Životní cyklus vývoje systému

DEFINICE Jako System Development Life Cycle (SDLC) se označuje souhrnný proces vývoje informačních systémů, odehrávaj...


DEFINICE
Jako System Development Life Cycle (SDLC) se označuje souhrnný proces vývoje
informačních systémů, odehrávající se ve sledu několika kroků od zjištění
vstupních požadavků přes rozbor a návrh až po implementaci a údržbu.
V dávných dobách vývoj softwaru obstarával zpravidla jeden programátor, který
psal kód sloužící k vyřešení určitého problému nebo k automatizaci určitého
postupu. V dnešní době jsou ale používané systémy natolik rozsáhlé a složité,
že celé týmy architektů, analytiků, programátorů, testovacích techniků a
uživatelů musejí pracovat společně, aby dokázaly vyprodukovat miliony řádků
kódu vytvořeného na zakázku a ten potom řídí naše firmy. V zájmu zlepšeného
řízení procesu vývoje softwaru bylo vytvořeno několik modelů životního cyklu
vývoje systému SDLC označovaných jako vodopád, fontána, spirála, tvorba a
úprava, rychlé prototypování, přírůstkový model nebo synchronizace a
stabilizace.

Vodopád
Nejstarším a také nejznámějším modelem je vodopád: Jde o řadu etap, kde
výsledek každé etapy se stane vstupem pro etapu následující. Tyto etapy můžeme
charakterizovat a třídit různými způsoby, přičemž obvykle zahrnují následující
kroky:
Plán projektu, realizační studie: Vytvoří celkový pohled na zamýšlený projekt a
stanoví cíle.
Rozbor systému, definice požadavků: Upřesní cíle projektu a definuje jednotlivé
funkce a činnosti plánované aplikace. Zahrnuje rozbor požadavků na informace od
koncových uživatelů.
Návrh systému: Do detailu popisuje požadované funkce a operace včetně
uspořádání obrazovek, firemních pravidel, schémat procesů, a další dokumentace.
Implementace: V této fázi se napíše skutečný kód.
Integrace a testování: Při ní jsou všechny části systému přeneseny do
speciálního testovacího prostředí, provede se kontrola chyb, nepřesností a
interoperability.
Schválení, instalace, nasazení: Konečná fáze základního vývoje, kdy je software
předán do provozu v reálných podmínkách firmy.
Údržba: To, co nastane v dalších etapách životního cyklu nového softwaru změny,
opravy, doplňky, případně portace na novou platformu. Tato fáze, nejméně
atraktivní, ale zpravidla nejdůležitější ze všech, zdánlivě probíhá donekonečna.
Model vodopádu předpokládá jedinou roli uživatele jako člověka (týmu), který
specifikuje požadavky, přičemž všechny požadavky mají být dány předem.
Naneštěstí zpravidla požadavky neustále rostou a mění se v průběhu procesu i
následně po zavedení, což vyžaduje věnovat velkou pozornost zpětné vazbě a
opakovaným konzultacím. Z uvedených důvodů byly vytvořeny další modely SDLC.

Fontána, spirála a spol.
Model fontány dokáže rozpoznat, že některé činnosti nemohou začít dříve než
jiné činnosti (například chcete-li začít s kódováním, nejprve potřebujete
design), ale přesto v celém vývojovém cyklu dochází k častému překrývání
operací.
Model spirály klade důraz na potřebu návratu a opakování předchozích kroků, a
to několikrát v průběhu projektu. V podstatě je to série krátkých cyklů
vodopádu, kdy výsledkem každého cyklu je prototyp reprezentující určitou část z
celého projektu. Metoda tvorby a úpravy je nejhrubější metodou. Napíšete si kód
a pak jej upravujete až do momentu, kdy je zákazník spokojen. Bez dobrého
plánování to může být nekonečný a riskantní postup. Model rychlého
prototypování (někdy se nazývá "rychlý vývoj aplikace") klade hlavní důraz na
tvorbu počátečního prototypu, který vypadá a chová se jako požadovaný cílový
produkt tedy v rozsahu vhodném pro účely testování jeho užitečnosti. Prototyp
je klíčovou částí ve fázi stanovení požadavků a lze jej vytvořit pomocí
nástrojů odlišných od těch, které se budou používat pro finální produkt. Po
odsouhlasení je prototyp odložen a napíše se "opravdový" software. Přírůstkový
model rozděluje produkt do několika stavebních částí, kde se jednotlivé sekce
projektu vytváří a testují odděleně. Uvedený postup nabízí výhodu v tom směru,
že dokáže rychle identifikovat chyby v zadaných požadavcích uživatelů, neboť
odezva uživatelů nastává ihned po dokončení vývoje každé části a kód je
testován ještě dříve, než se celý napíše.

Reálný čas
Model synchronizace a stabilizace kombinuje výhody spirálového modelu a
technologie pro kontrolu a řízení zdrojového kódu. Tato metoda umožňuje, aby
několik týmů pracovalo paralelně a efektivně. Uvedený model definoval David
Yoffie z Harvardské univerzity a Michael Cusumano z MIT. Oba přitom nejdříve
prozkoumali způsob, jakým společnost Microsoft vyvinula Internet Explorer a
firma Netscape Communications svůj Communicator. Zjistili, že tyto společnosti
při své práci používaly některé stejné postupy. Obě například každou noc
prováděly kompilaci (building) celého projektu. Tyto společnosti také uvedly
alfaverzi pro interní testování a jednu nebo několik betaverzí. V určitém bodě
před každým uvedením verze bylo zmrazeno zadávání specifikací a nějaký čas byl
věnován vychytávání chyb.









Komentáře
K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.