Sen o virtuálním výpočetním centru

Snahy tří nejvýznamnějších výrobců hardwaru v oblasti výpočetních center sledují někteří uživatelé s nadšen


Snahy tří nejvýznamnějších výrobců hardwaru v oblasti výpočetních center
sledují někteří uživatelé s nadšením, jiní s notnou dávkou skepse. IBM svoji
strategii nazývá On Demand, Hewlett-Packard UDC (Utility Data Center) a Sun se
snaží prorazit s N1. V principu jde všem třem konkurentům o to samé: Využít
lépe stávající infrastrukturu a poskytnout uživateli více flexibility.
S uvedenou vizí mají být ve výpočetních centrech úzce propojeny stávající
hardwarové komponenty, tedy servery, paměťové systémy a komunikační zařízení,
tak, aby vytvořily společně spravovanou zásobárnu zdrojů, schopnou dynamicky
řešit zadávané úkoly. Alokace prostředků podle priorit tu je samozřejmostí.
Postupy uvedené trojice firem jsou však různé.
Společnost Hewlett-Packard zcela přestaví celé výpočetní centrum a vše znovu
propojí v centrále UDC. Podobně je to s ideou N1 firmy Sun, kdy jsou pomocí
virtualizace rozbity staré struktury (počítače, paměti, sítě) a vytvořeny jiné,
optimalizované jednotky, které jsou sdruženy v nově vytvořené síti. IBM se
vydala cestou tzv. outsourcingu výpočetních center. Ta mají sloužit jako tzv.
zásobníky zdrojů (resourcepool), z nichž si budou uživatelé podle potřeby
přikupovat výkon (služby). Ve všech třech případech jde především o souhru
hardwaru, softwaru a služeb.

Virtualizace u HP
Rudi Schmickl z oddělení Business Critical Systems HP popisuje vize své
společnosti takto: "Úkolem UDC je přizpůsobení infrastruktury požadavkům
zákazníka v reálném čase." To znamená, že pokud některá aplikace potřebuje
výpočetní, síťové nebo paměťové zdroje, jsou ihned poskytnuty. Z tohoto důvodu
musí být datové (výpočetní) centrum konsolidováno a virtualizováno. U všech tří
výše jmenovaných výrobců koncept obsahuje také značnou míru poradenských a
servisních služeb. "UDC nemůžete kupovat jako housku na krámě," vysvětluje
Schmickl skutečnost, že náklady na poradenskou činnost tvoří až tři čtvrtiny
celkových nákladů. Řešení UDC je k mání za 6 milionů dolarů, připojeno může být
teoreticky až 60 000 serverů.
Při realizaci konceptu se tým HP orientuje na racky, které jsou osazeny často
zbytečně předimenzovanými intelovskými servery, přepínači, firewally a trochou
softwaru. Jádrem je software UDC-Controller, který je ve výpočetním centru
absolutním pánem. Ten staví na datech, která poskytuje software systémové
správy (System Management Software) HP OpenView a na portfoliu stávajícího
hardwaru a softwaru. Následně jsou konfigurovány zdroje a definovány procesy.
Jde např. o to, aby bylo stanoveno, které požadavky předkládá aplikace SAP a
které priority jsou jí poskytnuty.
"Aby bylo možno využít nabízenou flexibilitu, musí být alespoň jednou provedena
správná konfigurace," konstatuje Schmickl. Uvedená flexibilita vyplývá z
jednotek sdružených do skupin např. všech intelovských serverů a z možnosti
jejich variabilního využívání. Pro řídící program UDC shromáždila společnost HP
know-how z mnoha oblastí. Využila zkušeností z technik partitioningu,
virtualizace, správy softwaru a ve spolupráci s firmou Terraspring také funkce
pro automatické řízení heterogenních prostředí.
Když jsou sestaveny racky pro UDC, nezůstane ve výpočetním centru kámen na
kameni. Kabelová spojení mezi stávajícími hardwarovými servery, přepínači,
firewally a pamětmi jsou přerušena a všechna zařízení jsou připojena na systém
UDC. Následujícím krokem je odstranění pevných disků ze serverů. Počítače se
tak stávají pouhými poskytovateli procesorů, které jsou sdruženy do virtuálních
poolů. Kliknutím myši může IT administrátor v případě potřeby některé aplikaci
přiřadit více výpočetního výkonu nebo jí výkon ubrat. Tento proces je ovšem
možno také zcela zautomatizovat.
Bootovací proces obstará opět software UDC-Controller. Ten nahraje "nahým"
strojům do hlavní paměti kompletní image operačního systému. Počítače tedy
nedisponují žádným pevným operačním systémem, ale chovají se jako chameleoni.
Jeden a tentýž intelovský server může dnes pracovat s Windows NT a zítra s
Linuxem. Omezení představuje pouze druh a počet operačních systémů, které jsou
stávajícím procesorem podporovány. Koncept UDC od HP v současné době podporuje
jak intelovské počítače s Windows, tak i unixové servery s čipy PA-RISC. Na
integraci strojů s Linuxem, s AIX a se Solarisem se pracuje.
Henrik Klagges, specialista z německé firmy TNG Technology Consulting,
přirovnává schopnost měnit operační systém k již dávno známému konceptu
instalační služby On-the-Fly: "HP jednoduše replikuje otisk jednoho serveru na
jiný. Jedná se v podstatě o logickou konfiguraci softwaru, tedy užitečnou
odlehčenou verzi Service Provisioningu."

Domácí úkoly Sunu
Sun Microsystems svým konceptem N1 pro výpočetní centra zítřka sleduje ideu,
podle níž se heterogenní síť má chovat jako jeden počítač a v budoucnosti místo
výpočetní nebo paměťové kapacity poskytovat služby. Tím by mělo dojít k
navýšení vytížení z dnešních 15 až 30 % na 80 %, k růstu dostupnosti služeb z
99,9 na 99,999 % a měl by být zmnohonásoben potenciál správy administrátorem.
Základem architektury Sunu je stejně jako u UDC od společnosti HP vypilovaný
virtualizační koncept zdrojů, které jsou sdruženy do poolů. U N1 následuje ve
druhé fázi tzv. Applications and Service-Level-Provisioning: Síťové služby jsou
přiřazovány zdrojovým poolům. Fáze tři se nazývá dynamický Policy Management a
vytváří pravidla, na jejichž základě jsou automaticky přidělovány zdroje.
Také společnost Sun Microsystems opírá svoji vizi N1 o know-how skupiny
Terrraspring, ale současně tvrdí, že používá novější verzi než konkurenční HP.
Na podzim minulého roku Sun opět převzal část této firmy, která se v minulosti
osamostatnila. Doposud je na trhu k dispozici pouze Provisioning Server 3.0
Blades Edition pro zásuvné Sunfire Blades jde o první produkt N1 vůbec.
Klagges to hodnotí: "Je to lepší správní konzole pro clustery v síti."
Software, podle Sunu první virtualizační řešení pro blade servery, slouží k
sestavení, konfiguraci, správě a škálování serverových farem na základě
zásuvných modulů. Klagges prozatím nepředpokládá masivní nástup této
technologie, protože doposud byl údajně vyřešen pouze jeden jednoduchý úkol
řízení relativně homogenního prostředí.
Podle vlastních slov s napětím očekává další aktivity Sunu, které jsou ohlášeny
na rok 2005: Service Provisioning a zřízení Policies. "Dynamickou migraci
High-Level služeb jedním kliknutím myši považuji za velmi komplikovanou, pokud
ne za zcela utopickou." Údajně se to podařilo jen specialistům Bea Systems na
základě Java-2-Applications serverů, ale pouze ve speciálně přizpůsobeném
prostředí.
Frank Gillet, specialista firmy Forrester, proto vítá v prosinci 2002 sjednanou
spolupráci firmy Sun s firmou Bea, která má do Sunu přinést know-how z oblasti
webových služeb. Podle Gilleta by měla společnost Sun ještě zapracovat na
několika oblastech. Jedná se především o systémovou heterogenitu, správní
platformu a partnerství s EDS v oblasti služeb.

IBM jako bojovník
Na rozdíl od HP a Sunu, jejichž řešení jsou orientována techničtěji, sleduje
IBM prostřednictvím konceptu On-Demand spíše obchodní záměr. IBM v něm
integruje celé svoje know-how od middlewaru až po paměťové systémy a globální
služby. "Big Blue tak spojuje obě myšlenky: Application-Service-Providing a
Outsourcing," vysvětluje nabídku Rüdiger Spies, specialista firmy Meta Group.
Podle něj se tento rozsáhlý a dlouhodobý koncept staví do opozice proti
konkurenci velkých softwarových producentů, kteří stále více využívají
vlastních outsourcingových nabídek.
Koncept On-Demand se snaží osvětlit Gerald Münzl, který je marketingovým
specialistou IBM pro oblast strategického outsourcingu: "Firmy musejí být v
budoucnu mnohem flexibilnější, než jsou dnes, a musejí se tak také
prezentovat." To může znamenat, že firmy nebudou budovat svoji IT infrastruktru
podle špičkového zatížení, ale budou ji odebírat zvnějšku. IBM si neklade v
otázce nabídky služeb žádné meze: Možné je vše, od kompletního outsourcingu až
po zajištění určité služby. Také u podporované infrastruktury zákazníka není
Big Blue vybíravá. "Neomezujeme se na hardware a software IBM, ale akceptujeme
i jiné běžné zdroje", ujišťuje Münzl.
Výrobce v současné době silně investuje do vlastních výpočetních center, která
mají realizaci iniciativy On-Demand umožnit. Šéf firmy Samuel Palmisano tak
chce údajně během několika příštích let proinvestovat 10 miliard dolarů.
Pořízeny mají být linuxové systémy pro konsolidaci serverů na základě grid
computingu, ale také řešení pro testování potřeb zákazníků a pro účtování. K
dispozici pro On-Demand jsou již vlastní techniky jako grid computing pod
jménem Eliza, sjednocené aktivity autonomního computingu, webové služby,
správní software Tivoli a globální služby.
Andreas Zilch, výkonný ředitel německé firmy Techconsult, je konceptem
On-Demand fascinován a vyděšen zároveň: "Uživatelé získají flexibilitu, musejí
si ale připlatit." Obtížná podle něj bude správa komplexních smluv a otázka
nastavení ceny při stále klesajících cenách hardwaru. Specialista Mety Spies
hledá za konceptem trochu jinou strategii: "IBM chce prosadit svůj servisní tým
a na druhé straně služby poskytující výpočetní výkon přiblížit běžnému
uživateli," vysvětluje. Mezi výrobci by poté rozhodovala služba a v tomto
ohledu je podle něj IBM jedničkou.

Provisioning: Lákavé zaklínadlo
Všechny tři koncepty výpočetních center zítřka operují s pojmem provisioning.
Obecně se jím rozumí poskytnutí zdrojů. Service provisioning znamená poskytnutí
určitých (výpočetních) služeb zákazníkům. U nich je stanoveno, jakými atributy
jsou vybaveny a kdy jsou aktivní. Application service provisioning je
rozšířením konceptu application service providingu a obsahuje navíc k základní
službě informace o přístupových pravidlech aplikací včetně identifikace a
autentizace.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.