Privatizace je hororem

Po určité době se do popředí zájmu veřejnosti dostala opět privatizace Českého Telecomu. Stát už se ho několikrá...


Po určité době se do popředí zájmu veřejnosti dostala opět privatizace Českého
Telecomu. Stát už se ho několikrát pokusil prodat, ale jednání vždy skončila
více méně krachem. Bude tomu tak i tentokrát?
Tentokrát je situace na startu oproti předchozím pokusům o poznání lepší. Český
Telecom totiž vyřešil dva problémy, které se ukázaly pro průběh privatizace
jako velmi významné vlastnictví Eurotelu a společný postup s konsorciem
TelSource.
V prvním případě totiž Český Telecom zhruba poloviční podíl Eurotelu za několik
desítek miliard korun odkoupil a výrazně si tím zvýšil svoji tržní hodnotu i
hodnotu pro případné přímé investory. V případě TelSource řešení státu spadlo
přímo do klína po rozvázání smlouvy o společném postupu totiž zmiňované
konsorcium své podíly v klidu a tiše prodalo na burze.
Vraťme se však k postupu vlády v případě nejnovějšího pokusu privatizovat Český
Telecom. Ta chce nejdříve vyhlásit konkurs na privatizačního poradce, což může
podle odhadů trvat i několik měsíců. Teprve ten pak stanoví, který způsob
privatizace je pro vládu ten nejvýhodnější. Dalším krokem, zřejmě až v druhém
pololetí tohoto roku, je v případě přímého prodeje výběr konkrétního zájemce.
To bude také nějakou dobu trvat. Tedy suma sumárum privatizace přímou cestou by
neměla skončit dříve než před koncem tohoto roku.
Otázkou je, zda to je či není dobrá zpráva. Oddalováním privatizace totiž stát
přichází o finanční hotovost, kterou tolik potřebuje na financování svého
vysoce schodkového rozpočtu. Postupně se ale snižuje i výkonnost Českého
Telecomu, kterému klesají výnosy i počet zákazníků hlasových služeb (a na ty
datové si brousí zuby konkurence).
Na druhou stranu se však ukazuje, že telekomunikační sektor, který v posledních
letech trpěl řadou problémů, se konečně začíná vzpamatovávat a vrací se mu i
důvěra investorů. Který směr u Českého Telecomu převáží a který se ukáže pro
privatizaci jako klíčový, zatím jasné není.
Zájemců o privatizaci údajně mnoho není. Vloni v rozhovoru pro BBC ministr
informatiky Vladimír Mlynář prohlásil, že nevidí pro Český Telecom žádné
zájemce. V rozhovoru pro stejné médium minulý týden řekl, že vážní zájemci jsou
nejméně dva. Odmítl však upřesnit kteří. Privatizace Českého Telecomu se tedy
stále ukazuje jako běh na dlouhou trať. Ani sám stát totiž neví, jakou
strategii vůči Telecomu zvolit. Jako jeho vlastník totiž podle stanov akciové
společnosti má dbát na růst její hodnoty. Ale to je asi v rozporu s tím, co
chtějí uživatelé i alternativní provozovatelé. Ti chtějí fungující a
rozvíjející se trh, kde dostanou všichni stejné šance a možnosti.
Tento trh u nás stále nevznikl, i když určitá liberalizace už proběhla. Na
jednu stranu Český telekomunikační úřad ukládá Českému Telecomu mnohé podmínky
pro otevření trhu, ale na druhou stranu mu stejný úřad řadou svých rozhodnutí
postavení na trhu upevňuje, anebo alespoň ulehčuje. A stejně tak činí i vláda.
Je tedy spíše na ní, ať se konečně rozhodne, zda chce vstoupit na privatizační
kolbiště s firmou sice dominantní, ale zároveň se znehodnoceným celým odvětvím,
anebo s méně dominantní společností, ale v prostoru, kde je podnikatelské
prostředí jednoznačné a i konkurencí uznávané. Bez toho totiž privatizace
proběhne pravděpodobně tak, jako tomu bylo dosud.
Pro stát však může být ponaučením i celkem bezproblémový prodej podílu
TelSource ne vždy totiž je tím nejlepším způsobem přímá privatizace. Nepřímý
prodej akcií je zřejmě časově i finančně méně nákladný, i když nepřinese
okamžité výsledky. Ale to dosavadní pokusy vlády také nepřinesly.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.