Války blbců

Flexareťáku jeden zastydlej! Pixle fialovej! Ano, i takhle se navzájem častují na jedné straně zastánci digitální, a...


Flexareťáku jeden zastydlej! Pixle fialovej! Ano, i takhle se navzájem častují
na jedné straně zastánci digitální, a na straně druhé klasické fotografické
techniky. Pokud je to míněno v kamarádském žertu, o nic se nejedná. Ale opak je
často bohužel pravdou. Zejména někteří klasičtí fotografové, alespoň podle mého
názoru, nemohou přijít těm digitálním na jméno především kvůli tomu, jakou
"devalvaci" fotografie jako takové způsobili.
Pro dokreslení cituji v původním znění část úvodníku Jana Karbusického, který
vyšel v prosincově-lednovém čísle časopisu PhotoLife: "...když slyším dnešní
diskutující skupinky. Mluví se o megapixelech, A/D převodnících, nejisté
archivaci digitálních souborů, o rychlostech slotů a portů, řeší se, co s těmi
gigabity dat. Ale nějak se z toho všeho ztratila fotografie. Ta je jaksi
odsunuta do pozadí a vítězí technika a její parametry jako faktor určující
kvalitu fotografa. A tak se fotografem cítí být snad každý, kdo má klávesnici
počítače, redaktor počítačového magazínu testující digitální zrcadlovku je
rozladěn tím, že při expozici na okamžik v hledáčku zmizí obraz a vyčítá
výrobci zavedení funkce vizuální kontroly hloubky ostrosti, protože po
stisknutí tlačítka v hledáčku ztmavne obraz, ale žádná hloubka ostrosti se
nezobrazí. Palcové titulky na obálce hlásají, že stačí koupit digitální
zrcadlovku, a je z vás profesionální fotograf..."
Nechci se v žádném případě zastávat některých počítačových redaktorů, kteří při
recenzi zřejmě netuší, jak zrcadlovka vůbec funguje. Na druhou stranu mi silně
vadí, že klasičtí fotografové často nevidí nic jiného než spojnici zrcadlovka
umění. Stačí si přečíst jiný z komentářů v již zmíněném časopisu, kde jeho
autorka hovoří o tom, že k digitálním fotoaparátům by se měly dodávat paměťové
karty maximálně na 12 snímků, aby si fotograf musel rozmyslet, jak a jaký
snímek pořídí.
S řádným rozmyšlením souhlasím, ale proboha co třeba taková reportáž, kdy je
povoleno určitou osobu fotografovat třeba jenom minutu? I když si předem
rozmyslím kompozici, ve chvíli kdy ona osoba přijde, musím začít snímat jednu
fotografii za druhou. Nebo se podívejme na další desítky využití digitálních
fotoaparátů, o kterých si mohou kinofilmoví bratři a sestry nechat jenom zdát.
Stačí obrazová dokumentace škod pro pojišťovny, na kterou jsou kladeny naprosto
jiné požadavky, než si klasici mohou představit. Právě tam je třeba důležitá
"nejistá archivace souborů", rozlišení v megapixelech (aby byl fotografovaný
objekt jednoznačně definován) atd.
Možná se vám to bude zdát lehce úchylné, ale já třeba digitální fotoaparát
používám také namísto skeneru. Chci si ze zakoupeného časopisu zachovat jen
některý článek? Pak jej vyfotografuji, nahraji fotografii do počítače, papírový
časopis "zatřídím" do odpadu a je to.
Souhlasím s tím, že je třeba pohlížet právě na výsledný produkt snímek. Ale
rovněž je důležitý, a na to klasičtí fotografové často zapomínají, způsob jeho
použití. Ne všechny snímky budou zvětšovány a vystavovány. Digitální
fotografové si zase musejí být vědomi toho, že jejich elektroničtí miláčkové
stále mají svá kvalitativní omezení a ještě dlouho mít budou.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.