Nativní formáty grafických programů

Nativní grafické formáty (například PSD z Adobe Photoshopu či CDR z CorelDraw) představují ideální způsob pro ulož...


Nativní grafické formáty (například PSD z Adobe Photoshopu či CDR z CorelDraw)
představují ideální způsob pro uložení dat v případě, že je potřebujete předat
někomu, kdo vlastní stejný program.
Problém ovšem nastane v případě potřeby komunikace s kolegou, který není
naladěn na stejnou "programovou vlnu". Problém často nastává i v případě, kdy
se střetnou různé verze vybraného programu, ty starší často neumějí číst
soubory novějších verzí. To je známý "neduh", respektive vlastnost například
Corelu, i když ani ostatní na tom nejsou lépe. Řešení není pochopitelně
složité, stačí jen v programu vyšší verze provést uložení do souboru pro
potřebnou verzi daného programu. Je ale možné, že přijdete o některé speciální
vlastnosti, které starší verze ještě nepodporovala.
I když většina klasických programů (o výše zmíněných to platí téměř bez
výhrady) umožňuje importovat soubory také "konkurenčního" formátu, ne vždy
získáte z dodaného souboru všechny potřebné informace, což je obdobný případ
jako u různorodých verzí programů. V případě grafiky dvojnásob nemilá
záležitost. Zejména při použití speciálních efektů, vrstev, ořezových cest,
filtrů a řady dalších nastavení nejsou nativní grafické formáty zrovna ideálem
interoperability tedy přenositelnosti. Dalším důvodem proti šíření nativních
formátů je jejich velikost, vzhledem k obsahu značného množství doplňkových dat
a také značné neochotě autorů a grafiků, kteří by se tak připravili o velký kus
svého duševního vlastnictví a know-how.
Například PSD soubor z Adobe Photoshopu může v případě složitější grafiky
obsahovat i několik desítek vrstev, přičemž jejich uspořádání a vlastnosti
přesně prozradí používané techniky, postupy a fígle. Těch se pak málokdo
bezdůvodně vzdá, zejména v případě, kdy představují značnou část ceny jeho
intelektuální práce.
V okamžiku, kdy mezi sebou komunikují dva subjekty již delší dobu a bez
omezení, jako je například zasílání co nejmenších datových objemů elektronickou
poštou a navíc používají stejné grafické programy, panuje mezi nimi jistě dost
vysoká důvěra pro předávání zdrojových souborů. Ty jsou navíc pro další
zpracování mnohem vhodnější, než výsledek uložený do neměnné rastrové podoby.
Jde ale vždy o způsob použití, v jiných situacích je naopak některý z běžných
formátů jako TIFF nebo PDF tou nejlepší možnou variantou.
Klasikou pro přenos grafických dat jsou dnes tři hlavní datové formáty, EPS,
PDF a TIFF. Jejich výhodou je to, že na prakticky každém počítači a téměř v
každém programu zobrazí stejný obsah, nevýhodou je pak v některých případech
nízká až nulová možnost jejich další editace.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.