Šance mladých

Nejedna zkušenost z personální práce poukazuje na význam způsobu, jakým se vedoucí i řadoví pracovníci mladšího v...


Nejedna zkušenost z personální práce poukazuje na význam způsobu, jakým se
vedoucí i řadoví pracovníci mladšího věku vyrovnávají s každodenními problémy.
Statistiky uvádějí, že asi celá jedna desetina z pěti set nejrychleji se
rozvíjejících firem je řízena lidmi, kterým není více než třicet let.
Faktem ale určitě je, že začít uvádět v život obchodní nebo dokonce výrobní
společnost ve věku mezi 20 až 30 roky představuje vskutku zvlášť tvrdou výzvu
ze strany prostředí a vyžaduje ještě tvrdší vůli ze strany podnikatele.
"Zpočátku mě lidé nechtěli příliš brát na vědomí," vzpomíná Fred Budder z jedné
internetové firmy v anglickém Manchesteru. "Jeden z dodavatelů se mě dokonce
ptal, kde mám rodiče, když přišel čas podpisu smlouvy a vyjednání způsobu
platby."
Peníze a obchodní náležitosti transakce vyvolávají nejeden otazník u zákazníků,
kteří uzavírají obchod s mladíkem kolem dvacítky. Bývají totiž vskutku
takové případy, kdy se jen málo mladičkých manažerů může vykázat dostatečně
solventním kontem či osobními úsporami, o příslibu banky na úvěr ani nemluvě.
Nicméně, mládí patří svět, a toto letité heslo, které ti starší z pochopitelné
opatrnosti neradi berou na vědomí, má své opodstatnění i v byznysu.
20 let je poslední šancí?
Celá řada mladých podnikatelů věří, že právě těch jejich dvacet nebo maximálně
pětadvacet let je tím nejlepším věkem, ne-li dokonce poslední šancí k rozběhu
vlastní firmy. Mnozí z nich ještě nejsou ženatí, nebo se nacházejí v mladých
manželstvích,
zatím bez dětí a starostí o jejich život, takže se mohou naplno věnovat práci.
A to mnohdy znamená jako v případě shora zmíněného Freda Buddera věnovat se
práci ve firmě i 80 hodin týdně.
Svůj význam má i taková zdánlivá maličkost, jakou je třeba skutečnost, že
svobodný a mladý podnikatel bydlí u rodičů nebo sdílí podnájem s jinými mladými
lidmi. Právě velmi nízké (případně vůbec žádné) náklady na každodenní život a
samozřejmě i absence starostí o chod domácnosti tvoří u mladých lidí značnou
výhodu, která jim velmi ulehčuje první kroky při podnikání. A pokud se stane,
že takový obchod nevyjde, pak právě mladý člověk bez závazků z takové
šlamastiky vždycky vyjde snadněji, než člověk starší, zatížený starostmi o
rodinu i o spoluzaměstnance.
Vlci samotáři
John Morton z kanadského Toronta, jenž pracuje jako soukromý finanční
konzultant, dělal zpočátku to, co praktikuje hodně mladých lidí, tedy vedle
vlastní práce v jedné velké bance se ještě po večerech a víkendech zabýval
vedlejším zaměstnáním. Přiznává, že se mu to líbilo, ale později se rozhodl pro
samostatnou dráhu. Jednak se nechtěl dostat do střetu zájmů, což by se snadno
mohlo stát, když chtěl pracovat jako finanční expert a zároveň byl pracovníkem
peněžního domu, a za druhé se domníval, že bude prostě "svým pánem" se vším
všudy.
"Začít samostatně znamená být beznadějně osamocen," vypráví Morton o svých
zkušenostech. "Každý, kdo se jako já osamostatnil a přišel z velkého podniku,
brzy pozná, jak mu chybí možnost postěžovat si kolegovi, když se věci nedaří,
nebo naopak, jak je to milé, když vás šéf pochvalně poklepe po rameni, když se
dílo povede. To všechno ztrácíte, jestliže se rozhodnete pro sólo podnik."
Každá rada je pro takovéto "vlky-samotáře" jistě až příliš drahá. Ale přesto
existují. Právě John Morton doporučuje, aby se takoví sólisté nebáli vyhledávat
společnost lidí z oboru, včetně konkurence, a snažili se získat od nich
podporu, třeba ve formě milého slova či příjemného posezení v kavárně či
restauraci. Přitom to nemusí být ztráta času, neboť se i při takových
odlehčených příležitostech lze hodně poučného dozvědět.
William Bridge, který řadu let podnikal v různých sférách, hovoří o optimálním
stylu, jakému by se měl mladý podnikatel učit, aby nepodléhal panice v době
poklesu a útlumu pracovních příležitostí. Za vůbec nejlepší radu považuje
takovou metodu, kdy manažer své zaměstnance vede k tomu, aby se považovali
nikoli za jeho podřízené, nýbrž za samostatné podnikatelské subjekty, pro které
vymyslel pojmenování microbusiness people.
Konec zaměstnanců?
"Svět blízké budoucnosti," říká Bridges, "bude zabydlen lidmi, kteří se budou
považovat za aktéry byznysu pro sebe samotné a kteří budou uzavírat se svými
zaměstnavateli smlouvy nikoli jako zaměstnanci, nýbrž jako podnikatelé, kteří
nesou plnou odpovědnost za svěřený úsek, kde si mohou rozvíjet i vlastní nápady
a iniciativy, i když ve své podstatě půjde stále o práci námezdní. Rozumný
manažer bude s takovými microbusiness people vycházet v duchu vzájemně výhodné
spolupráce."
Na druhé straně se Bridgesovi potvrdilo, že pro tento uváděný případ komunikace
mladých manažerů se zaměstnanci je třeba vytvářet takové prostředí a takové
podmínky, aby pracovníci jednali a vystupovali jako lidé zaangažovaní na
podnikatelských záměrech, aby si sami zpracovávali plán vlastního růstu,
přebírali odpovědnost za investici do zdravotního pojištění a penzijního fondu
a sami si vyjednávali případné kompenzace, dojde-li ve firmě k nějakým
personálním či organizačním změnám.
Avšak i z druhé strany musí platit dobrá vůle, jak říká Bridges, zejména
upřímná ochota firmy skutečně pečovat o mladé lidi, pomáhat jim překonávat
úskalí a včas je připravovat na situaci, kdy může udeřit silná vlna příboje.

9 1881 / pahn









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.