Tajemství úspěchu = zdravý rozum?

Odpověď na otázku, jak se chovat v práci, se zdá být stejně prostá, jako historicky ověřená. Dobře dělat a ničeh...


Odpověď na otázku, jak se chovat v práci, se zdá být stejně prostá, jako
historicky ověřená. Dobře dělat a ničeho okolo si nevšímat. Platí ještě tato
stará "moudrost" našich dědů? Zdá se, že v moderním a hlavně "supermoderním"
světě by to asi již nestačilo.
Zkušení manažeři totiž dospívají k poznání, že nějaké zvláštní tajemství
úspěchu vlastně neexistuje. Spíše jde o jistá pravidla. Jedna taková osvědčená
rada říká, že se má pracovník chovat prostě jako člověk s velkým Č. Jinými
slovy jako příjemná bytost, aby lidé, od nichž se chce učit, chtěli být v jeho
blízkosti. Měl by se tedy chovat tak, aby se ti, kteří mu svěřují úkoly, mohli
spolehnout, že se s jejich zadáním vypořádá nejen v duchu svých základních
povinností, ale že k tomu ještě dodá "přidanou hodnotu" svého "já". Nejde o
žádné laciné zviditelňování, ani o pouhou snahu být zařaditelný stejným
způsobem jako třeba plechovka oblíbeného piva, kde každá chutná přesně stejně
jako ta minulá. Jde o to být osobností, i když "jen" zavrtanou do svého
počítače někde v buňce oddělení velkého jako nádražní hala.
Na otázku, jaké konkrétní dovednosti má pracovník ovládat, když usiluje o
úspěch, se nezřídka setkáváme od znalců s překvapivou odpovědí. Čekáme
univerzitní vzdělání, postgraduály, MBA a tak dále. Jistě. To dnes patří k
"základní" výbavě každého, nebo alespoň téměř každého, kdo chce uspět. Avšak za
doslova nejdůležitější součást osobního tajemství každého jedince se nyní často
označuje to jednoduché, čemu se říká odpovídající styl čtení, psaní a počítání.
Kandidát na úspěch má číst všechno a hlavně se naučit číst kriticky. V této
souvislosti se doporučuje zvládnout dva bezesporu zajímavé kurzy: rychločtení a
organizaci času. Rychlost čtení především určuje, kolik myšlenek a názorů je
člověk schopen absorbovat. Ano, něco na tom jistě bude, protože se stává, že
není výjimkou vysokoškolák ovládající vysokou matematiku, ale na pracovišti má
starosti se čtením větších celků, když přitom rychločtení se dá tak snadno
zvládnout.
Jeden z manažerů americké společnosti Intel se svěřil se svojí zkušeností z
absolvování semináře rychločtení: "Díky tomuto kurzu se mi podařilo rychlost
čtení více než zdesetinásobit. V životě se mi to nesčetněkrát vyplatilo. A
ještě pořád mi vadí, že jsem toho ve svém věku ještě tolik nepřečetl. Každou
noc to však doháním."
O zmíněné firmě Intel je známo, že patří k nejlepším. Jaké tam mají lidé osobní
tajemství úspěchu, když dokáží podnik "dotáhnout" k tomu, že v současnosti
produkuje 90 procent mikroprocesorů do osobních počítačů a že její kapitálová
hodnota představuje 114 miliard dolarů?
Právě v této společnosti platí řada zásad o úspěchu pracovníků v závislosti na
týmovém přístupu. Především dokáží dovedně propojovat výsledky vědeckovýzkumné
práce s každodenní rutinou výrobní praxe, bez které by ani sebelepší vynález či
důmyslná inovace nemohly nalézt své uplatnění. Ujal se zde názor, že výkonnost
se neomezuje pouze na techniky a dělníky, ale že odráží úsilí každého
zaměstnance, včetně úředníků a dalších pracovníků administrativy. To konkrétně
znamená, že zaměstnanci jsou za svoji práci odpovědni nejen svému nadřízenému,
nýbrž i svým kolegům. Každý pracovník tudíž musí být schopen kdykoliv předložit
výkaz, ve kterém velmi stručně svými vlastními slovy vyjadřuje, na čem právě
pracoval, jak sám sebe hodnotí, co hodlá dělat dále a jak se chce vyrovnat s
překážkami. Nejzajímavějším momentem této akce je jistě fakt, že výkaz neslouží
pro žádnou kontrolu ze strany vedení firmy, nýbrž je předkládán pouze
spolupracovníkům.
Vedení společnosti trvá na tom, aby každý zaměstnanec viděl svého nadřízeného
při práci a mohl k němu kdykoliv vstoupit, což platí i o ředitelích. Proto v
Intelu ani řídící manažeři nesedí v klasických uzavřených kancelářích s
nezbytnými sekretářkami v předpokojích, nýbrž v otevřených buňkách. Sám
prezident Andy Grove obývá takovou buňku o rozměrech 2,5 metru krát 2,7 metru.
Před sebou má jediný "výrobní nástroj" počítač a jen pár nezbytných dokumentů
ve čtyřech pořadačích umístěných na stěně buňky. Když je čas k obědu, tak se
Grove odebere do závodní jídelny, ukázněně se postaví do řady a s obyčejnou
porcí na podnose si sedne tam, kde je volné místo. Mezi ostatní zaměstnance.
Smyslem toho všeho není žádný "okázale humánní" přístup, ale snaha prolomit
bariéry v osobních vztazích mezi manažery a zaměstnanci, protože rozhovor s
lidmi z očí do očí, bez papírových hlášení, vzájemná výměna informací a možnost
radit se za pochodu, je nejlepším prostředkem k uvolnění rezerv energie firmy.
Jen tak lze podle Groveho mínění vytvářet pocit vzájemně sdílené podnikatelské
kultury.
V Intelu si ovšem vychovávají i své kmenové pracovníky. Na jejich školení ve
vlastním vzdělávacím středisku, pro které se již vžilo pojmenování "podniková
univerzita", vynakládá úctyhodných 6 % ze svých nákladů na výplaty a mzdy
zaměstnanců. Například v roce 1996 to představovalo 160 milionů dolarů. Jedna
ze zásad, kterými se Intel řídí, zní, že na její půdě musí učit všichni řídící
manažeři této společnosti a to nejméně po dobu jednoho čtvrtletí. Další zásadou
je, že každý, kdo zde aspiruje na získání vyššího postavení, či jeho udržení,
je povinen získat tzv. zkušenost "2 + 2 + 2". Jde o odborné znalosti i osobní
zkušenosti z praktického nasazení alespoň ve dvou odvětvích a to nejméne ve
dvou cizích zemích řekněme v řízení určitého výrobního procesu a třeba ve
firemních financích. Společnost Intel systematicky vychovává všechny své
pracovníky, a to nejen na učebnách, nýbrž i v každodenním provozu, aby se jim
stala vlastní teze, že pouze úspěch může přitáhnout nejlepší lidi a naopak, že
jen nejlepší lidé jsou zárukou úspěchu. Nejde vlastně o žádnou výjimečnou
filozofii, nýbrž o zcela jasný příměr aplikace zdravého rozumu do konkrétní
praxe. Tajemství úspěchu = zdravý rozum? Proč ne?
8 3081 / jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.