Šifrování ve vesmíru

Data přicházející z vesmíru obsahují informace pořízené vědeckými přístroji a údaje zaznamenané senzory monitor...


Data přicházející z vesmíru obsahují informace pořízené vědeckými přístroji a
údaje zaznamenané senzory monitorujícími stav jednotlivých systémů sondy. Cílem
komunikačního systému je přenést co největší množství vědecky využitelných dat.
Při přenosu informací slabým signálem na velké vzdálenosti dochází ale
samozřejmě ke vzniku celé řady chyb.
V dobách počátků kosmických letů se proto všechna data odesílala vícekrát.
Tímto způsobem mělo být zajištěno, že nedojde ke ztrátě informace. Tato metoda
je samozřejmě velmi neefektivní a už dávno se nepoužívá. Ukázalo se, že mnohem
úspornějším způsobem přenosu dat, který umožňuje dosažení vysoké přenosové
rychlosti s minimem vzniklých chyb, jsou kódovací metody. Tyto techniky přidají
k datům další informace, jež po rozkódování pomohou identifikovat a opravit
chyby vzniklé při přenosu. Dnes se díky kódování dat dosahuje přenosové
rychlosti deseti vícekrát větší než při přenosu nekódovaných dat. Rovněž
úspěšnost v boji proti vznikajícím chybám je velmi vysoká, poměr
nekorigovatelných chyb klesl na jedna ku milionu.
Obecně lze říci, že moderní sondy nevysílají data v bitech, ale v symbolech,
které jsou zakódovány v modulaci nosné vlny. Několik symbolů podle toho, jaké
kódovací schéma je použito tvoří jeden bit. Velmi často se používá tzv.
konvoluční kódování v kombinaci s Viterbiho dekódováním. Jinou možností je
kódování Reed-Solomon, které přidává další bity informace, neovlivňuje však
počet symbolů na jeden bit. Jako příklad lze uvést sondu Cassini, která v
současné době letí k Saturnu. Tato sonda nejčastěji používá konvoluční
kódování, které každý bit popíše šesti symboly. To znamená, že pro požadovaný
downlink 82 950 b/s je nutné odeslat každou sekundu 497 700 symbolů.o

Slovníček pojmů
Downlink: Přenos dat od sondy k Zemi většinou se jedná o technické údaje o
jednotlivých systémech sondy a vědecká data zjištěná přístroji na palubě sondy.
Uplink: Přenos dat ze Země k sondě většinou jde o příkazy řídícího týmu
kosmické sondě.
1cestná komunikace: Pouze downlink ze sondy, tedy příjem dat zde na Zemi.
2cestná komunikace: Zároveň downlink ze sondy a uplink ze Země. Situace je
ovšem trochu složitější, protože aby mohla být komunikace prohlášena za
dvoucestnou, musí být rádiový signál přenesen tam a zpět. Příklad: přijímáme
downlink ze sondy ukazující stav jednotlivých systémů a zároveň vysíláme
uplink. Dokud downlink neukazuje, že sonda také přijímá náš uplink, je
komunikace vlastně stále pouze jednocestná.
3cestná komunikace: Stejný případ jako 2cestná komunikace, s tím rozdílem, že
downlink provádí jiná pozemní stanice než uplink.
Konvoluční šifrování + Viterbiho dešifrování: Jedna z technik tzv. přímé
korekce chyb; tyto techniky přidávají k existujícím datům dodatečné informace,
které jsou poté využity při zpětném procesu. Velmi často se využívá právě s
Viterbiho dekódováním, což je způsob, jak ze zašifrovaných dat získat zpět data
požadovaná. Obě tyto metody jsou užitečné zejména v případech, kdy je přenášený
signál narušen dodatečným tzv. bílým gaussovským šumem (šum, jehož frekvenční
rozdělení je gaussovské neboli normální statické rozdělení), což je právě
případ rádiového signálu z meziplanetárního prostoru.
Reed-Solomovono šifrování: Zatímco konvoluční kódování pracuje s jedním či
několika bity informace, Reed-Solomovono šifrování pracuje s celými bloky dat.
Uplatňuje se v řadě oborů digitální komunikace a uchování dat (například CD,
DVD, čarové kódy, digitální televize, vysokorychlostní modemy, satelitní
komunikace...).
Pointace (dalekohledu, radioteleskopu): "Namíření" přístroje na příslušný
objekt a jeho udržování v zorném poli po celou dobu pozorování či komunikace.
Fokusace (např. svazku): Vyzáření signálu do velmi malého prostorového úhlu
přesně směřovaného na příslušný cíl (sonda, anténa). Vyzářená energie je v
tomto případě využita účelně.

Deep Space Network
Data mezi hvězdami

Kosmická sonda v hlubinách sluneční soustavy. Naprosto zanedbatelná ve srovnání
s obrovskou prázdnotou okolního meziplanetárního prostoru. Ztracená? Rozhodně
ne! Je tu přeci Deep Space Network, největší a nejcitlivější vědecký
komunikační systém na Zemi. A vlastně i v celé sluneční soustavě.
Je 28. dubna loňského roku. K Zemi právě dorazil slaboučký signál, kterého si
nepochybně vůbec nikdo nevšiml. Aby také ano, vždyť měl neuvěřitelně slaboučký
výkon pouhé jedné miliardtiny biliontiny (tj. 21 nul za desetinnou čárkou)
wattu. To je výkon, který by ani za miliardu let nestačil na rozsvícení
obyčejné žárovky. Co se děje? Pokus mimozemšťanů z jiné sluneční soustavy o
navázání kontaktu? Ne! To se jen stařičká sonda Pioneer 10 ozývá z oblastí za
oběžnou dráhou planety Pluto, z periferie naší sluneční soustavy. Ač se to zdá
nemožné, není její snaha marná, protože v pohotovosti je Deep Space Network
(DSN), globální systém určený pro komunikaci s blízkými i vzdálenými sondami.
DSN totiž dokáže zachytit i tak slabé vysílání.

Jak to bylo na začátku
V roce 1958 vypustily Spojené státy na oběžnou dráhu první úspěšnou družici
Explorer 1. Aby družice na oběžné dráze vůbec byla k nějakému užitku, je nutné
s ní komunikovat. Proto vznikly mobilní komunikační stanice, které byly
umístěny do Kalifornie, Nigérie a Singapuru. Zřídila je zde Jet Propulsion
Laboratory (JPL), tehdy ještě patřící pod americkou armádu. Ještě téhož roku
ovšem vznikl Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) a JPL byla pod něj
přeřazena. Hned na začátku roku následujícího vznikla představa sítě DSN
jakožto samostatného pracoviště, které bude mít za úkol zastřešit všechny
kosmické lety. Jednotlivé kosmické projekty se tak nebudou muset starat o
zajištění vlastních komunikačních prostředků.

Současný stav
Síť DSN se samozřejmě v průběhu let vyvíjela zároveň s tím, jak přibývalo
kosmických výprav. Stanice se měnily, stejně jako používané antény. Vývoj
dospěl až k současnému stavu, kdy je DSN tvořena třemi stanicemi rozmístěnými
po zemském povrchu po 120 stupních zeměpisné délky. Tato konfigurace umožňuje
nepřetržitou komunikaci s libovolným místem kdekoliv ve sluneční soustavě.
Jednotlivé stanice nalezneme v Austrálii, Španělsku a Kalifornii. Australský
komplex je rozložen 40 km jihozápadně od města Canberra, španělský 60 km
západně od Madridu a kalifornský v Goldstone v Mohavské poušti, 72 km
severovýchodně od pouštního města Barstow. Všechny stanice se nacházejí v
neobydlených oblastech a jsou situovány na dně terénu miskovitého tvaru, který
jej stíní od rádiové interference s pozemskými zdroji. Každý z komplexů je
vybaven obří 70metrovou anténou a menšími anténami o průměru 34, 26 a 11 metrů.
Pomocí těchto antén je ustanovena komunikace mezi Zemí a kosmickou sondou.
"Uplink" spočívá především ve vysílání řídících příkazů sondě, "downlink"
přináší vědecká data pořízená sondou a telemetrická data ukazující na její
"zdravotní" stav. Pro vysílání směrem do vesmíru je například 70metrová anténa
schopna dosáhnout vysílacího výkonu až 400 kW.
Naproti tomu vysílače kosmických sond nebývají většinou schopné vysílat signál
o výkonu větším než 20 W. Energetické možnosti vzdálených sond jsou velmi
omezené, rovněž na hmotnost přístrojů a zařízení na nich umístěných jsou
kladeny velké nároky. Sonda nemůže jednoduše nést výkonnější vysílač. Aby bylo
možné vůbec navázat kontakt na vzdálenost miliard kilometrů, využívají se
mikrovlnné rádiové frekvence, které umožňují soustředit veškerou vyzářenou
energii do velmi úzkého, přesně směrovaného paprsku. Sondy obvykle nesou
parabolické antény s přijímačem/vysílačem umístěným přímo v ohnisku antény.
Běžně mívají tyto antény průměr několika metrů. Obrovská nesymetrie v tomto
způsobu komunikace je zřejmá.

Komunikace na velké i malé vzdálenosti
Síť DSN je určena nejen ke komunikaci s velmi vzdálenými kosmickými sondami,
ale slouží také pro podporu výprav mnohem bližších např. "jen" na oběžnou dráhu
naší planety. Na jedné straně tu tedy máme sondy vzdálené miliony až miliardy
kilometrů, jejichž signál je velmi slabý a plný šumu, na druhé straně zase
družice vzdálené jen stovky či tisíce km a rádiový signál výrazně silnější.
Rozdíl mezi oběma skupinami je zjevný, navíc podtržený rychlým úhlovým pohybem
blízkých družic. Právě proto jsou 26metrové antény vybaveny dvouosou
astronomickou montáží, která jim umožňuje sledovat tyto rychlé objekty. V
závislosti na vzdálenosti družice od zemského povrchu se doba, po kterou je
těleso nad obzorem dané sledovací stanice, pohybuje mezi jednou až dvanácti
minutami. Zmíněné antény jsou schopny sledovat objekty pohybující se úhlovou
rychlostí až 3 stupně za sekundu. Pro srovnání: Mezinárodní kosmická stanice,
kterou je možno pravidelně sledovat na noční obloze, létá ve výšce necelých 400
km a přeletí u nás oblohu za přibližně 6 minut.
Zcela opačná situace platí pro druhou skupinu sond. Díky velké vzdálenosti
zůstává takové těleso nad obzorem jedné stanice i 10 až 12 hodin. To společně
se vzájemnou polohou jednotlivých stanic poskytuje dostatečný překryv pro
předání kontaktu na následující stanici. Komunikace tedy může být opravdu
nepřetržitá, což se velmi hodí zejména v situacích, kdy sonda provádí nějaký
kritický manévr, nebo v případě nečekané události. Velká vzdálenost ale přináší
také jiný problém. Taková sonda totiž v podstatě "stojí na jednom místě" na
obloze a při jejím sledování se projeví zemská rotace, která samozřejmě způsobí
pohyb sledovací antény. Antény sloužící pro tento druh komunikace jsou tedy
postaveny tak, aby byly schopny velmi přesně definovaného pohybu. Protože
úhlová rychlost zemské rotace činí 0,004 stupně za sekundu, znamená to v praxi
úhlovou rychlost rotace antény řádově stejnou.
Komunikace se sondou může být jedno-, dvouči trojcestná. Nejjednodušší případ
je pouhý příjem signálu vyslaného sondou, tedy jednocestná komunikace.
Dvoucestná komunikace je ustavena, když sonda signál přijímá (uplink) a zároveň
vysílá (downlink). Ovšem platí to jenom v případě, kdy "odpovídá" na odeslaný
signál, a ten tedy absolvuje cestu k sondě a zpět. Než k tomu dojde, může to
trvat i řadu hodin, například k Jupiteru letí signál zhruba 5 hodin, což
znamená, že dvoucestná komunikace začíná po deseti hodinách. Podobná situace je
v případě třícestné komunikace, kdy je zapojena další stanice, která vysílá
uplink a obě společně přijímají downlink. Zmíněné časy putování signálu svědčí
o nutnosti přesné synchronizace činnosti antén sítě DSN při předávání signálu.

Boj se šumem
Meziplanetární komunikace probíhá v pásmu 2,2, 8,4 a 32 GHz. Platí, že čím
vyšší frekvence, tím je vyslaný paprsek užší a lépe zaměřený a tím více
vyzářené energie dopadne na přijímací anténu. Výsledkem je lepší poměr signálu
k šumu. Právě toto číslo je pro komunikaci na obrovské vzdálenosti
nejdůležitější. Když se kosmická sonda vzdaluje od Země, klesá intenzita
signálu až třeba na hodnotu zmíněnou v případě sondy Pioneer. Aby byla situace
ještě složitější, je signál kromě toho i zašuměný přirozeným rádiovým zářením,
které vysílá téměř každý objekt ve sluneční soustavě. V boji s tímto šumem
nasazuje Deep Space Network tři zásadní zbraně. Jsou to extrémně citlivé a
efektivní antény, nízkošumové přijímače a důmyslné kódování přenášených dat.

Parabolické antény
Jak už bylo řečeno, jsou antény sítě DSN určeny pro příjem extrémně slabých
signálů vysílaných z obrovských vzdáleností. To společně s dalšími požadavky,
jako je nutnost komunikace na přímou "viditelnost", vysoké přenosové rychlosti
dat a další nezvyšování úrovně šumu přijímaného signálu, klade na antény
extrémní nároky. Proto se zde používají parabolické antény, jejichž efektivita
a vysoká citlivost jsou základními stavebními kameny meziplanetární komunikace.
Parabolický tvar antén vede ke koncentraci energie ať při příjmu, tak i
vysílání signálu. Vzhledem k velmi úzkému paprsku je rovněž kritické nastavení
antén tak, aby byly stále velmi přesně namířeny na příslušnou kosmickou sondu.

Nízkošumový přijímač
Parabolická anténa soustředí zachycený signál ve svém ohnisku a tento je nutné
dále zpracovat. K tomu slouží přijímač. Slaboučký signál je velmi "náchylný" k
zašumění, proto i přijímač, jako vůbec první zařízení, kterým tento signál na
Zemi projde, musí splňovat přísné požadavky. Přijímače sítě DSN se skládají ze
dvou částí. První z nich, tzv. předzesilovač, je umístěna přímo v ohnisku
paraboly a jejím úkolem je zvýšit intenzitu přicházejícího signálu tak, aby
nebyl při dalším zpracování tolik citlivý na šum. Druhou částí je vzdálený
telemetrický přijímač, který se nachází už mimo anténu, ve středisku zpracování
signálu (Signal Processing Center SPC). Každé stanici DSN je přiřazeno podobné
"středisko". Zde jsou data dekomprimována z datových jednotek, ve kterých byla
přenesena a připravena k dalšímu použití. Rozhodujícím prvkem v boji se šumem
jsou nízkošumové zesilovače, které signál zesílí, aniž by k němu přidaly další
šum. Dnes nejcitlivější používané zesilovače jsou kryogenicky chlazené tekutým
héliem na teploty blízké absolutní nule, čímž se brání interferenci signálu se
šumem z okolních elektronických přístrojů. Každé SPC je vybaveno mnoha
přijímači a procesory, které společně slouží k zachycení a uchování signálů
přicházejících simultánně od různých sond přes různé antény. Odtud jsou poté
data odeslána pozemními či satelitními linkami do Deep Space Operation Center
(DSOP), které se nachází v sídle NASA v Pasadeně, (Kalifornie). Tady se hrubý
signál převede do konečné podoby a odešle řídícím týmům jednotlivých kosmických
projektů.

Používané antény
Jak už bylo uvedeno, síť DSN je tvořena anténami různých velikostí, které mají
také různé určení. Antény o průměru 26 m se používají pro komunikaci s
družicemi obíhajícími po oběžných drahách kolem Země ve výškách 160 až 1 000
km. Jsou vybaveny montáží schopnou sledovat tělesa pohybující se úhlovou
rychlostí až 3 stupně za sekundu. Tyto antény byly vybudovány v rámci projektu
letů Apollo na
Měsíc.
Větší 34metrové antény lze dále rozdělit na dva základní typy. Prvním z nich
jsou tzv. high-efficiency (HE) antény. Umísťují se na azimutální montáži, která
umožňuje pohyb v obou osách až do 0,4 stupně za sekundu. Povrch antén je velmi
pečlivě tvarován, aby bylo dosaženo maximálního zisku při příjmu signálu.
Druhou třídu 34metrových antén představují tzv. beam waveguide (BWG) antény,
které mají podobné charakteristiky jako skupina předchozí. Ve srovnání s ní
jsou navíc vybaveny pěti dalšími odrazovými plochami, které vedou rádiový
signál do přízemní místnosti, kde je teprve zpracován. Toto uspořádání, zvané
coudé, umožňuje přemístění citlivé elektroniky do místa s lepší tepelnou
kontrolou a snáze přístupného pro údržbu či modifikace v případě přechodu na
vyšší frekvence při budoucích výpravách. V uplynulých letech bylo vybudováno
pět BWG antén, tři v Goldstone a po jedné na dalších dvou stanicích.
Vrcholem schopností DSN jsou pak 70metrové antény, které jsou rozmístěny po
jedné na každé stanici. Tyto antény jsou schopné komunikace s tělesy vzdálenými
až 16 miliard km od Země. Jejich povrch je opět velmi přesný, na ploše 3 850 m2
se od ideálního tvaru neliší o více než jeden centimetr. Přitom jsou schopny
otáčení úhlovou rychlostí pouhých tisícin stupně za sekundu.

Arraying
Komunikační problémy sondy Galileo vedly před několika lety k využití nové
techniky, kterou bylo vytvoření mezikontinentální přijímací antény. Na cestu k
Jupiteru se sonda vydala v roce 1989 a dorazila sem na konci roku 1995. Dva
roky po startu to s Galileem nevypadalo vůbec dobře, protože se stále
nepodařilo rozvinout hlavní anténu určenou pro přenos vědeckých dat rychlostí
134 000 b/s. Sonda tedy komunikovala pomocí malé antény, která byla původně
zamýšlena pouze pro přenos technických dat. Její přenosová rychlost byla řádově
pouhé desítky bitů za sekundu, což se pro tuto velmi drahou výpravu rovnalo
téměř katastrofě. A tak bylo rozhodnuto o úpravách na některých přijímacích
anténách a jejich následném spojení. Ve chvíli, kdy Galileo prolétal v
listopadu 1986 v blízkosti měsíce Kalisto, bylo na něj zaměřeno hned pět antén
své schopnosti spojily 70metrové antény v Goldstonu a Austrálii, společně s
dalšími dvěma 34metrovými australskými anténami a 64metrovým radioteleskopem na
observatoři Parkes (taktéž v Austrálii). Každý den bylo možné po dobu dvou
hodin takto naslouchat slabému signálu maličké antény. Hardwarové úpravy na
anténách, jejich spojení, výměna palubního softwaru sondy a nové techniky
kódování a komprese dat umožnily zvýšit přenosovou rychlost z Galilea až
stokrát! Už v té době bylo zřejmé, že Galileo dokáže splnit 70 % úkolů. Sonda
nakonec splnila úkoly všechny a ještě přidala něco navíc. Přežila
několikanásobné dávky záření v blízkosti Jupitera, dnes je stále ještě v
provozu a zásobuje vědce množstvím dat o Jupiteru i jeho fascinujících
měsících. O tom, že změny přijaté původně pro výpravu Galileo budou využity i
při podpoře dalších projektů, není třeba pochybovat.

Vědecké využití DSN
Síť DSN neslouží jenom pro komunikaci s kosmickými sondami, je to také mocný
nástroj pro vědecké výzkumy blízkých i vzdálených kosmických těles. Například
70metrová anténa v Goldstonu je často využívána pro pořizování radarových
snímků planet, blízkých asteroidů či Měsíce. Společně s řadou dalších antén po
celém světě se antény DSN (hlavně ty 11metrové) staly součástí celosvětového
přístroje zvaného Very Long Baseline Interferometer, který je schopen zkoumat
jádra vzdálených kvasarů, měřit pohyby kontinentů na Zemi a testovat obecnou
teorii relativity. Tato činnost je samozřejmě prováděna v případech, kdy se
nekoná komunikace se vzdálenými sondami. Zvláštní skupinu vědeckých experimentů
tvoří ty, které jsou založeny na analýze signálu přicházejícího od kosmické
sondy. Takto jsou například studovány atmosféry planet, sluneční koróna,
meziplanetární plazma či gravitační vlny. Analýzou přicházejícího signálu jsou
také stanovovány hmotnosti planet, měsíců a asteroidů. Sonda, která se pohybuje
meziplanetárním prostorem, vysílá elektromagnetický signál na velmi přesně
definované frekvenci. Když sonda letí v blízkosti nějakého tělesa, například
planetky či planety, působí na ní gravitace tohoto tělesa a kosmickou sondu
urychluje. Změna rychlosti sondy se projeví jako tzv. Dopplerův posun ve
spektru přijímaného signálu.
Protože pozemní antény v těchto případech měří změny přicházejícího signálu,
musí tento být velmi stabilní a to i po dobu několika hodin. Sonda ovšem nemůže
nést těžké vybavení nezbytné pro zachování požadované stabilní frekvence, a tak
se využívá jevu zvaného koherence. Pozemní stanice přirozeně nemá problém s
omezenou hmotností přístrojů a je schopna vysílat velmi stabilní nosnou vlnu.
Každý z komplexů je vybaven frekvenčním standardem pracujícím na principu
vodíkového maseru (obdoba laseru v mikrovlnném oboru spektra). Ten je zároveň
používán jako extrémně přesné hodiny, které jdou s chybou jedna sekunda za 30
milionů let. Stanice tedy vyšle k sondě signál se stabilní frekvencí a sonda
jej pouze přijme, vynásobí konstantou a tuto hodnotu využije pro vygenerování
vlastního signálu, který má rovněž velmi stabilní frekvenci. Sondy samotné jsou
sice často vybaveny vlastním oscilátorem s nízkou hmotností, ovšem ten není
schopen dosáhnout takové stability. V některých případech ovšem není jiná
možnost, než jej přesto využít.

Přetížení sítě v následujících letech
Čas DSN věnovaný jednotlivým kosmickým výpravám je velmi pečlivě přidělován.
Navzdory tomu stojí síť tváří tvář hrozbě, že na přelomu let 2003 a 2004 nebude
z kapacitních důvodů schopna splnit všechny požadavky na komunikaci. V úzkém
časovém intervalu začínajícím listopadem 2003 dorazí totiž k Marsu hned několik
kosmických sond, evropská Mars Express, japonská Nozomi a americká sonda, která
na povrch vysadí pohyblivé průzkumníky. Ve stejném čase se další sonda Stardust
setká s kometou a jiná výprava ke kometě pojmenovaná Contour má právě
startovat. Podporu budou přitom samozřejmě vyžadovat i probíhající projekty.
Vzhledem k tomu, že většina výprav bude soustředěna ve stejné části oblohy,
hrozí nedostatek anténního času. Aby k tomu nedošlo, nasa už dnes podniká
některé kroky. Bylo například rozhodnuto, že stanice u Madridu dostane novou
34metrovou anténu, čímž se zvýší kapacita o 105 hodin týdně (dnešní stav je 315
hodin týdně). Stanice v Goldstonu pokrývá 420 hodin týdně a toto číslo do roku
2003 vzroste na 525 hodin. Součástí změn je výměna staršího hardwaru a softwaru
na stanicích. K dispozici bude i provozní čas evropských a japonských
sledovacích stanic umístěných v Austrálii.

Budoucnost DSN
S rostoucím počtem kosmických výprav jsou a budou na DSN kladeny stále větší
nároky, které budou nutit zainteresované osoby hledat nové přístupy. Už dnes se
začíná využívat ještě vyšších frekvencí pro přenos dat, zejména pásma Ka
pokrývajícího frekvence 31 až 35 GHz, což umožní přenos většího množství dat
bez dalšího zvyšování počtu pozemních antén. V oblasti kódování se zavádí tzv.
turbo-kódy (jde o kombinace dvou jednodušších konvolučních kódů, které jsou
paralelně aplikovány na data), které rovněž povedou ke snížení množství energie
potřebné k odeslání dat sondou a k menším nárokům na složitost pozemních
dekodérů. Objevují se i další pokusy o zjednodušení komunikace. Jeden z nich
nedávno vyzkoušela experimentální sonda Deep Space 1, na jejíž palubě proběhl
experiment označený jako Beacon Monitor. Palubní software sám monitoroval stav
některých zařízení a na Zemi odesílal jednoduchý signál, který obsahoval pouhé
čtyři hodnoty a bylo tedy velmi snadné jej zachytit a zpracovat. Tyto hodnoty
znamenaly, že sonda nepotřebuje asistenci pozemního týmu, nebo že kontakt je
nutný během měsíce, týdne či okamžitě, protože sonda má problémy. Zcela odpadlo
odesílání množství dat o jednotlivých systémech, které vyhodnocoval pozemní tým
a na jejichž základě se rozhodoval o dalším postupu.
DSN se poměrně často objevuje v plánech na vybudování meziplanetárního
internetu, kde by sloužila jako základní stavební kámen této sítě. Jedná se
každopádně o unikátní zařízení, které vědcům zprostředkovává stále nové
poznatky o blízkém i vzdáleném vesmíru získané kosmickými sondami bez ohledu na
to, ve které části sluneční soustavy se právě nacházejí.


Zdroje dalších informací na internetu
http://deepspace.jpl.nasa.gov/dsn/ Domovská stránka Deep Space Network
http://deepspace.jpl.nasa.gov/dsnscience/ Výzkum kosmických těles
prostřednictvím sítě DSN
http://deepspace.jpl.nasa.gov/dsn/history/album/album.html Fotogalerie
ilustrující historii meziplanetární sítě
http://galileo.jpl.nasa.gov/ Domovská stránka projektu Galileo









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.