Třicet let v Silicon Valley

Sympozium Past and Future of Computing, které se uskutečnilo v první polovině listopadu v Praze, přivítalo řadu zajíma...


Sympozium Past and Future of Computing, které se uskutečnilo v první polovině
listopadu v Praze, přivítalo řadu zajímavých hostů. Jedním z nich byl i Jan
Janků, spolupracovník nestora české výpočetní techniky docenta Antonína
Svobody. Jan Janků, který žije od roku 1964 ve Spojených státech, zastává v
současnosti post Manager of Strategic Account Customer Engeneering divize Sun
Microelectronic firmy Sun Microsystems. O jeho zkušenostech získaných za třicet
let strávených ve slavném Silicon Valley je následující rozhovor.
Jak jste se vlastně ocitl v "Křemíkovém údolí"?
Narodil jsem se na Kladně, vystudoval jsem na technice v Praze
Elektrotechnickou fakultu ČVUT u profesora Trnky a pak jsem nastoupil do
Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem pod vedením docenta Svobody
začal pracovat na kandidátské práci. V roce 1964 jsem odešel ilegálně z
Československa. Jsem vlastně tak trochu zločinec, měli jsme s manželkou totiž
jenom jeden pas, ten druhý jsme padělali a tak jsme byli po emigraci tehdejšími
československými soudy odsouzeni in absentia k jednomu roku vězení.
Nejdřív jsme odjeli do Kanady, kde jsem nastoupil k firmě RCA. V Kanadě jsem se
opět sešel s docentem Svobodou, který, jak se ukázalo, odjel týden po mně a ten
mě pozval do Arizony. Antonín Svoboda tam totiž okamžitě získal významnou
pozici u firmy General Electric. On byl úžasné eso, za války pracoval v USA a
vyvinul tam jeden z prvních zaměřovačů palby, za který dostal vyznamenání
amerického námořnictva.
V té době byly v Montrealu dva metry sněhu, zatímco v Arizoně rostly pomeranče
a lidé se slunili u bazénů, takže jsme neváhali a sbalili si kufry. Asi rok
jsem pracoval pro General Electric a pak mě naverbovalo IBM. Měl jsem ohromnou
kliku, protože jsem se dostal do elitního týmu v Menlo Parku v Kalifornii,
jmenoval se ACS Advanced Computing Systems, kde byli takoví lidé jako John
Cock, vynálezce RISCu, Gene Amdale, John Bertram... A já jsem měl to obrovské
štěstí s nimi pracovat. Takže od ledna 1967 žiji v Kalifornii a pracuji v
Silicon Valley.
Silicon Valley je ve světě informačních technologií legendární pojem...
Když jsem začínal u IBM, bylo Silicon Valley několik vesniček a mezi nimi sady
meruněk, třešní a vlašských ořechů. Takže když jsem jel ráno do práce, natrhal
jsem si vždycky trochu čerstvých třešní. Před okny se mi pásly krávy... Dnes
mnoho sadů zmizelo, jsou tam čtyřproudé dálnice, ucpané oběma směry a pokud jde
o bydlení, neseženete v Palo Alto malý rodinný domek pod 400 tisíc dolarů. Pro
srovnání v Minnesotě, na předměstí Minneapolisu stojí vila jak hrom na břehu
jezera 250 000 dolarů.
Dnešní Silicon Valley to je asi 7 000 elektronických a softwarových firem.
Tržní hodnota všech "publicly held" společností představuje 450 miliard dolarů
a každý týden vzniká 15 nových firem financovaných tzv. venture kapitalisty.
Jak to vlastně začalo?
Začal to Hewlett-Packard, v takové garáži, která dodnes v Palo Alto existuje. V
roce 1938 dva studenti Hewlett a Packard sestrojili oscilátor, který byl lepší
než ostatní tehdejší oscilátory a hodili ho na trh. Dneska jsou na 40
miliardách dolarů hrubého ročního příjmu. Pak začaly vznikat firmy polovodičové
jako Intel a ji-né. Z velkých společností postupně vyrůstaly další, takže třeba
z Hewlett-Packardu se v průběhu let odštěpilo snad na 200 nových firem.
Pro úspěch Silicon Valley byly rozhodující tři ingredience. Jednak jsou to dvě
velké místní univerzity Berkley a Stanford, z nichž každá má odhadem tak dvacet
laureátů Nobelových cen. To je obrovský zdroj intelektuálního kapitálu. Pak to,
co už jsem zmiňoval, ono podhoubí velkých firem, ze kterých vznikají a
vyrůstají další, no a konečně Sand Hill Road v Menlo Parku, kde sídlí asi
stovka tzv. venture kapitalistů.
Kdo to je?
To je speciální odrůda investorů v podstatě hazardní hráči. Mnozí z nich se
orientují na začínající hi-tech podniky a jejich hlavním cílem je tržní
zhodnocení firmy. Jsou to lidé, kteří investují do začínajících firem s
vědomím, že z deseti se povede tak jedna. Ale když se povede, tak to stojí za
to. Kdyby dali svoje peníze do banky, měli by bez rizika 8 %. Tady je to riziko
nepoměrně větší, takže cílem je také nepoměrně větší návratnost. Venture
kapitalista získává poměrně velký podíl ve firmě a počítá s pětinásobným
návratem investic zhruba za pět let. Když se povede rozjezd a firma má za sebou
tak čtyři ziskové kvartály, dá se spočítat, jaká je její cena na trhu. Ve
správný moment tedy jde firma na tzv Initial Public Offering (IPO), to znamená,
že se veřejně vypíší akcie, a pokud je firma úspěšná, může jejich cena vyletět
hodně vysoko. Určitý podíl akcií si ponechávají zakladatelé firmy a pak je tam
ještě tzv. Pool to Attract and Keep Good People. To je takový balíček akcií pro
přilákání a udržení lidí, které firma potřebuje.
Plat lidi k firmě moc netáhne. Nové zaměstnance táhne do nového podniku akciový
podíl v nové firmě, tzv. equity. Počítají s tím, že když se firma "povede" a
jde IPO nebo je prodána, jejich akcie se značně zhodnotí.
Jsou v Silicon Valley jenom americké firmy?
Kdepak. Všechny technicky vyspělé země Japonsko, Tchaj--wan, Německo, se sem
snaží dostat a napojit se na to dynamo. Staví si tam výzkumná střediska a snaží
se získat lidi a nápady. Americké firmy utrácejí asi 8 % svého hrubého ročního
příjmu na výzkum a vývoj, je to jejich investice do budoucna. Jenomže ohlídat
si své intelektuální vlastnictví je čím dál těžší. Takže se v Silicon Valley
velice dobře uživí spousta firemních právníků, kteří se zabývají právě
krádežemi intelektuálního vlastnictví.
A jak jste se dostal do Sunu?
V roce 1982 jsem založil vlastní firmu, která byla nakonec koupena a řada lidí
odešla právě do Sunu. Jeden z nich se stal ředitelem a pozval mě, abych k nim
také nastoupil. Stal jsem se nejdřív hlavním technologem, to znamená, že jsem
měl za úkol hledat
inovační technologie, které by se v budoucnosti daly zabudovat do našich
produktů a to jsem dělal asi pět let. Bohužel, nikdy se mi nepodařilo pracovat
v Čechách.
V roce 1994 jsem práci u Sunu přerušil, protože jsem nastoupil k US
International Development Agency, pro kterou jsem pracoval na privatizaci v
bývalé Jugoslávii. Podle smlouvy jsem měl za půldruhého roku zprivatizovat 1
500 firem. Dělal jsem všechno od jatek, přes textilky až k pivovarům. A právě
tady jsem si ověřil, jak je důležitá spolupráce s krajany v zahraničí. Tady v
Čechách si spousta lidí myslí, že nepotřebují žádnou pomoc a radu zvenčí, ale
ono to tak nejde. Dnes se ekonomiky většiny zemí světa integrují a vy
potřebujete partnery.
Myslíte si, že tohle je slabá stránka Čechů?
Vztah mezi Čechy v Americe a tady je problém. Třeba mezi Izraelci a americkými
Židy existuje fantastická spolupráce a vzájemná pomoc, totéž platí o Skotech,
Irech, ale třeba i o Maďarech a Polácích. Kde to moc nefunguje, to je mezi
Čechy. Jakoby tady pořád znělo to Dykovo: "Opustíš-li mne, nezahynu..." Je to
strašná škoda, protože řada našich lidí se v zahraničí skvěle uplatnila. Třeba
za docentem Svobodou odešlo do Ameriky asi třicet rodin Valach, Vyšín,
Oblonský, ti všichni dosáhli vynikajících úspěchů. Řada Čechů založila v
Silicon Valley firmy, které dobře prosperují a které zase zaměstnávají spoustu
našich lidí.
Když ale půjdete v San Franciscu po obchodech, uvidíte tam rumunské sklo,
estonský nábytek, maďarský porcelán, ale z Čech nic. Světová konkurence je dnes
stále větší a tahle země se nemůže spoléhat jenom sama na sebe... Potřebuje
technologii, kapitál a přístup na trhy a v tom mohou být Češi v zahraničí hodně
nápomocní.
V Silicon Valley představuje hrubá produktivita na jednoho zaměstnance 400 000
dolarů ročně. Tady vidíte nápadný kontrast mezi velkou českou firmou a firmou
ze Silicon Valley. Česká firma má příliš mnoho zaměstnanců a příliš nízkou
produktivitu a tím pádem nízkou konkurenceschopnost na světovém trhu. V tom
vidím hlavní příčinu dnešních ekonomických problémů v ČR. České firmy mají před
sebou ještě drastickou restrukturalizaci.
Po jugoslávském intermezzu jste se do Sunu vrátil...
Ano, ale už na jinou pozici. Stal jsem se manažerem pro spolupráci se
strategickým zákazníkem pro oblast Orientu. Spolupracuji tedy s největšími
firmami východoasijské oblasti.
Jaké máte zkušenosti z Orientem?
Tamní lidé jsou nesmírně pracovití. Z čistě osobního hlediska je s nimi strašně
těžké soutěžit. Jsou schopní pracovat šedesát hodin týdně a s takovým
nasazením, na které Evropan nebo Američan nemá.
Japonci mají velkou schopnost zkrátit časový interval od konceptu produktu do
momentu zahájení výroby a jsou schopni dát produkt velice rychle na trh. V
mnoha případech ovšem původní koncept vznikl jinde než v Japonsku. V softwaru
nejsou tak silní. Pro Českou republiku ovšem bude představovat velkou
konkurenci nejen Japonsko, ale i Čína, Tchaj--wan či Korea.
Kde vidíte největší perspektivy rozvoje výpočetní techniky?
Myslím, že je to za prvé Internet a Java, které otevírají nové možnosti, jako
je elektronický obchod, elektronické bankovnictví a celá série tzv. Internet
appliances tedy Video on Demand a třeba elektronické hry.
Za druhé je to rozmach tzv. embedded computer control aplikací, jako je např.
Loadable Smart Card a různé "smart" domácí spotřebiče řízené čipem.
Jedím z hlavních fenoménů rozvoje počítačové techniky jsou také prudce
klesající ceny hardwaru, průměrný pokles představuje 28-30 % ročně. Podle
zákona Gordona Moora z Intelu, vysloveného roku 1967, se kapacita čipu
zdvojnásobuje každých 18 měsíců. To má rozhodující vliv nejen na výkonnost, ale
samozřejmě i na cenu čipu. Ten zákon se během posledního čtvrtstoletí
překvapivě dobře uplatňoval zejména pro paměťové čipy (DRAM), tam se kapacita
zvýšila 256 000krát! Od 1KB čipu v roce 1970 do dnešního 256MB čipu. Ceny za
bit u paměťových čipu klesaly v průměru o 30 % ročně.
V posledních letech se každých 18 měsíců zdvojnásobuje i výkonnost
mikroprocesorového čipu. Téměř stejně rychle rostla i kapacita a plošná hustota
harddisku, cena za MB klesala o 28 % za rok. Dnešní cena za MB DRAM je asi 50
centů, u harddisku pak 1 MB stojí 5 centů.
Pokrok je výrazně vidět na následujícím příkladě: Když se vezme cena a
výkonnost prvního komerčního sériově vyráběného počítače, který uvedla na trh v
roce 1951, tedy skoro před padesáti lety firma Burroughs a který stál
1 milion dolarů a srovná se s výkonností dnešní desk top pracovní stanice,
přepočítanou na jednotku ceny, jedná se o zlepšení skoro 20milionnásobné.
Dá se říci, že neexistuje žádný jiný obor lidské činnosti, kde by produkt
dosáhl ve stejné době tak rapidního pokroku ve výkonnosti provázeného tak
obrovským poklesem ceny, jako informační technologie.
Děkuji vám za rozhovor.
7 3322 / jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.