Počítače na okraji společnosti

Pravděpodobně těžko budete hledat kontrastnější typy nežli jsou úspěšný manažer dynamické IT firmy na straně je...


Pravděpodobně těžko budete hledat kontrastnější typy nežli jsou úspěšný manažer
dynamické IT firmy na straně jedné a bezdomovec postávající před Nadějí v
Bolzanově ulici na straně druhé. A přece informační technologie dnes pronikají
i do tohoto světa, tak vzdáleného informační dálnici do 21. století.
Občanské sdružení Naděje bylo založeno v roce 1990 a jeho předsedou a ústředním
ředitelem je Ilja Hradecký, se kterým jsme si povídali o tom, co všechno Naděje
dělá, kdo jsou její klienti a jakou to všechno má souvislost s počítači. Je
totiž pravda, že spousta lidí si při vyslovení názvu organizace vzpomene na
větu "Jít na polívku do Naděje", ale činnost občanského sdružení je mnohem
pestřejší a pomoc lidem bez domova představuje jen menší část jeho aktivit.
První otázka bude směřovat k vašim začátkům. Jak vlastně vznikla myšlenka
Naděje?
Tehdy v roce 1990 jsme s mojí paní uvažovali o tom, že začneme podnikat a
zároveň budeme podporovat charitu. Nakonec jsme se rozhodli věnovat se
charitativní činnosti naplno. Začali jsme od nuly a klasicky podávali jsme na
nádraží jídlo. Tehdy našich služeb využívali především rumunští uprchlíci, před
kterými se zrovna zavřela německá hranice. Po necelém roce jsme získali vlastní
prostory pro naši činnost, přidali se k nám další spolupracovníci. To už mezi
našimi klienty začali převažovat tehdejší českoslovenští občané. Byli to
většinou lidé propuštění z vězení a bezdomovci. Vztah k lidem bez domova je v
naší společnosti hodně negativní a slovo bezdomovec má pejorativní přídech. Ti
lidé však nebývají špatní, rozhodně nejsou morálně horší než řada tzv.
"spořádaných občanů", mají jen méně schopností a velkou smůlu. Často pocházejí
z dětských domovů, nemají tedy žádné místo, ze kterého vyšli a kam by se mohli
vrátit.
Péče o bezdomovce však není tou úplně hlavní náplní vaší činnosti...
Polovinu z našich aktivit představuje Program pro třetí věk tedy péče o
nejstarší generaci. Zhruba čtvrtinu náplně naší činnosti tvoří pomoc mentálně
postiženým dětem a mládeži, asi 20 % představuje integrační program pro lidi
bez domova a konečně zbytek integrační program pro opuštěné děti. Zabýváme se i
potravinovou pomocí, od zemědělců, výrobců potravin a distributorů získáváme
potravinové přebytky a vytváříme potravinové banky, kde jsou shromažďovány a
distribuovány potraviny bez komerčního záměru.
Jací jsou to vlastně lidé, ti bezdomovci?
Převážná část našich klientů jsou lidé sociálně dezintegrovaní, někteří vlastní
vinou, mnozí však v důsledku vnějších okolností. Kromě lidí propuštěných z
vězení a kromě mladých lidí z dětských domovů, o kterých jsem se již zmiňoval,
jsou to často lidé po rozpadu rodiny, nezaměstnaní, kteří přišli o podnikovou
ubytovnu, osamělé matky. Jsou to i uprchlíci podle Ženevské konvence a etničtí
Češi vracející se po generacích do staré vlasti. Velký podíl mezi bezdomovci
tvoří lidé mentálně postižení, staří lidé a lidé se slabou osobností, kteří
jsou snadno ovladatelní. Jen pro zajímavost nejstarší náš bezdomovec nás
vyhledal ve věku 91 let, nejmladšímu je týden.
V některých reportážích ze života bezdomovců jsou tito líčeni jako snad jediní
vyrovnaní a šťastní lidé v naší hektické společnosti. Podepisujete to?
V žádném případě. Nesetkal jsem se s bezdomovcem, který by si svůj úděl vybral
dobrovolně. Vy si dovedete představit, že budete dobrovolně jezdit ve
dvacetistupňovém mrazu celou noc tramvají, nebo vlakem, ze kterého vás nakonec
vyhodí, vybírat jídlo v popelnicích a nebudete mít jediného blízkého člověka? A
proč tedy ti lidé tvrdí, že jsou spokojení? Jednak proto, že si chtějí uchovat
aspoň zbytek lidské důstojnosti a jednak proto, že chtějí mít od
investigativního žurnalisty pokoj.
Jsou mezi bezdomovci i lidé vzdělaní?
Jednou k nám do kanceláře přišel člověk, kterému se dosti drastickým způsobem
rozpadla rodina a neměl kam jít. Požádal o diskrétní pomoc, 3 měsíce u nás
bydlel, pak poděkoval a začal svou situaci řešit. Byl to vysokoškolský učitel.
Ten člověk ovšem měl schopnosti a měl vůli. Stačily mu 3 měsíce a dokázal se z
toho dna zvednout. Je-li ta vůle a inteligence nižší, je vše mnohem těžší. Na
nádraží se psychika mění strašně rychle.
Proč je mezi bezdomovci daleko více mužů?
Ano, žen je mezi nimi jen 10 %. Ženy bezdomovectví více skrývají a mají také
větší smysl pro odpovědnost. Společnost se totiž na ženu ve špatném stavu dívá
mnohem hůř než na muže. Na druhou stranu je pro ženu snazší najít někoho, kdo
se o ni postará. Muži jsou více sami a více svůj stav demonstrují.
Jak se vlastně staví stát k bezdomovcům?
Víte, on se v historii tímto problémem u nás nikdo nezabýval. Za první
republiky existovalo domovské právo. Byli zde tuláci, byli chudí, o ty se však
byla povinna postarat jejich obec. Pokud někdo svou obec neměl, určil mu ji
soud. Za války byli všichni bezdomovci v koncentráku a po válce zase buď v
kriminále, nebo v psychiatrické léčebně, nebo, v nejlepším případě, na
podnikové ubytovně. Po listopadu se jednak otevřely brány vězení, jednak se
zrušila řada ubytoven. S otevřením hranic se objevili i uprchlíci, nicméně
problémem bezdomovců se nikdo komplexně nezabýval. Naše legislativa nezná pojem
bezdomovec a tudíž ani problém bezdomovství. Připomínkovali jsme nový sociální
zákon v tom smyslu, že bezdomovec není člověk bez přístřeší, to mu třeba
poskytneme, ale je to člověk, který nemá domov.
Na začátku padla zmínka o počítačích...
Ano, jsou tu dvě roviny. Ta první je o sponzoringu. Asi 50 % našich nákladů na
provoz nám pokrývá stát, něco dostáváme od města či od okresních úřadů,
přispívají nám však i sponzoři, jmenujme společnost FCC Folprecht, která
nejenže nám pomohla počítačově vybavit naše kanceláře, ale navíc nám věnovala i
zálohovací zařízení, nezbytné pro budování základů našeho rodícího se
informačního systému. Kancelářská technika je totiž pro nás největším kamenem
úrazu. A dalším jsou investiční plány. Jak jsem řekl, provozní náklady vcelku
pokryjeme, problémem je otázka dalších investic. Chtěli bychom například v
Záběhlicích vybudovat domov pro staré bezdomovce. Ti lidé jsou totiž v
klasickém domově důchodců stigmatizováni a i tak těžké stáří je pro ně ještě
bolestnější. No a tou druhou plochou, kde se naše práce stýká s IT, je budování
databáze bezdomovců. Zatím v ní máme skoro 12 000 jmen lidí, kteří za 7 let
prošli naším pražským střediskem. Je tam jméno, datum a místo narození, rodinný
původ a naše kontakty s ním. Mnohým z těchto lidí jsme pomohli zařídit občanský
průkaz a další doklady, což je vlastně první krok k tomu, aby si vůbec mohli
hledat práci, ale je to i mnohem víc. Ona se jim tím vrací identita.
Děkuji vám za rozhovor.
8 2233 / jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.