Mistr Stivín miluje Macintoshe

Byla "škaredá" středa 28. ledna, když jsem za odpoledne plného padajících sněhových vloček a čvachtajícího rozbř...


Byla "škaredá" středa 28. ledna, když jsem za odpoledne plného padajících
sněhových vloček a čvachtajícího rozbředlé-ho sněhu pospíchal do renovované
pražské kavárny Slavia. Měl jsem se tam setkat s mužem nezapomenutelné image s
hudebním virtuosem Mistrem Jiřím Stivínem. Marně jsem ale vyhlížel jeho
typickou čepici cesta autem přes naše ucpané velkoměsto byla nad možnosti
jakéhokoliv časového harmonogramu. Po hodině čekání přece ale dorazil a pln
energie začal vzpomínat:
Já jsem vlastně "válečné" dítě narodil jsem se v roce 1942 proto, že si tatínek
vzal maminku a měl ji moc rád. Jsem křtěný Vltavou, maminka byla herečkou v
Divadle E. F. Buriana a ve Vinohradském divadle, otec byl inženýr. Nevím,
jestli titul získal studiemi, ale my jsme mu tak říkali, protože v technických
oborech pracoval celý život. Jeden čas byl dokonce ředitelem fabriky v Rychnově
u Jablonce nad Nisou, později v Záběhlicích, takže moje dětství jeden čas
probíhalo jaksi mimo Prahu. Ředitelování byl však táta později zbaven, neboť
nesplňoval kádrové předpoklady. Přesto mně nedávno rychnovský pan starosta
udělil čestné občanství města, protože jsem tak trochu jejich, neboť tam často
a rád koncertuji.
Obecné vědomosti jste nasával v pražských, nebo i jiných školách?
Vůbec poprvé jsem šel do školy právě v Rychnově, později už to všechno bylo v
Praze. Ale jestli jsem získával skutečné vědomosti, to nemohu tvrdit, protože
jsem se snažil zbytečně moc jich nenasávat. Jedničku jsem měl pouze jednou na
pololetním vysvědčení v první třídě. Pak už to byly známky pouze vyšších
hodnot, zejména v předmětech čeština a ruština, výjimku tvořila pouze známka z
chování, která byla kupodivu po celá studia konstantní. Takže jsem absolventem
normálních škol typu jedenáctiletka, umělecká FAMU (kameraman) a AMU
(kompozice).
Mistře, pamatujete si, kdy a kde vás poprvé políbila Múza?
Nebylo to tak složité, protože u mě se jedná o záležitost generační a genovou.
Já jsem s Múzou zřejmě koketoval ještě v době, kdy jsem nebyl na světě matka,
jak už jsem řekl, byla herečka, děda učil na konzervatoři (a jeden čas byl snad
i ředitelem činohry Národního divadla) a strýček hrál slušně na housle. Takže
geny uměleckého směru v naší rodině existují již dávno.
Kdy a jak jste se seznámil s "píšťalou"?
Počkejte nevím, jak to myslíte, ale slovo "píšťala" mne trošku irituje, protože
to je stejné, jako když se houslím říká "skřipky". Navíc se na zobcovou flétnu
nepíská, zrovna tak jako se nevrže na housle. Víte, já jsem někdy na tyto
pseudovýrazy poněkud háklivý.
To ošklivé slovo "píšťala" jsem řekl úmyslně, abych si ověřil, zda budete
reagovat stejně podrážděně jako moje vnučka, která se čertí, když jí říkám, že
na zobcovou flétnu "piští".
Vidíte další nešvar! Piští pouze myši nebo ženské, když je uvidí. Na flétnu se
hraje! Já jsem zobcovou flétnu poznal až teprve ve skautu a dostal se k ní
víceméně náhodou. Sestře ji někdo daroval během studia herectví na AMU, ale
hrát a vyluzovat muziku, která by mne bavila, jsem na ní zkoušel já.
Říká se o vás, že vše, co vezmete do rukou, hraje.
Všechno snad ne, i když jsem hrál už na ledacos. Prvním hudebním nástrojem,
který jsem jako dítě dostal, byly housle. Ty mě však moc nebavily a proto jsem
na hudbu nějaký čas zanevřel. Teprve během vysokoškolských stu-dií jsem se
muzice začal věnovat opravdově, a postupně jsem se naučil hrát na zobcovou i
příčnou flétnu, na klarinet, saxofon, cembalo i na různé syntetizátory. Myslím,
že jsem se tyto nástroje na-učil trochu ovládat, o čemž svědčí i moje
vystupování nejen s vlastním kvartetem, ale i na některých koncertech
renomovaných hudebních těles, zejména FOK.
Teď vás mám přesně tam, kvůli čemu jsme se vlastně sešli vy prý totiž umíte
"hrát" i na počítač značky Apple Macintosh, není-liž pravda?
Když jsem byl v roce 1989 v Americe a tuto techniku tam poprvé viděl, říkal
jsem si v mém věku počítač? NIKDY! Ať s tím jde každý do háje, ať to dělají
mladí. Ale kamarádi se na mne vrhli a tvrdili, že nemít počítač je proti
zákonu. Trval jsem na tom, že žádný počítač nechci, protože nevím, co bych tam
měl psát a jak s ním zacházet. V té době jsem znal pouze počítače typu
Sinclair, a to ještě takříkajíc z ponorky. Tehdy se do těchto počítačů musely
vkládat pečlivě formulované příkazy, které bylo nutné si pamatovat. Když pak
člověk zadal příkaz špatně, nic se nedělo, nebo se dokonce všechno někam
ztratilo! Podobnými argumenty jsem se kamarády snažil odradit od pokusů přimět
mne ke koupi počítače.
Uspěl jste?
Nikolivěk. Bylo mi řečeno kup si počítač značky Apple Macintosh. Tam nemusíš
nic psát, on se tě jenom zeptá ANO nebo NE, ty stiskneš příslušnou klávesu a
hotovo. Nevěřil jsem, dokud mi to názorně nepředvedli. Skutečně jsem si jejich
tvrzení prověřil a zjistil, že to, co dnes umí Windows, již před deseti léty
dávno uměly Macintoshe. I když v současné době jsou rozdíly mezi PC a
Macintoshem asi takové, jako mezi Fordem a Rolls Roysem. Na obojím lze
podobnými prostředky dosáhnout téhož výsledku. Protože můj syn Adam má
technické buňky (zřejmě po dědovi) a jelikož jsem věřil, že ho tato technika
bude bavit, nechal jsem se přesvědčit a věnoval na nákup Macintoshe patřičnou
minci.
Tady nebo ještě v Americe?
Stalo se tak ještě za "velkou louží" a to byl počátek macintoshové laviny,
která potom můj pražský byt zavalila. Záhy jsem totiž zjistil, že se v
Macintoshi dají aplikovat různé databáze a že na něm lze dělat i muziku.
Postupně jsem tedy svoji počítačovou "stáj" rozšířil o další (samozřejmě
macintoshovské) počítače typu LC, potom CI, později Power PC i Power-book.
To vše máte funkční?
Jistě a protože tyto starší Apply se už nevyplatí prodávat, funguje to u mne
všechno vesele dál. Navíc by mi bylo líto cokoliv z této techniky jen tak
vyhodit, nákup nového vybavení včetně softwaru dnes stojí příliš mnoho peněz.
Této myšlenky se pochopitelně nezříkám, ale napřed musím najít nějakého
sponzora.
Jakým způsobem tuto výpočetní techniku vůbec používáte?
Ke psaní vůbec ne, protože této činnosti se věnují ti, kteří mi pomáhají. Já v
počítači využívám zejména jeho grafický software. Rád fotografuji, a tak si
pomocí Applu ve svém photo-shopu sám "vyrábím" návrhy na desky a na obaly.
Dělám však na hudebním SW mastering i muziku, např. desku "Alchymia Musicae"
jsem celou dělal na počítači! Pochopitelně v základní kostře napřed jsem tam
všechna data "naládoval", potom jsem vše postupně skládal, přepisoval,
kopíroval a dubloval. Macintosh všechny tyto operace dovede, navíc všechno, co
dělám, na monitoru krásně vidím a mohu sledovat, což mě pochopitelně baví.
Komponování na počítači tedy jde, i když většina lidí tvrdí opak. Ale je to
trošičku jiné, než když komponujete na notové osnově perem. Musím si neustále
uvědomovat, že ke komponování používám výpočetní techniku a proto do této
činnosti zapojuji a zaměstnávám úplně jiné mozkové závity. Výsledek zpočátku
sice vypadá jako náhražka, ale když vím, co z počítače musím dostat a co od něj
mohu očekávat, je výsledná činnost velice prospěšná. Věřím proto, že v nedaleké
budoucnosti se budou počítače ke komponování používat daleko více, než je tomu
dnes.
Nesvazují vám však různé počítačové aplikace ruce a neomezují tvůrčí fantazii?
Omezuje a svazuje mě to pouze v případě, kdy se tvářím, jako by počítač při
této tvorbě vůbec neexistoval. Ke komponování pomocí počítače je proto třeba
přistupovat zcela jinak, než jak jsme byli doposud zvyklí. Je třeba této
technice porozumět a používat ji pouze k tomu, co je schopna perfektně
zvládnout. Nemůže si přece nikdo myslet, že počítač se základním vybavením ba
ani po přidání různých aplikací bude umět to, co od něj očekáváme. To je
stejné, jako kdybyste si koupil nejlepší trumpetu a druhý den chtěl hrát na
koncertě v Rudolfinu! Nemůže si proto nikdo myslet, že po "naládování" bude
tato technika umět komponovat, to je nesmysl. Jako se to musíme učit my, musíme
tomu naučit i počítač. Když si koupíte klavír a mlátíte do něj pěstí, vydává
sice zvuky, ale to přece není hudba. Stejné je to i s počítačovými aplikacemi i
ty se musí naší potřebě nejprve přizpůsobit, čili musí se naučit dělat to, co
chceme.
Mistře Stivíne, jak růžovou v tomto slova smyslu vidíte počítačově komponovanou
budoucnost?
Jó, to se mne ptáte na něco, co neví vůbec nikdo. Vždyť ani nevíme, zda se
dožijeme druhého dne, tak jaképak plánování něčeho. Po čtyřicítce si totiž
neustále (kdykoliv se probudím) říkám: "Zaplať Pánbůh, že jsem byl obdarován
dalším dnem života." Takže já nejsem typ člověka, který by plánoval něco moc
dlouho dopředu, i když v současné době mám v plánu založit tzv. "Centrum pro
improvizaci v umění". Tam by svoji roli měly mít pochopitelně i počítače, což
však je záležitost především dostatku finančních prostředků, případně
chápajících sponzorů.
Poslední otázka zní: Nehodláte pomocí počítače zkomponovat nějakou hudbu pro
Křižíkovu světelně-hudební fontánu na pražském Výstavišti?
Zájem bych sice měl, ale nebyl jsem v tomto směru zatím nikým osloven. A
komponovat něco do šuplíku nemá cenu. Kdyby si ovšem někdo uvědomil, že něco
podobného jsem schopen zkomponovat i já, potom se případné nabídce v tomto
směru bránit nebudu!
Upřímné díky za nevšední názory i za pohled na možnosti "počítačového"
komponování hudby.
8 0236 / jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.