Kyberpunk, jak ho neznáme

Knihy spadající do žánru sci--fi na stránkách Computerworldu obvykle nerecenzujeme. Pokud v tomto případě uděláme v...


Knihy spadající do žánru sci--fi na stránkách Computerworldu obvykle
nerecenzujeme. Pokud v tomto případě uděláme výjimku, měli bychom zřejmě
nejprve vysvětlit důvody, které nás k tomuto činu vedou...
Za prvé, máme zde vánoční číslo a tam se jistě schovají i poněkud vybočující
témata.
Za druhé, knihu nenapsal profesionální spisovatel, ale Jiří Donát, tedy člověk,
kterého známe ze světa tuzemského IT byznysu (Lotus, Nortel, Deloitte &
Touche). Publikace také vyšla v nakladatelství zaměřeném na počítačové
publikace (Grada) a i její vydání sponzorovala firma, jejíž jméno se na
stránkách Computerworldu objevuje poměrně často společnost INET.
Za třetí je pak dílo "Podraz na informační dálnici" zajímavé také některými
prostředky, které autor používá při popisu svého světa.
Vlastní kniha
O čem vlastně Podraz na informační dálnici je? Dostáváme se do reality
virtuálních firem a elektronických identit. Kolem celého světa se rozprostírá
všudypřítomná počítačová síť. Namísto klasického cestování se lidé přemisťují
prostřednictvím jakéhosi plně zautomatizovaného univerzálního dopravního
systému. Ten je však vlastně jediným fantastickým prvkem příběhu. Jinak zde
máme spíše hyperbolu současnosti než nějakou sci-fi (problém s žánrovým
zařazením díla zmiňuje ostatně v doslovu ke knize také Ondřej Neff).
Sympatické je, že před sebou nemáme nějaký tlustospis o boji dobra se zlem.
Cílem hrdinů není spasit svět, snaží se prostě řešit své vlastní privátní
problémy. Sem patří především starost o každodenní chléb a co nejvýhodnější
pozici v pracovním procesu. Jednotlivé firmy se zase střetávají v boji o
potenciální zakázky. Nic z toho, včetně používaných prostředků, se příliš
neliší od dnešní doby. Děj tedy plyne klidně, bez nějakých efektních, ale
nelogických zvratů. Závěr knihy je pak logickým vyústěním včetně lehce
poetického "vypadnutí z času" jednoho z hrdinů.
S tím, že před sebou máme určitou hyperbolu dnešní reality, je spojena řada
důležitých maličkostí. Hrdinové mají např. česká jména. V první okamžik se mi
to zdálo směšné (připomnělo mi to "vlastenecký" proud v literatuře, kdy se
posádka kosmického plavidla skládá z astrofyzika Mrkvičky, navigátora Nováka a
počítače Oldy), nicméně pak jsem si uvědomil, že to zde má své opodstatnění.
Autor chtěl prostě ještě zdůraznit podobnost románového světa s naší
současností.
Realistický prvek je také zvýrazněn tím, že zde nenajdeme některé "revoluční"
společenské změny, které jsou v rámci kyberpunkového žánru jinak hojně
používány. Lidé zde prostě jedí, nemají v mozcích implantované čipy,
nerozpouštějí své vědomí v Síti (a když, tak se posléze ukáže, že se jedná
pouze o sen viz naše ukázka) splynutí biologie a technologie, v řadě jiných děl
brané jako hotová věc, se tady prostě nekoná.
Technologie je v knize na jednu stranu ukázána jako cosi víceméně
indiferentního, co nemá moc zásadně změnit lidskou povahu ani mechanismy, díky
nimž společnost funguje. Je zde ale i druhý, jednoznačně nebezpečný aspekt
věci: Síť, která se vymkla kontrole, sama sebe organizuje a začíná být
nebezpečná. Musím přiznat, že tento motiv mi přijde již poněkud obehraný a
také, když tak ťukám text do pécéčka na svém pracovním stole, nějak nejsem
schopen brát tuto představu vážně. Pokud mi dnes počítač ukládá o život, pak
především útokem na mé nervy, když vše nefunguje tak, jak má.
Na druhé straně je ale třeba dodat, že autorovo pojetí počítačové Sítě naopak
představuje důslednou (a zřejmě i správnou) aplikaci evolučních modelů na
neživé systémy. Představa, že v rámci Sítě, tedy zcela nového "biotopu", začne
probíhat "přírodní" výběr/boj o přežití mezi jejími jednotlivými částmi/
organismy, je zcela logická. S podobně samovolnou, ničím neřízenou evolucí
neživých systémů jsme se mohli setkat už např. ve výborném románu Stanislava
Lema "Nepřemožitelný". Ukazuje se, že naše obvyklé vymezení pojmu "život" je
zřejmě příliš antropocentricky zatížené a bude v brzké době především v
konfrontaci s vývojem výpočetní techniky vyžadovat radikální zobecnění.
Ještě mě napadá: fakt, že Síť se chová k lidem bez (zbytečného?) sentimentu, má
konec konců také reálný základ. "Vyšší" systémy se zřejmě necítí nějak zvlášť
vázány na "nižší" úrovně, z nichž původně vzešly. Je to vidět třeba z toho, jak
se lidé chovají k lidoopům a právě ti pro nás představují onu o stupínek nižší
úroveň. Není asi žádný zvláštní důvod, proč by budoucí počítačová supersíť měla
být obdařena menší mírou pragmatismu než my.
Další úvahy
Celkově musím říci, že originálnější mi na knize přišly teoretické aspekty než
její hodnota coby literárního díla. Ne snad, že by se Podraz nečetl příjemně
samo o sobě by to však podle mého názoru nečinilo knihu nijak výjimečnou.
Abych se vyjádřil přesněji, z hlediska jakýchsi značně abstraktních literárních
kvalit není důvod, proč v Computerworldu recenzovat Podraz na informační
dálnici a opomíjet třeba Sterlinga, Gibbsona, či Stephensona. Neodpustím si
tvrzení, že občas byly asi na místě odvážnější redakční úpravy zejména
proškrtání několika přece jen poněkud zdlouhavých pasáží.
Publikace je však rozhodně zajímavá jako analytická studie.
K celé kyberpukové problematice mám snad jen několik osobních poznámek: sám
jsem technooptimistou, a tím pádem příliš nesouhlasím s antiutopickými prvky
knihy (viz onen autorův dovětek "Máme ještě čas."). Nijak se neděsím chvíle,
kdy splyne technologie s biologií a lidé si budou moci vybrat, zda žít "lidský"
život, anebo se uchýlit do virtuálního kyberprostoru. Řeči o hrozbě odcizení a
zpřetrhání mezilidských vazeb mě iritují coby banální moralismus a snahu
vnucovat svůj pohled na svět i ostatním ("Ty, ty, ty, nehraj počítačové hry a
pojď si se mnou povídat!").
Následky pak vidíme všude kolem sebe: vědecké bádání je omezováno nejen
ekonomickými faktory (proti tomu v zásadě nic), ale i ideologicky. Přinejmenším
v některých oborech (genetické inženýrství, jaderná energetika...) je nám
podsouván pohled na vědu a technologii jako na cosi minimálně podezřelého.
Můj technooptimismus není příliš v módě. Jak jsem již uvedl, osobně však
revoluci předpovídanou kyberpunkovými vizionáři naopak vítám. Dokonce si
myslím, že transformace lidské psychiky do množiny (řekněme) softwarových
objektů a odhození zatěžujícího biologického dědictví bude zákonitým
pokračováním evolučního procesu. Doufám, že se i přes toto "biologické
dědictví" dožiju doby, kdy nějaké kybernetické převtělení budu moci zkusit i
sám na sobě. Bude to přinejmenším zajímavé.
To jsou ovšem poznámky spíše na okraj. V někom jiném publikace Podraz na
informační dálnici bezpochyby vzbudí úplně jiné asociace. Každopádně je
konstrukce světa, kde se kromě technologie vlastně "vůbec nic nezměnilo",
originální a kontrastuje se schématy, která se jinak v kyberpunkové literatuře
již stačila uchytit.
Proto bych doporučoval věnovat knize pozornost a nezařadit ji do škatulky
"prostě nějaká další sci-fi".
PS: Ještě jsem zapomněl dodat, že kromě obálky najdeme ilustrace pana Jiránka
také uvnitř knihy.
(Jiří Donát: Podraz na informační dálnici; vydala Grada r. 1999, 248 stran, 119
Kč)
Ukázka z knihy
Kapitola 27: Trauma
Virus zjistil, že se nalézá v umělém prostředí. Nebylo to nijak složité, i když
je nutno přiznat, že první čtyři testy zvládl emulátor ještě úspěšně. Těžko
však mohl správně reagovat na právě vyslanou narážku určenou třídě záložního
zabezpečení virové sítě, rezidující na všech serverech. Skutečná síť by musela
odpovědět promptně a zcela jednoznačně. To se však nestalo a místo toho
zavládlo trapné mlčení. Po uplynutí osmi časových jednotek si tedy virus
poznamenal, že se nachází v emulátoru třídy 3. Jen díky tomu, že se jednalo o
virus kategorie AA-1, dokázal rozeznat i takto kvalitní emulaci. Kategorizace
virů byla mimochodem geniální taktikou ochrany: pokud občas nepředhodíte
protivníkům nedůležitou oběť, nebudou se svými antivirovými prostředky
spokojeni a budou pátrat dál.
Nastalá situace byla pro virus velmi vážná. Virus měl v takovém případě
jednoznačný úkol: ihned ukončit svou běžnou činnost a vygenerovat svoji záložní
část. Ta měla zjistit protivníka, zahladit stopy a nechat na místě činu oběť
kategorie AA-2 nebo AA-3. Veškerá komunikace po síti byla v takové situaci
vyloučena, virus však naštěstí měl i jiné prostředky, jak si to s drzým
opovážlivcem v budoucnu vyřídit.
Prvním úkolem viru tedy bylo přestat komunikovat s virtuální sítí, stejně pouze
simulovanou zrádným protivníkem. Hned vzápětí se proto přemazal vygenerováním
své druhé, pátrací části. Protože byť jen podezření na možnost odhalení viru
této třídy bylo velkým potenciálním nebezpečím pro celý management sítě, byly
viry této nejvyšší kategorie vybaveny velmi účinnými prostředky k co
nejpřesnější lokalizaci protivníka. Primárním úkolem pátrací části bylo zjistit
za použití všech systémových prostředků veškeré dostupné informace o
hostitelském systému, k čemuž viru pomohly jeho znalosti nedokumentovaných
služeb operačních systémů. Jistě, pravý operační systém byl nyní přemazán, jeho
falešná náhražka však byla v zoufalé snaze o dokonalost vždy vygenerována na
základě pravých systémových modulů. A zde stačil lehký trik: nesmyslné
posloupnosti neškodných instrukcí aspoň až dosud snadno unikly pozornosti všech
dosavadních výrobců testu třídy rozhraní. Nikoliv však kompatibilním operačním
systémům, ve kterých spouštěly nedokumentované sekvence kódu. A vzhledem k
tomu, že formální aktivita vyvolaná takovými posloupnostmi se v žádném případě
netýkala externí komunikace, tedy oblasti, kterou výrobci testů třídy rozhraní
úzkostlivě hlídali, test rozhraní ji obvykle velkoryse přehlédl. Tím spíše, že
se nesprávně zaměřoval na činnost vlastního viru, místo aby kontroloval
aktivity svých vlastních součástí, například emulátoru operačního systému!
Při provozu bez sítě bylo nutno využít netypické, a tudíž i velmi nenápadné
prostředky komunikace. Právě s využitím znalosti zmíněných funkcí uměl
systémový modul pátrací části nalezené informace zakódovat a uložit na místo
chráněné před jakýmkoliv vynulováním. Informace skončila tam, kde by ani
pokročilého uživatele nenapadlo cokoliv hledat, ba jen podezřívat z možnosti
uchování čehokoliv. Také přístup k tomuto místu se dal vyvolat pouze zadáním
speciální a na první pohled nesmyslné posloupnosti běžných instrukcí operačního
systému.
Po úspěšném ukončení své činnosti usoudila pátrací část, že se setkala se
skutečně velmi kvalitním protivníkem. Jako návnadu proto přes svůj kód
vygenerovala vir kategorie AA-2, zachytitelný pouze nejlepšími antivirovými
programy třídy A3. Směrem k uživateli se navíc tento virus tvářil tak, že
následně přemazal celou paměť i s falešným operačním systémem. Informace s
Leošovým identifikačním číslem a logickou adresou však již byla v té chvíli
bezpečně uložena na chráněném místě systému a čekala na první příležitost k
odeslání do "Státního výboru kontroly". Návnada, která měla odvést pozornost
jiným směrem, na Leoše naopak čekala přímo v operační paměti.
Leoš se probudil na propocené posteli.
"Uf, to ale byl strašný sen!" oddechl si s úlevou. Jeho klid však netrval
dlouho. Myšlenky snu byly příliš živé a jejich realističnost příliš věrohodná.
Leoš se ještě chvíli pokoušel usnout, místo toho se však převaloval na posteli,
neschopen se uklidnit. "To jako mám svůj zánovní systém teď vyhodit?" bránil se
zuby nehty děsivým úvahám. Po chvíli vstal, odpojil svůj personální systém od
sítě, pro jistotu ještě vyjmul jeho síťové rozhraní a začal oprašovat své
znalosti systémových služeb operačních systémů.
9 3543 / pah









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.