Kéž bych byl strojem

Vize extropiánů usilují o překonání biologických omezení a o postupnou kyborgizaci člověka Zoufalství nad biologick...


Vize extropiánů usilují o překonání biologických omezení
a o postupnou kyborgizaci člověka
Zoufalství nad biologickou omezeností lidské existence plodí odvážné myšlenky.
Robotik Hans Moravec z Carnegie-Mellon University se nechává slyšet, že lidský
mozek se svou extrémně omezenou kapacitou je pro vědce zcela nevyhovující. Je
třeba podstoupit všechny možné druhy nepřirozeného tréninku, aby se alespoň z
poloviny rozšířil tak, jak je pro tento druh práce vhodné a proto je to také
tvrdá práce.
Musíme se prozatím vyrovnat i s řadou dalších omezení. Člověk žije právě tak
dlouho, aby si zpočátku mohl pozjišťovat, jak věci fungují, než mu mozek začne
kornatět a potom zemře. Lidé zřejmě nedokážou zpracovávat informace ani si je
vybavovat z paměti rychlostí alespoň přibližně srovnatelnou se současnými
počítači. Neurony jsou tisíckrát až milionkrát pomalejší než elektronické nebo
optické komponenty.
Podobný názor má i Moravcův kolega Marvin Minsky z Massachusetts Institute of
Technology, myslitel označovaný přímo za otce umělé inteligence. Jako
biologický druh jsme podle něj dosáhli nejvyšší možné úrovně svého vývoje.
Neexistují žádné náznaky toho, že budeme chytřejší, stejně jako nebyl Einstein
chytřejší než Archimedes.
Proto Minsky vidí v technickém zvyšování schopností lidského myšlení prostou
evoluční nezbytnost: "Možná je načase zvažovat přetvoření sebe samých do forem,
které dávají větší možnost k individuálnímu růstu. Mohli bychom uvažovat o tom
přenést se do strojů, které žijí déle, pracují rychleji a mají více možností
dalšího zdokonalování. Ať už je náš problém ten, že jsme blízko jistého limitu
schopností, anebo že nežijeme dost dlouho na to, abychom se naučili být
moudřejšími, právě teď nadešel čas, abychom s tím něco udělali," píše Marvin
Minsky.

Cesty evoluce
Člověka lze samozřejmě měnit a vylepšovat s použitím genových manipulací a
neuromanipulací. Pomocí těchto technik, říkají teoretici umělé inteligence, se
však budeme moci vyvázat z područí biologična jen částečně. Touto cestou např.
pravděpodobně nikdy nedosáhneme triumfu nad nutností individuálního zániku.
Proto je vhodné pokusit se kromě genových manipulací a neuromanipulací
reflektovat také možnost třetí, tedy rovnou "umělý život/intelekt".
O této možnosti věděl již v osmnáctém století lékař a filozof Julien Offray de
La Mettrie, autor spisu Člověk stroj. Jestliže není na člověku nic
nadpřirozeného tedy jestliže je strojem pak je možno předpokládat, že až
pochopíme veškerá tajemství jeho organizace, budeme schopni vyrobit i člověka
umělého. "Takový stroj se už nemůže považovat za nemožný, zejména ne v rukou
nějakého nového Promethea," prorokoval La Metrie.
Přechod k umělé formě života předpovídal na počátku 60. let Stanislav Lem ve
svém opus magnum nazvaném Summa technologiae (název představuje narážku na
Summu teologicae od Tomáše Akvinského). Lem byl velice dobře obeznámen s
tehdejší vědou, a mohl tak velmi fundovaně předvídat její další vývoj. Jeho
kniha se liší od obvyklých fantazií tím, že pro své hypotézy hledá co
nejpevnější oporu.
Stanislav Lem vychází ve své Sumě z konstatování o technické i etické
nedostatečnosti biologické evoluce tváří v tvář dalším možnostem vývoje rodu
Homo. Člověk musí proto podle Lema mezi sebe a přírodu postavit celý systém
článků, jakýchsi zesilovačů rozumu, z nichž každý bude silnější než předchozí.
Časem se tato zesílená činnost člověka vyrovná činnosti přírody, až se nakonec
kvůli dokonalejší konstrukci člověk vzdá svého zvířecího dědictví, svého
nedokonalého, nestálého, churavého a smrtelného těla, až se změní v bytost nás
převyšující.
Ještě před Lemem podobně smýšlel nikdo menší než přírodovědec a teolog Teilhard
de Chardin. Podle Chardina dnes dochází k novému, zcela zásadnímu odvratu od
celé biosféry k tzv. noosféře (slovo je odvozené z řeckého noos duch, jde tedy
o jakýsi svět informací a lidské kultury), to jest k nebiologickému životu
ducha či mysli. Chardinova idea noosféry je přitom téměř totožná s tím, jak
dnes chápeme další vývoj kyberprostoru.

Extropiáni
Popsané ideje mohou působit fantastickým dojmem, mezi vědci však rychle
přibývají noví stoupenci podobných myšlenek. Zřejmě nejviditelnější jsou v
tomto ohledu tzv. extropiáni sdružení kolem časopisu Extropy (http:
//www.extropy.org), který vychází pod vedením filozofa Maxe Mora. Mezi
extropiány se počítají i takové osobnosti oboru robotiky a umělé inteligence
jako už zmínění Hans Moravec či Marvin Minsky.
Extropianismus je filozofie, která si klade za cíl hledání možností růstu
extropie. Extropie, definovaná jako opak entropie, je mírou informace, růstu,
inteligence, energie, vitality a mnohosti. Extropianismus přitom sám sebe
označuje jako transhumanistickou filozofii, která jde za tradiční humanismus v
tom, že nás vybízí k překročení pouze lidské roviny evoluce.
Extropiáni se přitom odmítají smířit s biologickou limitací a popírají, že by
evoluční proces měl člověkem končit. Chtějí jej naopak potencovat rozšiřováním
extropie, překročením biologických a psychologických mezí směrem k
posthumanitě. Hodlají dosáhnout všemožných biologických, neurologických a
technických zdokonalení lidského těla. Počítají také s expanzí takto
proměněného lidstva do okolního vesmíru.

Kdy k tomu dojde?
Hans Moravec extrapolací z dosavadního vývoje předpovídá, že hardware schopný
imitovat lidskou inteligenci bude dostupný do 50 let. Podobně i software. Vývoj
umělé inteligence je analogický evoluci živočišných myslí, která také začala
nejprve nízkokapacitními nervovými systémy, aby později přešla k systémům
výkonnějším. Dnešní neuronové sítě již dokáží plně imitovat chování některých
nižších živočichů na úrovni bezobratlých.
Úrovně lidské mysli dosáhne podle Moravce čtvrtá generace univerzálních robotů
v rozmezí let 2030-2040, přičemž i všechny předchozí generace univerzálních
robotů počínaje roky 2000-2010 jsou již vybavené vlastním percepčním i akčním
repertoárem.
Snad nadejde i možnost, kdy také my sami dosáhneme jistého druhu nesmrtelnosti.
Podle Moravce totiž budou radikálně zdokonaleny nanotechnologie a zároveň snad
i natolik porozumíme neuronální architektuře mozku, že pak budeme i umět
zkopírovat vlastní mentální program v jeho aktuálním stavu do strojové mysli se
zachováním všech našich vzpomínek a zkušeností. Přeneseme se tím do jiných
mnohem odolnějších těl dle vlastního výběru a to beze ztráty osobní identity a
individuálního vědomí.

Trocha skepse
K jisté skepsi by však měly vést dosavadní výsledky robotiky, tedy pokusů
uplatnit teoretické koncepty v reálném světě. V porovnání se smělými vizemi
jsou praktické výsledky prozatím spíše žalostné. Kognitivní model v počítači je
něco jiného než kognitivní robot.
V praxi je ještě nekonečně daleko k tomu postavit stroj, který by se jen
vzdáleně ve svém chování podobal vývojově vyšším živočichům. Počáteční výzkumy
v umělé inteligenci byly zaměřeny na takové úlohy, jako je rozhodování
problémů, plánování, překlad přirozených jazyků...
Tato tendence vyvrcholila v koncipování tzv. expertních systémů, tj. systémů,
jejichž činnost odpovídá činnosti experta v dané oblasti. Například v NASA byl
vyvinut expertní systém G2 asistující pří řízení letu raketoplánů. Systém je
spojen s motory raketoplánu tak, že na 38 kritických místech motorů jsou
umístěny senzory, přičemž expertní systém monitoruje a vyhodnocuje za sekundu
16 000 údajů, které mu tyto senzory o stavu a fungování motorů
zprostředkovávají. Je nepředstavitelné, že by toho byl schopen jakkoli dobře
vyškolený či rozsáhlý kolektiv letového střediska nebo posádka raketoplánu.
Postupem času se však ukázalo, že sice není problém nahradit experta strojem,
že ale žádný expertní systém nedokáže to, co umí malé dítě. Jeho hlavní výhoda
tkví ve schopnosti zvládnout jazyk na základě každodenního proudu rozptýlených
úryvků řeči, ve schopnosti vnímat, rozlišovat a poznávat objekty okolního světa
nebo jen v pouhé schopnosti pohybovat se v členitém prostředí.
Bylo tedy třeba radikálně snížit náměr. A tu se ukázalo, že nejen dítě
představuje pro robotiku dosud nepřekonatelný problém, ale potíže činí již i
pouhý hmyz, jehož chování je řízeno jen několika desítkami neuronů. Tak se
robotici postupně vzdávají projektu "umělé inteligence" ve smyslu napodobení
kognitivních schopností člověka a spokojují se s programem "umělého života" ve
smyslu napodobení životních funkcí těch nejprimitivnějších živočichů.

Kyborgizace těla
Jestliže přechod k postbiologické formě života skutečně nastane, je více než
pravděpodobné, že se tak stane formou postupné přeměny, kyborgizací lidského
těla. Půjde o proces, v rámci kterého nastane symbióza lidského těla a stroje,
biologie a techniky. Sotva dnes už existuje nějaká tělesná funkce, kterou nelze
manipulovat pomocí protéz a opravných zásahů, jako jsou transplantáty a
implantáty. Technika proniká do nitra těla a činí po tisíce let vnímané
protiklady mezi "přirozeným" a "umělým", "biologickým" a "technickým", "živým
masem" a "mrtvou hmotou" zcela zastaralými.
Vzpomeňte si jen na jednoho známého kyborga: Skládá se z elektrické hi-tech
židle se dvěma reproduktory, sady baterií v dřevěných boxech, jednoho monitoru
a zkrouceného trpasličího tělíčka mužského pohlaví. Vychrtlá lidská část ve
vybouleném hnědém tvídovém obleku slabě dýchá přes tubus, který mu trčí z
otevřené dýchací trubice. Kapalina, která se mu shromažďuje v hrdle, je
odsávána dírou v šíji. Z jeho končetin je plně funkční jen jeden prst levé
ruky. Strnulá pravá ruka dokáže díky strojové inteligenci a pomocí joysticku
ještě tak ukazovat přes ohromené jeviště. Pro veškerou písemnou a ústní
komunikaci, stejně jako pro pohyb, je vybaven služebným digitálním mozkem.
Tento kyborg přijíždí před katedru, poslední pohyblivý prst levé ruky se dotkne
monitoru a sálem se rozezní pomalý, mechanicky znějící syntetický hlas:
"Vstupujeme do nového věku, věku vědomě řízené evoluce." Pak následuje
přednáška o těch největších tajemstvích našeho vesmíru.
Kyborg Stewen Hawking prorokuje, že dříve nebo později si jednotlivci najdou
způsoby, jak pomocí computerové a genové techniky přetvořit sebe sama v
nestárnoucí superlidi. Prorokuje, že tyto vyšší bytosti kyborgové jako on, jen
podstatně lépe vybavení převezmou vládu nad Zemí a zahájí osidlování vesmíru.
Druh člověka, k němuž patříme my, ztratí podle Hawkinga brzy svůj význam a
odejde ze scény.

Nepochopitelný odpor
Extropiánské myšlenky vyvolaly a stále znovu vyvolávají vlny nevole. Proč by
ale na této myšlence mělo být něco nelidského? Právě naopak! U postulovaných
postbiologických bytostí přece mohou být všechny (!) opravdu lidské vlastnosti
zachovány a potencovány. Zmizí jen ty kvality, které dnes stejně považujeme za
zvířecí a nežádoucí. Postbiologičtí lidé nebudou podrobeni nutnosti konzumace
ostatních živých tvorů se všemi souvisejícími etickými otazníky, nebudou muset
ztrácet čas odpočinkem, budou nesmrtelní atd. Lze tedy předpokládat, že
(sebe)překonání člověka jakožto biologického druhu bude mít víceméně plynulý
ráz přechodu k člověku nevázanému na biologično. Samozřejmě za předpokladu, že
se vize extropiánů podaří uvést do reality.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.