O mizejících lidech

Onehdy po ránu jsem si jako zvukovou kulisu k snídani zapnul nejsledovanější televizku. Sugestivní hlas lákající v up...


Onehdy po ránu jsem si jako zvukovou kulisu k snídani zapnul nejsledovanější
televizku. Sugestivní hlas lákající v upoutávkách na večerní pořady mi
procházel jedním uchem tam a druhým zase ven, až v jeden okamžik jsem se
zarazil.
Zaslechl jsem totiž, že "člověka lze vymazat ze světa pouhým kliknutím na
počítač" (snažil jsem se představit si, jak se asi kliká na počítač). Ale nešť
jednalo se o reklamu na thriller Síť se Sandrou Bullockovou a divákům komerční
televize je přece nutné to trochu předžvýkat.
Během několika desítek vteřin se scéna obměnila a při čtení domácích zpráv mi
brebentivá moderátorka oznámila, že podle posledního průzkumu u nás "umí
používat počítač asi 20 procent populace a že ministr Mlynář by chtěl tento
počet zvýšit na polovinu". To je jistě bohulibý úkol a pan ministr má co dělat,
aby ho do konce svého funkčního období realizoval. Tím by pro mne záležitost
končila, ale něco mi pořád vrtalo hlavou a oba výroky jsem si zapsal pod sebe.
Ano, konečně jsem na to přišel, co mi nesedí.
Představil jsem si chudáka diváka (nebo divačku, abych byl genderově korektní)
z Horní Dolní, vášnivé to příznivce nováckého gejzíru zábavy, jak asi rozumějí
tomu, že pan ministr prosazuje, aby polovina lidí v naší republice uměla
zacházet s tím pekelným strojem vymazávajícím lidi ze světa. Pravda, Nova
všechno zjednodušuje a bulvarizuje, ale neměli bychom se nad budováním
digitalizované společnosti přece jen trochu zamyslet?
Čím déle jsem nad tím uvažoval, tím více jsem si uvědomoval, že kladení
takových paranoidních dotazů ohledně mizení lidí má svoje opodstatnění. Důvodem
jsou nezamýšlené důsledky jednání. Tímto slovním spojením pojmenoval ve 30.
letech minulého století sociolog Robert K. Merton svou teorii, pokoušející se
vysvětlit, proč se dobře míněné plány na zlepšení chodu společnosti často
zvrhnou ve svůj opak. Pro příklad nemusíme chodit daleko: Na počátku minulého
století vítali novináři množení automobilů na ulicích s odůvodněním, že pohyb
osob a zboží se zrychlí a konečně bude čisto od koňských koblih. Čisto od
koňských koblih (a dokonce i od koní) vskutku už je, ale s nezamýšlenými a
negativními důsledky masového automobilismu (tenkrát nepojmenovanými) se
potýkáme dosud. Nepořádek se přesunul ze silnic do vzduchu a na skládky a
doprava ve špičce rozhodně není rychlejší než za časů monarchie.
Přes tuto odbočku se vraťme k našim ne dosud plně digitalizovaným divákům
jejich úvaha se v tomto světle jeví zcela legitimní. Zatímco v tiskových
zprávách a komentářích propagujících stále rychlejší čipy se dočteme o tom, že
nám ušetří čas, že jsou efektivnější a že nám zpříjemní život včetně
synergických efektů, tak za padesát a sto let bude zřejmé, že nám také v mnohém
ten život znesnadňují a že nás svou všudypřítomností obtěžují. Ale o tom jak a
proč až někdy příště.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.