Vzpomínky na dobu sálovou

Šedesátá léta 20. století nám dnes asociují s celou řadou jevů, my se na ně nyní podíváme z hlediska historie vý...


Šedesátá léta 20. století nám dnes asociují s celou řadou jevů, my se na ně
nyní podíváme z hlediska historie výpočetní techniky. Téměř přesně před 40
lety, 7. dubna roku 1964, uvedla totiž společnost IBM System 360, který
představoval revoluci na poli sálových počítačů-mainframů.
V roce 1964 investovala IBM do této technologie více než 5 miliard dolarů (v
tehdejších cenách). Šlo nejspíš o v historii vůbec největší investici, kterou
soukromá společnost vložila do vývoje nové produktové řady. Do té doby sloužily
počítače především vědecké komunitě a vládám, většina systémů se neprodávala,
ale byla pronajímána. IDC odhaduje, že na celém světě tehdy nebylo více než 17
000 počítačů.
System 360 sjednotil platformy používané pro vědecké a obchodní problémy.
Přinesl s sebou pevnou logickou strukturu, možnost síťové komunikace (přístup
pomocí terminálů existoval u některých modelů už dříve, teprve nyní se však
rozšířil všeobecně) a virtuálních serverů. První úlohy zpracovávané na S/360
využívaly technologie CICS (Customer Information Control System, předchůdce
systémů pro transakčních zpracování dat) a IMS (Information Management System,
který se stal základem pro databázi DB2).
S/360 překvapil programátory, kterým poprvé odepřel přímý přístup k
počítačovému hardwaru. Společnost IBM tento model prodávala za více než 700 000
dolarů (opět v cenách z roku 1964) spolu s předisntalovanými základními
aplikacemi. Žádný krabicový software tehdy neexistoval. Tehdejší komunita
uživatelů S/360 byla známa pod jménem Share podle toho, že mezi sebou sdílela
programové vybavení. Mohli bychom ji tedy s trochou nadsázky chápat jako
předchůdce pozdějších skupin uživatelů open source softwaru.

Nepřetržitý proud
Od počítače IBM S/360 pokračuje mainframová řada v podstatě bez přerušení až do
dneška (byť byl sálovým počítačům mezitím už několikrát předvídán zánik).
Cobolové aplikace provozované v roce 1964 by (nejspíš po malém zásahu) bylo na
řadě IBM zSeries možné spustit ještě dnes.
Klíčovou novinku představovala rozšiřitelnost. S/360 byl zřejmě prvním modelem,
který zákazníkům umožňoval "začít s málem" a později podle možností a potřeb
systém upgradovat bez toho, aby již vynaložené prostředky bylo nutné odepsat.
Řada mainframů vynesla IBM tak silnou pozici, že firma dokonce od roku 1969
čelila zdlouhavému antimonopolnímu řízení ze strany amerického ministerstva
spravedlnosti; kauza se táhla až do roku 1982.
O době sálových počítačů hovoříme s Jaroslavem Zeleným, který pracoval od roku
1964 v tehdejším Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) i proto se
zaměříme především na situaci v naší zemi. Rozhovor má především za cíl ukázat
čtenářům-nepamětníkům, jak se vlastně žilo v "době sálové", kdy obsluha
počítačů chodila v bílých pláštích a operátoři se pohybovali mezi krabicemi s
děrnými štítky. Jak tedy chutnal IT chlebíček před 40 lety?

Jak vypadaly počítače v polovině 60. let?
Záleží na tom kde. Svět byl rozdělený a mezi počítači na obou stranách železné
opony byl dost podstatný rozdíl co do výkonnosti i co do konkrétní realizace
socialistický tábor zaostával zhruba o 10 let. Jedno ale měly všechny tehdejší
počítače společné označení jako střediskové nebo sálové. Jak už vyplývá z
názvu, bývaly umístěny na sále ve výpočetním středisku.
Důvod byl prostý počítače byly velké a vyžadovaly speciální režim provozu. I ty
nejmenší počítače zabíraly několik skříní, také velikost přídavných zařízení
pro vstup a výstup nebyla zanedbatelná. Centrální procesor jedna nebo více
skříní, hlavní paměť v samostatné skříni, ovládání přídavných zařízení jedna
nebo více skříní. Výpočetní střediska byla nejčastěji umístěna v přízemních
prostorách, protože závěr posudku statika obvykle udával, že stropy na patře
nemají potřebnou nosnost.

Jak tehdy vypadala vlastní práce s podobnými monstry?
Především je třeba si uvědomit, že neexistovaly displeje s klávesnicí a už
vůbec ne myš, ale to je asi každému jasné. Počítač ovládali operátoři
prostřednictvím psacího stroje, na kterém se také vypisovaly zprávy o stavu
systému.
Prvotním vstupem do počítače byly výhradně děrné štítky, které se četly přes
příslušný snímač. Ve štítcích se zadávala nejen zpracovávaná data, ale i
příkazy pro operační systém a pro řízení prováděné úlohy. Právě děrné štítky
dnes vlastně představují symbol celé tehdejší počítačové epochy.
Podstatné pro provoz počítače bylo, že rozsah hlavní (vnitřní) paměti počítače
postavené na feritových jádrech byl ve srovnání se současností přímo
mikroskopický. Kapacita 64 KB byla lepším standardem a 128 KB znamenalo luxus.
Umístit do této paměti operační systém a ještě program aplikace byl často
neřešitelný problém. Systém virtuální paměti ještě neexistoval, a tak v paměti
počítače se střídaly potřebné části operačního systému a dalších podpůrných
programů s částmi (moduly) aplikace. Režim střídání nebyl automatický, bylo
třeba ho zadávat s probíhající úlohou. Proto tehdejší programátoři měli
podstatně podrobnější znalosti o operačním systému než nyní.

Existovala jiná přídavná zařízení?
Dalším přídavným zařízením byly magnetické pásky jedna páska, jedna skříň. Na
ně se ukládaly velké zpracovávané soubory dat, byl na nich uložen operační
systém a další podpůrné programy, sloužily také jako zálohovací zařízení. Pevné
magnetické disky se začaly používat až o 10 let později v řadě počítačů IBM
S/370.
Nejčastěji používaným výstupem byla tiskárna, rozměrově menší skříň a značně
hlučná. Tisklo se na specifický tiskárenský formát, zhruba A3, nekonečný ale
skládaný, často až v šesti kopiích současně. Výstup na tiskárnu bylo možno
uložit i na magnetickou pásku a pak z ní tisknout podle potřeby. Nesmím také
zapomenout na děrovač štítků. Sloužil pro výstup malých souborů dat a pro
vytvořené programy.

Z vyprávění a archivních snímků si člověk také vybaví obsluhu v bílých
pláštích...
Důvodem bylo technické řešení počítačů. Magnetické pásky a později i disky
vyžadovaly výjimečně čisté prostředí. Prach pronikající do desek s
elektronickými obvody způsoboval zkraty. Nejednalo se navíc o obyčejné
"laboratorní" pláště, třením jejich látky nesměla vznikat statická elektřina...

A co terminály? Ty se objevily kdy přesně?
Na počátku 60. let ještě téměř neexistovaly. Teprve s nasazením počítačů řady
S/360 došlo k jejich rozsáhlejšímu využití. Nešlo však o dnes známé displeje s
klávesnicí, nejspíše připomínaly upravené dálnopisy.

Pamětníci uvádějí, že za těchto podmínek se ladění programu snadno stalo noční
můrou...
Bylo tomu skutečně tak a to doslova a do písmene. Pokud lze hovořit o
interaktivním režimu ladění, jak je dnes běžným zvykem, tak měl periodu půl dne
a více.
Pokud programátor neměl vysokou prioritu a nedostal na nějakou dobu počítač
pouze pro sebe, byla jeho úloha zařazena do tzv. dávkového zpracování. To
znamenalo připravit příslušný balík štítků, který operátor vložil do snímače a
spustil. Pokud ve vyděrovaných štítcích byla jedna jediná dírka vyděrovaná
špatně nebo se v programu vyskytla jediná chyba, úloha se ukončila.
Nástroje pro ladění, jak je známe dnes, tehdy vůbec neexistovaly. Obvykle se
příčina zastavení hledala ze zprávy na operátorském psacím stroji nebo z výpisu
na tiskárně. Typickým nástrojem pro ladění byl tzv. "dump", což byl
hexadecimální výpis použité části hlavní paměti. Při prohlížení dumpu v rozsahu
10 KB si člověk často zcela absurdně přál, aby ta paměť počítače byla ještě
podstatně menší...
Když se chyba našla, byl obvykle přiřazený strojový čas vyčerpán a nezbylo než
čekat, až bude k dispozici další což obvykle bylo tak za půl dne. Tato závratná
rychlost ladění programátory pochopitelně neuspokojovala, a tak hledali jiné
cesty. Nejjednodušší bylo vzít si noční směnu a vše na počítači odladit během
noci.

V čem se tehdy vůbec programovalo?
Nejčastěji používaným nástrojem byl makroassembler, z vyšších programovacích
jazyků byl k dispozici Fortran a Cobol. Pokud bylo třeba zajistit skutečně
efektivní využití schopností počítače, programovalo se v assembleru, což
představovalo řešit elementární operace na úrovni počítačových registrů.
Neudělat při tom řadu chyb bylo považováno za zázrak.

Nakolik byly tehdejší programy přenositelné mezi různými sálovými počítači?
Až do příchodu řady IBM S/360 téměř vůbec. Počítače od různých výrobců byly
zcela nekompatibilní (a dokonce ani různé typy počítačů od jednoho dodavatele
nebyly často kompatibilní).
Systém/360 přinesl v tomto ohledu další velkou revoluci můžete tomu říkat
zpětná kompatibilita, dědičnost nebo rozšiřitelnost. Znamenal určité sjednocení
platforem, díky přesnému popisu chování publikovanému v tzv. "Principles of
Operation" a architektuře postavené na modulové struktuře se stal na dlouhou
dobu standardem podobným, jakým byly třeba o několik desetiletí později řady
x86 nebo Windows.
Uvedením řady S/360 se tak podstatně rozšířilo nasazení počítačů a zrychlil se
i vývoj softwaru. Do té doby byly náklady na vývoj programů ještě větší než na
pořízení nebo pronájem vlastního hardwaru protože neexistovala dědičnost a s
koupí nového počítače se většinou vše muselo psát znova. Tehdy se poprvé začalo
hovořit o krizi softwaru. I samotná společnost IBM až do nasazení S/360
dodávala počítače dvou typů, pro firmy a pro vědecké výpočty.

Mohl byste přiblížit komunitu lidí, kteří v 60. a 70. letech pracovali u
sálových počítačů?
V uvedené době představovaly (a to jistě nejen u nás) počítače velkou
intelektuální výzvu. Práce s počítači, zejména jejich programování, lákala lidi
s výrazně intelektuálním či tvůrčím zaměřením a byla považována za prestižní
činnost.
Na druhé straně, alespoň v našich podmínkách, nešlo tehdy o nijak zvlášť
honorovanou záležitost, navíc nenabízela žádný dlouhodobý kariérní růst. Proto
práce s počítačem musela tyto lidi především bavit a museli ji mít rádi.
Postupně tak vznikala určitá programátorská elita.
Nesmíme ale zapomenout, že u počítačů nepracovali jenom programátoři. Mezi
obsluhující personál patřili především pracovníci servisu, který se staral o
bezporuchový chod hardwaru. Pokud se jednalo o počítače z provenience
socialistického tábora, tak šlo často o přímo sisyfovskou činnost, protože
poruchovost těchto strojů byla více než velká a nástroje pro údržbu minimální
(většinou osciloskop a nějaké testovací programy). Také získávání náhradních
dílů nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Právě časté poruchy byly příčinou určité řevnivosti mezi programátory a
servisními pracovníky. Při zhroucení běžícího programu se vedly vášnivé diskuse
na téma, kdo nebo co za to může: Počítač nebo špatně napsaný program?
Sálové počítače sebou přinesly ještě jedno specifické povolání. Součástí
každého výpočetního střediska byla děrovna plná děrovačů štítků, které
obsluhovaly většinou ženy-děrovačky, jež vytvářely ze specifických formulářů
programy a vstupní data. Jednalo se o únavnou, ale velmi potřebnou činnost.

Z vašeho popisu je zřejmé, že provozovat sálový počítač nebyla nijak snadná
záležitost. Kde byly tyto první stroje u nás instalovány?
Jednalo se především o organizace státní správy a o velké státní podniky. V
roce 1964 bylo u nás v provozu sice jen 24 počítačů, ale zato 14 různých
značek. Všechny byly z dovozu, převážně západní provenience např. Elliott 803,
ITC 1901 Datasaab D21, IBM 1410. Jednalo se o modely, jejichž výroba na Západě
již končila a jejich parametry byly dávno překonány novými výrobky. Tato
statistika se poněkud upravila, když se k nám začal dovážet v letech 1966-68
sovětský počítač MINSK2/22 v počtu cca 60 kusů. První počítač IBM S/360 model
20 byl v roce 1967 instalován na Slovenské plánovací komisi v Bratislavě. První
S/360 v Praze byl v roce 1968 model 40 ve VÚTECH (Výzkumný ústav
technicko-ekonomický chemického průmyslu). Z firem se jako první dočkala
Škodovka Mladá Boleslav.
Nasazení počítačů do národních podniků se často neobešlo bez řady dosti
kuriózních průvodních jevů. Činnost podniku nebyla přizpůsobena nasazení
počítačů, a tak např. zpracování dat (mzdových agend, účetnictví apod.) bylo z
počátků dražší, než kdyby se dělalo ručně. Navíc musely být obě činnosti
prováděny určitou dobu paralelně, dokud se nezajistil spolehlivý a bezchybný
režim práce dané agendy na počítači.
Zavádění počítačů začalo být od počátku 70. let podporováno státem. Dnes bychom
řekli, že bylo "in" mít v podniku počítač. Problém ale spočíval v tom, že
vedoucí pracovníci často nevěděli, co všechno jim počítače mohou nabídnout, a
proto nedokázali jasně formulovat, co od nich chtějí. Najít společný jazyk s
programátory bylo obtížné, role počítačových analytiků teprve vznikala. A vztah
řadových zaměstnanců k počítačům byl samozřejmě ambivalentní na jedné straně je
obdivovali, na druhé straně měli dojem, že jim jen zbytečně komplikují život.
Jak se vůbec za minulého režimu směly dovážet počítače do zemí sovětského bloku?

Patřily k embargovaným technologiím?
Ano, počítače jednoznačně patřily mezi embargované technologie. O embargu
rozhodoval především jejich výkon a později také možnosti připojení uživatelů
přes síť. Legálně se dovážely především modely starší, respektive low-level
stroje od každé řady.

Použil jste slovo "legálně". Ony se kromě toho počítače ze Západu ve státní
režii také pašovaly?
Myslím, že to je příliš silná formulace. Pokud je mi známo, tak v
Československu k tomu nedocházelo. Když si uvědomíme velikost tehdejších
počítačů, tak by to určitě ani nebylo jednoduché. Takže žádnou historkou ze
života pašeráckých band posloužit nemohu.
V rámci zemí socialistického tábora sdružených tehdy v RVHP probíhala snaha
sjednotit počítačové technologie, a tak snížit obrovské technologické
zaostávání. Postupně došlo k vytváření doslovných kopií počítačů S/360 a S/370
a to i těch, které byly embargované. Jak se tyto tzv. "prototypy" dostaly k
novým výrobcům, což byl Sovětský svaz a NDR, to je samozřejmě otázka.
Československo se každopádně podílelo na výrobě nižších, neembargovaných
modelů; jejich vývoj probíhal právě ve VÚMS.

Jakým způsobem se tehdy počítače vůbec nakupovaly? Západní IT firmy byly
nějakým způsobem přítomné v tehdejším Československu?
Samozřejmě zde nemohly působit přímo formou poboček, respektive dceřiných
společností.
Některé IT firmy však v socialistickém Československu měly nikoliv přímo
pobočky, ale řekněme kanceláře; většina obchodů se realizovala v souvislosti s
brněnským Strojírenským veletrhem. To byla jedna z mála příležitostí, kdy se u
nás vystavovaly nové modely.

Napadá vás ještě něco z té historie, o co byste se rád podělil se čtenáři
Computerworldu?
Snad jenom to, že mě překvapilo, jak rychle se přítomnost změnila v historii.
Kdyby to člověk tehdy tušil, choval by se k vysloužilým počítačům podstatně
jinak a nemilosrdně by je nelikvidoval řada tehdejších strojů by dnes měla
minimálně velkou sběratelskou hodnotu. Kdo viděl např. matici feritové paměti,
musí uznat, že jde vážně o umělecký výtvor...

Milníky vývoje IT
v 60. letech (podle IDC)
1964 GE vyhrává na MITu kontrakt na vývoj počítače, který bude moci být
využíván více uživateli najednou.
1967 Vychází první Computerworld.
1969 Počet počítačů instalovaných ve firemní sféře je asi 90 000.
1969 IBM začíná prodávat svůj software odděleně od počítačů. Rodí se nezávislý
softwarový průmysl.

Hlavní konkurenti IBM
Firmy, které vyráběly své vlastní modely počítačů, po uvedení S/360 i klony a
zařízení více či méně kompatibilní s řadou mainframů IBM
před rokem 1964: Honeywell, RCA, National Cash Registr (NCR), Burroughs, GE
po roce 1964, před nástupem minipočítačů na počátku 70. let: Burroughs, Univac,
NEC, CDC, Honeywell

Džungle drátů, skříní a kabelů
"Integrované obvody se v 60. letech ještě nepoužívaly a počítače byly postaveny
na diskrétních součástkách transistorech, diodách, odporech a kondenzátorech.
Plošné spoje byly v počátcích, a tak rošty, ve kterých byly zasunuté desky s
obvody, připomínaly doslova džungli, kterou tvořila několik centimetrů tlustá
vrstva propojovacích drátů. Skříně stály na zvýšené podlaze, pod kterou
probíhaly desítky tlustých kabelů zajišťujících vzájemné propojení skříní.
Samostatnou kapitolou bylo napájení spotřeba řádu desítek kilowattů vyžadovala
speciální zdroje a vybavení pro vytvoření mnoha různých napájecích napětí,"
uvádí Jaroslav Zelený.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.