Který je ten pravý?

Rozhodujete se, zda si pořídit nový CAD, nebo provést upgrade toho stávajícího? Přemýšlíte o tom, který z relativn...


Rozhodujete se, zda si pořídit nový CAD, nebo provést upgrade toho stávajícího?
Přemýšlíte o tom, který z relativně široké nabídky nástrojů zvolit? Uvažujete,
zda chtít všechny dostupné konstrukční nástroje s maximálním výkonem, ale také
za příslušnou cenu, která se pohybuje ve statisících? Nebo bude lepší pořídit
si o poznání lacinější program a tiše doufat, že nenarazíte na jeho hranice?
Nejdůležitější otázka pro rozřešení tohoto problému zní: "Co budu konstruovat?"
Odpověď na tuto otázku vám sice ještě nedá konkrétní řešení, ale jistě dost
napoví. Pokud náplní vaší práce bude převážně "malování" čar v rovině a účelem
dostat se co nejrychleji (a jednorázově) k výkresové dokumentaci, pak bude
lepší zvolit některý z CADů střední třídy.
Tento způsob práce je vlastní především konstrukčním kancelářím, které
zpracovávají spíše kusové zakázky sestávající převážně z normalizovaných dílů.
Dalším předpokladem pro výběr systému z této třídy je relativně malý objem
zpracovávaných dat. K tomu můžete namítnout, že výkony počítačů třídy PC již
dosahují poměrně značné kvality a že některé systémy jsou schopny zpracovávat i
řádově 10MB soubory. Právě někde v těchto místech ovšem nastává předěl mezi
oběma třídami CADů. Zatímco jedny jsou schopny data o těchto velikostech
zpracovat jen tak tak, druhá skupina těch "dospělých" vám je dovolí pohodlně
zpracovávat.
Jiná odpověď na výše položenou otázku může být: "Potřebuji pokrýt softwarem
celý konstrukční a výrobní cyklus." Pak váš výběr bude probíhat mezi tzv.
komplexními CAD/CAM/CAE řešeními.
Pokud jsou ale vaše nároky někde mezi, budete muset vybírat dosti pečlivě.
Představa, která platila dříve, že pokud chcete profesionálně modelovat ve 3D,
musíte mít bezpodmínečně velký CAD, bere dnes již rychle za své. Ovšem zase jen
do určité míry. Malé CADy se v posledních letech díky velkému zvýšení výkonu PC
začaly prosazovat i v prostorovém modelování, a jde jim to docela dobře. Pokud
se ovšem spokojíte s tvarově jednoduchými a datově nenáročnými modely. Tento
stav velmi vyhovuje stavebním projektantům a také těm, kteří se zabývají
navrhováním tzv. standardních strojařských součástí. Některé tyto CADy
samozřejmě také obsahují funkce pro tvorbu složitých ploch, ale relativně brzy
narazíte na situaci, kdy čekáte, až si program něco přepočítá, bojíte se
pohnout myší, o editaci ani nemluvě.
Otázka číslo dvě by měla znít: "S kým budu spolupracovat?" Resp.: "Jaká data
budu dostávat zvenku, s jakým systémem pracují mí zákazníci a jakým způsobem
budu odevzdávat svou práci?" Nejhorší, co v tomto směru můžete udělat, je
mávnout nad tím rukou a prohlásit, že váš (rozumějte právě vybraný) systém umí
konvertovat z/do DXF nebo IGESu, zákazníkův taky, a navíc že existuje celá řada
konverzních programů.
Brzy zjistíte, kolik s sebou takovýto transport dat nese problémů. Nejde jenom
o ztrátu dat, ale hlavně o zanesení chyb při ztrátě přesnosti. Problémy jsou s
reprezentacemi ploch, převodem textů, kót, hladin a řady dalších parametrů.
Navíc při přenosu dat přes nějaký obecný formát (hlavně mezi velkými systémy, i
když se to částečně týká i těch menších) ztratíte zápis o struktuře modelu
neboli o historii tvorby modelu, což jsou z pohledu editace jedny z
nejcennějších údajů. Představte si, že odevzdáte (nebo dostanete) model, ve
kterém bude vytvořena řada otvorů pro šrouby, které jsou pro vás nepodstatné,
zbytečně zabírají místo v paměti a zpomalují práci, nebo dokonce je z nějakých
technologických důvodů potřebujete odstranit. Pokud máte k dispozici zmíněný
zápis o struktuře modelu, jednoduše z něj "díru" vymažete. Pokud ne, musíte
otvor zaplnit novým tělesem, které musíte vytvořit a potom např. s hlavním
tělesem sečíst pomocí booleovských operací.
Přenos dat ale nekončí jen transferem do jiného CADu. To je ještě docela
snesitelné, neboť CADy obecně mají dostatek nástrojů na to, aby si s
importovanou geometrií poradily a příslušně ji upravily. Poněkud omezené
nástroje však máte k dispozici v analytických preprocesorech. Optimismus vás
též přejde, až narazíte na problémy při přenosu dat mezi rozdílnými verzemi
téhož programu nebo na přenos dat zpracovávaných nějakou nadstavbou.
Namítáte, že vaši společníci pracují s velkým CADem, který je pro vás jednak
cenově nedostupný (a to i v rámci jednotlivých modulů) a jednak byste jeho
možností ani nevyužili. Zkrátka bylo by to jako jít s kanónem na vrabce. V
tomto směru existuje jisté řešení pomoci si určitými menšími systémy, které
produkuje většina výrobců velkých CADů. Jedná se o CADy zabývající se
zpracováním pouze geometrie, resp. zabývající se modelováním pouze na určité
úrovni. U těchto programů všeobecně platí, že přenos dat do příslušného velkého
systému je bezproblémový a hlavně přímý. Obráceně již mohou nastat komplikace
právě v důsledku omezení těchto systémů. Jedná se například o Solid Edge,
produkt Unigraphics Solutions, který byl navržen tak, aby byl schopen zpracovat
3D modely, výkresy plechů, výkresovou dokumentaci a velké sestavy. Druhým
takovýmto příkladem je Pro/DESKTOP, asociativní řešení pro Pro/ENGINEER od PTC,
navržený s cílem snadného ovládání a tvorby modelu.
Jednoduší je modelovat
Pokud budete pracovat s nějakým velkým CADem, rychle zjistíte, že je daleko
snazší pohybovat se v prostoru a modelovat tělesa, než zvládnout obyčejné čáry
v rovině. Tyto systémy samozřejmě mají řadu nástrojů jak si poradit s
"obyčejnou" čárou či složitou křivkou. Můžeme klidně prohlásit, že si vědí rady
téměř se vším. To ovšem neplatí o uživateli, který se danou čáru snaží
zpracovat. Funkce jsou jakoby dovedně skryty, větví se na řadu možností, a než
se uživatel dokliká k jediné funkci, začne pomalu propadat zoufalství. Je to
způsobeno tím, že veškerý komfort byl věnován na 3D, a na 2D se proto tak
říkajíc nedostalo.
Další problém je v tom, že uživatelé většinou považují plochu za něco
samozřejmého (vždyť již pracují v prostoru), a překvapí je, že to nejde tak
rychle, jak by si představovali.
V tomto bodě je potřeba středním CADům přiznat daleko větší propracovanost ve
zpracování 2D, v rychlosti kreslení a editace křivek, ve tvorbě kót a ve
zpracovávání standardních technických výkresů obsahujících řadu normalizovaných
dílů. K hladkému zpracování takovýchto výkresů výrazně přispívají tzv. profesní
nadstavby a profesní mutace. Normalizované součástky lze vkládat i ve 3D a
vlastností nadstavby lze v prostoru plně využívat. Pokud se pohybujete v
oblasti běžných strojařských návrhů o rozumné velikosti, pak budete spokojeni.
Tento fakt by měl také ovlivnit jazýček na vahách při vašem rozhodování o novém
systému.
Některé výhody
V textu mimo jiné představujeme MicroStation/J. Pokud se zabýváte tvorbou a
zpracováním objektů, které jsou tvarově složité, nebo se potřebujete vypořádat
se složitými křivkami, pak byste měli tomuto systému věnovat pozornost.
Dokonalé zpracování křivek všeho druhu, včetně pohodlné a neomezené možnosti
jejich editace, dává uživateli možnost přenášet své
myšlenky rovnou do digitální podoby. A díky dobré kombinaci s prostorem je
možné vytvářet odvážné návrhy.
Jakýmsi standardem mezi středními CADy je AutoCAD. Přemýšlíte o jeho upgrade na
verzi 2000? Pro kladnou odpověď existují dva důvody. Prvním je možnost otevření
více výkresů najednou. Ten druhý důvod se týká nejvíce těch, kteří již mají
někde vytvořenou hromadu výkresů. Ti by mohli uvažovat o zavedení tzv. AutoCAD
DesignCenteru (ADC) umožňujícím přístup k jakékoliv entitě a informaci ve
výkresu přístupnému uživateli bez nutnosti jeho otevření.
Školení
Je opravdu nutné, nebo se uživatel naučí všechno sám? Proč by se nenaučil, ale
jedná se o souboj peněz s časem. U středních CADů se jaksi všeobecně
předpokládá, že s nimi "každý" umí pracovat. To však vzhledem k jejich rychlému
rozvoji už přestává být pravda. Nebude vám činit problémy přijít a okamžitě
nakreslit "čáru", ale nedokážete využít všechny nabízené výhody systému. A když
je konečně objevíte, zjistíte, že na stávající model nemůžete z nějakého důvodu
aplikovat příslušnou funkci. Opačným směrem se pohybují velké CADy. Zatímco
před časem nebylo možné bez školení takovýto program téměř ani spustit, dnes
mají díky uplatnění obrázkového ovládání ve stylu Windows noví (ale i
stávající) uživatelé hodně usnadněnou práci. Školení by tedy mělo uživatelům
poskytnout hlavně představu o tom, co mohou od systému očekávat, jakým
způsobem, resp. s jakou filozofií vytvářet model, a měli by získat představu o
tom, jaké funkce mají k dispozici a co si mohou dovolit s hotovým modelem při
editaci. Samotné ovládání programu je otázkou praxe.
Rozšiřování možností software
Na trhu je řada profesních nadstaveb zabývajících se specifickými konstrukčními
problémy, a vy máte možnost pořídit si např. některou z nabízených knihoven.
Přesto se vaše činnost těmto nabídkám poněkud vymyká. Pak existuje způsob, jak
přizpůsobit program vašim požadavkům. Jedná se buď o tvorbu maker anebo a to
nás nyní bude zajímat především o možnost programování vlastních funkcí nebo
postupů. Např. AutoCAD je možné doplnit funkcemi vytvořenými v AutoLISPu,
Unigraphics zase pomocí tzv. GRIPu. Pro tvorbu profesionálních nadstaveb pak
hraje důležitou roli C, C++, VisulBasic a v poslední době i Java.
9 1565 / jafn









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.