Osm problémů, které musí IT brzy vyřešit (1.)

Nemůžete směřovat do budoucna, a přitom s sebou táhnout staré problémy, které se již měly vyřešit. Přinášíme vám seznam témat, která musí vaše organizace v nejbližších letech zvládnout.


Existuje důvod, proč tolik firem vytváří pětileté plány: Pokud jsou totiž rozumné, dají se i splnit. Určení cílů pro zmíněné období ponechává prostor pro stanovení priorit a pro příležitosti ke zvládnutí nečekaných záležitostí. Je samozřejmě o něco těžší vytvořit plán pro celé odvětví IT. Nejlepším místem pro začátek je zvážit potřeby IT personálu, který tyto plány vytváří a zmíněné úkoly plní každý den.

Toto zadání jsme se pokusili splnit při vytváření agendy osmi nezbytností, které musí IT vyřešit během příštích pěti let. Nenajdete tu vznešené řeči o cloud computingu ani exotické technologie z laboratoří výzkumných organizací – je to jen seznam přání pro vyřešení největších problémů, na které personál IT při provádění své práce naráží.

IT oprava č. 1: Řešení pro desktopy
Velké i malé organizace se musí vyrovnat se stále více problematickým modelem desktopů využívajících takzvaného tlustého klienta, který je nasazován už od úsvitu éry PC. Správci se stále potulují mezi jednotlivými pracovišti, aby provedli upgrade toho či onoho počítače nebo odstranili jejich vzniklé potíže, a navzdory vylepšením zabezpečení klientů zůstává každý desktop či notebook velkým tučným cílem pro hackery.

Poklidnou hladinu zčeřily různé technologie pro potenciální náhradu, ale žádná z nich nezahrnuje všechny funkce, aby mohla být jasnou volbou.

Použijte řešení s tenkými klienty. Velmi dobře se hodí pro některé provozy, jako jsou například centra volání či hromadné zadávání dat, ale většina znalostních pracovníků sdílené instance systému Windows nebude tolerovat. Další podoby centralizovaného řešení klientů, jako jsou například blade pracovní stanice typu ClearCube, jsou na tom obdobně – plní 100 procent požadavků pro několik málo segmentů a minimum procent u těch ostatních.

Řešení tohoto problému může přijít v podobě VDI (Virtual Desktop Infrastructure), vybroušeného a vysoce výkonného modelu s tenkými klienty, kombinací obou výše zmíněných projektů nebo něčeho zcela odlišného. Celkově: Potřebujeme nové paradigma, které rozšíří tradici osobní nadvlády nad vlastním PC, ale přitom zachová centralizované řízení, zabezpečení a správu IT.

A konečně – součástí balíčku by měla být také mobilita. Uživatelé by měli mít možnost vzít si své desktopové prostředí s sebou a pracovat bez připojení, přičemž po obnově připojení by opět mělo dojít k obnovení kontroly IT oddělením. Bude řešením nějaký druh zabezpečeného virtuálního počítače na straně klienta? Budou uživatelé nosit své vlastní notebooky a tablety a spouštět na nich „firemní virtuální počítače“? Možná. Nic takového však zatím není příliš blízko hromadnému rozšíření.

IT oprava č. 2: Bezdiskové virtualizační servery
Pokud byste se mohli vrátit v čase deset let zpátky a prohlásit, že 64bitový 48jádrový server s 512 GB paměti RAM bude v roce 2010 relativně levně dostupný, mysleli by si o vás, že si děláte legraci, a potom by nahlas přemýšleli, jak by se dal takový stroj vůbec smysluplně využít. Dnes je v drtivé většině případů odpovědí na tuto otázku virtualizace.
Není pochyb, že tato technologie je cestou IT k předvídatelné budoucnosti. Nezbytnou součástí této vize jsou obrovské vícejádrové servery, každý zaopatřující desítky virtuálních serverů. Výchozí konfigurace těchto serverů ale není ani zdaleka vytvořena pro účely virtualizace. Je čas změnit stav.

Většina serverů může být nyní zaměřena přímo na aplikaci vizualizačních technologií, ale v zásadě jsou stále konstruovány pro roli nasazení jediného serveru. Přídavný hardware, ztrátové teplo, způsob napájení a koneckonců i velikost těchto skříní se vůbec nehodí do virtualizačního prostředí a mohli bychom s nimi snadno skončit.

Virtualizační hostitelské servery totiž potřebují jen tři prvky: Procesor, paměť RAM a komunikační porty (I/O). Hypervizory mohou a měly by být spouštěny z interních flash disků nebo nanejvýše z SSD o velikosti 1,8", ale fyzické disky – současně s veškerými jejich požadavky na chlazení a napájení – by měly být v těchto zařízeních úplně vynechány.
Na trhu serverů se vyskytuje několik produktů, které tomuto odlehčenému modelu vyhovují, ale jedná se o provedení blade, které předpokládá umístění příslušného zařízení v odpovídajícím šasi s lokálním diskem. Za pět let lze očekávat, že objednávání blade šasi nebo serverů s takovými úložnými prvky bude již raritou, zatímco bezdiskové virtualizační hostitelské servery budou standardem, s podporou virtualizace a sítí SAN stejně tak běžnou, jako je tomu dnes u klávesnice a PC.

Zajistěte, aby tyto servery měly co nejmenší možnou rozumnou velikost, a vydejte se směrem k virtualizaci. Za deset let budete vyprávět svým dětem o dobách, kdy si bylo možné koupit server s interním pevným diskem.

IT oprava č. 3: Levné sítě WAN
Příliš mnoho současných vzdálených pracovišť zůstává připojeno historickou technologií typu TDM. Když na scéně ještě dominovalo vytáčené připojení, byly tyto linky E1 vnímány jako obrovsky kapacitní, ale nyní jsou už velmi pomalé, a přitom stojí minimálně totéž co před patnácti lety. Neexistuje pro jejich další existenci žádný důvod.

Firmy jako Telefónica O2, GTS  a ostatní dokážou natáhnout optické spoje až do ústředí firem. Ať už je vaše vzdálené pracoviště uprostřed města nebo na jeho okraji, musí někde okolo vést optické vlákno. Kromě toho velký pokrok vykonaný při zajišťování vysokorychlostních datových spojů přes měděné kabely v minulých deseti letech způsobil, že se tyto obyčejné linky E1 jeví ještě starší a pomalejší.

Hlavním problémem je, že operátoři nemají důvod vzdát se zlatého dolu v podobě linek E1 a E3. Rýžovali na nich celou věčnost a mají je zavedeny jako drahé, ale zároveň  vysoce spolehlivé linky – a to opravdu jsou. Technologický pokrok však předstihl jejich možnosti.

IT oprava č. 4: Kompletní změna licencování softwaru
Pravděpodobně jde spočítat na prstech jedné ruky IT profesionály a koncové uživatele, kteří kdy četli celou smlouvu EULA. Softwarové licence budou bezpochyby vždy psány nejprve pro právníky a teprve poté pro uživatele, ale oblast licenčních schémat používaných velkým množstvím firem je příliš komplikovaná. Mohou dokonce překračovat schopnost personálu IT chápat je správným způsobem.

Při práci na řešení vysoce náročných problémů se softwarem a hardwarem není nic víc frustrujícího než zjištění, že problém souvisí s licencováním ať už produktu samotného nebo v nějaké jiné oblasti, která brání normálnímu používání.

Tato oblast je možná trochu moc ambiciózní na pětiletý akční plán, ale disharmonie  licencování ohlušuje mnoho organizací a je nutné ji zcela přepracovat. Pokud můžeme zajistit, aby všechny používané aplikace klient – server fungovaly přes protokol TCP/IP, lze vytvořit obecné licenční prostředí, které by mohl použít každý dodavatel softwaru. To byla myšlenka stojící za produkty, jako je FLEXlm (nyní FlexNet Publisher), ale musí to být bezplatně dostupná služba navržená konsorciem velkých a malých společností dodávajících software.

Představte si jeden licenční server, který by byl zodpovědný za licencování všeho používaného komerčního softwaru od nejvýznamnějšího až po ten nejposlednější. Diskutujme o jeho jednoduchosti…

Dokončení článku vám přineseme zítra...











Komentáře