Nejsilnější zbraní jsou informace

Kdykoli vznikne ozbrojený konflikt, ať už v pustině, v horském terénu nebo v městské zástavbě, jsou bitevní pole zm...


Kdykoli vznikne ozbrojený konflikt, ať už v pustině, v horském terénu nebo v
městské zástavbě, jsou bitevní pole zmatenými místy zaplněnými hlukem a
nejistotou. Informace, které vojáci dostávají, nejsou nikdy dostatečně
spolehlivé. Jak se změní způsob boje, když voják bude mít všechny přesné
informace stále u sebe?
V komunikaci mezi velitelskými pozicemi někde v pozadí a lidmi ve vlastní
bitevní vřavě často vzniká informační šum. Navíc v nebezpečných chvílích nejsou
kolikrát k dispozici vůbec žádné informace. Co tedy chce a potřebuje moderní
armáda? Spolehlivou informační síť pracující v reálném čase, sdílenou všemi
nasazenými jednotkami, která může pomoci odkrýt "válečnou mlhu", kterou každý
ozbrojený konflikt nevyhnutelně generuje. Armáda Spojených států začíná vyvíjet
novou bitevní strategii. Vzniká systém, který ve spojení s mobilními zařízeními
změní každého vojáka ve sběrače a současně konzumenta aktuálních informací z
měnícího se okolního prostředí. Vítejte v novém světě síťové války, kde
technologie posunují její vedení o třídu výše. Informace, které byly původně
předávány běžným rádiem a následně kresleny na centrální mapu, si může nyní
kdokoli zobrazit kliknutím myši. Stejná technologie projevuje svou moc a sílu
také na bitevním poli. Mladý příslušník námořnictva několikrát ťukne na
displej, a díky tomu může například uniknout svým pronásledovatelům.
V blízké budoucnosti budou vojáci v boji používat handheldy a minipočítače, aby
se mohli bezdrátově připojit do komunikační sítě, která trasuje pohyb dalších
jednotek na zemi, ve vzduchu i na moři. Taková možnost trasování v reálném čase
nejenže odstraní kolikrát se opakující horečnaté hovory přes vysílačku, aby
byla určena vojákova poloha, ale také umožní mnohem lépe zapracovat pěchotu do
vojenské strategie. S tolika informacemi na "konečcích prstů" budou vojáci v
boji schopni dělat rozhodnutí na úrovni své jednotky jak, kam a kdy se
přesunout apod. Velitelům sedícím míle daleko, ve vysoce technicky vybavených
velínech na lodích bezpečně vzdálených od břehu, budou vojáci na poli
poskytovat kompletní taktický obrázek vojenské operace, který se velitelům bude
promítat na obrazovce o velikosti stěny místnosti. Ptačí pohled na celou
bitevní scénu umožní operačním důstojníkům velice detailní přehled o situaci v
reálném čase. Díky tomu mohou dělat rychlejší rozhodnutí a směrovat jednotky i
údernou sílu s větší přesností. Samozřejmě, nové technologie a jejich využití
vyvolávají v armádě množství technických a také kulturních otázek. Co se stane,
když počítačová komunikační síť přestane fungovat nebo bude napadena hackerem?
A co, když se technologie dostane do rukou nepříteli? S novým typem informací
také bude zřejmě narušena zavedená vojenská hierarchie. Jak bude reagovat
armáda notoricky známá svým lpěním na hodnostech? Bude i nadále žárlivě střežit
své informace a svůj způsob nakládání s nimi, nebo radikálně změní tréninkové
metody vedoucí k tomu, že vznikne v podstatě nový druh vojáka? Co se stane,
když vedoucí vojenské skupiny bude mít úplně stejné informace jako jeho
velitel? Budou tito vedoucí bez řečí plnit rozkazy, nebo budou chtít více
informací pro své procesy rozhodování?
Trpké zkušenosti se zaváděním progresivních technologií mají i běžné podniky.
Zjistily, že když zaměstnancům umožní vyšší využívání moderních technologií,
rozmělní se řízení a kontrola informací ve firmě a nová plošší hierarchie často
začne přinášet kolikrát i nevítané vlny změn. Při ověřování těchto nových
technologií jsou námořnictvo a další ozbrojené složky pragmaticky zaměřeny na
použitelnost technologie a výzvu k vybudování silné a bezpečné sítě. K dobru je
ale také třeba započítat i to, že začínají uvažovat o domino efektu, který
mohou tyto technologie při dlouhodobém využívání přinést. Jaké nové tréninky
vojáků budou potřeba a jak se technologie popasují s vojenskou kulturou.

Zapálení vojáci
Postoj vojenských sil k technologiím se zásadně mění. Důkazem může být zapálení
pro věc, které je vidět na mnoha velitelích jednotek. Viditelné jsou i další
akce. Před půl rokem bylo převeleno na dva týdny do Camp Pendletonu, námořní
základny blízko San Diega, pět tisíc vojáků z armády a válečného námořnictva,
aby hrálo high-tech válečné hry. Důvodem cvičení byla demonstrace schopností
amerických ozbrojených sil, které jsou na okraji velkých změn, ve využívání
technologií a v průzkumu jejich dopadu na vojenské mise.
Technologie (jak jsou popsány v rámečku Připravit, zamířit, připojit!) dávají
pozemním jednotkám nejenom lepší představu, kde se právě nacházejí, ale také
precizně ukazují perspektivu celé bojové scény něco, co dosud chybělo i jejich
velitelům. Vojenští lídři myslí, že technologie učiní americké síly rychlejší,
útočnější, bezpečnější a také že budou lépe reagovat na nepřátelské pohyby.
Zasvěcení lidé kromě toho předpovídají, že technologie rovněž transformují
armádu v dalších směrech. Udělají ji demokratičtější, podnikavější a méně
svázanou s řídícím a příkazovým zvykem, který je s vojenským životem historicky
spojen. Jedním ze základních cílů síťové války je zvýšit dosah vojenských sil
do vnitrozemí, zatímco válečné loďstvo bude mimo břeh, u kterého by jinak bylo
zranitelnější. Námořnická síť WARnet (wide area relay network) je jenom jedním
plánem z mnoha, jak dosah zvýšit. WARnet je bezdrátová digitální počítačová
síť, která umožňuje komunikaci mezi lodí a pobřežím i mezi jednotkami navzájem
v rozsahu 100 až 200 mil. Spoje WARnetu jsou realizovány sérií mořských a
pozemních mobilních uzlů a radiostanicemi přepravovanými letecky. Takové
propojení umožňuje dosáhnout stejného obrázku ve velitelském centru na moři, v
mobilních velitelských centrech na souši a také na počítačích, které má každý
voják v akci. Na rozdíl od běžné pevné kancelářské sítě, kde uživatel musí svůj
přenosný počítač připojit do zásuvky, je WARnet bezdrátová síť, do které se
uživatelé připojují v podstatě jenom vstupem do pokrytého prostoru. Zajímavé na
ní je, jak dynamicky rekonfiguruje sama sebe. Jednotlivé její uzly (miniaturní
mobilní zařízení) se totiž neustále pohybují. Uzly neboli balíčky (packages)
totiž přenášejí letadla, helikoptéry, pozemní vozidla a vzdušné speciály bez
lidské posádky (UAV unmanned aerial vehicle). Jeden z UAV s názvem The Dragon
Eye byl testován při zmíněné akci. Je přes dva kilogramy těžký, s rozpětím
křídel 1,2 metru a může být použit k odesílání obrázků a dat o pohybech
nepřítele a nových vojenských cílech v reálném čase. Ty mohou být například za
kopcem, a tak je pěchota nemusí vidět.
Informace plynou do WARnetu z různých zdrojů: z velitelské jednotky, která dává
třeba příkaz ke střelbě z handheldu, přes velitelský prapor zasílající z
minipočítače zprávy o pozici nepřátel, kterou převzal a zpracoval z údajů UAV.
Určitou datovou centrálou je hlavní stan pohybující se na vodě ECOC
(experimental combat operations center). V šerém svitu high-tech pracovního
centra v srdci lodě sbírá velitel bojové akce veškeré informace z bitevního
prostoru ze vzduchu, ze země a z moře. Analyzuje je a provádí rozhodnutí na
základě nepřetržitě a prakticky on-line měnících se bojových podmínek. V
průběhu cvičení byl každý námořník vybaven GPS přijímačem, který umožňoval
generálu Michaelu Hageemu, veliteli jedné námořní jednotky, pozorovat z ECOC
simulovaný útok v neuvěřitelných detailech: "Viděli jsme pohybující se
helikoptéry. Potom muže, kteří z nich vystoupili a postupovali směrem k cíli,"
říká. "Na základě špionáže u nepřítele, zpráv a UAV jsme viděli, kde je
protivník, a také jsme pozorovali celý rozvíjející se konflikt na zemi."
Zatímco vojáci na zemi dělají okamžitá rozhodnutí o tom, jak a kam se přesunout
kvůli dobré střelbě, důstojníci v ECOC velmi často uvidí blížícího se nepřítele
ještě dříve než jednotky v bojové akci. Nejenomže budou velitelé v centru
schopni sdílet informace, které se nacházejí ve WARnetu, ale mohou předjímat i
potřeby celého výsadku. Mohou vyslat například záložní jednotku nebo vzdušné
úderné síly ještě před tím, než byly vojáky v akci požadovány.

Válečná síť
Nové vojenské technologie jsou prakticky vždy o krok dále před změnami vojenské
taktiky. Například v historii v průběhu občanské války vznikly nové typy
ručních mušket. Při výstřelu způsobovalo speciální vrtání jejich hlavní rotaci
kulek, a tím i jejich vyšší přesnost na větší vzdálenosti. Avšak vojáci byli
stále navyklí nabíjet a střílet na protivníky, až když byli velmi blízko.
Protože nikdy nebyli trénováni ke změně taktiky při použití nových zbraní,
nemohli využít výhod nových vlastností pušek. Stejně tak technologie, jakou je
WARnet, a zařízení, která se s ním pojí, může být promrhána, pokud se
neprozkoumá a případně i nezmění taktika boje při jejich využívání.
Experimenty, jako je ten již zmíněný v Camp Pendletonu, jsou velmi užitečné,
ale někteří experti si myslí, že bude potřeba mnohem více než jen občasný velký
test. Je nutné lépe porozumět změnám, které se začnou projevovat při práci s
novými technologiemi. Asi bude třeba přebudovat od základů celou strukturu
vztahů a předávání zpráv mezi jednotlivými vojenskými složkami. Měl by
vzniknout systém, který bude flexibilnější a méně hierarchický.
Jedná se o koncept, který nazývá generál ve výslužbě Paul K. Van Riper "pod
velením, ale bez řízení". Přirovnává armádu budoucnosti ke společenství
mravenců nebo termitů, kteří vykonávají úkoly, jako je sběr jídla a stavba
různých struktur, bez viditelné hierarchie. Klíčem pro celou organizaci je
porozumět záměru celé operace a zorganizovat ji tak, aby se splnil úkol. Tudíž,
jestliže budou existovat vojáci, kteří porozumí své misi a jejímu účelu, budou
sami sebe organizovat tak, aby ji splnili, a velitelská úloha bude spíše v
předávání zpětné vazby, jak probíhá plnění úkolu, než vlastní řízení každého
kroku celé operace. Skutečné obavy při zavedení síťového válečnictví nejsou
takové, že by jednotky udělaly příliš mnoho s množstvím informací, které jim
jsou dány (například spouštění střel podle nálady vojáka), ale naopak že mohou
udělat příliš málo. Že budou raději čekat na rozkazy, než aby použily vlastní
iniciativu. Břímě přenosu nové technologie k plnému využití jejího potenciálu
neleží na laboratořích, kde se technologie příštích generací každý den
vyvíjejí, ale v třídách, posluchárnách a tréninkových kurzech, kde se bude
formovat nová verze typického amerického vojáka. "Budou se muset připravit na
delší službu v armádě a ještě profesionálnější přístup z hlediska jejich
vzdělání a zkušeností," říká Van Riper. I přes mladé seržanty vyzbrojené
handheldy bude vojsko stále potřebovat zkušenější vojenské stratégy, například
někoho s vyšším stupněm vzdělání, kdo dokáže uvažovat analyticky v širším
kontextu o tom, co vidí na bitevním poli. Jak říká Van Riper, který sám sebe
definuje jako technologického skeptika: "Raději budu mít experta s tužkou a
papírem než idiota s počítačem." Lidé, kteří technologie pro testování
vybírají, doufají, že vojáci dokážou přizpůsobit technologie sami sobě, než aby
se jimi nechali slepě vést. Síla síťové války, jak říká admirál Dennis Cutler
Blair, velitel U.S. Pacific Command v Camp Smith na Havaji, je zejména v tom,
že je řízena odspodu nahoru. Navíc už na výběr správných technologií nemají
zásadní vliv žádné bílé límečky v laboratořích, ale skuteční vojáci v poli. Ti
také dodávají tu nejlepší zpětnou vazbu o tom, jak technologie pracují a jaké
závady zpozorovali.

Hackeři a ostatní
WARnet je sice stále náchylný k náhodným síťovým výpadkům, ale větší pozornost
je věnována úmyslným výpadkům způsobeným nepřátelskými hackery. Většina sítě je
certifikována jako NSA typ 1, což znamená, že vyhovuje nejvyšším vládním
standardům šifrování. Avšak námořnictvo nechce dát útočníkům jedinou šanci, a
proto neustále zatěžuje síť sériemi penetračních testů, kdy se interní
experti-hackeři zkoušejí prolomit dovnitř. Zatím nikdo z nich nebyl úspěšný.
Ještě větší výzvou bude údržba bezpečnosti handheldů a minipočítačů. V bitevní
vřavě mohou bezpochyby padnout do rukou nepříteli a navíc bez adekvátního
zabezpečení by bylo jednoduché zasílat falešná data nebo zprávy. Rozličné
problémy, které technologie vytvářejí, představují změnu potřeb v budoucí
armádě. Například místo vojáků-mechaniků budou jednotky potřebovat více osob,
jež jsou vyškoleny jako elektroinženýři a mohou například opravit handheldy a
počítače, které přestaly fungovat. Jednou z nepříjemných vlastností, které
takové technologie generují, může být falešný pocit nadřazenosti a převahy
vojáka. Například během konfliktu v Mogadišu v Somálsku měly americké jednotky
všechny technologické a zbraňové výhody na své straně, ale stále nebyly
připraveny na taktiku domorodých kmenů, protože nerozuměli jejich kultuře.
"Existuje určitá arogance, kterou vytváří používání moderních technologií,"
říká Van Riper. Ve zmíněné situaci nebyly třeba pokročilejší technologie, ale
bojové síly, které by přemýšlely jako kulturní antropologové. Pochopení, co
vlastně mají v rukou technologiemi vyzbrojené síly, si lze vydedukovat z
prohlášení starších důstojníků. "Říkají, když vidíte bitevní pole, pak jste
vyhráli válku," vysvětluje Van Riper. "To je podobné jako moje heslo když vidím
šachovnici, vyhrál jsem hru. I když mistr mě samozřejmě může porazit kdykoli."

Připravit, zamířit, připojit!
Laboratorní experimenty mohou dokázat hodně. Ale bitevní pole je to správné pro
definitivní otestování nové technologie.
V mlžném oparu se prodírá tucet příslušníků námořní pěchoty skrz vysokou trávu
směrem k nepřátelskému táboru, stěží viditelnému 200 yardů vpředu. O kousek dál
v neznámém terénu postupují z druhé strany směrem k nepříteli ještě další dvě
jednotky. Mladý poručík zastaví skupinu a zavelí k přípravě zbraní. Ale ještě
před tím, než dá povel ke střelbě, vytáhne malý handheld v maskovaném pouzdře a
tiše jej otevře. Na displeji vidí modré body, které označují přesnou polohu
všech členů jeho i ostatních dvou jednotek. Poklepáním na konkrétní bod se
dozví další informace o jejich identitě a přesné poloze. I když fyzicky nikoho
nevidí, může se vyvarovat náhodných zranění způsobených například vzájemnou
střelbou jednotek na nepřítele. Navíc druhý den ráno může vyhodnotit u každého
jedince jeho výkon, pohyb a nasazení. Minimálně takhle se bude v chovat armáda
v budoucnu. Jak asi tušíte, dnes se ještě stále jedná téměř o nereálný úkol
chtít po vojákovi, aby v ohlušujícím rámusu a bitevní vřavě s chladnou hlavou
kalkuloval svoji polohu a rozvažoval další kroky, které podnikne. Ačkoli se
vojenské technologie v průběhu let významně rozvinuly, dostaly se do kapes
jenom některých ozbrojených složek. Navíc různá zařízení a síťové nástroje
dneška obvykle příliš nespolupracují s dalšími systémy. Takže stále zřejmě
nejrychlejší cestou pro vojáka, jak v poli něco zjistit, je použít vysílačku.
Vojenští představitelé ale doufají, že informační technologie na taktické
úrovni konečně způsobí vytoužený průlom odhalí tzv. válečnou mlhu. Andrew Koch
z Janes Defense Information Group říká: "Jestliže jste schopni detekovat
nepřítele na delší vzdálenosti, znáte svoji polohu a polohu nepřítele lépe než
on vaši, pak se bezesporu jedná o obrovskou výhodu."
Pokud se podíváme na trénink důstojníků, 75 procent jejich času zabírá
zjišťování, kde jsou další členové jejich skupiny. Jedná se zejména o to, aby
je nějak neohrozili na životě při vlastní akci. Díky využití systému GPS při
válce v Perském zálivu se snížil počet vzájemných zranění o 50 procent. Navíc
pokud jsou navigační informace ve společné databázi, může si každý její
uživatel filtrovat pouze takové údaje, které chce vidět. Není třeba se obávat
informačního přetížení. S využitím PDA mohou vojáci zasílat reporty, on-line
komunikovat s ostatními nebo označením nepřátelského cíle kdekoli na mapě
zavelet k palbě na něj.
Zatímco je jasné, že zmíněné funkce jsou teoreticky velmi užitečné, vojáci se
zatím neshodují v tom, jak by měl vypadat vlastní handheld. Měl by mít tvar
jako PalmPilot? Nebo by snad měl být nošen na zápěstí? A jak by měl odolávat
bojovým situacím? Jak by měl být těžký?
Například některá zařízení ve stylu laptopů mohou přidat vojákovi přes sedm
kilogramů na váze výstroje, která běžně váží asi 36 kilogramů. Jedná se
těžkopádné zařízení, které ztěžuje dlouhodobý pobyt v terénu a rychlé přesuny
lidí.
K vlastnímu použití říká admirál Dennis Cutler Blair: "Budou se například
desátníci a poručíci při ústupu dívat se skloněnou hlavou na displej, nebo se
raději budou rozhlížet po bitevním poli, aby získali informaci, která je může
zachránit?" Těžké rozhodování dokumentuje poručík John Allsup: "Rozhodně jsme
měli s minipočítačem mnohem lepší obraz o celkové situaci. Ale když se dívám na
obrazovku, je opravdu velmi těžké řídit vlastní skupinu a ještě současně
bojovat proti nepříteli."

Uvnitř centra
Pohled dovnitř řídicího plovoucího centra WARnetu
Hluboko uvnitř lodě USS Coronado čeká bojový velitel na informace z fronty,
které by měly přitéci do WARnetu, vojenské bezdrátové digitální komunikační
sítě. Do velké obrazovky o velikosti stěny místnosti znázorňující bitevní
oblast jsou vestavěni tzv. chytří agenti, kteří reagují zobrazením hlášení,
jakmile se objeví nějaká hrozba. Velitel pak může konzultovat situaci s
ostatními důstojníky, kteří kombinují taktické obrázky do celkového operačního
obrazu. Jakmile se například objeví nový cíl a velitel vidí, že vojáci v poli
neprovedli žádnou akci, může se do situace vložit a pomoci vyřešit problém.
Blízko je i JTF (joint fires) síť, která díky WARnetu umožňuje přehled a
průzkum možných cílů v bojové oblasti. Počítačové stanice jsou rozděleny na dvě
odlišné technické skupiny. První jsou exekutivní systémy určující, která
vzdušná či pozemní jednotka je nejlépe umístěna k tomu, aby splnila případnou
misi. Druhou skupinou jsou špionážní systémy přijímající zprávy z bojiště a
současně umožňující vysílání dopravních prostředků pro ověření zjištěných cílů.
Uprostřed místnosti je tzv. znalostní tabule stěna s mnoha obrazovkami schopná
zobrazovat množství různých informací o prioritách cílů, historii útoků na cíle
a jejich charakteristiky.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.