Věčný boj s byrokracií

Naše bezpečnostní manažerka pokračuje v sestavování krizového plánu organizace. Po mém dobrodružství, které jse...


Naše bezpečnostní manažerka pokračuje v sestavování krizového plánu organizace.

Po mém dobrodružství, které jsem popsala v článku Disaster recovery plánovaná v
rychlosti, jenž byl uveřejněn v Computerworldu 23/2005, jsem se rozhodla
sestavit si plán pro řešení nepředvídatelných událostí (tzv. krizový plán).
Trochu jsem v něm pokročila, ale také jsem pochopila, co to je práce ve
státních službách.
Když jsem nenarazila na nic, co by mohlo být krizovým plánem pro veřejná
zařízení nebo pro obyvatele, rozhodla jsem se, že si budu muset nejprve
promluvit s předsedou místního bezpečnostního výboru. Ten člověk je dlouholetým
státním zaměstnancem a vypadá na to, že už musí být v důchodu. Všeobecně panuje
názor, že státní zaměstnanci, kteří se necítí ohroženi ztrátou celoživotního
zaměstnání, jež jim zajišťuje zajímavé penze a zdravotní zabezpečení, se
chovají podle hesla, že "to vyjde nastejno", jestli pracují, nebo ne. Teď už
vím, že na těch slovech něco je. Prý než tu bude možné něco rozhýbat, může to
trvat i tři roky. Není tedy divu, že tu žádné plány pro nepředvídatelné případy
nemají.
Vysvětlila jsem předsedovi bezpečnostního výboru, že pracuji na krizovém plánu
a že bych se chtěla ujistit, zda se opatření týká všech zařízení, osob i
informačních systémů. Také jsem se zeptala, jak často se bezpečnostní výbor
schází a zda bych se mohla přijít na schůzi podívat.

Podivné starosti
Mám ale špatné zprávy: výbor se schází jednou za rok a zatím poslední setkání
jsem právě propásla. Ptám se tedy, čím se na této schůzi zabývali.
Nejnaléhavější starostí předsedy bylo, že mnoho zaměstnanců přichází do let.
Výbor se rozhodl řediteli zmíněného úřadu (v terminologii soukromé sféry tato
funkce odpovídá šéfovi divize) doporučit, aby se pro případ, že někoho postihne
srdeční nevolnost, zakoupil defibrilátor. Vidím tedy, že bezpečnostní výbor asi
moc platný nebude.
Dokončila jsem proto už pouze za svou osobu harmonogram plánu pro
nepředvídatelné situace a začala se stanovením nejdůležitějších informačních
systémů. Dala jsem do pořádku inventář a vypátrala, kam se mimo hlavní
informační systémy utajená data ukládají. Byla jsem celkem v pohodě a najednou
mne napadlo, že bych vlastně měla zjistit, zda se mé hodnocení vlivu krizové
situace na hlavní informační systémy a celou organizaci shodují se širší vládní
koncepcí.

Cesta k úředníkovi
Dostala jsem skvělý nápad pustit se odvážně tam, kam se ještě nikdo nepustil, a
poslala jsem zprávu elektronické pošty nejvyššímu státnímu úředníkovi
zodpovědnému za informační bezpečnost (CISO, Chief Information Security
Officer). Jednou jsem se s ním už setkala a zdálo se mi, že vypadá trochu
nezkušeně. Myslela jsem, že možná uvítá můj odborný názor na jeden se svých
výborů. Byla to ale chyba!
Uvedený CISO mi ihned zavolal. To je dobré znamení, pomyslela jsem si.
Naplánovali jsme si setkání a já si nenechala tuto slibnou příležitost ujít a
vzala s sebou svého vedoucího. Dostali jsme visačky pro návštěvníky a zamířili
jsme ke kanceláři tohoto úředníka. CISO se bavil s nějakými lidmi, ale když nás
uviděl, odeslal celou skupinku pryč a uvítal nás ve své kanceláři.
I přes své mládí byl impozantní postavou, vysoký a rozložitý, a jeho vybělené
zuby, pečlivý účes, velké hnědé oči a oslňující úsměv dojem umocňovaly. Stěny
jeho kanceláře byly vyzdobeny vojenskou výstrojí včetně dvou sad zarámovaných
vyznamenání. Nevěřila jsem, že by vzhledem k věku mohly být jeho, ale třeba
pocházel z vojenské rodiny a vyznamenání patřila jeho otci a dědečkovi.
Pomyslela jsem si: "Proboha, je to tu jako v klubu starých vysloužilců," ale
radši jsem se vzdala komentářů.

Vysvětlování zřejmého
Bylo mi také jasné, že tohle bude zřejmě jeho první skutečný velký případ.
Spolu s kolegou sice hospodaříme s mnohamilionovými částkami, ale teď jsme tu
seděli na židlích a ten chlapík nám dokazoval svou důležitost.
Vyprávěl nám historky, díky nimž se cítil oprávněn pozvednout bezpečnost IT na
státní úrovni. Potom začal kreslit na tabuli grafy a ukazoval nám, jak dokáže
levou rukou "přebudovat" síť tak, aby byla bezpečnější. Když vysvětloval, jak
vytvořil demilitarizovanou zónu, maloval čtverečky a šipky.
Já i můj šéf máme dlouholeté zkušenosti s třívrstvými architekturami
využívajícími mnoho demilitarizovaných zón, ale CISO se v tomto bodě zastavil a
rozhlédl, aby se ujistil, že jsme mu rozuměli. Jednal s námi jako ve školce.
Cítila jsem, jak se mé pocity netrpělivost, zlost a rozpaky z úředníka čitelně
zrcadlí ve tváři. Začala jsem si tedy listovat v papírech na klíně, abych
pohledům tohoto úředníka unikla.

Raději rychle pryč
"Zdá se, že architekturou, o níž mluvím, nejste nadšená," obrátil se po chvíli
na mě. A v té chvíli jsem to politicky prohrála. Zašvitořila jsem: "Ach
nikoliv, směr, který jste v architektuře vytyčil, je správný. Tak by to mělo
být. Asi jsem se zatvářila nezvykle znuděně."
Zamrkal, jako by si nebyl jist, že mi dobře rozuměl. Můj šéf se pokoušel
zachránit konverzaci a stočit hovor na téma, v němž potřeboval od tohoto
státního zaměstnance pomoci. Zatímco si ti dva dál povídali, přemýšlela jsem,
jestli bych si to mohla nějak vyžehlit. Asi nemohla, a řekla jsem si, že to
nevadí, protože bylo jasné, že ten chlap je nafoukanec bez příliš velkých
zkušeností.
Proč bych mu vlastně měla snažit se zalíbit (zvláště, když si v blízké době
nehodlám hledat novou práci)? Vím ale, že se mi to zanedlouho vrátí. Avšak až
tento den nastane, budeme možná jedinou organizací v celé zemi, která bude mít
v pořádku plán pro nepředvídatelné případy. Budu se tím alespoň utěšovat...










Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.