UMĚNÍ NASLOUCHAT

Monika Pavlíčková se ve vodách českého IT pohybuje už skoro deset let. Poté, co podstatnou měrou přispěla ke zvidit...


Monika Pavlíčková se ve vodách českého IT pohybuje už skoro deset let. Poté, co
podstatnou měrou přispěla ke zviditelnění firmy Autodesk, působila několik let
ve společnosti Hewlett-Packard. V současné době je marketingovou ředitelkou
společnosti IBM. Kromě toho píše knížky, publikuje v časopisech, stará se o
domácnost a vychovává sedmiletého syna.
Jak by měl podle vás vypadat dobrý šéf?
V první řadě musím říci, že jsem měla vždycky štěstí na dobré šéfy. Toho si
opravdu vážím, protože to ani zdaleka není samozřejmost. V mých očích je dobrý
šéf takový člověk, který své lidi vede a nechá je rozvíjet se ku prospěchu
firmy. Je nesmírně důležité, aby šéf poznal, jaké má pracovník přednosti a
kvality a ty aby podporoval. Dobrý šéf musí být v každém případě vzorem.

A co by naopak dobrý šéf dělat neměl?
Neměl by se rozhodovat bez dostatečného množství informací. Tady je samozřejmě
dilema: řídící pracovník je povinen činit rozhodnutí, a ten, kdo je odkládá a
váhá s nimi příliš dlouho, si počíná snad ještě hůře než ten, kdo se rozhoduje
unáhleně. Vážím si těch, kdo dovedou najít potřebnou rovnováhu.

Kdo byl vaším prvním šéfem v oboru IT?
Roman Albrecht, tehdejší ředitel české pobočky Autodesku. Od něj jsem se
naučila opravdu hodně - především to, že s lidmi je třeba pracovat. Velice se
mi věnoval a tvrdil, že když mě moji práci pořádně naučí jednou, tak mě ji
naučí napořád. Tuto poučku se snažím aplikovat i ve vztahu ke svým podřízeným.

A když se zeptám na formální vzdělání - vy jste vystudovala počítače?
Ne. Vystudovala jsem ekonomii, obor ekonomika služeb a cestovního ruchu.

Jak jste se pak dostala do IT světa?
Úplnou náhodou. Pracovala jsem na pražském magistrátu a tehdy zrovna padlo
rozhodnutí zavést v jeho rámci informační technologie. Počítače mě okamžitě
okouzlily. Jsem vlastně samouk. Celé týdny jsem trávila nad klávesnicí. A
protože se mi to líbilo, snažila jsem se dozvědět víc a víc.

Existuje v IT branži někdo, koho si mimořádně vážíte?
Určitě například Jana Mühlfeita, generálního ředitele Microsoftu. Ten je
typickou ukázkou toho, že člověk, který je pořád otevřený novým věcem, to
dotáhne strašně daleko. Od něj se všichni můžeme učit, co to znamená pracovat
na sobě. Ale samozřejmě bych mohla jmenovat několik dalších jmen těch, jichž si
vážím neméně.

Mluvili jsme o šéfech. Podle jakých kritérií si vybíráte podřízené?
Pro mě je nesmírně důležité vidět zájem dotyčného něco dokázat. Nemám ráda,
když si někdo udělá svoji práci a padla - nedívá se napravo, nalevo. Chci, aby
můj tým pracoval jako celek, aby se lidé dělili o povinnosti a spolu dosahovali
výsledků. Schopnost spolupracovat je nesmírně důležitá. Naučila jsem se vážit
si lidí, kteří dělají byznys způsobem win-win a nedělají podrazy.

Co jste se ještě za deset let vaší praxe naučila?
Že člověk musí mít vždycky nějaký cíl a k tomu cíli směřovat. Ten cíl musí být
dlouhodobý. Pak existují postupné kroky. Jak říká můj šéf, generální ředitel
české pobočky IBM Zdeněk Přibyl: Jestliže manažer neví, co bude dělat za tři
roky, tak nikdy neudělá správné kroky zítra a pozítří.

Říkala jste, že se vám líbí, když lidé dokáží spolupracovat na bázi win-win,
bez zákeřností a podrazů. Všichni ale tímto způsobem rozhodně nejednají. Sama
jste napsala několik článků na téma mobbingu či bossingu a dalších
nepřijatelných praktik na pracovišti. Jak by se jim měl člověk bránit?
Obávám se, že těmto věcem se brání dost těžko. Základem je mít čisté svědomí a
moci se za všech okolností podívat svému okolí do očí. Jedině pak je možné
uhájit si svůj názor. Tento postoj vám poskytne prostředky pro úspěšnou
argumentaci, takže bude hodně těžké dokazovat vám nějaká pochybení či
nedbalost, pokud by věci zašly tak daleko.
Pokud jde o vedoucí pracovníky, měli by být dobrým příkladem a také umět
naslouchat ostatním. Zdá se mi, že umění naslouchat je dnes velice žádané a
také velice opomíjené.

Jak řešíte situaci, kdy musíte jednat s lidmi, kteří jsou vám nesympatičtí?
Především mám docela štěstí v tom, že nejednám příliš často s lidmi, kteří jsou
mi nesympatičtí. Jistě, každý má nějaká svoje osobní měřítka, která se dají
těžko jednoznačně definovat. Pro mě je důležité pochopit, o co tomu druhému
jde, a pak zkusit najít kompromis, který bude vyhovovat našemu společnému
zájmu. Prvořadý musí být zkrátka obchodní zájem, osobní pocity se tomu musí
podřídit.
Jinak mám docela jednoduchý recept. Snažím se mít pořád dobrou náladu. Podle
mého názoru je to velice důležité a člověk často dokáže svou dobrou pohodou
ostatní strhnout.
Vzpomínám si, že když jsem byla na jedné studentské brigádě, pracovala jsem v
ekonomickém odboru tehdejšího Domu bytové kultury. Asi po týdnu mě "převeleli"
do oddělení vyřizování telefonických reklamací. Všimli si totiž, že se
zákazníky báječně vycházím, a tak, když volal někdo rozčilený, protože jsme mu
nepřivezli nábytek nebo dostal něco rozbitého, já jsem to s ním uměla vyřídit.
Myslím, že to mi zůstalo. Můj recept je tedy velmi jednoduchý: snažit se
pochopit druhého člověka, vysvětlit mu svůj postoj a neztrácet dobrou náladu.

Feministická otázka. Jaké vidíte výhody v tom, že jste žena a jaké jsou naopak
nevýhody příslušnosti k "slabší" polovině lidstva?
Já žádné nevýhody nevidím. Vždycky jsem se snažila využívat toho, že jsem žena
a není podle mě rozumné bojovat za jakousi "stejnost". Ano, jsem pro stejná
práva, ale žena není muž. Myslím si, že pokud žena zůstane ženou, přináší jí to
výhody. Připouštím, že v IT průmyslu, jenž je tradiční doménou mužů, je to
možná snazší než v jiných oborech. Žen je v něm prostě málo a muži si nás proto
i trochu rozmazlují.
Žena má jistě ten problém, že je předurčena k tomu, aby stíhala víc. V dnešní
době si však žena může zorganizovat logistickou stránku domácnosti tak, aby se
mohla realizovat i profesionálně.

Takže podle vás není problém skloubit i náročnou práci s rodinou?
To je něco trochu jiného. Ano, je-li žena matkou, bude mít asi vždycky výčitky
svědomí, že se dítěti věnuje méně, než by chtěla. Tam rezerva určitě je a navíc
ženy jsou v tomto směru mnohem citlivější a víc si to berou. V tom nejsem žádná
výjimka.
Skloubit se to dá, ale člověk si musí zvyknout na myšlenku, že něco obětuje. A
pokud nechce obětovat čas strávený s dítětem, musí obětovat čas, který by jinak
věnoval sobě.

Baví vás takové ty ženské hovory o šatech, dětech, vaření?
Já jsem na ně nikdy neměla moc času. Moje maminka mi dodnes zazlívá, že mě
nebavily hovory kolem kočárků na pískovišti. Pro mě bylo největší utrpení jít s
Honzíkem na písek a tam si sednout na lavičku. Vždycky jsem to řešila tak, že
jsem měla s sebou notebook a na něčem jsem pracovala. Tím jsem se samozřejmě
okamžitě vyčlenila, ostatní maminky se na mě dívaly jako na úplného vyvrhela,
ale mně to bylo jedno. Vůbec nikoho neodsuzuji, jenom jsem s nimi nikdy
nedokázala najít společnou řeč. Hovory o šatech samozřejmě ráda mám, v tom
nejsem žádná výjimka, jenom to musí být v únosné míře.

Vraťme se zpátky do "práce". Myslíte si, že český profesionální svět má nějaká
svá specifika?
Bohužel, myslím, že ano. V Čechách platí právě to, o čem jsme mluvili na
začátku -lidé si jen velmi těžko zvykají na myšlenku, že začít je třeba u sebe.
Že je třeba na sobě pracovat. U nás pořád platí to, že když má soused větší
kozu, já si přeji, aby mu chcípla. A ne, abych se té své věnoval tak, aby byla
taky tak hezká a zdravá.

Změnilo se něco za těch deset let, po která se pohybujete v našem IT?
Určitě. Tak, jako všechno, i IT prostředí se profesionalizuje. Oproti jiným
sférám má tu výhodu, že je vepředu. Když jej srovnáme s ostatními odvětvími
ekonomiky, je IT nepochybně nejblíže západním standardům. Zahraniční firmy do
něj hodně investují, a to umožňuje lidem z naší branže velké možnosti rozvoje.
Tyto vymoženosti jinde nejsou tak samozřejmé.

Vaší "parketou" v českém IT byl vždycky marketing. Zeptám se takto - o čem je
vlastně dobrý marketing?
O komunikaci s lidmi. Znamená to umět poslouchat a umět na lidi působit.
Správný marketingový pracovník umí odhadnout, kam se asi bude trh vyvíjet a kdo
jsou ti lidé, ta skupina, které chce daný produkt prodat. Jak bude tato skupina
lidí reagovat, co ovlivňuje její chování. A podle toho je třeba formulovat
sdělení, jež vyšle na trh.

Kde ale končí marketing a začíná manipulace s lidmi? Je manipulace nutnou
součástí marketingu?
Nemyslím si to. Na první pohled se může zdát, že by bylo ideální, kdybychom
uměli manipulovat s lidmi tak, aby to nepoznali. To je však neetické a s
opravdu dobrým marketingem to nemá nic společného. Marketing je především o
tom, jak najít vhodného zákazníka a vysvětlit mu, proč je zrovna tento produkt
pro něj vhodný. A pokud je firma poctivá, dělá poctivě i tuto práci.

Proč myslíte, že skomírá umění naslouchat?
Asi je to tím, že se lidé stávají stále bezohlednějšími. Nerozhlížejí se kolem
sebe a ženou se za nějakým cílem, který často ve skutečnosti ani cílem není.
Umění naslouchat je i o tom, umět se vzdát některých svých představ a vcítit se
do role toho druhého. Dnes je doba natolik uspěchaná, že lidé na to nemají čas,
a pokud si ho najdou, budou ho věnovat raději sobě a svým potřebám než tomu,
aby naslouchali svému okolí.

Říkala jste, že dobrý marketingový pracovník by měl umět předvídat. Kam se
podle vás bude IT ubírat v nejbližších letech?
Podle mého názoru směrem k pervasive computingu - můžeme to překládat jako
všudypřítomné počítače. Miniaturizace výpočetní techniky postupuje velice
rychle a směřuje k tomu, aby člověk měl vždy při sobě nějaké zařízení, které mu
umožní komunikaci s nějakou "zásobárnou" informací, jež jsou pro něj v danou
chvíli potřebné.

Vy jste nedávno vydala knížku, že?
Ta vznikla úplnou náhodou. Začala jsem psát seriál, na který potom nebylo v
časopise místo a Management Press mi nabídl, ať z toho udělám knihu. Věnuji se
v ní právě manažerským tématům a jejím základem je společenské chování. Mluvili
jsme o tom, že není mnoho času a bohužel není ani čas na to, abychom se k sobě
chovali hezky. A to je určitě škoda. Takže moje knížka si klade za cíl
vysvětlit úplné základy toho, jak se chovat ve společnosti. Nemyslím si, že
člověk musí přesně vědět, kdy použít jaký příbor, ale měl by se umět chovat
tak, aby nevyčníval z řady, aby v prostředí, ve kterém se právě pohybuje,
působil přirozeně. Nedávno jsem četla citát: Pravidla společenského chování
jsou jako pravidla silničního provozu. Musí se jimi řídit každý účastník.
Myslím, že je to pravda.
V knížce ovšem hovořím i o některých dalších problémech manažerského života,
jako je time management, práce na sobě atd. Měla by to zkrátka být taková
pomůcka pro ty, kteří se chtějí pohybovat ve společnosti šéfů.

Mimochodem, jak jste na tom vy s time managementem?
To je určitě moje slabina, protože v mém životě převažují nenadálé záležitosti
nad těmi plánovanými. Snažím se plánovat si čas alespoň tak, že si ráno řeknu,
co prostě nutně musím udělat; to se pak snažím dodržet. I od svých podřízených
vyžaduji něco podobného: aby si dovedli stanovit priority a řídit se jimi -
tak, abychom si každý den odpoledne mohli sednout a říci si, co jsme dneska
udělali, jak jsme postoupili o ten krok dopředu, k onomu dlouhodobému cíli.
Jednoduchým prostředkem, jak toho dosáhnout, je například důsledné vedení
elektronických diářů přístupných navzájem mezi všemi členy týmu.

Co je pro vás nejdůležitější?
Podle mě je důležité, aby se člověk cítil dobře. A já se cítím dobře, když jsem
obklopena lidmi, kteří jsou spokojeni a u kterých mám pocit, že to mezi námi
dobře funguje. Když se mi to podaří, považuji to za velký úspěch a vždycky se
budu snažit, aby to tak bylo.

Děkuji vám za rozhovor.










Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.