Automatizovaný tiering úložišť

Správci IT datových center v poslední době ustupují od nakupování nových úložných zařízení a více se soustřeďují na zvýšení efektivity již dostupných prostředků.

Automatizovaný tiering úložišť


Z části kvůli obtížné ekonomické situaci v posledních několika letech jsou firmy nyní mnohem obezřetnější, pokud jde o utrácení peněz. Naštěstí se nedávno objevila nová generace úložných technologií, která zvyšování efektivity ukládání dat umožňuje.

Příkladem může být deduplikace dat (viz další příspěvek v tomto vydání), jež přináší výrazné úspory úložného prostoru odstraněním duplicitních kopií dat. Thin provisioning zase nabízí dynamické přidělování kapacity na vyžádání a odstraňuje nutnost používat předem vyčleněné, ale nevyužité datové svazky, jaké byly vytvářeny v tradičních datových centrech.

Dalším příkladem zefektivnění současných storage systémů je automatizovaný tiering. Jeho začlenění do firemní infrastruktury je stále častější – pomáhá totiž firmám vyhovět široké škále požadavků na úroveň obsluhy aplikací v datových centrech díky automatizační architektuře, která zvyšuje návratnost investic a zjednodušuje správu ukládání dat.

A pak je tu použití SSD, jejichž cena v posledních měsících klesla na ekonomicky přijatelnou úroveň, v architekturách automatizovaného tieringu. Toto řešení dokáže mimo jiné účinně zvýšit výkon daleko za hranice dosažitelné s tradičními SAS nebo SATA pevnými disky a firmám může významně pomoci udržet krok se stále rostoucími nároky na IT infrastrukturu.

Jak tiering funguje?

Tiering ve spojení s úložnými systémy lze chápat jako metodu seskupování dat do různých kategorií a jejich přiřazování k různým typům úložných médií, aby se dosáhlo optimálního využití úložného prostoru.

Ony kategorie dat je možné rozlišovat například podle požadované úrovně výkonu pro jejich zpracování, četnosti použití dat nebo poměru cena/výkon.

I když je koncepce tieringu již známá poměrně dlouho, její dřívější implementace spoléhaly téměř výhradně na manuálně aktivované procesy, a to jak při určování kategorií dat a jejich důležitosti pro organizaci, tak také při konfigurování různých paměťových médií, tak aby bylo možné přenášet data mezi médii a vytvářet různé úložné vrstvy.

Známým příkladem je používání datových pásek, které byly ve firmách nasazovány zejména pro archivaci starších dat, aby se uvolnilo místo na disku pro aktuální data vytvářená výkonnými aplikacemi.

Manuální procesy, spojené s těmito tradičními formami tieringu, se ale ve své podstatě příliš zefektivnit nedaly, a proto začali výrobci vyvíjet řešení, která vnesla do vrstvení úložišť výrazný stupeň automatizace a zlepšila procesy zahrnující například klasifikaci a migraci dat.

Pro implementaci tieringu se používají různé typy architektur. Hlavní rozdíly mezi nimi se týkají například toho, zda je vrstvení implementováno na úrovni souborů nebo datových bloků a zda je tiering typu „host-based“ nebo „storage-based“ a podobně.

Velmi důležitý rozdíl spočívá také v tom, zda jde o softwarovou nebo hardwarovou implementaci řešení (třeba formou nějaké appliance).

Základní koncepce automatizovaného tieringu

Tiering pomáhá firmám zajistit, že jejich aplikace budou mít přístup k úrovni služeb, jakou potřebují – náročné aplikace mohou být přiřazeny k velmi výkonným vrstvám, zatímco méně obtížné aplikace k  nižším.

Vrstvy lze rozlišovat podle mnoha faktorů v závislosti na použitém řešení a většina je rozděluje podle typu disků. Často bývají nakonfigurovány takto:

  • Nejvyšší vrstva: V této kategorii, která je co do provozu nejintenzivnější, se nejčastěji využívají SSD. Jsou pro tyto účely ideální, protože jsou velmi výkonné, a mohou proto obsluhovat náročné firemní provozní aplikace. Jejich nevýhodou je ale vyšší cena na GB.
  • Střední vrstvy: Vrstva bezprostředně následující za tou nejvyšší využívá obvykle pevné disky s rozhraním SAS. I když se tato zařízení považují z hlediska výkonu o stupeň horší než SSD, obecně se chápou jako velmi vhodné pro vysoce náročné aplikace a vyznačují se dobrým poměrem mezi výkonem a kapacitou.
  • Nižší vrstvy: Obsahují jednotky s delší dobou přístupu, používané pro sekundární aplikace, které potřebují velkou paměťovou kapacitu, ale nevyžadují výkon na úrovni SSD nebo SAS disků.

SSD v automatizovaném tieringu

Flash disky nabízejí ve srovnání s tradičními mechanickými pevnými disky vyšší úroveň výkonu a jsou vhodné zejména pro aplikace, které velmi často čtou nebo zapisují data.

Dříve byly ceny SSD tak vysoké, že si je mohla pořídit jen málokterá firma. Ceny těchto zařízení však postupně výrazně klesají a využití SSD do určité míry podpořil i nedávný nedostatek HDD kvůli záplavám v Thajsku. To vše činí SDD přijatelnou alternativou pro firemní úložiště.

V klasických diskových polích bez funkce automatizovaného tieringu dochází obvykle k rychlému zaplnění SSD staršími daty, a nelze je proto zcela optimálně využívat pro správu nových údajů vytvářených důležitými provozními aplikacemi.

Manuálně řízený převod dat z SSD na jiné paměťové médium zase obvykle bývá časově velmi náročný.

Při použití automatizovaného tieringu, jehož součástí je bezobslužná migrace dat, se starší data stahují bez zásahu správce ze SSD na jiné úložné médium, čímž se užitečná kapacita SSD co nejlépe využije.

Při tieringu podsvazků lze analogicky automaticky přenášet starší data z příslušného svazku do nižších vrstev, aby nezabírala cenný prostor na SSD.

Začleněním i jen malého počtu SSD do architektury úložiště s automatizovaným tieringem tak firmy mohou snadno a s nízkými náklady vyhovět nárokům nejnáročnějších provozních aplikací.

Autor pracuje jako associate director of Global Product Marketing ve firmě Infortrend Technology

 

Úvodní foto: © Andrea Danti - Fotolia.com



Vyšlo v Computerworldu 4/2013
Celý článek i toto vydání si můžete koupit elektronicky








Komentáře