Ochrana soukromí – komunikace a zachování soukromí

Je možné komunikovat v globálně propojeném světě a zároveň si zachovat své soukromí?

Ochrana soukromí – komunikace a zachování soukromí


1. díl článku: Ochrana soukromí: Po digitálních stopách

Fotka oběda, naštvaný post na zdi, rychlé přeposlání nejžhavější novinky dne z oblíbeného zpravodajského serveru nebo tweet o tom, že mi právě ujela tramvaj. Soukromé informace se na síti válejí všude kolem… Stačí, když je někdo posbírá, a hned ví, kdo vlastně jste. Dá se tedy ještě dnes vůbec říci, že existuje on-line soukromí? Odborník na bezpečnost Steve Rambam z agentury Pallorium radikálně prohlašuje, že „soukromí je prostě mrtvé, takže se s tím smiřte.“

Problematické jsou hlavně chytré mobilní telefony, na nichž je možné být neustále on-line. Člověka to pak nutí neustále o sobě zveřejňovat nějaké informace – třeba právě při čekání na další tramvaj. Existují i uživatelé, kteří svůj smartphone prostě nedají z ruky. Podle průzkumu společnosti 11Mark z ledna 2012 si 75 % uživatelů bere svůj smartphone s sebou i na toaletu. Penetrace globálního veřejného světa do soukromé sféry, potřeba sdílet své soukromé já s ostatními tedy den ode dne roste.

Simon to rozjel
Pionýrské období se pro chytré telefony datuje do počátku devadesátých let minulého století. V roce 1992 představila společnost IBM na počítačovém veletrhu COMDEX koncept tzv. osobního komunikátoru jménem Simon. O dva roky později se Simon, který kombinoval mobilní telefon, pager a fax, prodával již ve 190 amerických městech. Už devatenáct let po Simonově debutu předstihl celosvětově počet prodaných chytrých telefonů množství prodaných počítačů.

Vlády a parlamenty se snažily dát komunikaci legislativní rámec již od třicátých let. Šedesát dva let například vydržel americký The Communications Act z roku 1934, který byl změněn až v roce 1996 v době prezidentského úřadu Billa Clintona. Jakkoliv byla jeho administrativa vizionářská, v tomto zákoně úplně ignorovala existenci chytrých telefonů, a tedy i možné problematické otázky on-line soukromí.

Trvalo to ještě několik let, než se americká administrativa jako první začala fenoménem on-line soukromí zabývat. Dne 30. ledna 2012 dal podnět k diskuzi americký kongresman Ed Markey, když připravil první verzi tzv. The Mobile Device Privacy Act. Kongresman požadoval mimo jiné podrobné zveřejnění monitorovacích softwarů pro mobilní telefony a také souhlas uživatele předtím, než bude monitorován a jeho data přeposílána třetí straně.

V EU se na to jde jinak
Svůj pohled na věc on-line soukromí má i Evropská unie, která 25. ledna 2012 prezentovala návrh regulace založený na ochraně on-line soukromí. A to pomocí legislativní úpravy zakazující „kontrolorovi dat“  – např. majiteli webové stránky nebo poskytovateli internetové reklamy, aby sbíral data uživatelů internetu bez jejich výslovného souhlasu.

Diskutované návrhy EU a USA vystihují dva odlišné pohledy na ochranu on-line soukromí, je ovšem možné nastavit i třetí přístup. Ten nabízí individuálnímu uživateli možnost ovládat své soukromí tím, že mu umožňuje zvolit si, kdy, kde a jak bude zasahováno do jeho on-line soukromí. Má totiž na něm vyšší zájem než vláda nebo průmyslová sféra. Chce si sám určovat, jak se bude s jeho on-line soukromím nakládat.

Třetí přístup by měl výhody pro všechny zúčastněné strany. Není třeba, aby se vláda snažila vymyslet jeden regulační model, který bude vyhovovat všem (což je, jak známo, práce vskutku sisyfovská) ani to nijak na druhé straně neomezuje internetovou reklamu. Uživatelé mají díky on-line behaviorální reklamě možnost dostávat jen sdělení, která by je mohla zajímat, a nerozptylují se jinými. A zadavatel reklamy je spokojený, protože se jeho sdělení dostávají k potenciálním zákazníkům.

Úvodní foto: © Kheng Guan Toh - Fotolia.com



Vyšlo v Computerworldu 17/2012
Celé toto vydání lze zkoupit elektronicky








Komentáře