Lidé na kapitánském můstku

Začněme krátkým příkladem ze života: Z USA přišla informace, že k 1. listopadu 2001 se Bill Ford junior ujímá role...


Začněme krátkým příkladem ze života: Z USA přišla informace, že k 1. listopadu
2001 se Bill Ford junior ujímá role CEO ve společnosti Ford Motor Company s
tím, že se mužem číslo 2 a vice-chairmanem této světoznámé automobilky stává
Carl Reichardt, přičemž první z obou mužů si ponechává stávající pozici
prezidenta. Zpráva mohla být pro někoho překvapující, ale zároveň u mnohých
vzbuzuje potřebu trochu blíže si osvětlit či upřesnit, co všechno tyto i další
obdobné pojmy a s nimi spojené zkratky znamenají.
Kdo tedy vlastně řídí firmu, společnost nebo korporaci? Známý americký ekonom,
profesor Harvardovy univerzity John Kenneth Galbraith, již před několika
desetiletími uvedl, že jde o skupinu profesionálních manažerů, kterým dal
souhrnný název technostruktura. Její členové se obvykle rekrutují z absolventů
elitních univerzit nebo jiných ekonomických, obchodních či přímo manažerských
škol s tím, že před příchodem do podniku, kde budou svým způsobem "kapitány" či
"lodivody", už získali speciální odborné a řídící kvality.
Pro velké společnosti dnes platí, že vesměs už nejsou v rukách jednotlivce nebo
rodiny, nýbrž ve "veřejném vlastnictví" akcionářů s tím, že jde v podstatě o
diverzifikaci tohoto vlastnictví mezi stovky, ba tisíce akcionářů. V případě
středně velkých nebo malých firem to začíná být podobné, i když většinou lze
stále ještě hovořit o individuálním vlastnictví nebo o tom, že rodina
kontroluje rozhodující balík akcií. Např. u velkých společností v USA, Německu,
Velké Británii a v dalších vyspělých průmyslových zemích platí, že akcie jediné
firmy vlastní třeba i jeden nebo dva miliony akcionářů, ovšem s tím, že 90 % z
nich má méně než 500 akcií a podíl žádného z nich nedosahuje 1 % všech akcií. V
případě, kdy vlastnictví je takto rozptýlené, mohou akcionáři uplatňovat vliv
na aktivity velkých společností vskutku jen omezeně.
A tak se dostáváme k tomu, že takovou větší společnost řídí ředitelská rada
nebo správní rada (Board of Directors). Každý člen správní rady je fakticky
nositelem funkce ředitele (Company Director). Taková osoba zvolená akcionáři se
pak spolu s ostatními členy rady podílí na řízení společnosti. Člen správní
rady se ovšem může angažovat jen v rozsahu svého podílu odpovědnosti za celkový
chod korporace, nebo může převzít dodatečnou odpovědnost za určitý úsek aktivit
společnosti. Jde tedy o interní pracovníky a také o zasvěcené externí členy,
což bývají osoby, jež se těší velké úctě.

CEO v čele
Ve srovnání se uvedenou námořní terminologií je kapitánem na lodi zvané
společnost, korporace či podnik muž nebo žena s dnes již stále častěji užívaným
označením CEO, jež má svůj původ v anglickém výrazu Chief Executive Officer. V
různých zemích bývá funkce CEO vyjadřována různými pracovními tituly, které
však obvykle znamenají stejnou práci a stejnou odpovědnost. Stručně řečeno jde
o vedoucího pracovníka, který řídí společnost. Například ve Velké Británii to
je většinou Managing Director, ve Spolkové republice Německo Geschäftsführer,
ve Spojených státech President nebo Chairman (prezident, předseda). Ale i v USA
se v této souvislosti stále častěji tyto tituly promíchávají. Tak například
Michael Dell, nejvyšší boss společnosti Dell Computer, má oficiální funkci
Chairman a CEO, zatímco Jeff Bezos, šéf firmy Amazon.com, si u svého jména
uvádí dokonce všechny tři tituly Chairman, President a CEO.
Zkušení profesionálové tvrdí, že typickým CEO je špičkový manažer, který musí
umět komunikovat, dělat kompromisy, myslet globálně, a to všechno provádět
velmi rychle. Není pochyb, že muž nebo žena v roli CEO musí být skutečnou
osobností. Osobností, které je souzeno stále více plnit trojjedinou roli,
prostě být současně velkým mistrem komunikace, improvizace a změny. V některých
společnostech užívají název výkonný ředitel (Executive Director), což je
manažer, který pracuje na plný úvazek s veškerou pravomocí a odpovědností,
zatímco "nevýkonný" ředitel, pokud jej má firma takto zavedeného, je v podstatě
pouze poradcem, který nepracuje na plný úvazek a dostává za svou práci vlastně
honorář. Obdobně je tomu s další funkcí ve firemní hierarchii, kterou některá
společnost má a jiná zase nikoliv. Jde o role viceprezidentů, případně
náměstků, tedy funkcionářů, kteří jsou členy správní rady ti jednak v
nepřítomnosti zastupují nejvyššího šéfa CEO a jednak mohou (ale také nemusejí)
plnit roli ředitele určitého úseku (např. marketing nebo plánování apod.).
Typickou práci náměstka předsedy přední newyorské finanční skupiny Lazard
Fréres oficiálně nazvanou Deputy Chief Executive vykonává Steven Rattner,
přičemž má na starosti veškeré aktivity spojené s Washingtonem včetně kontaktů
na vládní a kongresové instituce. V některých korporacích se lze setkat i s
takovou pozicí náměstka, které se říká Senior Vice-President. V tomto případě
záleží na vnitřním režimu zmíněné společnosti, ale v zásadě je možno říci, že
český ekvivalent by mohl být první viceprezident (má-li jich firma několik),
případně první náměstek generálního ředitele.

CIO a CWO
Zvláštní roli v systému řízení moderních společností začíná sehrávat manažer,
jehož funkci zdobí písmenka CIO (což vyplývá z anglického Chief Information
Officer). Jedná se o špičkového manažera firmy, který působí na poli získávání
informací a jejich analytického zpracování s tím, že má rovněž odpovědnost za
fungující počítačové systémy v podniku a za koncipování dlouhodobé firemní
informační strategie. Zdá se být logické, že díky síťovým operačním systémům se
informační technologie vymanila z původní role pouhého automatického
zpracovatele obchodních údajů a stává se jak říká William E. Kelvie, bývalý CIO
společnosti Fannie Mae, kterou pomohl převést do výkonné firmy kybernetického
prostředí "ofenzivním nástrojem zapojeným do generování zisku". Společnosti
budou vskutku stále více potřebovat výkonné manažery, kteří dokáží propojit
nejnovější technologie tak, aby zajistily okamžitý tok informací a dat od
zákazníka k dodavateli a naopak.
Leckde již vzniká potřeba dalšího oboru, který obhospodařuje firemní činitel,
jehož funkce je označována jako CWO aneb Chief Web Officer. Tento rovněž
špičkový manažer se již v dohledné době zřejmě stane nejdůležitějším
spolupracovníkem samotného předsedy či generálního ředitele společnosti,
zejména v procesu "přezbrojování" podniků na základě elektronického byznysu.
Obdobně jako stávající CIO i manažer typu CWO bude mít na starosti informační
systémy a jim odpovídající podnikovou strategii, která bude založena na
technologii internetu. Ale kromě toho bude jeho (nebo jejím) úkolem vytváření
podmínek k tomu, aby komunikační technologie firmy umožňovala budování a řízení
vzájemně protkané sítě (webu) obchodních vztahů. Analytička Marienne
Broadbentová z firmy GartnerGroup to nazývá jako "řízení extrastruktury".

V zájmu globalizace
Nezastupitelnou roli v současném a hlavně budoucím uspořádání ve firemní
hierarchii hraje člověk zastávající post zvaný CGO aneb Chief Globalization
Officer (ředitel či náměstek pro globalizaci). CGO má vlastně jedinou
povinnost. Dbát o to, aby firma, pod jejíž vlajkou slouží, poskytovala globální
služby pro lokální potřeby.
Hnací silou úspěšného globálního působení společnosti (a netýká se to jen těch
obřích, ale i středních a případně menších) je trvalá inovace jejích produktů
či služeb. To znamená, aby právě muž nebo žena s pověřením funkce CGO trvale
usilovali ve svých firmách o odvážné experimentování s cílem dosáhnout správné
"směsi" složené z lokální iniciativy, vysoké rychlosti toku informací a firemní
kultury. Uveďme si jako příklad divizi lékařských přístrojů a zařízení u
americké společnosti General Electric (GE). Lidé odpovědní za práci spojenou s
výkonem funkce CGO sjezdili v posledních několika letech svět a na základě
zjištěných potřeb nemocnic v jednotlivých zemích prakticky všichni shodně
dospěli k závěru, že se firmě GE naskýtá možnost vyvinout ojedinělý produkt
globálního dosahu. Řeč je o nové generaci počítačem řízeného tomografického
snímacího zařízení. Není třeba zdůrazňovat, že nejen zisk, ale i úspory z
nákladů na přípravu jediného a z centra řízeného projektu pro globální užití
mají v tomto případě velmi vysokou komerční hodnotu.
Ve filiálce evropské společnosti Microelectronics v Malajsii přišli
experimentální cestou na to, jak radikálně zkrátit čas výroby některých druhů
čipů z 5 dnů na 5 hodin. Jelikož zde nebyly úplně nejvhodnější technické
podmínky k přímé výrobě, byl tento skvělý nápad plně využit v další filiálce v
Maroku. "Takové vzájemné opylování bylo ještě před nějakými deseti lety
naprosto nemyslitelné, protože výrobní know-how muselo vycházet jen z
centrály," říká Pasquale Pistorio, generální ředitel Microelectronics.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.