Levné zmražení tělesných dat po Internetu

Když jsem si letos 15. října objednával po Internetu zmražení svého těla a jeho rozmražení v roce 2049, bral jsem to...


Když jsem si letos 15. října objednával po Internetu zmražení svého těla a jeho
rozmražení v roce 2049, bral jsem to s asi stejnou rezervou, jako když můj
redakční kolega P. H. po Internetu popravoval odsouzené na smrt
(www.hatchoo.com/deathrow/). Proto jsem byl poněkud překvapený, když mě o 14
dnů později před redakcí anglicky oslovili dva chlapíci a odkazovali se na mou
objednávku.
Asi bych měl ještě uvést, že ona internetová stránka nabízela do konce
letošního roku neodolatelnou 50% slevu což se při standardní ceně 1 500 dolarů
nedalo brát jinak, než jako zajímavá recese. A dobrý tip na veselý článek do
posledního prosincového čísla Computerworldu. Protože jsem chtěl dopředu vědět,
co naše čtenáře čeká v případě, že té báječné slevy využijí, pečlivě jsem
vyplnil svou e-mailovou adresu i fyzickou adresu redakce. A pak už jsem jenom
čekal.
"Hallo, are you Mr. M.?" oslovil mě v recepci špatnou angličtinou jeden z
dvojice neznámých. "Yes, I am, how can I help you?" oplatil jsem mu stejně. "My
jsme z IceWorldu přinášíme vám k podepsání smlouvu a katalog filmů,"
pokračoval, ale to už jsem oba muže posunkem vyzval k přesunu směrem ke stolu a
sedačkám, které máme před redakcí vyhrazeny pro návštěvy. Nepovažoval jsem za
nutné, aby nás ještě někdo slyšel.
Zdálo se, že se tentokrát někdo rozhodl dotáhnout webový vtípek dál než jen na
svoje stránky. Byl jsem zvědavý, jak dlouho je to bude bavit. A tak jsem s
vážnou tváří přijal dvoje desky a nechal si vysvětlit základní podmínky celé
akce.
Jak se ukázalo, v zaslepení počítačovými technologiemi jsem přehlédl, že
zmrazování tělesných schránek a jejich rozmražení v blízké nebo vzdálenější
budoucnosti je v podstatě již zcela běžnou záležitostí. Vše je do posledního
detailu zajištěno a bezchybně řízeno počítači. Poslední věta mě pobavila, je
vidět, že tu hru zase neberou tak vážně.
Než jsem si začal prohlížet obsah desek, neodolal jsem pokušení zeptat se, proč
je to celé tak strašně laciné. "Máme zcela novou, námi patentovanou
technologii, mražení provádíme v masovém měřítku..." Klasická odpověď, stejná,
jako na jakékoli počítačové tiskovce. Dál už jsem se raději neptal.
V prvních deskách jsem našel seznam filmů, které mi mohou být promítány v době
zmražení přímo do mozku. Pokusy prý ukázaly, že se tím zajistí daleko rychlejší
návrat mozku do skutečné reality okamžitě po probuzení. Mozek prostě při tom
dlouhém odpočinku nezleniví. Chtěl jsem si vybrat všechny filmy s Woodym
Allenem, ale byl jsem upozorněn, že díky zpomalení dějů v organismu bude bohatě
stačit jeden.
Pak jsem letmo přehlédl smlouvu, vyplnil název filmu, nastavil podmínky
probuzení a podepsal celý text včetně ustanovení, že částku 750 dolarů zaplatím
v jakékoli volně směnitelné měně nejpozději jednu hodinu před zmražením.
Igelitová taška
Za necelý týden mi do redakce přišla tlustá obálka, ve které nebyly očekávané
tiskové zprávy, ale potvrzená smlouva s termínem "začátku objednaného plnění"
1. prosince. Dále tam byla zvláštní poloprůhledná, na první pohled igelitová
taška na zip a návod k jejímu použití.
Kdosi se zřejmě báječně bavil. Opravdu by mě zajímalo, kolik lidí v těch dnech
dostalo stejný balíček. Pak mě poprvé napadlo, že by to nemusel být jen vtip.
Zkusil jsem na Webu najít ještě nějaké další informace o mražení tělesných
schránek, ale nic zajímavého jsem neobjevil. Zdálo se, že toto je jediná firma,
která něco podobného nabízí. Vtip za 750 dolarů. Uvidíme, kam ho až dotáhnou.
A co kdyby to, čistě teoreticky, vtip nebyl? Co když je těch 750 dolarů jen
jakási počáteční investice a pak se musí každý měsíc platit nějaké nekřesťansky
vysoké poplatky? Na zádech jsem ucítil studený pot.
Rychle jsem znovu pročetl celou smlouvu, ale o měsíčních poplatcích tam nebylo
ani slovo. To mě uklidnilo. A co když jde o nějaký výzkum? Ne, ne, o tom by
muselo být něco ve smlouvě. A nebo že by to někdo sponzoroval? Znovu jsem se
podíval na Web IceWorldu, ale ani o sponzorech, ani o nějakých pokusech tam
nebyla žádná zmínka. Jen animovaný gif na titulní stránce hlásal, že pro
následujících 6 měsíců jsou všechny termíny obsazené.
Přiznávám, že se mi líbí dokonale zpracované hry. Líbí se mi prezentace firem,
kde vedle sebe postaví dva počítače a předvádějí, jak se jeden plouží a druhý,
samozřejmě ten její, sprintuje. Tím to ale neskončí oba počítače rozeberou a
ukážou vám ve svém počítači ten čip, který za to může. A pak promítnou na zeď
jeho strukturu a na 5 očíslovaných bodech dokáží, že právě tak a jedině tak je
to správně. Stejně dotažená se zdála být hra IceWorldu. Jen jsem čekal, kdy a
jak skončí.
Začalo mě bavit představovat si, že to není jen vtip. Asi jako když se v
televizi díváte na horor a třesete se i přes vědomí, že je všude okolo vašich
filmových hrdinů ve skutečnosti celý filmový štáb, režisér, kameraman,
osvětlovači. Schválně jsem začal hledat argumenty k obhájení reálnosti celé
akce.
První, co jsem potřeboval ve své mysli obhájit, byla finanční stránka věci. 750
dolarů rozhodně nemůže pokrýt náklady. Tedy rozhodně ne na zmražení, následné
udržení při životě a rozmražení. Že by se mě chtěl někdo zbavit? Kdo mě vlastně
na tuhle stránku upozornil? Nebyl to kolega P. H.? Že by mu nestačily virtuální
popravy? Nebo že by chtěl R. M., šéf konkurenční přílohy, oslabit redakční tým
Technology Worldu? Pak jsem si představil, na kolik by je to vyšlo, a usoudil
jsem, že tak to nebude.
Postupně jsem vyřadil všechny kolegy i nadřízené (kteří mají v podobném případě
k dispozici i podstatně méně brutální metody) a pustil jsem se do příbuzných,
kamarádů a náhodných známých. Nakonec jsem musel uznat, že nejsem schopen
vyvrátit ani první z argumentů proti realističnosti celé akce.
Jak se správně zabalit
V úterý 30. listopadu jsem se nicméně v redakci zapsal na středu do databáze
nepřítomných (9:00 17:00 reportáž v IceWorldu). Večer jsem ještě pro jistotu
napsal doma na kus papíru vzkaz, kde jsem pro případ, že bych se do
následujícího večera nevrátil a navštívil mě náhodou někdo ze sourozenců, kteří
mají klíče od bytu.
Pak jsem si do oné zvláštní jakoby-igelitové tašky sbalil pár věcí na cestu.
Ponožky, slipy, trička, zimní bundu, svetr, kartáček na zuby, pastu, holicí
strojek, džíny, pas, diktafon, Psion, foťák a 749 dolarů pro případ, že by po
mě chtěli oněch 750 dolarů, které jsem samozřejmě nezaplatil. Třeba to není
vtip, ale podvod! Ještě tak přijít o nějaké peníze!
Ve středu 1. prosince jsem se vydal do redakce už na sedmou, protože tak byl
stanoven termín schůzky se zástupci IceWorldu. Připadal jsem si se sbalenou
taškou trochu divně a vůbec mě netěšila představa, jak budu někomu vysvětlovat,
proč s sebou na jednodenní reportáž tahám tolik věcí. Hlavně aby v tom neměl
prsty někdo z konkurenčních počítačových periodik!
Cestou metrem jsem si ještě jednou rozebral možné varianty. Zaprvé před
budovou, ve které sídlí redakce, nikdo nebude, a výsledkem celé akce bude jen
práce s balením tašky a nepříjemné brzké vstávání. Zadruhé před budovou redakce
bude Kdosi, kdo se mi strašlivě vysměje, a výsledkem bude trapný pocit, že jsem
se do této pitomé hry vůbec neměl pouštět.
Existovala ovšem ještě varianta třetí. Že totiž s pány z IceWorldu někam
odjedu. Jestli jsou to opravdoví machři, budou chtít, abych tuhle hru zkazil
dřív já než oni. Možná, že mě opravdu odvezou až do nějaké fiktivní holandské
pobočky své firmy. Jen aby mě nějací šílenci opravdu nechtěli zmrazit! Ještě že
jsem nic nezaplatil!
Reportáž začíná
Čekali dole před vchodem, byli zase dva, ale tentokrát jiní. Lámanou angličtinu
nahradila stejně kvalitní němčina: "Guten Tag, kommen sie bitte mit uns."
"OK, ja, alles ist klar," odpověděl jsem zcela shodným jazykem. A šel jsem.
Když jsme nasedli do auta, v duchu jsem se sám sebe ptal, jak dlouho můžou
vydržet hrát tuhle komedii. Na posledním odpočívadle před česko-německou
hranicí jsem je požádal o možnost pořídit si první ilustrační snímek k
plánované reportáži. Chvíli nechápali, pak se zatvářili udiveně a nakonec
souhlasili. Zamířil jsem objektiv na automobil s logem IceWorldu a stiskl
spoušť.
Zmínkou o této události jsem vyčerpal poslední zajímavý námět na popis naší
cesty. Pozdě odpoledne jsme bez problémů dorazili do holandského Veendamu. Do
začátku plánovaného mražení v té chvíli zbývaly necelé dvě hodiny.
Na recepci IceWorldu seděla mladá bruneta. Museli ji určitě dlouho vybírat,
protože se dokonale hodila k celé téhle akci. Těžko to blíže popsat, ale
tvářila se prostě divně. Vyplnil jsem čitelně své jméno, příjmení a čas
příchodu. To, že políčko pro čas odchodu proškrtla, jsem považoval jen za další
důkaz dokonalosti této hry. Nicméně na zádech jsem zase ucítil studený pot.
Po směru šipek jsem došel až do čekárny. A čekal. A přemýšlel. Do zmražení
zbývalo necelých padesát minut. To jsem zvědav, jak to celé dopadne. Pak se
otevřely dveře a vešel mírně prošedivělý muž, tak okolo padesátky, v dlouhém
bleděmodrém plášti. Byl jsem zvědav, jak zareaguje, až se dozví, že jsem
nezaplatil. Možná jsem to měl udělat, říkal jsem si, takhle jsem pravidla
porušil já!
"Tak pojďte, pane M.," zavedl mě do úzké dlouhé místnosti. "Všechno, co máte na
sobě a co si myslíte, že budete po rozmražení potřebovat, dejte do své tašky.
Ostatní můžete dát sem," ukázal na kulatý umělohmotný koš na prádlo. "Za
třičtvrtě hodinky to začne, jste nervózní?"
"Mám jenom dvě možnosti," pomyslel jsem si. "Buď to celé hned teď zruším, anebo
budu hrát dál. To je neuvěřitelné, kam až jsou schopni zajít. Na jak dlouho asi
mají tuhle budovu pronajatou? Třeba je to celé jenom nějaká reklamní akce. No
jasně, určitě sem jenom lákají spoustu lidí a pak jim tu předvádějí nějaké
hrnce, nebo tak něco." Rozhodl jsem se nevypadnout z role.
"Došla moje platba v pořádku?" pokusil jsem se mlžit. "Ano, všechno je v
pořádku." Poslední stín podezření zmizel přece by za mě někdo jen tak nezatáh
750 dolarů. Ještě jednou se na mě obrátil: "Předpokládám, že těch 750 dolarů,
které došly dodatečně, si chcete po zúročení nechat ve svém novém životě do
začátku. Nebo jste zapomněl na 50% slevu?
To je blbej vtip! Na 50% slevu bych já nikdy nezapomněl. Kromě toho, že bych
neinvestoval 750 dolarů jen tak pro nic za nic, byť je tohle celé opravdu
nezapomenutelný zážitek. Zkoumavě jsem se na něj podíval. Hrál to dokonale. Ale
co když to myslí vážně?
Měl bych pro jistotu ještě někomu doma zavolat, co když se tady opravdu zdržím
déle? Ale jestli to udělám teď, tak si to určitě nahrají a pak to třeba
zveřejní. Jasně, chtějí, aby mi ruply nervy. Nebo je to opravdu ta prezentace
nádobí? Už se mi ta hra přestávala líbit. Teď to ale přece už nevzdám!
Nechal jsem vyřčené otázky bez odpovědi a pomalu jsem se převlékl do
připraveného tenkého obleku s emblémem IceWorldu. Pokračování reportáže jsem
pro tenhle okamžik odložil.
Jde do tuhého
Deset minut před začátkem akce mě uložili do jakési velmi úzké vany, která se
pomalu vytvarovala podle mého těla. Cestou mi ještě pro uklidnění ukázali
počítač, který bude moje usínání řídit. Nepřehlédnutelné znaky nejmenovaného
operačního systému mě neuklidnily. "Ne, ne, to je jen další důkaz, že je tohle
celé jenom vtip," bránilo se moje podvědomí vtíravé myšlence, že by tomu mohlo
být jinak.
"Chcete si pro sebe nahrát video-vzkaz pro první minuty po probuzení?" zeptal
se mě jeden z mužů, kteří se tvářili, jako že obsluhují celé to zařízení.
"Jistě." Hra pokračovala. Myslím, že všichni musejí ocenit alespoň moje pevné
nervy.
"Ahoj P.," zašklebil jsem se na sebe do kamery. "Tak teď jsi se konečně jednou
vyspal a žádnej pitomej budík tě nebudil už v osum ráno. Co musíš udělat:
nafotit to tady, napsat reportáž o IceWorldu nezapomeň pochválit tu dokonalou
iluzi! Než odtud odjedeš, nezapomeň poslat pohled domů a M. Tak, pěknej den!"
Cha, neztratil jsem nervy!
Potom už jenom zavřeli poklop a začal syčet jakýsi ventil. Najednou bylo hrozné
horko. Vzápětí se ochladilo. Na hlavu se mi přicvakla nějaká kovová koruna.
Zatmělo se mi před očima. Allenův film právě začal.
Konec promítání
"Ahoj P.," zašklebila se na mě obrazovka. "Tak teď jsi se konečně jednou vyspal
a žádnej pitomej budík tě nebudil už v osum ráno. Co musíš udělat: nafotit to
tady, napsat reportáž o IceWorldu nezapomeň pochválit tu dokonalou iluzi! Než
odtud odjedeš, nezapomeň poslat pohled domů a M. Tak, pěknej den!" Tohle už
jsem někde slyšel.
Vzápětí mi nějakej chlápek lámanou angličtinou sdělil, že jsem byl právě
rozmražen a ještě nějaký takový kecy, odvedl mě do šatny a tam jsem se převlékl
do oblečení z tašky. Pak jsem seděl v čekárně, čekal a přemýšlel. Vybavil jsem
si, co bylo před promítáním a poblahopřál si, že jsem tu hru dohrál až do konce.
S dovolením personálu jsem si udělal pár fotek. Jen mě naštvalo, že mi zřejmě
při promítání filmu došly ve foťáku baterky, a tak jsem ho musel přepnout na
manuál. V mým Psionu bohužel došly taky. Ten ovšem žádnej manuál nemá. Zákon
schválnosti. Ještě že mám první část reportáže uloženou ve flashce.
Vyšel jsem ven a cestou se na recepci zapsal do knihy odchodů. Můj příchod tam
už nebyl. Dokonalá fikce, tenhle moment si musím zapamatovat! Nastoupil jsem do
přistaveného auta na místo vedle řidiče. Rozjeli jsme se. Trochu mě
znérvoznilo, že tam nebyl žádný řidič.
Vrátil jsem se do Prahy a fikce pokračuje. Přestal jsem vnímat, co je realita a
co sen. Po dvou měsících přespávání na pražském Hlavním nádraží musím
připustit, že existuje jistá nenulová pravděpodobnost, že se opravdu píše rok
2049, jak mi sdělil ten muž v IceWorldu a jak mě recepční přinutila zapsat do
knihy odchodů.
V tom případě je asi také pravda, že už nebydlím ve svém bytě na Praze 4.
Zrovna tak je asi pravda, že mě po dlouhé sérii Áček v redakci šéfredaktor K.
T. vyhodil. Možná bych se mohl spojit s někým ze svých příbuzných, ale až doteď
se mi to nepodařilo. Naštěstí mi i po všech bankovních otřesech zbylo ještě pár
korun, takže mám alespoň na jídlo a nemusím žebrat. Taky se mi povedlo
dohodnout v Computerworldu napsání několika článků, takže snad budou i nějaké
honoráře.
Právě jsem dokončil první text. Jmenuje se "Levné zmražení tělesných dat po
Internetu" a je v něm napsáno, jak jsem využil jedné neodolatelné slevy na
Internetu. Snad ho otisknou...
9 3440 / pen









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.