Když robot mluví sám se sebou

Turingův test lze rozšířit. Software můžeme testovat nejen tak, že komunikuje s člověkem, ale i s jiným softwarem. A protože lidé "mluví" také sami se sebou, nabízí se i zkusit samomluvu softwaru...


Jednou z možných implementací Turingova testu je konverzace mezi člověkem a neznámou entitou. Poznáte, zda proti vám stojí tvor z masa a kostí nebo software?
Už v 60. letech se objevila známá Eliza, program, který předstíral, že je psychoterapeutem. Již tento první pokus dokázal řadu lidí ošálit (což v jistém ohledu nevypovídá dobře o oboru jako takovém). Později byly napsány softwary, které předstíraly i jiné lidské role včetně duševních poruch (paranoik Pary). Pořád šlo ale o programy jednoúčelové, které nezvládaly komplexnější konverzaci. I když dokázaly prohledávat Internet a různé databáze, aby tak zakryly svoji neznalost reálného světa, Turingovým testem jako celkem dosud žádný z nich neprošel.
Už asi 20 let se každoročně koná soutěž o tzv. Loebnerovu cenu. 25 000 dolarů získá ten, kdo jako první projde konkrétní variantou Turingova testu. Mezitím se objevily např. programy, do nichž se lidé dokázali zamilovat, podmínky pro vyplacení ceny ovšem splněny nebyly.
Existuje ale i další přístup k problému, a to je zkoumání konverzace „bezduchých" automatů mezi sebou. Eliza a Pary se poměrně rychle zacyklily, respektive jejich konverzace odumřela (ovšem šlo by jedovatě podotknout, že to se stává i lidem). Dnešní programy jsou ale jistě přesvědčivější. Čím vzniká i možnost zajímavé modifikace Turingova testu. Člověka od robota můžeme zkoušet poznat nejen tak, že bychom s ním konverzovali sami, ale i tak, že budeme sledovat jeho komunikaci s jiným robotem. Zamilují se např. do sebe?
Za účelem konverzace mezi lidmi a chatboty existuje od roku 1997 server Cleverbot. Využívá učení, tj. robot Cleverbot má k dispozici rostoucí databázi minulých konverzací, díky čemuž by se jeho schopnosti měly zlepšovat.
Igor Labutov, Jason Yosinski a Hod Lipson z britské Cornell University nyní zašli ještě dále, než aby sledovali komunikaci různých chatbotů. Člověk mluví většinu času „sám se sebou", zkoumá pro a proti ve své hlavě v nějaké obdobě konverzace. Proč tedy nezkusit, jak bude sám se sebou interagovat chatbot? Cleverbot byl tedy připojen na Cleverbot. Výzkumníci se pokusili i o videovýstup z projektu, kdy konverzační roboti byli reprezentovaní fotografiemi lidí, které byly příslušným způsobem rozpohybovány, řečový výstup synchronizován atd. To už jsou ovšem spíše detaily – simulovat samotnou textovou konverzaci se pokládá za řádově těžší než dodat zbytek.
Na jednu stranu byla konverzace robota sama se sebou fiaskem, vše se rychle stočilo k debatě o Bohu, na což Cleverbot reagoval tím, že komunikaci ukončil (good bye, zjevně v debatách o náboženství častý konec), současně to ale sám „na druhé straně" nepochopil a snažil se o pokračování (ovšem není to zase odpovídající i mnohým lidem?). Zajímavé ale je, že lidé, kteří konverzaci sledovali, přisuzovali oběma programům různé lidské vlastnosti, a to i když věděli, že jde o software. Jen netušili, že jde na obou stranách o tentýž program...
Na tomto základě lze rozhodně provádět celou řadu reálných i myšlenkových experimentů.

Zdroj: New Scientist a další

Poznámka: A co to zkusit naopak: kdopak z lidí je „robot"? Když by si lidé měli vybrat mezi dobrovolníky na on-line chatu, shodli by se nějak relevantně? Další modifikace: Snažte se na chatu přesvědčit, že rozhodně (ne)jste robot.











Komentáře