu by mohla nabízet i
specializované televizní kanály pro zájmové skupiny obyvatelstva, pro minority
a podobně a je docela dobře možné, že jednou dojde na systém zakódovaných
internetových televizních stanic podobně, jako je tomu v případě dnešního
digitálního satelitního vysílání.
Všeobjímající multimediální počítač
Odborníci si často pokládají otázku ohledně vývoje a případného prodeje
počítače jako centrálního multimediálního zábavního a vzdělávacího centra. Na
toto téma bylo napsáno mnoho odborných materiálů a studií, kterým bych jen
nerad konkuroval, přesto se mi tato cesta zatím nezdá jako příliš šťastná. Asi
i já jsem nanejvýš konzervativní spotřebitel, proto bych nechtěl mít doma jednu
bedýnku, která by vše uměla. Krom toho není pro technika hezčího pohledu, než
na zařízení s množstvím skutečných knoflíků a indikátorů. Dívat se na totéž na
virtuálně emulované na obrazovce, není totéž. Navíc je dokázáno, že současný
počítač není z hlediska svých obvodů a rušivých magnetických polí tím ideálním
místem např. pro hi-fi audiotechniku. Čím je systém univerzálnější, tím jsou
totiž jeho jednotlivé funkce a podsekce v zájmu celkové slučitelnosti méně
propracované.
Po roce 2000
Určitě nepřijde tma, jak tvrdí někteří. Spíše přijde nový úsvit digitálních
technologií. Protože vše řídí více obchodníci než technici, lze jen těžko
odhadnout, zda dojde ke sjednocení všech spotřebních a profesionálních
digitálních formátů do MPEG-2 (nebo jiného datového standardu pro digitální
video), byť by toto řešení mohlo být nejrozumnější a možná i nejpraktičtější.
Výrobci se zřejmě i nadále budou řídit pravidlem o nutné systémové pestrosti
jako základnímu předpokladu obchodního úspěchu a široké spotřebitelské nabídky.
Krom toho snad každý z velkých světových výrobců nějakým vlastním záznamovým
systémem zasáhl do vývoje spotřební techniky. Už i tento patriotismus může vést
k další rozmělněnosti digitálních záznamových systémů. Otázka by mohla znít i
tak, zda je tato systémová pestrost (namátkou systémy DV, DVCAM, DVC, DVCP-RO,
Digital S, Digital VHS) ke škodě věci, nebo jí naopak prospívá. Uvědomíme--li
si, že ve všech systémech se jedné o různé variace prakticky na totéž, pak k
této pestrosti není až zas tolik důvodů. Možná však bude právě ona zmiňovaná
pestrost tím hlavním, co se přenese do dalšího tisíciletí. A možná to nakonec
bude dobře i pro nás obyčejné, ale nadšené uživatele.
9 3427 / ija









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.