Režisér Jan Sládek: Průkopníkem o své vůli

Dostihnout a zastavit režiséra Školy Internetu pana Jana Sládka nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se mi podařilo získat...


Dostihnout a zastavit režiséra Školy Internetu pana Jana Sládka nebylo vůbec
jednoduché. Nakonec se mi podařilo získat několik minut pro rozhovor ve chvíli,
kdy ostatním vyhlásil polední pauzu. Zatímco se jeho potěšení kolegové trousili
směrem k bufetu, Jan Sládek odpovídal na mé otázky.
Internet, multimédia, počítače a nakonec i virtuální studio. Jak jste k tomu
jako režisér vlastně přišel?
Já jsem se začal vizualizací prostoru a vůbec počítačovou postprodukcí zaobírat
už před drahnou řadou let, protože jsem měl to štěstí, že jsem se ještě za
minulého režimu dostal přes Filmexport za prací do Německa. Zde jsem se poprvé
setkal s tím, co počítače dokáží v postprodukci a v naší branži udělat, jak
mohou práci zjednodušit. Tím, že je práce jednodušší, se vytváří daleko větší
prostor pro rozvoj kreativity lidí, a to je vždy na konečném výsledku práce
znát.
Potom zacinkaly klíče a doba se otevřela i tady u nás. Já jsem začal vlastně
jako jeden z prvních prosazovat nelineární střihové systémy, začal jsem na nich
aktivně pracovat; udělala se tady celá řada zajímavých projektů. Tím, že tato
technologie byla a pořád ještě je hodně drahá, tak se zpočátku mohla využívat
hlavně při výrobě reklamních spotů. I proto jsem se hodně věnoval natáčení a
výrobě reklam byl to jediný způsob, jak jsem mohl využít své schopnosti a
znalosti, které jsem už v té době měl. A také naopak dělal jsem to proto, abych
nové zkušenosti získal. Díky prostředkům, které firmy do reklamy dávaly, se
filmaři mohli naučit pracovat s novými technologiemi a takto získané znalosti
poté převádět do oblastí, které jsou jejich srdcím bližší.
Co bylo dál?
Nakonec jsem skončil s reklamou, nicméně zájem o technologie mě už nikdy
neopustil. Já jsem typický "osmibitař" už v 80. letech jsem se zajímal o
Sinclairy a Commodory, brzy jsem začal využívat osobní počítače. Prošel jsem
celou anabází získávání počítačové gramotnosti a stále se učím. Mohu tedy
konstatovat, že ani dnes mi nic podstatného neuteklo. Pochopitelně mě nesmírně
zajímá celý ten multimediální svět a v rámci své profese jsem se ho snažil
prolnout se světem audiovize.
Jak jste tento zájem spojil se svou prací v České televizi?
S příchodem Internetu vzrostl zájem o počítače mezi spoustou lidí. Napadlo mě,
že by nebylo špatné Internetu pomoci propagací v České televizi (ČT). Přišel
jsem tedy se svým projektem za šéfproducentkou. V té době s podobným projektem
přišli i Milan Šíma a Miloš Čermák. Takže jsme to dali dohromady a společně
jsme vytvořili Zavináč. Oni tvořili obsah, já jsem vymýšlel formu. Myslím, že
ten pořad se opravdu ujal. Do těchto aktivit vhodně zapadá i fakt, že si ČT
pořídila virtuální studio.
Stále jsme ale přemýšleli o způsobu přiblížení Internetu běžným lidem jak jim
krok za krokem poradit třeba s pořízením Internetu; jak jim říct, co vlastně
toto médium obnáší a jaké vědomosti jsou k jeho využívání potřeba. Vymysleli
jsme tedy s panem Drbohlavem výukový program Škola Internetu. Představil jsem
si, jak někde v malém městečku Internetově, reprezentujícím celý internetový
minisvět, učí v malé jednotřídce zapálený pan učitel. Ten se snaží velice
přesvědčivě a humorně přiblížit celou problematiku Internetu svým žákům.
Použili jsme osvědčenou kombinaci kladné a záporné postavy vytvořili jsme si
postavu virtuálního školníka Edy, který sarkasticky komentuje výklad pana
učitele, nahrává mu nebo odehrává, jak je potřeba.
Pro realizaci projektu pochopitelně nestačila jenom představa. Jak jste třeba
hledal ty správné spolupracovníky?
Tento problém nastal hned, když jsem začal shánět pro pořad výtvarníka. Šlo o
podobu virtuálního studia, tedy o to, jak to v té škole bude vlastně vypadat.
Ve většině výtvarníků vyvolávalo slovo "virtuální" snahu přiblížit se maximálně
realitě. To ovšem neodpovídalo mé představě a už jsem začínal být zoufalý, když
mě nakonec napadlo oslovit známého výtvarníka Vratislava Hlavatého. Jemu se to
zalíbilo a nakonec vznikla tvář pořadu taková, jak ji znáte z televizní
obrazovky.
To, že jsme se setkali s Romanem Štolpou, je také báječná věc, protože on je
přesně ten typ zapáleného pana učitele. Vybírali jsme z několika herců a
moderátorů, ale jakmile se Roman objevil, bylo nám jasné, že to bude on.
Spolupráce s ním je velice příjemná, protože jako divadelní režisér dokáže
přemýšlet o prostoru, ve kterém se pohybuje. Také má prostorovou paměť to je
nezbytné pro skloubení modrého prostoru studia s virtuálním prostředím. Musím
vůbec pochválit celý náš tým, dobře se nám spolu pracuje a doufáme, že se pořad
bude líbit i divákům.
0 0872 / dar









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.