Vše pro firmu

Posedlostí dnešní doby jsou žebříčky. Cokoliv vás napadne, určitě už někdo setřídil, zařadil a stanovil pořad


Posedlostí dnešní doby jsou žebříčky. Cokoliv vás napadne, určitě už někdo
setřídil, zařadil a stanovil pořadí. Půjdete-li za věcí dostatečně důsledně,
jistě se dozvíte, kdo pěstuje 26. nejchutnější celer na světě a která skladba
je 8. nejoblíbenější na Madagaskaru. Pořadí nejlepších zaměstnavatelů v USA
vypracoval už potřetí časopis Fortune.
V boji o kvalitní zaměstnance dnes řada firem používá metod, o kterých se ještě
před deseti lety nikomu ani nesnilo. Dobrý plat a příjemná kancelář už zdaleka
nestačí. Běžné jsou zaměstnanecké akcie (díky této politice má například
tisícovka zaměstnanců společnosti Charles Schwab na svých kontech víc než 1
milion dolarů), občerstvení zdarma, ale třeba i zajištění úklidových služeb pro
ženy, které nezřídka tráví v práci deset a více hodin. Pro počítačovou komunitu
je bezpochyby zajímavá informace, že ze 100 nejlepších zaměstnavatelů je 42 z
oboru IT a finančnictví.
Otázkou číslo jedna je dnes problém, jak skloubit stále náročnější práci se
soukromým životem lidí. Už tady padla zmínka o firmách, které pro své
zaměstnance zajišťují pomoc s provozem domácnosti. Řada společností nabízí
pružnou pracovní dobu či homeworking a 29 firem z první stovky má vlastní jesle
a mateřskou školku.
"Zaměstnanecky" laděné firmy také podporují vzdělávání svých pracovníků.
Univerzitní kurzy platí 53 společností a celých 91 společností na první stovce
míst nabízí nějakou formu zvyšování kvalifikace. Stručně řečeno, "speciální
vztahy se zaměstnanci" jsou heslem dneška.
Na první pohled to vypadá krásně, ale magazín Fortune nabízí, překvapivě,
pohled na tento trend poněkud z jiného úhlu.
Jistě, vypadá to jako idyla: moderní pavilony obklopené borovým hájem.
Tělocvična a bazén, kde si můžete rozhýbat tělo ztuhlé sezením u počítače. Ti
nejlepší nabízejí i projížďky na koni. Kuchaři sbírají čerstvé oregano a
bazalku v bylinkové zahrádce, aby ochutili pokrmy v závodní jídelně. Všude mísy
s ovocem - poslužte si co hrdlo ráčí. Je zadarmo. A k tomu celé spektrum služeb
- banka, obchod, čistírna, kadeřnictví, manikúra. Nemáte jediný důvod k
"opuštění pracoviště".
A v tom to právě vězí. Pracoviště přestává být místem, kde se pracuje, a stává
se místem, kde se žije. Můžete tady jíst, spát, plavat, nakupovat, modlit se,
cvičit, dát si pivo, obchodovat s akciemi, zamilovat se, zajít si k zubaři či
malovat akvarely. Zkrátka můžete tady provozovat cokoliv, co vaše tělo či duše
potřebují. A to je dobře, protože možná, že tady nebudete od kolébky do hrobu
jako v Japonsku, ale určitě tady budete od svítání do soumraku.
Snaha firem maximálně zpříjemnit svým zaměstnancům pobyt na pracovišti je
důsledkem "bitvy o talenty". Ale je důsledkem ještě další bitvy: bitvy o čas.
Američané dnes pracují déle, usilovněji a rychleji. Tím vzniká jev označovaný
jako "time famine" - tedy něco jako časový hladomor. Výsledkem jsou mj. i
publikace typu: Jídlo v běhu či 102 věci, které můžete dělat, když čekáte na
spojení.
"Dobré" firmy se tedy dnes snaží uplatnit příjemné aspekty "soukromého" života
na pracovišti. Vzniká zde ovšem otázka: Znamená tento trend zmírnění
přepracovanosti, nebo naopak přepracovanost "usnadňuje"?
Domov v práci
Pro mnohé se totiž pracoviště stává ne druhým, ale prvním domovem, který, kdyby
na to přišlo, nemusí opustit celých 24 hodin.
Můžete zvolit téměř cokoliv z mimopracovní sféry a zjistíte, že většina firem z
první stovky je schopna tuto činnost substituovat na pracovišti. Například 46
vítězných společnosti nabízí "jídlo domů", čímž odpadá nutnost připravovat
večeři, 26 firem za své pracovníky nakoupí dárky, květiny, naplánuje a připraví
rodinné oslavy či zásobí své lidi vitaminy.
Koníčky? Ve výčtu firemních aktivit najdeme šachové kroužky, sdružení
genealogů, zahrádkáře, modeláře, kurzy veřejného vystupování, tenis, karate,
potápění i charitativní spolky.
Bezplatné lékařské prohlídky jsou běžné. Řada firem dbá i o duchovní život
svých zaměstnanců, takže nabízí kluby biblického čtení. A podle studie Roper
Starch Worldwide 38 % zaměstnanců někdy šlo na rande s kolegou či kolegyní.
Některé firmy intimitu přímo programově podporují. Třeba manažer lidských
zdrojů společnosti Health Care & Retirement Harley King vede zaměstnance k
tomu, aby se na přivítanou líbali. Tvrdí, že "průměrný člověk potřebuje 8-10
polibků denně, minimum jsou pak 4." Jsou tu však dvě zásady: před polibkem se
musíte dotyčného či dotyčné zeptat na dovolení a za druhé nesmíte si k líbání
vybírat výhradně atraktivní osoby opačného pohlaví.
Pokud chcete poznamenat, že teď už jenom zbývá, aby lidé v práci i spali, jste
těžce mimo. V řadě firem se už tak děje. V jedné z nich například mají
zaměstnanci k dispozici "spací stany". Jsou to normální tábornické stany
postavené v rohu kanceláře, vybavené spacákem, polštářem, budíkem a walkmanem s
esoterickou hudbou. Jiné firmy mají přímo "spací místnosti" a aktivně podporují
spánek na pracovišti. Bill Anthony, profesor z bostonské univerzity a
spoluautor publikace "Umění prospat se v práci" uvádí příklad ženy, která spala
na WC s hlavou opřenou o držák toaletního papíru. Ta dáma očividně potřebovala
"spací soupravu" - polštářek se stojanem, který nabízí obchod v jedné z firem
za pouhých 89 dolarů.
Ze školky až na hřbitov
Novou vizí budoucnosti jsou podle všeho projekty, které se budují v Tampa Bay a
v Hamptonu. Až bude všechno hotovo, zaměstnanci tamních firem budou moci
umístit své děti do předškolních zařízení, přestárlé rodiče do pečovatelských
center a dokonce i své pejsky a kočičky do hotelů pro zvířátka. Na pracovním
stole pak budou prostřednictvím videa moci sledovat, jak se jejich blízkým
vede. Že budou mít k dispozici kompletní spektrum služeb a sportovišť, o tom
je, předpokládám, zbytečné mluvit. Pro úplnost je třeba dodat, že vedení
projektu počítá dokonce i se zaměstnaneckým hřbitovem.
Zní to legračně, ale někteří už bijí na poplach. Ono totiž pořád platí to, co
vcelku pregnantně vyjádřil jeden z manažerů: "Když jste v práci, jste zkrátka v
práci." Můžete mít kávu a popcorn zadarmo, ale v Las Vegas jsou drinky taky
zdarma.
Jiní varují před tím, že v lidech se takto může vypěstovat nový druh
závislosti. "Dřív lidé žili ve svých domech. Dnes ve svých domech přespávají,"
říká Dave Arnott z dallaské Baptistické univerzity. Arnott nevidí pracovní ráj,
ale něco mnohem víc znepokojujícího. Podívejme se na tři základní
charakteristiky žádoucího pracoviště dneška - nejčastěji uváděné jsou: pocit
smysluplnosti, inspirující vedení a mimořádné vymoženosti, které jsou výrazně
větší než v běžné firmě. A teď si vezměme standardní definici kultu: oddanost,
charismatické vedení a izolace od společnosti. V podstatě je to totéž, tvrdí
Arnott.
No, možná, že srovnání s kultem je příliš silné, ale určitě platí jiné
Arnottovo tvrzení: "Vždycky, když je pro tebe důležitější co děláš, než to, kdo
jsi, vzdáváš se příliš velké části sebe sama."
Ilene Philipsonová je psycholožka. Říká, že před několika lety se v její
ordinaci v Berkeley začal objevovat nový typ klienta. Tito lidé mluvili o své
firmě v první osobě množného čísla a byli úplně zničení z drobných
nepříjemností na pracovišti, které se stávají prakticky každému dnes a denně.
"Upřímně řečeno, v první chvíli jsem to nechápala. Práce obvykle nebývá tak
strašně důležitou součástí života lidí. Ale stav těchto pacientů se nelepšil. A
já jsem si uvědomila, že nejde o nějakou zvláštní, individuální poruchu, ale o
nový sociální trend," říká Philipsonová. "Představy těch lidí, jejich touhy,
jejich libido jsou spjaty s jejich prací."
Philipsonová vzpomíná na jednu svou klientku. Byla to 34letá matka tří dětí. "V
práci jsem byla ve dne v noci. Vnímala jsem pracoviště jako svou rodinu."
Líbila se jí neformálnost, s jakou s ní hovořil management, milovala podniková
shromáždění, kde pod heslem "Jsme jedna rodina" vystupovaly na pódium šťastné
novomanželské páry, které se seznámily na pracovišti. Přestěhovala se do domu
pár bloků od svého zaměstnání a celý ho polepila firemními logy. Také její tři
děti pobíhaly po trávníku v tričkách s emblémem firmy. "Byla prostě
zamilovaná," říká psycholožka Philipsonová.
A protože byla do své firmy zamilovaná, nevadilo jí, že ji pager budil ve tři
ráno. S radostí brala děti do práce po večerech a o víkendech, protože,
"mateřské školky zkrátka v tuto dobu nejsou otevřené." Dovolená, to bylo
několik dní strávených na výletě se spolupracovníky. "Měla pocit, že něco
znamená," pokračuje Philipsonová. "Když nemáte tento pocit v soukromém životě,
hledáte ho jinde."
Pak se však něco změnilo. Vzhledem k různým přesunům ve firmě nakládali na
dotyčnou ženu stále více povinností. Už neměla čas se ani najíst, ani vyspat a
nakonec dostala srdeční záchvat. Dovolenou neměla už několik let. Konečně jí
došlo, že byla vlastně zneužívaná. Firemní trička putovala na městskou skládku.
Romance skončila.
To je samozřejmě extrémní případ, ale je v určitém smyslu symptomatický.
Philipsonová říká: "Jsou to spojité nádoby. Čím více ze sebe investujete na
pracovišti, tím méně investujete do svého domova. A tím méně se vám vůbec chce
chodit domů." Ztráta zaměstnání je pak pro tyto lidi skutečnou tragédií.
"Celá diskuze o rovnováze mezi zaměstnáním a soukromým životem," pokračuje
Philipsonová, "vychází z předpokladu, že lidé tuto rovnováhu chtějí. Ve
skutečnosti žádný z mých klientů nechtěl trávit víc času doma. Domov se jim ve
srovnání s pracovištěm jevil jako nudný a šedý. Je to dost děsivé vidět, čím
žijí. Snažila jsem se je přimět, aby si vzpomněli, o čem snili, když byli malí.
Ale oni nebyli schopni myslet na nic jiného, než na svou práci! Připomíná mi to
americké ženy v 50. letech, které všechny své sny a plány obětovaly manželově
kariéře. Ten se s nimi nakonec rozvedl a pro řadu z těchto žen to byl konec.
Ztratily smysl života."
Přepracovaní Američané
Jiným problémům čelí ti, kteří pořád ještě preferují své rodiny a svůj soukromý
život před zaměstnáním. Nemají čas. Vstávání v půl páté ráno je běžnou
realitou. Podle knihy Juliet Schorové z roku 1992 nazvané Přepracovaný
Američan, dnes obyvatelé USA pracují o 163 hodin ročně víc než v roce 1969.
Zpráva Families and Work Institute uvádí, že 60 % Američanů má pocit, že
nestíhá všechny své povinnosti v práci ( v roce 1977 to bylo 40 %) a 88 %
Američanů tvrdí, že musí v pracovat "velmi tvrdě". K tomu je třeba připočíst
fakt, že stále roste počet dvoukariérových manželství, prodlužují se
vzdálenosti z domova na pracoviště, globální ekonomika nutí být v pohotovosti
24 hodin denně a prostřednictvím e-mailu vás může zastihnout kdokoliv a
kdekoliv.
Přepracovanost je svým způsobem "třídní" záležitost. Zatímco pracovní doba v
dělnických profesích klesá, "bílé límečky" jsou naopak v práci čím dál tím
déle. Podle zprávy Bostonského sdružení právníků se právní firmy blíží stavu,
kdy v nich bude místo jenom pro ty, kteří nemají žádné rodinné povinnosti,
případně pro ty, kteří na ně totálně kašlou.
S tím, jak se pracoviště začíná stále více podobat domovu, proniká naopak stále
více práce do soukromí lidí.Více než 16 % Američanů si pravidelně nosí práci
domů a více než polovina lidí volá z dovolené do zaměstnání, co je nového.
Spojené státy se tak stále více vzdalují západní Evropě, kde se naopak pracovní
doba zkracuje. Američané dnes pracují dokonce déle než Japonci. Zkracování
pracovní doby přitom v první polovině století bylo odborovým požadavkem číslo
jedna, který nakonec vyústil v přijetí Fair Labor Standards Act, který zaručuje
40hodinový pracovní týden. Kratší pracovní doba bylo to, co lidé považovali za
výraz pokroku. Například G. B. Shaw předpokládal, že v roce 1980 se bude
pracovat dvě hodiny denně.
Proč se to tak zvrtlo, na to se názory různí. Podle Schorové je tím vinna
konzumní společnost, která nás nutí pracovat stále více, abychom si mohli
kupovat stále více krámů, a část viny také nese vedení firem, které si
spočítalo, že je lepší přijmout méně lidí a dát jim víc práce. Naopak sociolog
z Berkeley Arlie Hochschild si myslí, že firmy dávají zaměstnancům dost
možností, jak zkrátit dobu práce, ale zaměstnanci je nevyužívají. Lidem se líbí
přátelská atmosféra v kanceláři, líbí se jim uznání, kterého se jim dostává.
Doma je nuda.
Dokonce i ty společnosti, které se pokusily institucionalizovat kratší pracovní
dobu (třeba SAS Institute, kde se brány zavírají v 6 odpoledne), zjistily, že
musí zaměstnance doslova a do písmene vykopat ze dveří.
V Silicon Valley se už běžně hovoří o drogové závislosti na práci. "Problém je
v tom, že ta práce je tak strašně zábavná," říká webmasterka jedné velké
společnosti. "Je tam veselo, člověk je tím prostředím úplně unesený."
Volný čas - na co?
Některé firmy se snaží posunout řešení problému práce/soukromí na kvalitativně
vyšší úroveň. Hovoří se o "integraci" - cílem je, aby lidé volně střídali
pracovní a mimopracovní aktivity v průběhu celého dne. Ale není to vlastně
přiznání porážky? Přiznání, že už není možné vyčlenit čas, který nebude mít nic
společného s prací. Čas na přemýšlení, čas na zábavu, čas, kdy třeba neděláte
vůbec, ale vůbec nic. Opravdu se Homo sapiens nakonec transformuje v Homo
economicus? A stane se práce opravdu novým náboženstvím?
Pokud je tomu tak, je to jedno z nejdepresivnějších zjištění naší doby, uzavírá
Fortune. Protože na pracovišti "nové doby" se můžeme cítit maximálně pohodlně.
Ale šťastní nebudeme. Ani kdybychom dostali zadarmo všechen popcorn světa.
0 0451 / jaf









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.