Svět digitální fotografie ve stále dokonalejších barvách

Digitální fotografie se vyvíjí skutečně překotně a v pravém slova smyslu dynamicky, i když na první pohled se výro...


Digitální fotografie se vyvíjí skutečně překotně a v pravém slova smyslu
dynamicky, i když na první pohled se výrobci přestali hnát za co největším
počtem pixelů, jimiž disponují obrazové snímače nových přístrojů. Konečně si
totiž uvědomili, že tím nejdůležitějším na každém fotoaparátu, ať už digitálním
nebo analogovém, je jeho optická soustava. Proto jsou téměř všechny novinky
vybaveny alespoň pasivním autofocusem, ničím neobvyklým už není ani třía
vícenásobné optické přiblížení.
Pokud bychom se navzdory úvodní glose podívali nejprve na to, co je nového ve
vývoji snímačů a procesorů, tak nesmíme přehlédnout především snímač Super CCD
v již čtvrté generaci vyvinutý u společnosti Fujifilm nebo superrychlý procesor
RTune, který zase pochází z dílen firmy Kyocera.
Novinka od Fuji je dokonce k dispozici ve dvou verzích, a to jako SR a HR
snímač. Nejprve se podíváme na SuperCCD typu SR (Super Dynamic Range), který
nabízí téměř dvojnásobně větší dynamický rozsah než klasický CCD čip. Pod
každou mikročočkou na povrchu senzoru jsou totiž umístěny dvě fotodiody: ta
primární zachycuje tmavé a normální jasové hladiny (protože je citlivější a
zaujímá v buňce větší plochu), sekundární pak zachycuje hlavně detaily v jasech
(je totiž méně citlivá a zaujímá v buňce menší plochu). Signály z obou fotodiod
jsou zkombinovány tak, že výsledná fotografie má značně rozšířený dynamický
rozsah. V praxi to znamená, že jsou daleko lépe prokresleny detaily u velice
jasných i velmi tmavých ploch.
Druhý typ Super CCD HR (High Resolution) obsahuje výkonnější fotodiody, takže
produkuje dvojnásobné rozlišení, než je fyzické rozlišení snímače (například
pokud s třímegapixelovým snímačem nasnímáte šestimegapixelové fotografie)
přitom ale nejde pouze o "klasickou" softwarově dopočítávanou interpolaci.
Už na začátku jsme se zmínili, že hon na megapixely polevil, protože i pro
tištěné fotografie o velikosti A4 bez problémů stačí použít čtyřnebo
pětimegapixelové modely. Přesto se objevilo několik novinek, které nabízejí
téměř neuvěřitelné rozlišení. Jedná se především o digitální stěny od Kodaku a
od společnosti Fujifilm, které umožňují nasnímat fotografie s rozlišením až
dvacet dva megapixelů, respektive dvacet megapixelů, interpolovaně až 41
milionů pixelů. Profesionální modely, které jsou těmito stěnami vybaveny sice
stojí statisíce, přesto ukazují, kudy se bude i vývoj "běžných" snímačů ubírat,
a tak digitální fotografie možná definitivně pošle její starší filmovou
sestřičku do muzeí a podobných institucí.

Rychlost vítězí
I kdybyste měli super snímač bůhvíjaké generace, tak přesto vám může být k
ničemu, pokud nebudete mít ve fotoaparátu zabudovaný rychlý a kvalitní
procesor. Na konci loňského roku překvapila svým procesorem RTune společnost
Kyocera, která jinak působí vedle velkých gigantů, jako je Nikon, Olympus nebo
Canon pořád spíše jako "nesmělá Popelka". Ovšem tento procesor udělal z
posledních modelů Finecam M410R nebo Finecam SL400R skutečné rychlíky, protože
se snížila na minimum doba ukládání snímků s velkým objemem (1,5 MB soubory do
tří sekund). Také zpoždění spouště je u těchto fotoaparátů prakticky
neměřitelné.
Navíc takto kvalitní procesor nabízí zcela unikátní funkci, neboť umožňuje v
sekvenčním snímání nafotografovat i například ve čtyřmegapixelovém rozlišení
rychlostí až tří snímků za sekundu prakticky neomezenou sérii fotografií,
protože je tato série omezena pouze kapacitou právě použité paměťové karty (aby
vám tato funkce skutečně "běhala", tak si pořiďte rychlejší Secure Digital
kartu, která je schopná přenášet minimálně 10 Mb/s). Procesor RTune také navíc
zajišťuje jemnější barevné přechody.

Video standardem
Dnešní snímače už nenabízejí jenom možnost pořídit statické snímky, ale běžně
už také videozáznam. Ovšem ještě před půl rokem u kompaktů a elektronických
zrcadlovek amatérské třídy (tedy v ceně zhruba do dvaceti tisíc korun) bylo
video spíše pouhým "trpěným" přívěskem. Maximální rozlišení 320 x 240 bodů
(občas 640 x 480 pixelů) a nízká rychlost kolem deseti snímků za sekundu
nabízelo pouze trhaný, často rozmazaný a nekvalitní obraz. To už je ovšem
naštěstí minulostí.
I malé kapesní kompakty dnes disponují standardně rozlišením 640 x 480 bodů a
rychlost záznamu je většinou až 24 snímků za sekundu. Kudy se bude vývoj dále
ubírat, naznačila především několik měsíců stará novinka od společnosti Konica
Minolta Dimage Z2, která nabízí dokonce rozlišení 800 x 600 bodů (i když pouze
při rychlosti záznamu deseti snímků za sekundu), v rozlišení 640 x 480 zase
můžete snímat až při třiceti snímcích za sekundu.
Většina nových elektronických zrcadlovek ke všemu umožňuje při natáčení
průběžně měnit nastavení optického zoomu. Proto si výsledný videozáznam můžete
bez obav pustit na televizi a málokdo na první pohled pozná, že jste při
natáčení nepoužili videokameru. Toto srůstání fotoaparátů a videokamer bude
zcela jistě pokračovat i v budoucnosti, a tak budete zanedlouho moci s
fotoaparátem natočit i velice kvalitní videozáznam a s videokamerou běžně
nasnímáte až třímegapixelové snímky.

Dostatek energie
Než se vrhneme na to, co je nového v optické části digitálních fotoaparátů, tak
se podíváme na další důležitou inovaci, kterou postupně jednotlivé modely
procházejí, a tou je snižování energetické náročnosti. Není totiž ještě tak
dávnou minulostí doba, kdy fotoaparáty vydržely pouze několik desítek snímků a
pak nevyhnutelně zkolabovaly. Dnes už většina malých kompaktních modelů, které
udržuje v chodu pouze dvojice AA tužkových baterií, zvládá i dvě hodiny
nepřetržitého snímání s bleskem a se zapnutým LCD zobrazovačem, což je z
hlediska spotřeby nejnáročnější kombinace.
Například modely firmy Sony dnes bývají běžně vybaveny "inteligentními"
infolithiovými akumulátory, které podávají na LCD displeji informaci, jak
dlouho ještě udrží fotoaparát v chodu, což je při fotografování často velmi
důležitá informace. Že to ovšem není poslední výkřik techniky v této oblasti,
potvrzuje například společnost Casio, která vyvinula technologii Stack MCM
(Multi-Chip Module), která by měla snížit energetické "potřeby" přístroje až o
celých čtyřicet procent, takže uživatel zvládne nasnímat až devět set
fotografií na jeden nabíjecí cyklus akumulátorů. Výrobci se povedlo vměstnat
více komponent (procesor, vyrovnávací paměť atd.) do jediného čtyřvrstvého
čipu, což je z hlediska spotřeby energie efektivnější.
Fakt, že je snižování energetické náročnosti skutečně jedním z trendů
současnosti, potvrzuje i to, že se tomuto tématu věnují i další firmy, které na
trhu digitálních fotopřístrojů nepatří mezi dominantní a snaží se uživateli
nabídnout různé možnosti, jak se vyhnout komplikacím ohledně napájení. Tak
třeba Samsung nabízí celý bateriový komplet Digimax Premium Power Pack Kit,
sadu, jež obsahuje nejenom nabíjecí Li-ion baterii, nabíječku, síťový adaptér,
ale také například kabel s konektorem pro nabíjení baterií v autě. Zdá se, že
se díky podobným iniciativám konečně dočkáme fotoaparátů, jež nás nepostaví
před problémy spojené s nečekanými kolapsy.

Stabilní optika
Nyní zaměříme pozornost na optickou část digitálních fotoaparátů. Zde je
novinek celá řada. Velice zajímavou inovací je hlavně stabilizace obrazu při
snímání. Každý, kdo alespoň několik minut fotografoval, dobře ví, že například
při horších světelných podmínkách, a tudíž relativně delších expozičních časech
je problém udržet fotoaparát v klidu, abyste získali ostrou fotografii
(pochopitelně nebereme v úvahu situaci, kdy jste vybaveni stativem). Revolucí
je především to, že se dnes již "montují" tato zařízení i do relativně levných
elektronických zrcadlovek nebo kompaktních fotopřístrojů (v kategorii od 15 do
40 tisíc korun).
V současnosti jsou využívány dvě technologie, s nimiž je možné stabilizovat
obraz: buď umístěné přímo na snímači (například Konica Minolta Dimage A2), nebo
v optické soustavě (Panasonic Lumix DMC-LC70 nebo Canon PowerShot S1IS).
Drobnou, ale někdy velmi praktickou výhodou stabilizace na snímači je, že pokud
váš model umožňuje používat vyměnitelné objektivy, nemusíte si hlídat, jestli
jsou opět vybaveny optickou stabilizací. Společnosti Panasonic se systém O.I.S.
(Optical Image Stabilizer) povedlo vměstnat do relativně velmi malého
objektivu, což je při velké mechanické složitosti optického stabilizátoru velmi
zajímavé.
A co takový stabilizátor vlastně umí? Dokáže v určitých mezích eliminovat
neostrost, která je téměř všudypřítomná zejména při pořizování snímků s
dlouhými časy a dlouhými ohnisky při fotografování z ruky. Převážná většina
neostrých fotografií vzniká chvěním fotoaparátu, a to i při časech, kdy bychom
to už nečekali (například 1/100 sekundy).
Optický stabilizátor je zařízení, které vyrovnává vertikální i horizontální
chvění fotoaparátu při fotografování, přičemž dokáže kompenzovat oba výkyvy, z
nichž se pohyb našich rozechvělých rukou skládá jemné chvění a větší pravidelné
výkyvy.
Nyní se vrátíme k prvnímu způsobu, tedy ke stabilizaci na snímači, který
reprezentuje Konica Minolta Dimage A2. Ta je vybavena systémem Anti-Shake, jenž
se jednoduše zapíná jediným tlačítkem, a tak už nemusíte při fotografování
zatajovat dech, abyste získali nerozmazanou fotografii. Stabilizace spočívá v
podstatě v posuvu snímače CCD a je opět schopná vyrovnat oba druhy otřesů
rychlé chvění svalů a pomalé pohyby těla.
Uživatelé tak mohou očekávat lepší snímky pořízené při nedostatečném osvětlení,
aniž by museli spoléhat na nastavení vyšší citlivosti snímače nebo na stativ.
To by mělo poskytovat velkou stabilitu obrazu při expozičních časech až o tři
expoziční stupně delších než na fotoaparátech bez funkce Anti-Shake.
Velice přínosnou novinkou pro digitální fotografii je technologie Minolty
označovaná 3D AF díky ní můžete zachytit ostré, velmi kvalitní snímky
pohybujících se objektů, a to i když se objekt pohybuje směrem k fotoaparátu.
Algoritmus pro sledování objektu pokračuje v zaostřování objektu pohybujícího
se v osách X, Y a Z. Pokud totiž stisknete tlačítko spouště závěrky, spustí
systém 3D AF. Prediktivní řízení zaostřování aktivuje vestavěný algoritmus
kompenzující zpoždění mezi otevřením závěrky a zachycením snímku a zajišťuje,
že výsledný snímek bude skutečně velmi ostrý.
Další zajímavou funkcí, kterou nabízejí například některé kompaktní kapesní
fotoaparáty společnosti Konica Minolta, je ostření na pohybující se objekt,
označované jako Subject Tracking AF. Jednoduše si namáčknete spoušť, zachytíte
tak objekt, který je k vám nejblíže, a na LCD zobrazovači by měl být označen
červeným obdélníčkem. Objekt by potom měl zůstat zaostřený i v případě, že se
pohybuje relativně velkou rychlostí.

Tekuté čočky
Co se týká optiky, tak nesmíme zapomenout ani na úplně čerstvou novinku, která
na první a možná i na druhý pohled vypadá zcela nepochopitelně. Jedná se o tzv.
tekuté čočky FluidFocus vyvinuté společností Philips. Ty totiž mění svůj objem
v souvislosti s elektricky vyvolanými změnami povrchového napětí v kapalině.
Tento optický systém se obejde bez jakýchkoliv mechanicky pohyblivých součástí.
Pochopitelně zůstává otázkou, kdy se tato revoluční záležitost objeví v
"běžném" fotoaparátu.

Bez papíru to stále nejde
Nezbytným článkem celého řetězce nástrojů pro zpracování fotografie je také
tiskárna a kvalitativním požadavkům odpovídající fotopapír, jenž ukáže skutečně
živé barvy, které digitální fotografie nabízí. Proto mnozí z výrobců
fotorealistických tiskáren nabízejí také speciální široké spektrum speciálních
fotopapírů.
Jednou z posledních novinek na tomto poli je nový typ fotopapíru Premium Plus
Photo Paper společnosti Hewlett-Packard, který umožňuje dosáhnout prodloužené
životnosti fotografií na něm vytištěných. Černobílá fotografie vytištěná na
tomto papíru na tiskárně HP PhotoSmart 7960 vybavené šedou tiskovou kazetou by
měla odolávat znatelnému vyblednutí až po dobu 115 let. Pokud jsou na tomto
papíře tištěny barevné fotografie, pak životnost dosahuje 73 let, a to je déle
než u klasicky zpracované fotografie. Za zmínku stojí také Ultima Picture Paper
od firmy Kodak využívající technologii Colorlast, což je fotopapír, s nímž by
podle výzkumů výrobce měly fotografie rovněž dosahovat životnosti přes 100 let.
Technologie Colorlast, jejímž základem jsou přísady kationových polymerů (které
mají schopnost vázat a fixovat molekuly barviva) spolu s keramickými
nanočásticemi v ochranném povlaku, chrání obraz před negativními vlivy
vlhkosti, světla, nečistot ve vzduchu či teploty.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.