Informační bezpečnost: A co děti?

Dnes a denně slýcháme o informační bezpečnosti v různých prostředích, v rozmanitýchm systémech, v nejúžasnějších souvislostech... Přesto je v této záplavě informací jedna oblast téměř soustavně ignorována. A to oblast ochrany těch nejzranitelnějších: dětí.



Před tím, než se budeme věnovat jednotlivým způsobům ohrožení těch nejmladších, podívejme se na to, jaké jsou vzájemné vazby mezi dětmi, rodiči, počítači a internetem.
Děti tráví s výpočetní technikou a na internetu hodně času. Možná někdy více, než by nám bylo milé, na druhé straně je to fenomén doby, který těžko zcela odstraníme. Děti jsou internetem fascinované, otevírá jim úplně nové možnosti než třeba pasivní sledování televizního přijímače - a otevírá jim i možnosti, které si rodiče či vychovatelé často ani nedokáží představit (což představuje jeden z hlavních problémů).
Děti také rády experimentují - zkoušejí nové technologie, navazují nové sociální kontakty či se nebrání novotám tolik jako dospělí.
Na druhé straně jsou ovšem zranitelnější - dospělý člověk se z nějakého problému otřepe spíše než dítě, kterému i drobnost může dosti citelně ublížit. Děti jsou i důvěřivější, chybí jim znalosti a zkušenosti. Znalost počítačového prostředí a informačních technologií ani zdaleka nenahradí znalost a zkušenost životní. Děti zkrátka mají tendenci automaticky věřit. Nebo jinak: nemají důvod nevěřit. Také jim chybí nadhled dospělých, aby si některé věci uvědomili v širších souvislostech a důsledcích.
Z výše uvedeného pak plynou ve vazbě děti versus počítačová bezpečnost největší problémy. Děti mají často o několik řádů vyšší znalosti informačních technologií než rodiče či vychovatelé. Pak pochopitelně vznikají problémy s kontrolou či nastavováním mantinelů. Pro rodiče či vychovatele je zkrátka pohodlnější tento stav akceptovat a neměnit jej. Naopak jim dítě v roli "správce ICT" vyhovuje.
Všem je nám vtloukána do hlavy informace o naprosté anonymitě na internetu. Což je ale pravda pouze do určité míry - pokud tuto anonymitu dokážeme zachovat. Nicméně děti si neuvědomují (buďme objektivní: pohříchu i mnozí dospělí), že anonymitu si nezachovají jen tím, že nesdělí jméno, příjmení a adresu. Vždyť mnoho dalších informací lze zjistit i jinak: třeba z rodinných fotografií, ze zmínek o zájmech, koníčcích, navštěvovaných místech apod.
(Nedávno jeden britský novinář našel na letišti pohozený palubní lístek - boarding pass. Napadlo ho, co vše lze o jeho majiteli z veřejně dostupných zdrojů zjistit. O svém pátrání napsal rozsáhlý článek, protože se mu z běžně dostupných zdrojů podařilo o příslušné osobě "vydolovat" ohromné množství informací. A pak se řekne "jen obyčejný palubní lístek, z něj se nikdo nic nedozví".)
Dospělí jsou také často rádi, že mají od dětí takříkajíc pokoj. Neboť děti vzorně sedí u počítače v teple rodinného krbu, netoulají se po nocích po ulici nebo nevyhledávají pochybnou společnost. Neuvědomují si přitom, že prostředí internetu může představovat mnohem větší nebezpečí než ulice...
Pro ilustraci uvádíme několik zjištění z průzkumu SAFT Gross-European Survey, který se uskutečnil v zemích Evropské unie v roce 2003:
n Děti si jsou dobře vědomy, že o internetu vědí více než jejich rodiče.
n Většina dětí ví, že nemají poskytovat osobní údaje, ale přesto jsou ochotny uvádět více informací, než by povolili rodiče.
n Čtrnáct procent dětí se osobně setkalo s někým, koho poznaly prostřednictvím internetu (a třicet procent o této možnosti vážně uvažuje!), ale jen čtyři procenta rodičů připouští, že k tomu mohlo dojít.
n Přes 44 procent dětí brouzdajících na internetu, někdy navštívilo pornografické stránky.
n Třicet procent dětí vidělo webové stránky obsahující násilí - nicméně tuto možnost připouští jen 15 procent rodičů.
Jak z těchto informací vyplývá, představy rodičů se diametrálně odlišují do reality. A to je jeden z kamenů úrazu: jejich představa není podložena fakty. Případně si rodiče myslí, že je.


Očima dětí
Děti zkrátka vnímají internet jinak než dospělí, to si je třeba uvědomit. Pro ně je novým rozměrem, místem komunikace se známými i neznámými lidmi. Vždyť čtyřicet procent dětí ve Velké Británii považuje za zcela normální povídat si s neznámými osobami po internetu!
Děti jsou otevřené, mají falešný pocit bezpečí. Nevidí nic špatného na tom, když se s někým podělí o fotografie, o zážitky, o radosti i starosti... Brzy získají falešný pocit, že dotyčnou osobu důvěrně znají - a čím více jí důvěřují, tím více jsou otevřené. Jen dodáváme, že ani toto opět není problém pouze dětí, protože třeba phishing (podvádění) na internetu nám ukazuje, že i dospělí jsou ochotni se s kdekým podělit třeba o přístupová jména a hesla k bankovnímu účtu.
Děti se cítí bezpečně, když sedí u počítače v "bezpečném" prostředí domova nebo školy. Toto se sice poněkud mění s nástupem mobilních technologií - ale pořád mají pocit, že jsou fyzicky v bezpečí a že jim nic nehrozí. Což ještě snižuje už tak nízký práh obezřetnosti. A to je právě rozdíl mezi světem reálným a kybernetickým, neboť v tom kybernetickém neexistuje žádné bezpečí. Neexistuje bezpečný internet a nebezpečný internet, existuje pouze jeden jediný internet. Pohříchu je nebezpečný.
Pro děti jsou "virtuální přátelé" výrazně lepší než ti z masa a kostí. Jsou otevřenější, je jich dostatek, nemají vady - protože si svoji podobu sami vytváří. Dá se před nimi ledacos zatajit, dá se jim ledacos podsunout, dají se snadno vyměnit... A platí to oboustranně! Málokdo o sobě prozrazuje pravdivé informace - ale o druhých to automaticky předpokládá.
Děti se navíc domnívají, že rodiče počítač zajistí takovým způsobem, aby jim nemohl nikdo ublížit. Podobně jako jim rodiče zajišťují doma bezpečí nebo jako je zajišťují po dobu nemoci.
Sexuální zneužívání
Jednoznačně největším a nejviditelnějším problémem ve vztahu dětí k internetu je sexuální zneužívání. Dokládají to i statistiky, podle nichž bylo nejméně jedno z pěti dětí vystaveno nějakému sexuálnímu útoku na internetu (podle americké studie pánů Davida Finkelhora, Kimberly Mitchella a Janise Wolaka - vzhledem k tomu, že studie je stará několik let a vzhledem k tomu, že trend ohrožení dětí má rostoucí tendenci, aktuální číslo by bylo nejspíše ještě hrozivější).
Celkem 65 procent incidentů se odehrálo v chatovacích místnostech (ty navštěvuje pravidelně více než čtvrtina dětí pohybujících se na internetu) a dalších 24 procent útoků proběhlo pomocí Instant Messagingu. Zbytek připadá na e-maily, VoIP či další formy komunikace.
Často se lze bohužel setkat s argumentem, že dětská pornografie na internetu je svým způsobem užitečná. Že "pomáhá" pedofilům se realizovat, aniž by pak představovali pro své okolí nebezpečí. Toto vychází z teorie, že "jedna zneužitá holčička je lepší než deset zneužitých holčiček". Bráno čistě kupeckými počty, dalo by se s tímto tvrzením souhlasit. Ale budeme na celou věc mít stejný názor, když právě ta jedna zneužitá holčička bude naše dcera?
Stejně tak neobstojí argument mnoha dopadených pedofilů, že oni vlastně nikomu přímo neubližovali - pouze brouzdali po internetu. Jenomže nevytváří právě toto "nevinné" brouzdání poptávku po dalších stránkách, po dalších materiálech? Byť je mnoho zdrojů přístupných zdarma. A to už nemluvíme o placených stránkách... Navíc tento argument znamená, že se problém přenáší jinam - z naší ulice do jiného státu. Jenomže pokud toto stanovisko zaujme každý, tak se odněkud problém do naší ulice oklikou vrací.
S dětskou pornografií je zapotřebí bojovat - bez ohledu na kupecké počty či argumentaci obhajující toto společensky nebezpečné jednání. Kam asi směřujeme, pokud nejsme schopni a ochotni chránit vlastní děti?
Navíc i pouhým tolerováním dětské pornografie v jakékoliv podobě vzniká prostor pro komerční zneužívání dětí, což je další nebezpečný jev. Neprodukují jej přitom sami pedofilové, ale parazité, kteří se na jejich úchylce snaží za každou cenu obohatit. Třeba společnost Landslide Inc., odhalená policií před lety ve Spojených státech, sloužila jako zástěrka pro legalizaci zisků z dětské pornografie. Při měsíčním poplatku 29,95 dolarů za přístup na webové stránky dokázala během jediného roku prokazatelně utržit 1,1 mil. dolarů!
Samotná komunita pedofilů je totiž zpravid-
la nekomerční. Pedofilové se na internetu shlukují jako lidé s podobným zájmem, nikoliv kvůli touze po výdělku (jsou sice i takoví, ale ti představují pověstné výjimky potvrzující pravidlo). Často vytvářejí na internetu uzavřené nekomerční kluby, kdy podmínkou členství je třeba poskytnutí jednoho tisíce fotografií s pedofilní tematikou, nebo jejich pravidelná měsíční dodávka. Samozřejmě, že člen někde fotografie musí sehnat - buď je získává sám, nebo někde nakupuje. V obou případech jsou ale na konci řetězu poškozené děti.
V okamžiku, kdy policie rozprášila jeden
takový internetový privátní "klub" s názvem Wonderland, konstatovala, že jeho členové shromáždili neuvěřitelných 750 tisíc unikátních (tedy nestejných) snímků dětské pornografie a dalších 1 800 videosouborů. Členem klubu (byl zcela nekomerční - představoval model popsaný v předchozím odstavci) přitom bylo dvě stě osob.
Jaká je tedy celková situace v dané oblasti? Jedním slovem: neradostná. Internet nabízí anonymitu, překonávání hranic, rychlost... Jak už jsme uvedli výše, anonymitu lze při respektování určitých pravidel poměrně snad-
no zachovat. Překonávání hranic - ač jinak jedna z hlavních předností internetu - je v okamžiku trestné nebo jinak nebezpečné činnosti obrovskou nevýhodou. Agresoři se mohou snadno spojovat bez ohledu na hranice, navíc mohou ku svému prospěchu využívat různá právní prostředí a kličky, vyplývající právě z neexistence bariér. A konečně je tu rychlost: pedofilní stránky vznikají na internetu rychlostí blesku - byť se je příslušné orgány i soukromé iniciativy snaží likvidovat seč mohou, vždy reagují až na vzniklou stránku. Nehledě na to, že ne vždy je likvidace nějaké stránky jednoduchá - komunikace s ISP nebo oficiálními orgány v některých zemích je (slušně řečeno) komplikovaná. Jiní ISP zase spolupracují jen neochotně, žádají soudní příkazy apod. Policii v dané oblasti rozhodně není co závidět.
Navíc agresorům hraje do karet, že se těžko a špatně proti nim shromažďují důkazy. A když už se to náhodou podaří, tak si právníci vychutnávají jejich zpochybňování. Bořit je vždy jednodušší než něco vymýšlet či budovat.
To ale na druhé straně neznamená, že bychom měli rezignovat. Protože nic nedělat rovná se stát zanedlouho před neskonale větším problémem. Existuje třeba linka Ministerstva vnitra, na kterou mohou lidé posílat informace o podezření na trestnou činnost na internetu. Zvláště pak o pedofilních nebo jinak nebezpečných stránkách.
Podněty je možné podávat na e-mailové adrese posta.policie@mvcr.cz.
Kromě Ministerstva vnitra i u nás brzy začnou operovat neoficiální organizace, jako třeba Nadace Naše dítě (www.nasedite.cz), která se chystá založit a uvést do provozu první českou horkou linku a propojit ji na nadnárodní úrovni do sítě Inhope (www.inhope.
org) aj. Je zajímavé, že tyto soukromé subjekty mají často větší úspěšnost než oficiální orgány, neboť mají lokální kontakty, nemusí postupovat oficiálními cestami, nemusí zdlouhavě shromažďovat důkazy, nemusí se držet předepsaných vyřizovacích lhůt... V praxi to pak může fungovat tak, že organizace v zemi A dostane tip na pedofilní server v zemi B, upozorní spřátelenou organizaci v zemi B - a díky osobním kontaktům na poskytovatele internetu je za několik minut inkriminovaný server vypnutý.
Na druhé straně tento postup není vždy žádoucí, protože policie má zájem shromažďovat kvalitní důkazy - a to se za čtvrt hodiny nepovede. Proto je v praxi hlavním posláním soukromých organizací a horkých linek především pomoc policii - shromažďovat tipy a důkazy.
Po pedofilních serverech je zkrátka poptávka - počítadla u jednotlivých stažených souborů vykazují návštěvnost v desítkách tisíc přístupů. Právě proto, že jde o počítadla jednotlivých stažených souborů, těžko předpokládat, že jde o osoby, jež na inkriminované stránky zabloudily náhodou.
Je zajímavé, že už několikrát se objevila snaha různými způsoby nepedofilní stránky certifikovat. Ovšem vždy více či méně zkrachovala. Jednak certifikovat, že něco není, jde těžko - ale především o certifikáty měly zájem právě a hlavně pedofilní servery, které vždy dokázaly splnit podmínky dané vydavatelem certifikátu. Ostatně, proč by o podobný certifikát žádal normální server? Historie se tedy opakovala: dosud všechny pokusy o certifikaci platných e-mailových zpráv (aby se odlišily od nevyžádané pošty, spamu) skončily na tom, že své zprávy certifikovali spammeři... Na internetu se tak lze setkat s webem obsahujícím fotoseriály s bídou desetiletých holčiček ve vyzývavé poloze a spodním prádle síly tkaniček - s certifikátem, že se nejedná o pedofilní server. Prostě splňuje podmínky stanovené vydavatelem certifikátu.


Spoluviník jménem rodič
Ovšem pozor, v případě sexuálního zneužívání dětí na internetu nemusí jít pouze o cílené útoky vůči nezletilým! Často je spoluviníkem ta nejméně pravděpodobná osoba: vlastní rodič. A to neúmyslně. Na webu má dnes mnoho rodin své osobní stránky, kde jsou fotografie malých ratolestí - nezřídka neoblečených (což je pochopitelné - například ve vaně či bazénku nikdo nemůže po malé holčičce chtít dvoudílné plavky). Jenomže mnozí pedofilové se na vyhledávání podobných bez zlého úmyslu na internet umístěných fotografií zaměřují a skládají z nich celé sbírky. Mnohdy jde přitom pouze o odkazy na původní fotografie, takže možnost jejich postihu je o to složitější.
Pedofil totiž nepotřebuje snímky, které si pod pojmem "dětská pornografie" představuje většina populace. Tedy vyloženě erotické akty nebo přímo sexuální úkony, neboť pedo-
filové vyhledávají zvláště děti v normálních
situacích. Vyumělkované modelky či modely (lhostejno jakého věku) zpravidla nevyžadují. Prostě obrázky nahých dětí jsou přesně těmi snímky, které pedofily vzrušují.
Co ale s tím? Buď takovéto fotografie svých dětí na internet vůbec nedávejte, nebo k nim omezte přístup. Třeba tak, že je dáte na web chráněný heslem a to sdělíte jen vybraným osobám. Je pravda, že pak se na stránku nedostane kdokoliv. A mnoho rodičů hřeje u srdce pocit, že se na jejich šikovného potomka může podívat celý svět - ale bohužel celý svět netvoří pouze lidé normální a slušní.
Ve Velké Británii zašla celá věc dokonce tak daleko, že některé školy úplně přestaly zveřejňovat fotografie dětí na internetu - třídy, školní besídky, školní výlety. Důvodem je obava, aby pedofilové tyto snímky pomocí grafických programů nemodifikovali. Rodiče by samozřejmě s vydatnou podporou právníků na prvním místě obvinili vedení školy, že fotografie dětí bez jejich souhlasu umístilo na web - a tím je dalo na pospas agresorům. Je to sice poněkud přitažené za vlasy, ale je to tak...
Tím se dostáváme k dalšímu problému se zneužíváním dětí: aby se uspokojila poptávka pedofilů, jsou často využívané právě fotomontáže. Což s sebou přináší celou řadu dalších problémů - kde končí a kde začíná dětská pornografie (mnozí "umělci" tvrdí, že třeba kresba nikomu neubližuje apod.). S tím pak souvisí složitější práce vyšetřovacích orgánů a zodpovědnosti jednotlivých zapojených subjektů (třeba výše zmíněných rodičů nebo škol).
Přímo čítankovým příkladem je situace, ke které došlo v roce 2003 ve Velké Británii. Scotland Yard tehdy zaznamenal velký úspěch, když se mu podařilo vystopovat desítky počítačů s pedofilním materiálem. Materiál nebyl nikterak chráněný, takže pro policii bylo hračkou celou situaci zmapovat. Následně byl podniknut zátah na celou síť, který znamenal desítky zabavených počítačů a zadržených majitelů.
Až potud šlo o akci úspěšnou. Jenomže když došlo na výslechy zadržených "pedofilů", pochopila prodloužená ruka zákona, že tentokrát poněkud přestřelila. Zděšení majitelé počítačů totiž neměli nejmenší tušení, jaké "poklady" jejich zařízení ukrývají.
Jak je něco podobného možné?
Skuteční pedofilové zkrátka na internetu vyhledali několik špatně zabezpečených (nebo zcela nezabezpečených) počítačů, které pak použili jako odkladiště svých materiálů. Navzájem si poté vyměňovali jen odkazy směřující na příslušné stanice.
Je možné, že si jejich uživatelé ničeho nevšimli? Ano, je to dokonce velmi pravděpodobné. Ostatně jen málokdo ví, z kolika souborů se skládá jeho operační systém (případně další programové vybavení), jaké adresáře jej tvoří, kolik zabírají místa na disku. A i kdyby to někdo věděl, zřejmě by beztak neměl čas a sílu tyto hodnoty kontrolovat.
Ale abychom se nevzdálili od tématu: celý problém není pouze o pornografii dětské, ale také o pornografii "normální" (nazvěme ji každý, jak chceme), ke které mají právě děti díky internetu nesmírně snadný přístup. Neboť i ta je "one-click-away". Do e-mailových schránek jim chodí nabídky v podobě spamu, při brouzdání vstupují (někdy dobrovolně, jindy nedobrovolně) na pornografické stránky. I to je problém, kterým je třeba se zabývat a který je nutné řešit.


Počítačové hry
Kapitolu samu o sobě představuje vztah dětí a počítačových her. Ani v nejmenším si přitom na následujících řádcích neděláme ambice stát se smírčím soudcem mezi dětmi, rodiči, pedagogy a výrobci her.
Na jedné straně se počítačovým hrám musí přiznat vzdělávací prvek - vždyť jen málo-
který současný uživatel počítače (včetně programátorů, správců apod.) nezačínal právě u her. Ty ho naučily pracovat s počítačem, s programy, s myší, řešit problémy apod. Na druhé straně je ale také pravdou, že ne každá hra je určena pro každou věkovou kategorii (což je podobné jako třeba s filmy).
A jsme u starého problému: rodiče často vědí o počítači jen nezbytně nutné minimum, o hrách pak o to méně. Nebo jsou (jak už jsme psali výše) rádi, že mají od ratolestí klid. Je rozhodně chvályhodné, že některé agresivnější hry umožňují nastavit různé stupně násilí či zobrazování morbidních detailů, ale... kdopak tyto hry instaluje? A kdo je nastavuje? Počítačově méně zdatní rodiče nebo právě jejich potomci?
Navíc mnohé hry umožňují rozsáhlé modifikace - vytvořit třeba prostředí vlastní školy a v něm pobíhat s motorovou pilou. Záporným postavám pak implementovat obličeje "oblí-
bených" učitelů či spolužáků apod. Opět nechceme moralizovat - největší nebezpečí ovšem představuje fakt, pokud se někdo k podobné hře dostane nedobrovolně. Každý z nás, stejně jako každé dítě je unikátní jedinec, který některé věci vnímá odlišně - a ve stejném věku jsme různě vyspělí a různě citliví. A to je ten největší problém.
Situace je prostě taková, jaká je - jakékoliv administrativní zásahy ji rozhodně nezlepší. Stačí se podívat na širokou nabídku poloprofesionálních či amatérských her, porůznu roztroušených na internetu, na které je legislativa či jiné regulace krátká.
A třeba již zmíněné modifikování počítačových her je velmi rozšířené a oblíbené. Počítačoví nadšenci si k obrazu svému vytvářejí vlastní prostředí či vlastní postavy. Rostoucím trendem poslední doby je ovšem zneužívání těchto možností k politickém cílům a šíření extrémistických myšlenek.
Z internetu je tak možné stáhnout si třeba hry, které modifikovali islámští radikálové. Tyto hry jsou přitom záměrně umisťované na dětské stránky ("doporučené od sedmi let"). Jde o jeden ze závěrů zveřejněných společností Science Applications International, která získala kontrakt od Pentagonu v hodnotě sedmi milionů dolarů za účelem monitorování 1 500 militantních a extremistických www stránek. Na nich probíhá komunikace, propagace, získávání prostředků a nábor či výcvik přívrženců extrémistických hnutí.
Nebezpečné nejsou přitom pouze samotné hry, ale třeba i fakt, že jejich stažení "zdarma" je podmíněno vyplněním krátkého dotazníku. Militantním skupinám se pak mohou dostat do rukou alespoň základní osobní údaje - a mohou s dětmi nadále "pracovat".


Pozor na osobní údaje!
Tím jsme se dostali do další nebezpečné oblasti. A to je sdělování osobních údajů dětmi. O sobě, o svých rodičích - a třeba i o spolužácích, rodinných příslušnících, sousedech...
Ne náhodou se v poslední době snaží internetoví podvodníci zaměřit právě na děti. Pokud nachystají podvod tak, aby dítě mělo pocit, že rodičům pomáhá (zpráva z banky, že není možné zastihnout tatínka nebo maminku a že je potřeba rychle pomoci apod.), mají napůl vyhráno. Dítě pak rádo sdělí informace, které jsou po něm vyžadovány.
Nebo právě výše zmíněné stahování her - a nejde pouze o problém militantních skupin. Na internetu najdeme množství odkazů na hry, hudbu, software apod. zcela zdarma. Stačí jen maličkost: vyplnit jednoduchý formulář. Nebo sdělit svoji e-mailovou adresu, přístupové heslo je následně zasláno do schránky. Jenomže ani mnohý dospělý (natožpak dítě!) si neuvědomuje, že v dané chvíli nejsou platidlem peníze, ale osobní informace. Protože pokud je něco opravdu zdarma, je to bez jakýchkoliv dalších podmínek.
Sociální inženýrství zkrátka v případě dětí nabývá zcela nového rozměru. Není potřeba vymýšlet složité finty a příběhy jako v případě dospělých či prokazovat krkolomným způsobem svoji důvěryhodnost. Když dítěti zatelefonuje "někdo z banky", tak jej automaticky bere jako člověka z banky. Proč by se také vydával za někoho, kým by nebyl? Pro dítě je dospělý svět až neskonale skutečný, chybí v něm hra a fantazie. Co se řekne, to platí.
Velmi populární je v poslední době vedení elektronických deníčků (blogů), tedy blogo-
vání. Polovina všech blogů na světě je vedena -náctiletými. Přitom dvě třetiny z nich neváhají na internetu prozradit svůj věk, tři pětiny své bydliště, dvacet procent pak celé jméno. To už je slušná snůška informací, ze které si útočník může mnohé poskládat.
A pozor na fotografie na internetu! Nejde přitom jen o snímky osob - ale i o to ostatní, co je na nich zachyceno. Jen letmý pohled stačí k získání mnoha informací: třeba SPZ automobilu, jména ulice, identifikace bydliště podle typického panoramatu z balkonu...


Netypické činy a zločiny...
Zatím jsme hovořili o nebezpečích, která si zpravidla dokážeme dobře představit a která snadno chápeme. Ovšem překotný rozvoj informačních a komunikačních technologií s sebou přináší rizika, která nás dříve nenapadla.
Asi těžko bychom si před deseti či dvaceti lety představili inzerát v novinách, kdy by někdo nabízel nezletilým děvčatům zaslání peněz složenkou za to, že si tatínkovým fotoaparátem vyfotografují a ve fotoslužbě vyrobí snímky svých intimních míst.
A dnes? Digitální fotoaparát je dnes součástí každého průměrného mobilu (bez větší nadsázky se dá říci, že je umění sehnat mobil bez fotoaparátu). Kontakt lze navázat prakticky anonymně prostřednictvím internetu. A platba za "službu"? Nesmírně jednoduchá: pomocí dobití předplacené telefonní karty.
Toto prosím není vykonstruovaná fantasmagorie! To je skutečný případ, který nedávno řešila česká policie! Pedofil kontaktoval v chatovacích místnostech mladé dívky. Nabízel jim, že pokud se svlečené pomocí digitálního fotoaparátu (právě třeba v mobilu) vyfotografují a snímky mu pošlou, dobije jim kredit mobilního telefonu. I to lze udělat zcela anonymně - třeba na sázkových terminálech... Policii se podařilo prokázat, že dotyčný muž byl úspěšný u nejméně osmi mladých dívek!
Zcela nový rozměr dostává na internetu obyčejná pomluva. Zatímco v ústním podání má "drb" své kouzlo a pochopitelně i nebezpečí, v kybernetickém světě se kouzla zbavuje a zůstává mu pouze ona nebezpečnost. Děti mohou být jednak konzumenty těchto lživých zpráv a jednak mohou být i jejich šiřiteli. Případy, kdy studentka vydírala učitele s tím, že ho (křivě) obviní z obtěžování či podobného nevhodného chování, už dnes nikoho nepřekvapí. Přestože se téměř vždy nevina dotyčného člověka prokáže, psí hlavu už mu nikdo nikdy nesundá. Vždyť: "není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu".
Je znám i případ, kdy si školák chtěl vyřídit prostřednictvím internetu účty s pedagogy tak, že modifikoval fotografie pornoherců a jejich obličeje nahradil obličeji kantorů. Pochopitelně, že jím vytvořená stránka měla mezi spoležáky ohromný úspěch. Jak tato nepravdivá informace "upevnila" autoritu pedagogů, asi netřeba zdůrazňovat.
Web je díky výše uvedeným vlastnostem (anonymita, absence hranic, rychlost...) také ideálním prostředím pro šíření rasistických, fašistických a jinak extrémistických názorů. Třeba v Německu během posledních čtyř let narostl počet federálními orgány monitorovaných neofašistických stránek ze 330 na více než dva tisíce. A tento vzestupný trend je celosvětový: internet je extrémisty stále více využívaný, protože jim umožňuje vystupovat z ilegality - a zachovat si anonymitu.
Nebezpečí nepředstavuje jen rasismus nebo fašismus. Jsou to i stránky s krutou satirou, zobrazující tzv. černý humor. Pro křehkou dětskou duši je jejich obsah mnohdy těžko stravitelný.
Internet objevili také distributoři drog. Rozhodně pro ně představuje bezpečnější alternativu, než je třeba postávání před školou nebo vymetání diskoték a barů.
Hazardní hry na internetu jsou kapitolou samou pro sebe. Byť internetové sázky a loterie jsou v ČR oficiálně zakázané, všichni víme, že skutečnost je poněkud jiná - viz třeba sponzorování mistrovského fotbalového týmu jednou zahraniční internetovou sázkovou kanceláří. Ta těžko bude vynakládat miliony ročně na reklamu v zemi, kde nemá obchodní zájmy... Děti nemusí rozlišovat, kde začíná a končí hra, nebezpečná hra (třeba o imaginární peníze - nicméně rozhodně jde o předstupeň ke skutečnému hazardu) a hazardní hra. A problém placení? Bankovní domy dnes nabízí dětské účty, dětské platební karty... nebo se prostě použije karta "vypůjčená" od rodičů.
Na internetu dochází i k výměně škodlivých kódů (viry, spyware...) či hackerských zkušeností. Děti si přitom neuvědomují, že co je v jedné zemi legální, může být u nás trestné. A že mohou dostat do značných problémů nejen sebe, ale i rodiče a další okolí.
Pozor také na P2P výměnné sítě, s jejichž pomocí se do počítače často dostává třeba spyware (ostatně neznalé a důvěřivé dítě zaviruje počítač spíše a rychleji než dospělá osoba). Skutečný obsah těchto sítí navíc často neodpovídá obsahu proklamovanému - a tak zatímco si dítě chce stáhnout animované pohádky, na monitoru se objeví tvrdá pornografie. Nehledě na to, že špatně nastavené P2P sdílení umožní kdekomu na internetu se "obsloužit" v domácím počítači a odtud si vybrat soubory podle libosti. Včetně hesel k elektronickým obchodům, bankovním účtům apod.
Abychom ale nestavěli děti pouze do role obětí, ve Spojených státech byl nedávno zaznamenaný případ, kdy se dvě děvčata (14 a 15 let) aktivně snažila (samozřejmě úspěšně) navazovat kontakty se staršími pány. Při osobní schůzce je pak se zbraní v ruce olupovala...


Základní kámen: rodiče
Dobře, ale kudy z toho všeho ven? Jednoznačný nepřítel číslo jedna je podcenění problému. Navíc neřešený problém se sám od sebe nevyřeší. A třeba rodiče si neuvědomují, že vystavení fotografie malého nahého dítěte na webu znamená, že se tento snímek s vysokou pravděpodobností záhy ocitne v databázi pedofilů.
Základem je každopádně výchova. Počítač, internet či mobilní telefon před dítětem v dnešní době těžko schováte. A je rozhodně lepší, když se s touto technologií seznámí doma a způsobem, jaký určíte vy - než kdovíkde a kdovíjak.
Rodiče by měli připravit své dítě na kybernetický svět úplně stejně jako jej odmalička připravují na svět reálný. V reálném světě od rodičů těžko kdy uslyší: "já tomu nerozumím" - prakticky vždy máme nějaké zamyšlení, úvahu či vysvětlení. Kybernetický prostor představuje totéž v bledě modrém. Dítě se na vás bude zcela logicky obracet s otázkami a zcela správně bude očekávat odpovědi.
Najděte si čas, brouzdejte po internetu spolu s dětmi. Sami se něčemu přiučíte - a děti jakbysmet. Vždyť společné objevování internetu může obohatit i věčné škarohlídy, kteří v oblasti informačních technologií znají jen alibistické "to už není pro mě".
Zjistěte si (a dále pravidelně zjišťujte), co dítě v počítači používá za programy, co hraje za hry, s kým komunikuje... Pokud je dítě na vyšší technické úrovni, ponechte mu jeho převahu a využijte ji - role kantora pro vlastní rodiče jej potěší.
Diskutujte s dětmi o problémech. Vyzvěte je, ať se vám svěřují. Je to pořád lepší, než když se učí/dozvídají od vrstevníků.
Pozor, nikdy neztraťte důvěru dítěte! Jen nesmírně těžko a složitě ji budete získávat zpět. Pokud posunete kontrolu do roviny šmírování, "přepadovek", výslechů apod., tak vám dítě přestane věřit a začne používat techniky a technologie, na které budete krátcí. Respektujte, že dítě chce mít své soukromí a svá tajemství. (Kdo z nás je nemá nebo v mládí neměl?)
Uvědomte si, že jediný, kdo vám může nahlásit problém, je právě a jen samotné dítě! Pokud na základě nějakých příznaků poznáte či vycítíte, že něco není v pořádku, pak zpravidla bývá už pozdě. I oheň je lepší hasit, dokud je malý...
Kontrolujte třeba pravidelně blog svého dítěte, ovšem nestavte svoji činnost jako kontrolu, ale jako zájem či pomoc. Snažte se dítěti poradit třeba s výběrem vhodného softwaru nebo poskytovatele služby (i když tomu nerozumíte - nechte si vše vysvětlit). Mnohé blogy umožňují třeba chránit přístup heslem - takže na ně nemůže každý, ale jen vybrané osoby. Opět je ovšem otázkou, zda je právě toto žádoucí model.
Každopádně s dítětem proberte a probírejte, jaké informace je vhodné sdělovat a jaké ne. To koneckonců neplatí pouze pro blogy: zachování anonymity je základním předpokladem bezpečného používání internetu. Ne-
sdělujte svoje jméno, adresu, telefonní číslo, e-mail apod. neznámým zdrojům - a pokud možno žádným zdrojům. Ideální je, když vše, co chce zveřejňovat, s rodiči předem konzultuje. Protože co se jednou na internetu objeví, už nikdy nelze vzít zpátky. Stránky jsou bleskurychle ukládané do pamětí vyhledávačů, návštěvníci si je tisknou, stahují či jinak archivují.
Dejte si pozor nejen na blogy, ale třeba také na "profily" v chatovacích místnostech nebo v internetové telefonii. Pokud tam po pravdě někdo uvede, že je dívka, je jí čtrnáct let, přiloží fotografii... Kdopak se jí asi ozve?
A víte, že když se třeba někomu autorizujete přes Skype nebo jinou podobnou aplikaci, tak dotyčná osoba má přehled o tom, kdy jste připojení k internetu a kdy nikoliv? Což v současném světě zpravidla znamená: "kdy jsme doma a kdy nikoliv". Pro určité kriminální živly je to informace s cenou zlata - třeba stejně jako zpráva na dětském blogu o tom, že následující dva týdny bude rodina na dovolené v Chorvatsku (čtěte: nebude hlídaný byt).
Také se nesnažte soutěžit s jinými blogy! Kdo bude mít více příspěvků, kdo bude mít zajímavější obsah, kdo bude odvážnější... Zbrklost totiž přináší nepříjemné ovoce, nad kterým si ovšem mnou ruce agresoři.
Omezit čas strávený na internetu nebo u počítače v žádném případě neznamená, že je dítě v bezpečí. To je stejné jako omezit čas strávený v dopravním provozu - i malá chvíle stačí ke vzniku velkých problémů. Navíc nikdy nebudete mít pod kontrolou veškerý čas, strávený u informačních technologií. Co třeba u kamarádů? Ve škole? Ve veřejných knihovnách?
Tisíckrát účinnější než omezit čas je stanovit pravidla. Jak se chovat, co dělat, o čem se poradit, jaké programy používat, jaké informace nesdělovat...
Tím samozřejmě neříkáme, že trávení veškerého času on-line je v pořádku. Právě naopak, toto může to být jedním z varovných příznaků, že něco není v pořádku. Další příznaky toho, že se "něco" děje. jsou:
• Dítě komunikuje bez zjevného důvodu či nutnosti s osobami, které neznáte.
• Při vašem příchodu vypíná monitor nebo přepíná programy, čímž se snaží něco utajit.
• Začíná používat atypické programy (šifrování apod.) pro komunikaci, odmítá vás seznámit s jejich účelem.
Upozorňujeme ještě, že nelze vytvořit jeden univerzální systém, který bude fungovat vždy a všude. Každá rodina má jiné návyky a co někde funguje, jinde může naopak ublížit. Zkrátka je nutné najít všestranně přijatelný kompromis.
Nikdy ale neobviňujte z případného problému děti: viníkem je agresor, děti jsou obětí. Pokud se dítě dostane (dobrovolně nebo proti své vůli) na pornografické stránky, není to nikdy důvodem k trestu či zvýšení hlasu! Prostě se buď učí metodou "pokus-omyl" pracovat s internetem, nebo chce uspokojit svoji přirozenou zvědavost. Trest ze strany rodičů znamená snížení vzájemné důvěry a možné problémy do budoucna.
Také si pamatujte, že příklady táhnou. Dítě moc dobře pozná, kdy rodič káže vodu a pije víno. Kdy mu třeba něco zakazujete a sami zákazy a doporučení porušujete. Rodič prostě musí být vzorem. I v kybernetickém světě.


Řešení číslo jedna: osvěta
Za mnoho problémů mohou především nedostatečné znalosti. Hovoříme přitom o vzdělávání nejen dětí, ale i rodičů a vychovatelů!
Rozhodně nespoléhejte na školu, neboť je jisté, že doma či u kamarádů přijdou děti do styku s internetem a informatikou mnohem dříve. A než se prokoušou všemi školními lekcemi k bezpečnosti (pokud se pedagog vůbec obtěžuje něčemu takovému věnovat), stihnou si velmi rychle vypěstovat nezdravé návyky.
Proto spočívá hlavní odpovědnost na rodičích, kteří by měli všechny problémy vysvětlit. Jak je to s identitou cizích osob, soukromím vlastním i druhých lidí, ochranou osobních údajů... Vysvětlete, že většina lidí vystupuje pod jinou identitou - a že i ta "pravá" může být stejně dobře smyšlená.
Vysvětlete i základní pravidlo e-mailu, které ostatně platí kdekoliv v internetu: "Do e-mailu nikdy nesvěřujte důvěrnější informaci, než jakou byste napsali na pohlednici!"
V oblasti vzdělávání si také pamatujte, že různé služby (ať už jde o prohlížeče, blogy, internetovou telefonii...) mají svá bezpečnostní doporučení. Třeba co se dá/má vypnout nebo naopak zapnout. Věnujte těmto doporučením pár minut, rozhodně tím nic nepokazíte.
Na chatu naučte dítě vyhýbat se soukromým (šeptacím) místnostem, které jsou prakticky nemonitorovatelné. Agresoři to vědí - a právě proto se do nich snaží dítě "dostat".
Dítě by si také mělo najít "mentora". To nemusí být zákonitě rodič, to bychom žili v idealizovaném světě. Ale prostě nějakou autoritu, které důvěřuje jak dítě, tak rodič. Strategie útoku mnoha agresorů je právě taková, že se snaží být tímto "menotrem". Tím mohou jednak dostat dítě pod svoji kontrolu a jednak jej "odtrhnout" od rodičů.
Ještě k blogům: měly by být laděné pozitivně. Pokud slouží dítěti k ventilování depresí, něco není v pořádku - a internet problém nevyléčí. Když už nic jiného, pak negativní zprávy na internetu o rodičích, učitelích, kamarádech znamenají, že dítě je s něčím nespokojené. A pak snadno sedne na vějičku někomu, kdo nabízí pochopení, útěchu, kdo se s ním ztotožní apod.
Pokud není vyhnutí a dítě se chce setkat s osobou, se kterou se seznámilo na internetu (ne každý je pedofil nebo jiný úchylkář), pak vždy a zásadně v doprovodu dospělé osoby. Pokud možno na veřejném místě - osamocený posed v lese opravdu není nejlepším místem pro seznamování. Opatrnosti není nikdy dost - seznam pohřešovaných dětí je i v našich zeměpisných šířkách dosti dlouhý...


Řešení číslo dva: software
Mnoho problémů nám mohou pomoci ušetřit i specializované počítačové programy.
V první řadě jde o výběr vhodných programů. Některé poštovní programy, prohlížeče, komunikační programy a další aplikace umožňují i dětská nastavení. Jejich funkčnost je s ostatními plně srovnatelná, ale právě možnost přizpůsobení pro dětské uživatele z nich činí pro rodiče atraktivnější volbu.
Ve druhé kategorii jsou ochranné programy, které už by dnes měly být instalované v každém počítači. Tedy antivirová ochrana, osobní firewall, antispyware, filtr nevyžádané elektronické pošty...
A nakonec jsou zde specializované aplikace "parental control" - rodičovské kontroly. Toto slovní spojení ale není úplně nejvýstižnější, spíše než o funkci programu hovoří o tom, proč vůbec vznikl. Možnosti jeho využití jsou totiž výrazně širší než pouhá "kontrola".
Programy z kategorie parental control bychom mohli rozdělit do tří základních kategorií podle činnosti, kterým se věnují:
Filtrování obsahu. Veškerý obsah, který vstupuje do počítače, je kontrolován na základě několika parametrů. Jedná se vlastně o něco podobného jako v případě personálních firewallů nebo antivirových programů, ale na trochu jiné úrovni. Zatímco tyto mají pevně definovaná pravidla (blokování nežádoucího provozu, hledání určitých řetězců v souborech apod.), v případě parental control je to trochu odlišné: hledá nevhodná slova v e-mailech a www stránkách, měl by umět rozpoznat nahá lidská těla (což není jednoduchý úkol: software musí být schopen rozlišit barevně podobný snímek písčité pouště od snímku lepé krasavice) atd.
Monitorování aktivity na počítači. Ne vše se samozřejmě podaří na vstupu do počítače zablokovat (příkladem budiž třeba nevhodný obsah v šifrovaných e-mailech). A ne všechen nevhodný obsah přichází po internetu - ale třeba i po CD půjčených od spolužáků apod. Proto je potřeba věnovat pozornost také kontrole počítačů. Ta přitom funguje na podobném principu jako filtrování obsahu, neboť vyhledává nežádoucí nebo přinejmenším podezřelé objekty.
Omezování přístupu ke zdrojům. Toto je další metoda, která se v oblasti parental control používá a která vychází z předpokladu, že nejlépe se nevhodný obsah bude blokovat tak, že se k němu odepře přístup. Jinými slovy: v počítači existuje databáze nevhodných zdrojů (seznam www stránek určených pro dospělé apod.) a počítač při přihlášení nepovolané osoby (dítěte) odmítne příslušnou stránku zobrazit. Tato metoda je velmi účinná, ale na druhé straně je velmi závislá na kvalitě použité databáze. A ta bude těžko někdy obsahovat všechny nevhodné zdroje. Proto je nutné ji kombinovat i s výše uvedenými metodami.
Dále pak věnujte pozornost přístupovým právům k počítači! Každý uživatel by měl mít (i doma) svůj účet: kvůli soukromí i kvůli snadnější správě. Ostatně, pokud budou děti administrátory a rodiče pouhými uživateli, jak asi může rodičovský dohled fungovat?
A pozor: žádná armáda ochranných a bezpečnostních programů nemůže nikdy nahradit rodiče!


Řešení číslo tři: legislativa
Samozřejmě, že je možné i legislativní řešení celého problému. Jenomže v současném globálním světě neznamená "řešení" v pravém slova smyslu, ale spíše přesun problému do jiných geografických oblastí.
Navíc mnoho oblastí lze legislativně řešit jen obtížně: třeba prozrazování osobních informací, s nimiž každý může nakládat podle své svobodné vůle. Nebo zveřejňování soukromých fotografií na webech, informací na blozích apod.
Máme sice zákon o elektronickém podpisu, zákon o ochraně osobních údajů. Nový trestní zákoník má zavést nový čin, "neoprávněný přístup do počítačového systému", ale to je stále málo. Vítanou změnou by měla být chystaná trestnost pouhého držení dětské pornografie - dnes je možné postihovat pouze její šiřitele (za úplatu či bezúplatně) či pořizovatele. Třeba šíření dětské pornografie může být trestáno sazbou do jednoho roku nepodmíněně, při prokázání příslušnosti k organizované skupině až do tří let. I tyto sazby by se měly zvýšit.
Ovšem není to pouze o legislativě, ale i o souvisejících problémech. Jak třeba postupovat, kdyby se v našich zeměpisných šířkách stal podobný případ s dětskou pornografií
jako ve Velké Británii (viz výše)? Byly by postižené osoby zproštěny viny nebo by byly
spoluzodpovědné (nezabezpečením počítače umožnily jeho využití k trestné činnosti)? Jak postihovat stránky dětskou pornografii pří-
mo neobsahující, ale obsahující pouze odkazy? Jsou/budou i odkazy třeba na dětskou pornografii trestné? Kde začíná a končí zodpovědnost poskytovatelů webového prostoru? U dětské pornografie, fašistických stránek, rasistických webů? Jak se stavět k modifikovaným dětským obscénním fotografiím? A co kresba? K přímému zneužití dítěte nedochází, ale o dětskou pornografii bezesporu jde.

Řešení číslo čtyři:
další kroky
A pak tu máme celou řadu dalších opatření, s jejichž pomocí můžeme své potomstvo ušetřit mnoha nepříjemností.
Třeba tím, že umístíte počítač pro děti na společném místě v bytě a nikoliv v dětském pokoji, kde není možné sledovat dobu strávenou na internetu a další faktory.
I když nejde o univerzální řešení, protože třeba dnešní mobilní telefony už internetové aplikace podporují - a chtít po dětech používat mobil jen ve společných prostorách bytu je asi nereálné. Na druhé straně ani sofistikované mobily nedosahují kvalit a možností počítačů, jejichž potenciální nebezpečnost je přece jen vyšší.
Ideální je mít dva počítače. Jeden "dětský", druhý pro dospělou část bytu. Třeba proto, aby při zavirování toho dětského nedošlo k ohrožení důležitých rodinných dat (finance, účetnictví, fotografie apod.). Ovšem nezapomínejte, že i když je jeden počítač "jen" dětský, je i ten zapotřebí stoprocentně zabezpečit.
Zkontrolujte zpětně www stránky, které dítě navštívilo. Třeba v Internet Exploreru si nechte zobrazit Historii. A v "Nástroje/Možnosti internetu" si nastavte, po kolika dnech se má historie automaticky mazat. Standardně je to třicet dní, klidně tento interval prodlužte. Pokud dítě funkci Historie zná, požádejte jej, ať ji záměrně nemaže. Vysvětlete mu, že není cílem jej trestat, ale postarat se o bezpečí celé rodiny.
Chraňte si také své soukromé informace a kreditní kartu! Čím méně toho bude dítě vědět, tím méně může prozradit. Děti a mládež obecně si neuvědomují hodnotu karty a nebezpečí související s jejím neopatrným používáním. Zaplatit internetovému "kamarádovi" za knihu nebo CD často znamená katastrofu pro rodinnou peněženku.
A v neposlední řadě: pravidlo "co je psáno, to je dáno" už neplatí. Na internetu si každý může psát, co chce - a je lhostejno, zda je to pravda, polopravda či vyslovená lež. Ostatně ne nadarmo jiná poučka praví, že "devadesát procent žen na internetu jsou muži".


Suma sumárum
Tento materiál ani zdaleka neobsáhl celou problematiku dětí a informační bezpečnosti. Ani to nebylo cílem: cílem bylo varovat před nebezpečím, které si neuvědomujeme nebo podceňujeme. Pamatujte si proto, že vše, co se týká dospělých a informační bezpečnosti, se týká i dětí - a to v mnohonásobně větší míře!
06s0044/jp o

Osm miliónů záznamům na internetu

Britské školy, zájmové kroužky i rodiče by měli mít do budoucna možnost zkontrolovat trestní rejstřík osob, které přicházejí do styku s dětmi. Speciální rejstřík nebude obsahovat všechny zločiny, ale pouze ty, které se týkají sexuálních deliktů s dětmi. Databáze by měla informovat o celkem
osmi miliónech pracovníků s dětmi: bude obsahovat data o učitelích, vychovatelích, chůvách, pracovnících s mládeží, ale třeba i učitelích hudby.
Samotné vytvoření této databáze bude představovat i z technického hlediska
velkou výzvu, protože bude nutné sjednotit několik stávajících existujících kartoték (z nichž mnohé ještě nejsou převedené
do elektronické podoby). Velká Británie doufala, že se jí projekt podaří spustit v roce 2007, ale jeho počátek už musela oddálit o tři roky. Mimo jiné kvůli nejasnostem s ochranou osobních údajů, kvůli problémům s propojováním databází i kvůli tomu, že se do databáze dostali lidé se záznamy nesouvisejícími s dětskou sexuální kriminalitou.


Šmírování pomocí internetu

Následující příběh už jsme představili v časopise PC World Security 3/2005, nicméně přesně dokresluje dnešní materiál, takže se k němu ve stručnější verzi vracíme.
Na jaře 2005 byl na Kypru zadržený 45letý muž z Nikósie. Ten poslal jisté 17leté slečně v e-mailové zprávě trojského koně, kterého dotyčná z neznalosti spustila, čímž útočník získal vzdálený přístup k její webové kameře. Protože dívka měla počítač umístěný ve svém pokojíku, sloužícím zároveň jako ložnice, netrvalo dlouho a dotyčný se dostal k zajímavým záběrům.
Jenomže to mu nestačilo. Dotyčnou dívku na základě těchto fotografií začal vydírat a vyhrožoval jí, že pokud před webovou kamerou nebude provádět určité (blíže nespecifikované) úkony, tak záběry z ložnice rozešle na všechny kontakty v jejím e-mailovém adresáři. Dotyčná dívka naštěstí nepodlehla nátlaku a celý případ oznámila policii.


Případ podvrženého snímku

Jistý dvanáctiletý školák ve Spojených státech dostal od svého spolužáka o přestávce do ruky papírek s napsanou webovou adresou. Prý se na ni má podívat a pochopí, proč bude dostávat hodně
e-mailů. Když se školák na inkriminovanou
stránku podíval, zděsil se. Byly tam pornografické fotografie, na nichž byl pomocí koláže umístěn jeho obličej. A kolem fotografií byly nejen vulgární nápisy, ale i osobní informace - jako jméno, adresa, e-mail... Po čtyřech dnech se sice podařilo web odstranit, nicméně chlapec se z obavy před posměchem spolužáků odmítl vrátit do stejné školy.


Kdo je větší lhář?

Jistá třináctiletá dívka z Texasu - policejní vyšetřovatelé ji označují jako Julii Doe - chtěla získat svůj prostor na internetových stránkách MySpace. Jenomže pravidla poskytovatele to z bezpečnostních důvodů striktně zakazují každému mladšímu patnácti let. Proto udělala to, co se v jejím věku dělá často: lhala. Stránku si vytvořila a začala se seznamovat s virtuálními přáteli.
S jedním z nich si následně dala schůzku, na které ji napadl - a její rodina teď chce po MySpace vysoudit 30 milionů dolarů za psychickou újmu... Pikantní je, že útočník také lhal (jak už to na internetu bývá) - ovšem věk si neubíral, nicméně netradičně přidával. Devatenáctiletý Pete Solis tvrdil, že je mu 25 let. Za napadení mu nyní každopádně hrozí až dvacetiletý trest.


Podvodníci odhalil podvodníka...

Trochu úsměvně zní následující příběh. Jistý pan Michael Ramos (48) z Ontaria se pokoušel na internetu "sbalit" jistou slečnu Jessicu (15) s tím, že se vydával za mnohem mladšího nápadníka. Problém ale byl v tom, že žádná Jessica neexistovala - její stránku vytvořilo na internetu několik středoškoláků, kteří chtěli pomocí neexistující dívky potěšit svého kamaráda, jenž velmi těžce nesl rozchod s přítelkyní. Ovšem netušili, že na neexistující Jessicu se jako první "chytne" pedofil. Nelenili a celou věc oznámili příslušným orgánům, takže Michael Ramos teď nějaký čas bude
mít o bydlení na státní náklady postaráno...


150 let nepodmíněně za dětskou pornografiim
Ve městě Dublin v americké Virginii žil jistý Gregory John Mitchel (39). Několikrát byl odsouzen za pedofilní delikty, ale trest se pokaždé nejspíše minul účinkem. Dál zneužíval děti, provozoval webové stránky s dětskou pornografií... Letos byl opět zadržen a soudce s ním tentokrát neměl slitování - za produkci, distribuci, prodej a držení dětské pornografie dostal Gregory John Mitchel rovných 150 let.
Nepodmíněně.


Top Ten Most Wanted FBI

Dne 27. prosince 2000 poprvé zařadila americká FBI mezi deset nejhledanějších zločinců (Top Ten Most Wanted) člověka spojeného s dětskou pornografií. Toto smutné prvenství bylo přisouzeno jistému muzikantovi Ericu Franklinu Rosserovi (48). Obviněn byl z produkce a distribuce sexuálně explicitních fotografií a filmů s mladičkými dívkami z Thajska. Sám přitom v těchto materiálech "účinkoval". Jen podotýkáme, že Eric Rosser měl v thajském Bangkoku hudební školu.
Thajská policie Rossera několik týdnů po vydání zatykače zadržela a vydala americké justici. Ta jeho chování ocenila na nepodmíněných 16 let a 8 měsíců.


Únos internetové přítelkyně

Na internetové "kecálkovské" stránce
TeenChat se ve Velké Británii seznámili dva lidé. Na jedné straně to byl 32letý skladník Richard Wait, na straně druhé 12letá dívka. Dlouho, předlouho spolu flirtovali, až si nakonec dali schůzku na železniční stanici Liss nedaleko Hampshire. Dívka odešla z domova s tím, že jde nakupovat. Ve skutečnosti ovšem chtěla poznat svého přítele z kybernetického prostoru. Nakonec byla zklamaná, protože Wait jí zatajil svůj skutečný věk. Nejprve s ním odmítla nastoupit do auta, ale nakonec se nechala přemluvit. Wait ji pak 5,5 hodiny vozil po okolí a nenechal vystoupit. Vystrašená rodina mezitím zalarmovala policii - pozorný strážník pak spatřil dívku u nádraží Liss, jak vystupuje z Waitova vozidla. Tentokrát se kromě krátkého únosu naštěstí nic nestalo, ale ne každý příběh, začínající na internetu, takto dobře končí...


Listina dětských práv na internetu a Desatero pro školáky

n Mám právo bádat, učit se a užívat si na internetu všechny dobré věci pro děti.
Nezapomeň: opatrný internetový surfař je inteligentní surfař!
n Mám právo nevyplňovat na internetu žádné formuláře a neodpovídat na otázky.
Nedávej nikomu adresu ani telefon! Nevíš, kdo se skrývá za obrazovkou!
n Mám právo uchovávat veškeré informace o sobě v tajnosti.
Neposílej nikomu po internetu svoji fotografii, nesděluj svůj věk!
n Mám právo se na internetu cítit bezpečně a být v bezpečí!
Udržuj heslo své internetové schránky v tajnosti, nesděluj ho ani kamarádovi!
n Mám právo ignorovat e-maily a zprávy od lidí, které neznám nebo kterým nevěřím.
Nikdy neodpovídej na neslušné, hrubé nebo vulgární e-maily!
n Mám právo vždy požádat rodi-
če nebo vychovatele o pomoc.
Nedomlouvej si schůzkou po internetu, aniž bys o tom řekl alespoň jednomu z rodičů.
n Mám právo necítit se provinile, když se na obrazovce počí-
tače objeví odporné věci.
Pokud tě nějaký obrázek nebo e-mail
šokuje, okamžitě opusť webovou stránku.
n Mám právo nahlásit každého, kdo se podle mého názoru chová divně nebo dává divné otázky.
Svěř se dospělému, pokud tě internet vyděsí nebo přivede do rozpaků!
n Mám právo, aby mne nikdo neobtěžoval a netrápil.
Nedej šanci virům. Neotevírej přílohu zprávy, která přišla z neznámé adresy!
n Mám právo, aby mi lidé na internetu prokazovali respekt.
Nevěř každé informaci, kterou na internetu získáš.


Zdroj: Nadace Naše dítě, www.nasedite.cz

Jak je na tom Česká republika?
n Tuto otázku jsme položili paní Evě Sovové z Nadace Naše dítě.
Praxe v České republice potvrzuje, že internetová síť vytváří anonymní prostor pro komerční zneužívání dětí, dětskou pornografii, obchod s dětmi a násilí. Nadace Naše dítě jako člen Evropské federace pro pohřešované a komerčně zneužívané
děti proto zahájila v květnu 2005, v rámci kampaně Stop násilí na dětech!, celo-
republikový projekt Bezpečný internet dětem s cílem upozornit na toto nebezpečí děti, rodiče, veřejnost i státní úřady.
n Co je podle vás největším problémem ve vztahu dítě a informační bezpečnosti?
Neznalost a nízké povědomí veřejnosti o internetové kriminalitě.
n Snažíte se i v této oblasti nějak aktivně působit?
Prostřednictvím Desatera bezpečného užívání internetu upozornila nadace žáky a učitele základních škol na možná rizika a nebezpečí spojená s internetovou sítí. Desatero bylo natištěno na samolepky a plakáty, rozesláno počátkem května 2005 do všech základních škol v České republice a prezentováno v médiích a na webových stránkách nadace www.nasedite.cz. V letošním novém školním roce bude
do základních škol rozeslána Internetová mapa, kterou připravila společnost Seznam
ve spolupráci s Nadací Naše dítě. Na mapě bude otištěno Desatero bezpečného chování na internetu.

n Ve světě je běžné, že děti i rodiče mají možnost se v případě potřeby obrátit o pomoc na nějakou horkou linku, kde jim poradí
specialisté. Informační bezpečnost je totiž tak specifickým
oborem, že přesahuje možnosti běžných poradenských linek.
Jak je tomu u nás?
V České republice dosud neexistuje internetová horká linka, která by přijímala od veřejnosti informace ohledně nezákonného obsahu jako je dětská pornografie, nezákonná pornografie dospělých, únosy dětí, pašování dětí, rasismus, šíření drog..., která by předávala tyto zprávy orgánům, jež mohou příslušně zasáhnout. Tedy policii, mobilním operátorům, ISP. Nadace Naše dítě se proto zapojila do evropského projektu Safer Internet plus. S podporou partnerů, Evropské komise a sponzorů chce Nadace Naše dítě vybudovat první českou internetovou horkou linku.
n Kdy bychom se my i naše děti mohli tohoto projektu dočkat?
Nyní se dokončují poslední administrativní kroky a podle předpokladu bude projekt Evropskou komisí definitivně schválen na přelomu srpna/září 2006.
Za rozhovor poděkoval Tomáš Přibyl.










Komentáře